 |
| Už v lednu 1944 se natáčely některé scény úspěšného českého filmu z produkce Nationalfilmu "Kluci na řece", do jehož hlavích rolí byli obsaze- ni převážně amatérští herci. Foto: Archiv L. Beera |
Čísla těchto padlých Čechů z první světové války tedy jednoznačně několikanásobně převyšují počet českých obětí Druhé světové války. Nevěnujeme-li pozornost skutečnosti, že ve Wehrmachtu a dalších německých ozbrojených složkách sloužilo podle určitých odhadů kolem 60.000 osob českého původu (tedy více než v „československých“ jednotkách na straně Spojenců), kdy oběti na životech nejsou početně doloženy, dojdeme tedy ke snadnému závěru, že počet českých obětí 2. světové války tvořil pouze zlomek počtu padlých Čechů z 1. světové války. Čeští historici se dodnes tvrdošíjně zdráhají uvádět skutečný počet Čechů, kteří během 2. světové války přišli o život, a mlživě se skrývají za počty obětí československých Židů.
Český tisk se sice před 70 lety, tj v lednu 1944, pochopitelně nezabýval počty obětí aktuální války, ale vyzdvihoval rekordní českou porodnost v Protektorátě. Úvodníky listů se ale logicky vracely k „paktománii“ Edvarda Beneše a důsledkům jeho poslední cesty do Moskvy v prosinci 1943. V této souvislosti poukazoval například deník Polední list na bezvýchodnou situaci tzv. polské exilové vlády, se kterou Stalin v roce 1943 přerušil styky kvůli její interpretaci katyňského masakru. (Moskva totiž ultimativně požadovala, aby polská exilová vláda vinila z masakru na Polácích nadále Němce.) Polští emigranté se stávali pomalu na obtíž i západním spojencům, protože kostky v otázce rozdělení poválečných sfér vlivu byly již vrženy. (-lb-)
Radostná čísla
(František Frolík, Polední list 11. ledna 1944)
Přiblíží-li se k sobě nápadně čísla porodností a úmrtí bohatého a hospodářsky nepodlomeného národa a trvá-li toto přibližování bez ohledu na konjunktury a krize, jako jsme to mohli pozorovat u Francie, pak můžeme hledat důvody toho v biologických příčinách. Objeví-li se však tento hrozivý jev u mladého národa, kde nemohou obstát biologické důvody, pak nepřichází v úvahu nic jiného než příčiny hospodářské. A těmi lze také vysvětlit nepatrnou převahu 1,77 případů na 1000 obyvatel ve prospěch narozených v prvním čtvrtletí roku 1939.
Ministr Moravec si všímá této skutečnosti a vysvětluje ji právem naší hospodářskou situací od roku 1935, od kterého začal český národ pozvolna vymírat, protože čísla narozených se čím dál více blížila počtu úmrtí. Stále stoupající nezaměstnanost, krize a nízké platy nedovolovaly mít děti, protože jakýkoliv přírůstek ohrožoval již beztak zoufalý hospodářský stav rodiny a nedával vyhlídky nově narozenému, že se v životě bude vůbec moci uplatnit a že na něj nečeká beznadějný osud nezaměstnaného.
Od tohoto prvního čtvrtletí roku 1939, kdy statistika varovala vykřičníkem převahy pouhých 1,77 případů narozených nad zemřelými, stoupal však přírůstek narozených rok od roku nápadně, až dospěl v roce 1942 skoro k čtyřnásobku, vyjádřenému převahou 4,25 případů narozených nad zemřelými na 1000 obyvatel. Tohle radostné číslo převahy se začalo objevovat již koncem roku 1939, kdy již existoval Protektorát.
Tato čísla jsou nejlepší zbraní proti nepřátelské agitaci a londýnský rozhlas by měl o nich uvažovat. Ustálení poměrů, postavení celého našeho života na pevný hospodářský základ, lepší vyhlídky do budoiucnosti zvýšily počet porodů z 15,24 v I. čtvrtletí roku 1939 na 18,06 nově narozených na 1000 osob roce 1942. Nadpis článku ministra Moravce „Rosteme!“ shrnuje v sobě radost celého národa nad tímto faktem. Stále stoupající čísla porodů slibují do příštích dnů ještě více.
