Lukáš Beer
 |
Prager Presse z 2. března 1933 prezentuje vojensko-politický pakt ČSR, Jugo-
slávie a Rumunska - Malou dohodu - jako "mírový pakt". Foto: Lukáš Beer |
V roce 1921 vzniká v Praze jako akciová společnost nakladatelství a vydavatelství novin a časopisů, zaměřující se českou a cizojazyčnou politickou a odbornou literaturu a tiskoviny. Mezi jinými šlo i o vydávání deníku
Prager Presse, založeného
T. G. Masarykem s cílem integrace německy hovořících občanů Československa, tedy z největší části českých a moravských Němců. Pražské ministerstvo pro zahraniční záležitosti, doména dr.
Edvarda Beneše, subvencovalo celou řadu zahraničních novin a vlivných osobností v mnoha evropských, ale i mimoevropských zemích. Sudetoněmecký autor
Reinhard Pozorny, pocházející z Brna (1908-1993), toto financování československým státem v jednom ze svých knižních titulů ohodnotil takto:
„Je to obyčej, který lze pozorovat téměř u všech států. Čím kritičtější se doba stává, tím více roste armáda zaplcených špiclů, udavačů a policejních orgánů všech odstínů, tím více vyvíjejí státy snahu získat pro sebe takové osoby, jejichž hlasy něco znamenají v tisku, rozhlase, umění, hospodářství nebo v zákulisí politiky. Tedy osoby, které se kupují jako kus zboží. Lidi, kteří začínají hekticky křičet, pokud si někdo dovolí pochybovat o jejich počestnosti. To, co Česko v této oblasti provádělo, v takovémto rozsahu existovalo nanejvýš v balkánských státech. Peněžní částky, které byly vydávány pro financování ,vlídných a nám přátelsky nakloněných osobností‘, se nacházely daleko nad průměrem úplatků všech ostatních evropských států této doby.“
Určitým dalším specifikem konkrétně českého tisku v první republice, ve srovnání s jinými zeměmi, byla skutečnost, že většina tisku byla v rukách politických stran. Jednoduše řečeno, v meziválečném Československu měl každý možnost si v záhlaví novin mimo jiné přečíst, že
Národní listy jsou tiskovým orgánem národních demokratů,
Právo lidu strany sociálně-demokratické,
Lidové listy deníkem lidovců apod. To v zemích západní Evropy běžné nebylo. Další zvláštností bylo, že ceny novin byly v předválečném Československu nízké jako málokde na světě. Určitě se to dá vysvětlit tím, že většina tisku v ČSR přímo sloužila konkrétním politickým stranám. Zvláště denní tisk byl jejich mluvčím a nástrojem stranickopolitického boje. Denní noviny byly částečně prodávány i za ztrátové ceny, a to z toho důvodu, aby byly co nejvíce rozšířeny. Doplácelo se na ně ze zisků, kterých vydavatelské podniky dosáhly na jiném úseku své činnosti, a pokud se přesto objevil schodek, vládní strany vždy našly peníze na jeho úhradu. Politické strany měly totiž bez vlastního tisku v demokratickém Československu minimální naději uspět.
