Poslední cesta Matěje Šindeláře

Před 75 lety byl za účasti 15.000 lidí a za asistence NSDAP pohřben v Rakousku žijící Čech, který „toho mnoho vykonal pro německý sport“ a byl „vzorem pro Hitlerovu mládež“
Lukáš Beer 

Z pohřbu Matthiase Sindelara 28.ledna 1939 na vídeňském Ústředním hřbito-
vě: Sindelarův týmový spoluhráč Zöhrer měl na sobě dres zesnulého a
nesl k hrobu fotbalový míč, za ním spoluhráči z Austrie. Foto: ANNO/
Österreichische Nationalbibliothek.

V posledním článku o Matthiasu Sindelarovi (rodným jménem Matěj Šindelář) se reagovalo především na nepravdivé informace šířené českou Wikipedií, podle níž se tento „rakouský fotbalista narodil na dnešním území České republiky, na Vysočině, v židovské rodině“. Dříve než si ujasníme, že „Papírák“, jak se mu mezi lidmi říkalo, přišel na svět jako „plnokrevný“ Čech a narodil se do čistě české rodiny a že citovaná informace je i v tomto smyslu více než zkreslující, může se čtenář pokochat pěknými dobovými snímky, na kterých je zachycen Matthias Sindelar ve své právě „arizované“ kavárně ve Vídni, kterou převzal v roce 1938 po bývalém židovském majiteli. Díky archivu Rakouské národní knihovny se uchovala například tato fotografie pořízená v září 1938, na které vidíme Sindelara (stojícího vpravo) při zahájení provozu své kavárny - baví se se dvěma hosty (jeden z nich je uniformovaný příslušník SA) a za oknem kavárny civí tlupa zvědavých kluků – pozorně na vlastní oči sledují svůj velký fotbalový idol přes sklo. Na okenní tabuli je nalepený plakát hlásící, že ve čtvrtek dne (nečitelné) září 1938 zde Matthias Sindelar otevírá svoji kavárnu (tedy pů lroku po „anšlusu“ Rakouska). Na další fotce stojí Sindelar před svou kavárnou ještě před zahájením provozu (po převzetí po židovském majiteli probíhaly uvnitř rekonstrukční práce) a do třetice si můžeme slavného fotbalistu prohlédnout přímo ve svém lokálu, jak sleduje práci řemeslníků.

A jak je to s jeho českým původem? Jeho rodiče byli oba Češi z Kozlova u Jihlavy – jeho otec byl zedník a matka se starala o malého Matěje a jeho další tři sourozence. Když byly chlapci tři roky, tedy v roce 1906, odešla rodina za lepším živobytím do Vídně. Otec padl v roce 1917 na frontě. Fotbalový talent patnáctiletého Matěje, který si nyní říkal Matthias, byl objeven v roce 1918. V roce 1931 porazila rakouská národní reprezentace se Sindelarem zcela překvapivě „neporazitelné“ Skotsko a v roce 1932 vyhrálo Rakousko se svým kapitánem Sindelarem Evropský pohár fotbalovách národních mužstev. Éra „Wunderteamu“, jak se Sindelarově sestavě říkalo, skončila v roce 1933 domácí porážkou v zápase proti Československu. Rodák z Českomoravské vysočiny v následujících letech zažíval úspěchy ve svém klubu Austria.

Díky své popularitě ve Vídni neměl nouzi o zájem reklamní branže o jeho osobu - účinkoval v reklamě na pánské obleky, hodinky a mléčné produkty. Počátkem roku 1938 se v Maďarsku natáčel hraný film „Roxy und ihr Wunderteam“, kde si Sindelar zahrál sám sebe. V soukromém životě jej spoluhráči a přátelé popisovali jako velmi plachého introverta, který žil v bytě své matky a trávil hodně času na své zahrádce.