A zase můžeme opakovat jedno: tahle válka nám příliš neublížila. Na prstech jedné ruky se v Evropě dají spočítat národy, které tato válka nestála těžké oběti na životech. U nás přibylo za války 100.000 obyvatel - porovnejme to se situací bývalé Jugoslávie, kde podle střízlivých odhadů ubylo obyvatel daleko přes milión. Porovnejme to s našimi ztrátami za minulé světové války, která znamenala pro nás ztrátu 300.000 mužů jen na padlých a kdy, protože porodnost u nás klesla na 50 procent, jsme ztratili dalších 200.000 příslušníků našeho národa na nenarozených.
Nutno opakovat ještě jednou: zoufalý stav porodnosti v roce 1939 byl zaviněn hospodářskými příčinami, které byly následkem pochybné politiky za celých dvacet let existence bývalého státu a dovršeny politickou porážkou v Mnichově. Beznaděj, zoufalé vyhlídky do budoucnosti u nás stlačily počet porodů na nejmenší číslo. Opak toho, konsolidace hospodářských poměrů, zlepšení platů a jistota stability vývinu pod ochranou Říše umožnil přírůstek obyvatel z převahy porodů nad úmrtími, jak říkají čísla v článku ministra Moravce, o plných 125 procent.
To jsou fakta. Tedy po všem tom „zdecimování“, po všech těch „hekatombách“ mrtvých a „řádění“ Němců u nás tyto výsledky. A ještě nezapomínejme, že je válka. Že není možné poskytnout všem takové životní podmínky, jako to dovoloval mír. A uvažujme dále: v takzvaných klidných dobách jsme byli národem, na který čekal osud pozvolného vymírání, protože nebyla naděje na změnu hospodářské situace. A v „bouřlivých dobách“ války jsme vzrostli o 100.000 duší. Našich, českých duší.
O té německé „nespravedlnosti“
(Pavel Křepela, Polední list 28. ledna 1944)
Lidé mi říkají: „Podle vašich úvodníků by si člověk myslel, že u nás je všechno krásné a že máme opravdu nejlepší výhledy do budoucna. Ale skutečnost je jiná! Němci jsou proti nám zaujatí a nespravedliví! Vymysleli si kruté tresty ve všem, nač se podíváte! Copak člověk, který si veze nějakou tu maličkost z venkova, se nějak příliš prohřešuje proti plynulosti zásobování? A kdož ví, nemá-li doma nemocné dítě, kterému kousek toho másla veze?“ A ještě jiné stížnosti mají lidé a domnívají se, že oni mají pravdu.
Chtěl bych tedy o tom říci pár upřímných slov. Po celých dvacet let bývalého režimu nám nepřipadlo slovo „spravedlnost“ na mysl. Po celých svacet let se zde v tomto prostoru kupila jedna nespravedlnost za druhou, a to nejen v poměru k německým spoluobčanům, jejichž průmyslové oblasti na severu Čech byly záměrně vydávány všanc nejtěžší nezaměstnanosti, ale nespravedlnost i vůči příslušníkům vlastního národa. Či bylo spravedlivé, že zdravý mladý muž, který vcházel do života s elánem nabitým tvůrčí rozkoší, musel zahálet, musel doslova žebrat, protože vedení státu bylo tak nemohoucí, že mu prostě nemohlo splnit jedno z nejzákladnějších občanských práv: právo na práci? Bylo spravedlivé, že židovští a čeští plutokraté dřeli malé zaměstnance zaživa z kůže jen proto, že tito malí čeští pracovití lidé museli sloužit za každých podmínek, protože jinak jim hrozil vyhazov na dlažbu a hlad? Bylo snad spravedlností, že se u nás pořádaly výnosné sbírky na bolševické děti ve Španělsku, zatímco špinaví čeští otrhánci chodili od dveří ke dveřím a prosili o něco k jídlu?