 |
| Nařízení říšského prezidenta o ochraně německého národa ze 4. února 1933 hodnotil list Prager Presse jako "zotročení tiskové svobody" a zavádění "náhubkového režimu". Že tento židovský list, vycházející v Praze, plnil propagandistické účely československého ministerstva zahraničí a byl jím bohatě dotován, v této souvislosti není bez zajímavosti. Foto: Lukáš Beer (stejně jako všechny následující snímky). |
 |
| V článku Prager Presse z 5. února 1933 se hovoří o "zákeřném nacionálněsocialistickém atentátu", spáchaném na židovské divadelní autorce a lékařce Rose Mellerové. Pod titulkem "Třetí říše... Zbabělý útok na vídeňskou lékařku" se píše: "Dnes ve čtvrt na dvě odpoledne se v budově nemocenské pojišťovny objevil jeden mladý muž. Vydal se do čtvrtého poschodí, kde se nachází laboratoř, ve které obvykle pracuje paní dr. Mellerová. Náhodně jej potkala na schodišti před laboratoří a ptala se, co potřebuje. Muž jí odvětil, že přichází kvůli odběru krve. Lékařka ho vedla do laboratoře. Tento moment atentátník využil a zasadil ženě za současného zvolání ,Přicházím z Hnědého domu! Pozdravy z Třetí říše!' čtyři prudké bodné rány do zad kuchyňským nožem, který předtím schovával pod kabátem. Paní dr. Mellerová byla natolik duchem přítomná, že na atentátníka vylila lahvičku kyseliny chlorovodíkové, kterou náhodou držela v ruce. Pak se zkrvavená zhroutila. Pachateli se podařilo nepozorovaně uniknout. Později se nalezla jeho kravata na toaletách." |
Nejvýznamnějším německy psaným deníkem, který vycházel na území ČSR, byl vlivný německo-židovský
Prager Tagblatt. Dalším významným deníkem byla i německo-nacionální list
Bohemia, jež nebyla tiskovým orgánem žádné politické strany, ale i v něm působili Židé. Naopak stranický byl liberecký list
Reichenberger Zeitung, který prezentoval nesocialistický tisk. Mezi další stranické německé noviny se řadily i
Deutsche Landpost, které zastávaly agrární stranu. Dalšími stranickými listy byly i
Deutsche Presse či
Sudetendeutsche Tageszeitung. Pokud srovnáme postavení česky a německy psaného tisku, tak je patrné, že německy psaný tisk měl rozhodně méně čtenářů a byl méně stranickopolitický.
 |
Prager Presse přinesl 5. března 1933 interview s prezidentem
Masarykem a vlevo rozsáhlý komentář o aktuálních volbách
v Německu. |
Zmíněný německy psaný československý vládní list
Prager Presse představoval jeden nejdůležitějších produktů nakladatelství Orbis. Později měl převzít funkci havního konkurenta židovských novin
Prager Tagblatt. Prezident Masaryk na myšlenku založit německy psané noviny nepřišel sám, ale na tomto počinu měl částečně podíl židovský novinář a spisovatel
Camill Hoffmann, jenž s tímto návrhem přišel sám. Hoffmann odmítl Masarykovu nabídku, aby se stal šéfredaktorem nově vznikajícího listu, ale po zaběhnutí novin požádal o vyslání do diplomatických služeb. Zvláštností
Prager Presse bylo, ač to je k podivu, že do něj přispívali téměř samí česky mluvící autoři, z velké části Židé, zatímco do konkurenčního německy psaného
Prager Tagblattu německy hovořící Židé.
 |
| Reportáž listu o jednání zednářů v Praze v březnu 1933. |
Aby bylo vydávání tohoto novinového titulu zajištěno, musel být československým ministerstvem zahraničí jenom během prvních šesti let své existence dotován částkou 46 milionů korun. Příjmy listu z předplatného, inzerátů a reklam a běžného prodeje činily v roce 1930 celých 3,3 milionů korun, zatímco výdaje za redakci, tisk a správu 8,8 milionů. Není tedy divu, že takovýto novinový produkt musel celou dobu zůstávat skutečně „problémovým dítětem“ pražské vlády. Ale také v období po roce 1933 činil deficit každý rok vždy více než 4 miliony Kč.
Strategicky měl list oslovovat československé Němce. A navíc jako jediné periodikum vydávané na československém území zastával pozici mluvčího československé zahraniční politiky:
„Němci se léta letoucí smáli tomuto škváru házeli jeho ukázková čísla, rozdávaná zadarmo, vždy do koše na odpadky. Pouze v kavárnách, v restauracích a v lékařských ordinacích bylo možné tuto tiskovou reptilii najít. Lidé si noviny brali do ruk pokaždé s určitým odporem, protože jejich tendenčnost byla tak evidentní, že i političtí analfabeti měli tenké uši“, charakterizuje přijímání tohoto deníku německými občamy ČSR Pozorny.
 |
| Vydání z 6. března 1933 informuje o volebním úspěchu Hitlera. |
Redakci vedl v letech 1921 až 1938 židovský novinář
Arne Laurin, vlastním jménem
Arnošt Lustig, jeden z tzv. „Pátečníků“, kulturních a politických osobností z okruhu spisovatele
Karla Čapka, zastávající pozice Hradu. Laurin nejprve pracoval pro deník česky mluvících Židů
Tribuna, založený v roce 1919, podporující politiku prezidenta Masaryka. Odpovědnost za obsah tohoto listu měl
Ferdinand Peroutka, se kterým se Laurin znal od konce první světové války. Kromě podílu na řízení redakce byl hlavním úkolem Laurina v
Tribuně udržovat kontakty s institucemi, u kterých list nacházel podporu, tedy automaticky s Hradem. Okolo Tribuny se zformovala vlivná českožidovská skupina, která později vytvořila páteř veřejného života a ovlivňovala veřejné mínění ve prospěch konceptu masarykovské demokracie. Právě za této situace si už Laurin otevíral dveře ke své budoucí pozici šéfredaktora
Prager Presse.