Ve vedení jeho fotbalového klubu Austria působilo mnoho Židů, stejně jako mnoho jeho spoluhráčů bylo židovského původu. Ti všichni po „anšlusu“ v březnu 1938 ze země uprchli. Sindelarovi bylo naproti tomu nabízeno členství v NSDAP a ten podle dostupných informací však vstoupit do strany odmítal, i když byl paradoxně v jistém posudku, kde byl potvrzen jeho „árijský původ“, nazýván „stranickým soudruhem“. Po složení penežní částky 20.000 RM převzal kavárnu „Annahof“ po Židovi Simonu Drillovi, kterou poté vedl sám.

SA-Brigadeführer Thomas Kozich, zás-
tupce primátora Vídně, hovoří u Sinde-
larova hrobu. Foto: Das kleine Blatt,
29.1.1939, ANNO/Österr. Nationalbibl.

 Tlačenice u pohřbu

Pak ale nastal onen 23. leden 1939. „Sindelar je mrtev“ - ta zpráva se rozšířila po Vídni rychle jako epidemie. Byl nalezen mrtev ve svém bytě, vedle něj žena – obsluha z jeho lokálu, která zemřela až o dvanáct hodin později. Policie se vyjádřila, že Sindelar zemřel na otravu kouřovým plynem. Ale po městě kolovaly nejrůznější legendy: Byla to politická vražda? Byla to vražda naplánovaná z pomsty pasákem oné ženy, která si údajně měla přivydělávat prostitucí? Nebo sebevražda, dvojitá sebevražda? Sindelar měl za několik týdnů slavit teprve své 36. narozeniny...

„Matthias Sindelar, nejpopulárnější hráč kopané ve Východní marce a nejslavnější střední útočník kontinentu, se v těchto dnech stal obětí nehody, jejíž příčiny doposud nemohly být objasněny“, hlásil ilustrovaný týdeník Wiener Bilder. Dne 28. ledna 1939 psaly rakouské listy: „Vídeňští sportovci dnes v 16 hodin na Ústředním hřbitově prokáží poslední poctu svému mrtvému kamarádovi, kterého tak často povzbuzovali svým jásotem, a po tisících se rozloučí se Sindelarem, největším sportovcem našeho města.“ O den později psal deník Das kleine Blatt: „Včera odpoledne nastoupil plavovlasý, milý kamarád svou poslední cestu. Obloha nad Ústředním hřibotem, kde sportovec Matthias Sindelar příliž brzy našel svůj poslední odpočinek, se utápěla v šedi. Muž, kterého ze života vytrhl nešťastný osud, dokázal nadchnout desetitisíce lidí ve všech zemích Evropy. Také včera stály desetitisíce na okraji krátké cesty, aby se mohly rozloučit s nádherným sportovcem, který ještě dlouho zůstane vzorem pro mládež.“ Na pohřeb se dostavilo nejméně 15.000 lidí.

Už po polední začaly na největší vídeňský hřbitov proudit davy lidí a během krátké doby stály před hřbitovním kostelem nepřehledné masy. A to i navzdory krajně nevlídnému počasí – kvůli návalu dokonce musela zakročit police. Uvnitř v kostele bylo povoleno být pouze rodinným příslušníkům a nejbližším přátelům. Matka Sindelare bolestí v srdci několikrát ztrácela půdu pod nohama a lidé kolem ji museli podepírat. V čele smutečních hostů stál SA-Brigadeführer Thomas Kozich, jeden ze zástupců starosty města, dále SS-Obersturmbannführer Felix Rinner (zastupoval župního vedoucího sportu), dále zástupci všech vídeňských fotbalových klubů, ale i delegace jiných sportovních svazů. Dorazilo i mnoho smutečních věnců, včetně překrásného věnce od německého fotbalového svazu a od SS-Obergruppenführera Ernsta Kaltenbrunnera (vyšší vůdce SS a policie na území bývalého Rakouska, popraven 1946), u rakve se octly ale i květiny z celého světa - z Berlína, Budapešti, Prahy, Düsseldorfu, z Itálie nebo dokonce až z Lodnýna. „Matka a sestra zemřelého kráčely za rakví. Fotbalista Zöhrer měl na sobě Sindelarův sportovní dres a fotbalový míč.“