Nový vzduch, který zavál v našem prostoru, napravil již mnoho chyb, křivd a omylů. Pracující vrstvy poznaly, že státní svrchovanost nepracuje proti nim, ale s nimi, že nikdo se již nestává bezděčným nástrojem různých politických stran, které před každými volbami měly plno slibů a po volbách posupný úsměv. Ale jak už to ve světe bývá, lidé pro jedno zlo nevidí spoustu dobra. Služte lidem dobře a poctivě, ani si toho nevšimnou, vybočte jen jednou, způsobte jim nepříjemnost a máte z nich své nepřátele. Tak je tomu právě s těmi zásobovacími přestupky a tresty. Nikdo si nevzpomíná na první světovou válku, na její strašlivou bídu, na dlouhé kolony hladových žen a dětí, čekajících celou noc na pár brambor nebo kousek masa. Nikdo není vděčen za to, že v pátém roce války dostane do rukou hodnotné potravinové lístky, které vymění za svůj příděl bez dlouhého stání a čekání. Chytnou-li však někoho při vycházení z vlaku, veze si to obyčejně tento chudák pro sebe a eventuálně nemocné dítě. Za to se vám mohu zaručit: kdyby nebylo totální války a totálního nasazení na frontách i vzázemí, kdyby zde tedy existovala možnost okamžité kontroly, jsem si jist, že právě Němci by to byli, kteří by nemocnému dítěti nejn nechali ten kousek másla, ale ještě by mu přidali jiné věci.
Absolutní spravedlnost neexistuje. Můžeme podle Pirandella říci, že skoro každý má svojí spravedlnost. Ale rozhodně spravedlivější je, aby byli trestáni jedinci, kteří chtějí mít ve své kuchyni víc než ostatní, než aby byl celý národ trestán tím, že by chodil s bezcennými potravinovými lístky v rukou.
Každý si musí uvědomit, že prožíváme dějinný zápas na život a smrt celého evropského kontinentu, že v tomto boji lidských mas a technického materiálu bylo obětováno již příliš mnoho, než aby se dalo s těmito oběťmi hazardovat. Proto se v této válce např. krádež při zatemnění trestá smrtí, právě tak jako vážné i směšné zahrávání si s velezradou může usmířit jen podobný těžký trest. Jsme přece všichni svědky nadlidsky vedeného zápasu proti spoustě polozvířat a pancéřů, valících se z východních stepí. Bylo by krvavou nespravedlností vůči těmto statečným, vše obětujícím lidem, kdyby se v zázemí kdekoli v Evropě trpělo spiklenectví nebo poměry, které by byly s to otřást mravním postojem frontového vojáka.
Teprve pozdější doba ukáže jednu velkou „nespravedlnost“ Němců: že totiž tento velký zápas za svobodu evropského kontinentu vzali plně s celou jeho krvavou tíží na svá bedra. Tento vpravdě atlasovský úkol měly povinnost přijmout a s tímtéž sebeobětováním provádět všechny evropské národy, které se nechtějí v budoucnosti stát otroky sovětské Evropy.
Klady práce mladých
(Miloš Fenik, Polední list 14. ledna 1944)
Základním kamenem osudu člověka je jeho mládí. Nezáleží jen na tom, v jakém prostředí se narodí, ale i v jakých kolejích se rozběhne jeho život, pod jakým zorným úhlem se kladou základní kameny jeho budoucnosti a jak se v něm vytváří jeho mravní podklad. Názory našich babiček, že za jejich časů musela být mládež vedena a také vedena byla jinak, nám bývaly zcela neprávem k smíchu. Zapomínali jsme na to, že tím nebo oním způsobem držela rodina každého nového člena v zásadách, které se jí zdály být jedině správnými, a ať už je náš názor na tuto správnost jakýkoliv, nesmíme zapomínat, že se na to díváme pod zorným úhlem dneška a že za dob našich předků skutečně dávala rodina dětem základ, jaký mohla dát nejlepší.