 |
| Vydání z 10. září 1938 píše o návrzích československé vlády jako o "Příspěvku Prahy k míru". |
 |
| "Stanné právo proti teroru" v pohraničí, "Za klid a pořádek" - 14. září 1938. |
Pod Laurinovým vedením působil v
Prager Presse židovský spisovatel a překladatel
Otto Pick, jako hudební kritik
Kafkův přítel, židovský klavírista a varhaník
Oskar Baum, dále švýcarský prozaik a lyrik
Robert Walser, židovský překladatel
Pavel Eisner, jako zahraničně politický redaktor
František Kubka, dále
Wolfgang Bretholz (utekl z Německa), Žid
Georg Laufer aj. Určitě nepřekvapí, že právě v tomto německy psaném deníku vyšla Masarykova recenze
Hitlerovy knihy
Mein Kampf, a to roku 1933.
Laurin musel během jisté politické kontroverze s jedním českým redaktorem přiznat, že jeho deník stál československý stát za deset let své existence kulatou sumu 60,192.000 korun.
Reinhard Pozorny shrnul neúspěch tohoto vládního listu u československými Němci těmito slovy:
„List, který se v německém jazyce pokoušel přiblížit problémy státu německému čtenáři, byl odsouzen k nezdaru ne snad v důsledku sudetoněmecké nesnášenlivosti, nýbrž proto, že pánové jednoduše nerozpoznali, v jaké situaci byli. Posuzovali sudetské Němce podle pražských kaváren, ani se nesnažili poznávat skutečné poměry na sudetském území a zamanévrovali se stále více do zdánlivého světa, ze kterého byli vytrženi až drsnou skutečností. Způsob, se kterým se pokoušeli vypořádat s německými problémy, působil i u nejloajálnějšího německého státního občana odpudivě. Co se říkalo o problémech státu, působilo zakřka směšně. Politika nevraživé jízlivosti byla pobuřující a zlobila čtenáře. Odpovědné osoby naprosto podcenily roli, kterou měl list mít: být orgánem vlády státu, který se přeci jen také skládal ze značně velké části z Němců. List ještě dlouho před rokem 1933 přispíval ke zostření protikladů v tuzemsku a ve svých komentářích o Německu učinil všechno, aby se napětí mezi oběma státy zvětšovalo. Byl to konekconců rozdíl, zda německý hospodářský a kulturní život probíral s posměchem a opovržením nějaký malý nacionalistický štvavý list z českého venkova, nebo zda to stejné činil oficiální list pražské vlády. Zprávy tohoto listu o Německu se po celá léta zabývaly pouze železničními katastrofami a sexuálními vraždami, ničivými požáry, potápěním lodí nebo německou nezaměstnaností. Tento list, udržovaný také daněmi od Němců, nejenže nepřetržitě spílal Němcům a veřejně je zavrhoval, nýbrž také Čechům a jejich státnímu útvaru víc uškodil než pomohl.“
 |
| "S přesností a rychlostí, kterými se československý lid vyznačuje vždy v kritických okamžicích, byla v noci na 24. září provedena mobilizace." Prager Presse hovoří o "národní disciplíně" a o "vzorném průběhu" mobilizace československé armády a doplnňuje: "Nadšené přijetí mobilizace v pohraničí." |
 |
| 28. září 1938: "V případě německého útoku na Československo: Mocnosti míru připraveny. Francie po boku Československa, Anglie a Sovětský svaz na straně Francie." Ve skutečnosti byl však osud pohraničí rozhodnut již před týdnem. |
V nakladatelství Orbis vycházel také speciálně pro sudetské Němce ilustrovaný časopis
Zeit im Bild, který byl československým ministerstvem zahraničních věcí dotován obnosem 10.000 korun na každé vydání. To v letech 1927 až 1937 přeci jenom činilo více než 2 miliony korun.
„A jaký byl úspěch této akce?“, ptal se ve své knize Pozorny.