U otevřeného hrobu se po církevní ceremonii chopil slova nejprve zástupce primátora Thomas Kozich (zde jeho portrétní fotografie). (Kozich, který byl pouze o dva roky starší než Sindelar, byl také od mlada aktivním sportovcem - hrál závodně kopanou, plaval a soutěžil v běhu na dlouhou trať. Již v roce 1931 se přidal k NSDAP a vedl oddíly SA; v období, kdy byla činnost NSDAP v Rakousku zakázána, si nějakou dobu musel odsedět ve vězení. Po „anšlusu“ začal působit na radnici a kromě toho jako župní vedoucí sportu, jako „patron vídeňského fotbalu“ a „advokát fanoušků kopané“. V roce 1942 byl povolán k Wehrmachtu a krátce před koncem války padl do ruského zajetí. V roce 1947 byl dokonce odouzen lidovým soudem na 10 let těžkého žaláře, o čtyři roky později byl osvobozen díky amnestii.)

Kozich o Sindelarovi u jeho hrobu prohlásil (zde fotografie Kozicha řečnícího u hrobu), že učinil svým nasazením neobyčejně mnoho pro německý sport, ale zejména toho nejvíce udělal pro Vídeň. Byl prý vždy zářící příklad opravdového a pravého kamarádství: „Sindelaruv duch bude nadále žít v srdcích německých sportovců. Město Vídeň nikdy nezapomene na mistra techniky a oduševnělé fotbalové hry a bude si umělce na zeleném trávníku stále s úctou připomínat.“ Pak k hrobu přistoupil spoluhráč Mock a jménem „německého národního mužstva“ se s dojetím loučil se svým bývalým kolegou a kamarádem. Na konci vystoupil mladý školák a člen z Deutsches Jungvolk (předstupeň Hitlerovy mládeže) Otto Naglic, který poděkoval svému idolu jménem německé mládeže a prohlásil: „Nikdy na tebe nezapomeneme a kdyby se náhodou měl jednou objevit někdo, kdo by uměl hrát fotbal stejně jako ty, tak mu budeme říkat Sindelar číslo 2.“ (Další fotografie z pohřbu zde a zde.)

„Hřbitov se vyprázdňoval jen pomalu“, psal deník Volkszeitung. "Zármutkem sužovanou matku mohli jen s největší námahou odvést od hrobu svého milovaného dítěte, které jí vzal hrozný osud.“

Hráči „národního mužstva“ se u Sindelarova hrobu objevili s věncem i o rok později. Ve Vídni probíhalo soustředění mužstva a 13. dubna 1940 dopoledne se u hrobu objevila delegace. Věnec s hákovými kříži položil u hrobu trenér národního kádru Josef Herberger (fotografie z pokládání věnce zde a zde).

Herbergerovi se svého času nepodařilo Sindelare získat do „národního mužstva“ pro účast na mistrovství světa. Tento národní výběr se měl totiž z poloviny skládat z bývalých „Rakušanů“ a z druhé půlky z Němců „ze Staré říše“. Politikové si takovéto složení předstovovali po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938. Z „německého národního týmu“ se mělo stát mužstvo reprezentující celé Velkoněmecko, tedy včetně "Východní marky".

Osud zgermanizovaného Čecha a slavného sportovce Matěje Šindeláře je zvláště v kontextu s tím, že se pro nacionální socialisty stal nakonec „vzorem pro německou mládež“ , jednoduše fascinující - uvědomíme-li si, že „Němcem“ se tento talentovaný muž stal čistě náhodou... a že němčina nebyla jeho prvopočátečním mateřským jazykem.