Odklon od toho nebyl vinou rodičů pozdějších generací. Tím, že rodina ztrácela svůj tradiční smysl, tratila se i výchova. Místo zaměření se do rodiny, donutily zevnější okolnosti výchovné rodinné složky obrátit většinu energie, výchově věnované, na likvidování hospodářských starostí a na zabezpečení rodiny po stránce holé existence. Celek ztratil zájem o rodinu jako o základní stavební kámen své existence a rodina tím zapomněla na své základní povinnosti vůči celku.
V tomto prostředí vyrůstala mládež, jakou jsme znali v době před touto válkou. Mládež, která neměla zájem na vývoji svého národa, která byla sama nevšímavá, protože vyrostla v nevšímavosti. Zvládnout tento problém a odstranit nepochopení a nevšímavost, to bylo základním úkolem Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a dnes po odstupu více než jednoho roku můžeme říci, že odstranit tento problém se zdařilo. Překlenul se propastný názor mezi mladým měšťákem a mladým venkovanem, neboť oba pochopili, že pracovat na poli je stejně záslužné jako lopata u strojů v továrně, že za těmi továrenskými stroji musí být mozky, které je řídí, že musí být někdo, kdo obstará hospodářskou stránku věci, čili že národ se skládá z řady rovnocenných složek, které je nutno seřadit tak, aby jejich práce směřovala jedině ku prospěchu národního celku.
Stará zásada třídního boje, do kterého z průhledných důvodů bývala u nás mládež štvána, jakmile byla trochu schopna samostatného myšlení, směřovala jen k destruktivním cílům a snažila se odpoutat mládež již v začátku jejího vývoje od lepších cílů. (...)
To, co se koná pro mládež, koná se pro celý národ. Silná, zdravá a schopná generace, která se jednoho dne ujme svých povinností vedoucích mužů a dobrých matek a bude vytvářet lepší budoucnost pro generace další, je základem našich nadějí. Povšimneme-li si zoufalých zpráv novin nepřátelského tábora, které bědují nad mravním i fyzickým úpadkem své mládeže, uvědomíme-li si hrůzu dětských band v Sovětském svazu, tisíce bezprizorných, mravně zchátralých dětí bez budoucnosti, podvyživeného dítěte britského i severoamerického dělníka, na které nečeká osud lepší, než je osud tátův, a uvědomíme-li si přitom, že se tam zase jen běduje, jako to bývalo u nás, ale nic se s tím problémem nedělá, tím více naděje spatříme v dobře vedené mládeži, naší mládeži silné a zdravé, dosud bohudík jen opomíjené, ale nepodlomené.
Dr. Edvard Beneš o bolševismu
(Alois Kříž, Polední list 23. ledna 1944)
Uzavřením paktu se Stalinem se Beneš jednoznačně a před celým světem přiznal k bolševismu. Je sice pravda, že emigrantská agitace se i v tomto případě snažila zdůrazňovat „vlastenecké“ poslání nového výbuchu Benešovy paktomanie. Tvrdila, že onen pakt sleduje - vyjádřeno emigrantskou terminologií - osvobození českého lidu z nacistického jha a vytvoření samostatného, dokonce ještě většího Česko-Slovenska...
Lež má krátké nohy. Jenže tentokrát je měla ještě kratší, než tomu bývá obvykle. Vlastenecká agitace naší emigrantské skupiny byla totiž usvědčena ze lži již oficiální notou sovětské vlády z 11. ledna tohoto roku, jež vyvolala pro Anglo-Američany tak nepříjemný a zahanbující „polský skandál“. Jestliže v oné nótě se výslovně na adresu polských emigrantů v Londýně říkalo, že „přistoupení k sovětsko-československému paktu může mít pro poválečnou politiku zvlášť příznivý vliv“, pak to znamenalo, že pakt mezi Stalinem a Benešem poprvé fungoval jako prostředek bolševizace prostoru na západ od hranic Sovětského svazu.