„Rovnal se nule. Protože co si měl průměrný sudetoněmecký čtenář počít s propagandistickými obrázky české armády, věčnými, provokativními sokolskými průvody, střeleckými cvičeními českých mládežnických svazů a s ilustrovanými ,důkazy‘ kulturní české převahy vůči německé přítomnosti a minulosti? Výsledkem byly exepláře zdarma, v kavárnách, restauracích a čekárnách zubařů a nemocničních pojišťoven.“
 |
| Fotografie Edvarda Beneše se objevovaly v časopisu Zeit im Bild poměrně často. Zde na obálce vydání z října 1937 je zachycen na mezinárodní automobilové výstavě v Praze společně s ministrem pro veřejné práce ing. Dostálkem u vozu Škoda Popular. |
 |
| Zástupci německých školáků gratulují československému prezidentu Benešovi k jeho 54. narozeninám v květnu 1938 na pražském Hradě. Slavnistního aktu se zúčastnilo kolem 44.000 dětí a vedle převážně českých školáků se dostavily i slovenské, německé, maďarské, ukrajinské, polské a rusínské delegace. (Obálka ZIB z června 1938). |
 |
| Československo bylo na stránkách časopisu prezentováno jako jedna z průmyslově nejvyspělejších zemí světa. Na obrázku vlevo dole je znázorněn počet osob připadajících na jeden osobní vůz v jednotlivých zemích. Po Francii a Anglii (20 osob), Německu (60 osob) a Itálii (100 osob) byla ČSR (120 osob) umístěna před Rakouskem (160 osob). |
 |
| Ve vydání časopisu z května 1938 se redakce Zeit im Bild snažila čtenáře přesvědčit o tom, že německá menšina nemá v žádném jiném státě takové možnosti kulturního a politického uplatnění jako v Československu. |
 |
| "Prezident všech - K 54. narozeninám prezidenta dr. Beneše dne 28. května 1938" |
 |
| V krizových dnech září 1938 si Češi připomínali rok po úmrtí T. G. Masaryka. |
 |
| "Železní ptáci" - obrázková reportáž o českosklovenském vojenském letectví. |
 |
| "Den armády - Vojáci Malé dohody zakončují sokolskou slavnost" |
 |
S mobilizací československé armády se blíží i defini-
tivní konec éry vydávání časopisu Zeit im Bild. |
V roce 1923 vznikla zpravodajská agentura „Centropress“, která si ve většině evropských hlavních měst udržovala korespondenty a především v Rakousku zásobovala významné noviny zpravodajským materiálem. Také zde muselo Benešovo ministerstvo ročně ze své kapsy poskytovat 500.000 korun. Od roku 1933 vycházel časopis
Brücke, který se marně pokoušel oslovit sudetské Němce. V roce 1935 tento list obdržel finanční příspěvek ve výši 80.000 korun.
„Šéfredaktor Wohrzek a jeho muži byli časem čím dál více mlčenlivější, když museli zjišťovat, že se nezdařil jejich pokus naočkovat sudetským Němcům myšlenku československého národního státu“, hodnotil tento projekt Pozorny. Existovala dále československým ministerstvem dotovaná zpravodajská služba v němčině s názvem „Německo-české porozumění“, jejímž vydavatelem byl
Karl Strauß.
Brněnský inženýr
M. O. Kremer vydával týdeník s názvem
Die Verständigung (Porozumění), ve kterém vycházel na pokračování seriál, jenž měl vědecky doložit, že na rozpoutání První světové války neslo vinu pouze Německo. Byla zde také vyzdvihována Masarykova nauka humanismu. Už v roce 1925 obdržel Kremer dotaci 50.000 Kč. Existoval také list s názvem
Die Wahrheit, vydávaný bývalým židovským redaktorem pražských novin
Bohemia,
Georgem Mannheimerem, a novinářem, pocházejícím z Maďarska,
Bélou Révem. V Německu se Mannheimerovy spisy dostaly později na seznam nežádoucí literatury. V časopise
Die Wahrheit, který napadal všechny „fašistické“ režimy v Evropě, vycházely i originální příspěvky Edvarda Beneše a diplomata
Kamila Krofty.