To je pravé a jediné poslání zmíněného domněle mistrovského díla Benešovy diplomacie. Ne svobodné a samostatné Česko-Slovensko, jak říká zřetelně a nevýrazně skutečnost!
Hledá se český Tito
(Pavel Křepela, Polední list 6. ledna 1944)
Byli u nás lidé, kteří se obávali dnů odpočinku, seskupených kolem vánoc a Nového roku. Uvidíte, že nás přiletí bombardovat Američané, říkali. Jsou to jediné dny, kdy český dělník není v továrně a oni jistě chtějí šetřit české životy, ukájeli se postrašenci bláhovou nadějí. Bláhovou proto, že lidem ze země Al Caponů a Dillingerů není na světě nic tak svato, aby to nerozbořili, nepovraždili a nesmetli z tváře země.
Tím méně si něco dělají z malého, jim neznámého národa uprostřed Evropy, který ke všemu ještě ony velké spojence značně zklamal. V jejich plánech na zdolání Evropy hrál česko-moravský prostor úlohu ohniska věčných nepokojů, revolt, záškodnických band právě tak jako těžko přístupné hory a lesy na chorvatsko-srbském pomezí.
Proto si Britové platili pana Beneše a trpěli různým jiným českým a židovským veličinám, aby si hrály na státníky bez státu a vlastence bez vlasti. Churchill i Roosevelt se zklamali ve svých zákeřných výpočtech a kombinacích, založených na křivých svědectvích nejprve židovských, pak i „demokratických osobností“. (...) Angličané věřili až přespříliš našeptávačům, kteří chvatně prchali z českých zemí, když jim začla hořet půda pod nohama. (...)
Nikdy jsme nepodceňovali Benešovu mazanost. Znali jsme jeho intriky v bývalém státě, věděli jsme, jak dovedl odstraňovat sobě a své politice špinavých rukou nepohodlné muže. V minulých dnech jsme si připomněli světlou památku na sedláka Antonína Švehlu, kterého Benešovo intrikánství usmýkalo k smrti.
Nikoho nepřekvapilo, že pro záchranu svého vymyšleného postavení a iluzionistického lžiprezidentství prodal český národ do moskevského otroctví. Byl to opět jen důkaz jeho mazanosti, kterou se snažil podvést ještě většího lišáka - Stalina. (...) Myslím, že Stalin dobře ví, že má v rukou bezcenný hadr s Benešovým podpisem. Stalinovi nejde o Beneše, Stalinovi jde o českého Tita. Kreml přece výrazně pohrdá emigranty v zápací, kteří za bukem čekají, až jak to nakonec dopadne a chtějí přitom šetřit svoji krev. Poznal to na vlastní kůži exkrál Petr, poznal to Viktor Emanuel a jiní. Pozná to i Beneš, který jak je mazaný, tak je zbabělý a v roji náčelníka záškodnických band nemožný. A jinak v Čechách a v českém národě Titové nerostou! Jednoho dne to pozná i Stalin a pošle Beneše ke všem čertům. Beneš sám ví, že po debaklech minulých let, po mravních porážkách českého Tita nenalezne.
Emigrace za diktaturu dolaru
(Julius Pachmayer, Polední list 8. ledna 1944)
Polská emigrace v téměř drtivé tísni, v níž se octla zradou Anglie a Stalinovými diktáty, obracela od nějakén doby své zraky tázavě za oceán. Byli v ní mnozí, kteří nechtěli uvěřit, že by i strýček Sam zatvrdil své srdce vůči „Polsce“. Těmto optimistům se zdálo, že by to odporovalo jisté dobré tradici severoamericko-polských styků. Již v minulém století se řada polských revolucionářů po nešťastných povstáních uchýlila pod ochranu hvězdnatého praporu a dařilo se jim pod ním celkem slušně, pokud se chovali také tak a nevzbuzovali žádné politické pohoršení. Někteří z polských vystěhovalců dosáhli za mořem i význačného postavení a tím i jistého vlivu. Velká, statisícová polská kolonie žije v Chicagu, desetitisíce např. v Buffalu nebo Milwaukoo a jinde. Počet příslušníků tohoto národa v Unii býval odhadován na půl druhého miliónu. Myslelo se, že tato masa „vydá“ také něco politicky. Byly tu konečně i jisté zkušenosti z první světové války. Tehdy bylo v Americe horlivě agitováno pro obnovu bývalého polského státu a starý Paderewski stál tomuto dění v čele. Bylo zaznamenáno, že svou hrou tak omráčil Wilsona, že ten se rozhodl pro samostatné Polsko ihned a bezvýhradně.