„List už před rokem 1933 tvrdil o Německu ty nejneuvěřitelnější věci a překonával se poté těmi nejnepravděpodobnějšími a nejnevěrohodnějšími výpady proti všemu německému. Nečinil rozdíly mezi Němci toho druhu a jiného druhu, což vydavateli ale nebránilo v tom, vymlouvat se na německého ministra [Franze] Spinu a zažádat si za svou demokraticky tak důležitou činnost obnost 40.000 korun podpory“, komentuje Pozorny. Ve skutečnosti však ministerstvo zahraničí vyplatilo už roku 1936 celkem 25.000 korun a o rok později 20.000 za tento časopis.
Po převzetí moci nacionálními socialisty v Německu se v Praze objevil židovský novinář
Walter Tschuppik a založil zde týdeník
Der Montag,
„který senzačním stylem dělal propagandu proti Hitlerovi“ (Pozorny). Tato „protihitlerovská propaganda“ měla stoupající tendenci s narůstající emigrací Židů a nepřátelů tamějšího zřízení z Německa do ČSR a také zohledňovala potřeby finančníků listu formou propagandy čechoslovakismu. Tschuppik nechal své periodikum produkovat v tiskárně „Pokrok“, která patřila českému legionářskému svazu. Dotace získával Tschuppik buďto přímo z Benešovy kanceláře, nebo prostřednictvím
Jana Hájka, vedoucího tiskového oddělení ministerstva. Tschuppik dostával také příspěvky od českých peněžních ústavů a časem dosáhl toho, že celkové tiskové náklady tohoto listu převzalo zmíněné ministerstvo. Prostřednictvím Hájka jej měl Beneš zaúkolovat, aby pro anglický tisk založil tiskovou službu, protože britské noviny si o poměrech v Československu vytvářely tu a tam vlastní úsudek, odlišný od úsudku československé vlády.
 |
Na titulní straně listu Der Montag z 29. října 1935
se píše o Benešově výzvě adresované českoslo-
venským Němcům. Demokracie podle Beneše zví-
tězí nad koncepcí autoritativních režimů v Evropě
a ČSR přitom plní své "mírové poslání". |
Události z jara roku 1938 měly za následek, že výdaje za propagandu překročily dosavadní míru. Až na konci stejného roku, byla ve zbytkovém Česko-Slovensku založena zvláštní komise, která měla za úkol zajistit zbývající prostředky a do budoucna zamezit všechny výdaje. Dne 15. února 1939 muselo londýnské vyslanectví ve svém dopise, adresovaném ministerstvu zahraničí v Praze, přiznat, že není něco v pořádku z peněžní částkou dvou milionů korun, která byla určena pro propagandistické účely. V tomto dokumentu se uvádí, že
Jan Masaryk, horlivý stoupenec prosionistické politiky, disponoval s touto částkou, určenou k důvěrným účelům, aniž by o tom řekl
Karlu Lisickému, pozdějšímu „ministru československé exilové vlády“ v Londýně. Lisický nebyl schopen doložit, jak Jan Masaryk naložil s jedním milionem korun, který byl převeden do Londýna. Masaryk o něco později oznámil, že nechce být dále ve službách vlády zbytkového Česko-Slovenska. Podle dokumentů, nalezených až po roce 1939, disponoval za první republiky i Edvard Beneš s obnosy, které vydával často i bez protipodpisu. Na stvrzenkách často stály tyto údaje:
„Pro neosobní výdaje ve Vídni“, „Pro novinářské akce“, „Za účelem propagandy“, „Pro podporu naší zahraničně-politické propagandy“ apod. Jenom za období 2 let (mezi 9. lednem 1934 a 16. listopadem 1935) vydal takto Beneš celkem devět milionů korun, aniž by obnosy řádně vyúčtoval.
Řečeno slovy Reinharda Pozorného:
"Každá doba má své poživatele."
 |
| V prosinci 1935 spekuloval Der Montag o pozadí cesty Konrada Henleina do Londýna. |
 |
| Der Montag propaguje právě vydanou "senzační anti-henleinovskou brožurku", jejímž autorem byl Alfred Nentwich, bývalý poslanec za Sudetoněmeckou stranu v Národním shromáždění. Publikace o 30 stranách měla odhalit poměry v okolí Konrada Henleina. |
Prameny:
Dobový tisk
Pozorny, Reinhard: Wir suchten die Freiheit. Schicksalsweg der Sudetendeutschen. Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung, Vlotho/Weser 1978
Štefanová, Alena. Prager Presse, Arne Laurin a meziválečná Praha. Č. Bud., 2009. (Bakalářská práce . Jihočeská univerzita)