Není už Paderewského v Americe a není tam ani Wilsona, jemuž by zas hrál do ouška. Na prezidentském křesle sedí už dlouho podobný falešný hráč jako onen autor pověstných čtrnácti bodů. Ale situace je zcela jiná. Navíme sice, jak tento Roosevelt pohlíží na Poláky v Americe, ale je jisté, že jeho poměr k Polákům evropským a především k oné emigraci, jež se dnes ošívá rozpaky a přešlapuje na stále žhavější půdě, není zrovna utešený. Nejen Anglii, také USA přestali Poláci v pátém roce války - a již dříve! - bavit. To je holá skutečnost, ba ještě něco víc. Nenudí jen, překážejí, stali se krajně nepohodlnými.
Marně se už po řadu měsíců tlačí polský „ministerský předseda“ do Spojených států. Byl vždy více méně jemně odmítán. Ale časem pozbývají výmluvná americká gesta i na jemnosti. Právě v těchto dnech, kdy náčelník polské emigrace měl už takřka sbaleno, bylo mu z Washingtonu dáno velmi otevřeně najevo, že jeho návštěva je v těchto těžkých časech nežádoucí. Snad zítra, pozítří nebo vůbec jindy.
Ani zdaleka se nedivíme, jestliže se pánům v Bílém domě nechce do polské omáčky. Tato velká válka začala ze strany jejich demokratických viníků právě pro ono bývalé Polsko. Sice pro anglické garancie, ale také Severní Amerika přece tolik s Poláky sympatizovala.
Ne déle, než bylo z důvodů taktiky a snad i slušnosti třeba. Jakmile nastouil Stalinův diktát, jakmile si Moskva počala vyhrazovat právo rozhodnutí v polské „otázce“, věci se důkladně změnily. Nejprve u anglických, pak i amerických polských „přátel“. V době, kdy prezidentský protikandidát Willkie po celé Unii rozvíjí kampaň pro nejužší spojenectví s Moskvou a pro to, aby Stalinovi byla ponechána naprosto volná ruka v Evropě . V těch cvhílích nemůže Roosevelt přijímat „ministerského předsedu“ jakési ve vzduchu se vznášející vlády, s níž se Stalin hodlá co nejdříve vypořádat. To dá rozum, dobrodějové!
Poláci jsou i Amerikou odkazováni na dorozumění s Benešem. Na Benešovi ovšem jinak Americe nezáleží, ale je Stalinovým vazalem, a to stačí. USA jsou ostatně odhodlány docela upustit nejen polskou, ale i všechny ostatní pestré emigrace, pokud Sověty na nich a na území, jež by chtěly „představovat“, mají zájem.
Nikdo z těchto skutečností nesuď, že by se byl Roosevelt do Stalina tak opravdově, horoucně a nezištně zamiloval a proto mu snášel modré z nebe. Kdo zkoumá pečlivě a uvážlivě různé zprávy o finančních a hospodářských plánech USA na dobu po válce, leccos pochopí. Američtí Židé očekávají, že za souhlas a podporu Stalinova dychtění po diktatuře v Evropě obdrží výměnou souhlas sovětských Židů s diktaturou amerického dolaru po celém světě. Jakou překážkou při tomto geniálním obchodu by mohly být emigrace? Nesmějí být. Zrazovány už dříve Anglií, budou nyní demokraciemi dokonale opuštěny a vrženy v smrtící náruč bolševismu.
