 |
| Foto: www.tomsunic.com |
Známý chorvatský publicista a překladatel Tomislav Sunić přednášel na podzim v Sasku o běžně se vyskytujícím zaměňování takových základních pojmů jako např. „etnický“ a „rasový“ a pokoušel se osvětlit problematiku často nesprávného používání nejen těchto dvou výrazů. Jeho názory nabývají částečně kontroverzního rázu, nicméně nohou zároveň vnést plodné podněty do šíře pojímané metapolitické polemiky. „Po druhé světové válce podléhá slovo ,rasa‘ těžkým ideologickým, polemickým, někdy i právním kontroverzím a pozvolna se vyhlazuje z německé a americké slovní zásoby“, říká Sunić, „místo toho používají dnes akademici a politikové v Americe a v Evropě slovo ,etnický‘. Ale slovo ,etnický‘ není žádným synonymem pro slovo ,rasový‘.“
Dnes je pojem „rasa“, stejně jako přídavné jméno „rasový“, nasáklý něčím kriminalizujícím, takže tato slova mainstream používá pouze v takových případech, kdy se hovoří o „rasových nepokojích“ nebo když „bílý“ člověk nějakým způsobem uráží nebo napadá „nebílého“ člověka a je proto nazýván „rasistou“. Jinak tento výraz odpovídá například dle české Wikipedie synonymu slova „plemeno“, což je jednotka využívaná pro klasifikaci živočichů nižší než druh. Ovšem „nyní se v těchto nových jazykových pravidlech projevuje nekonsekventnost“, připomíná Sunić. Liberální koncepce nezná žádné rasové, nýbrž jen etnické identity. „Pokud by tato argumentace měla souhlasit, tak by už logicky neměli existovat také žádní rasisté. Moderní teoretikové systému ovšem mají zapotřebí nepřátelský obraz takzvaného bílého rasisty, i když žádní neexistují, aby tím legitimovali své teorie o údajné neexistenci rasové identity“, poukazuje na tento paradox chorvatský publicista. Naopak tvrdí, že je naprosto bez diskuse, že „rasa“ (politicky korektně řečeno: směs určitých dědičných vloh) „u nás všech hraje na nevědomé úrovni přednostní roli, ačkoliv to nevíme či vědět ani nechceme". Uvádí tento triviální příklad: „Můžeme na svém obličeji změnit nalíčení, můžeme si změnit pas, můžeme si změnit naši státní a národní příslušnost. Můžeme také změnit vlastní kulturní povědomí a také opustit svou vlast. Ale neexistuje žádná cesta, jak se zbavit našich dědičných vloh, které nám byly předány našimi předky. Problém spočívá ve skutečnosti, že většina z nás si tohoto biologického faktu není vědoma. Místo toho často svou identitu neorientujeme podle našeho rasového uvědomění, nýbrž podle vládnoucích myšlenek ducha času.“
Přesto se však každý z nás cítí podvědomě přitahován ke svému „druhu“, což se projeví nejlépe v nejzazším případě naléhavé potřeby. Například když Evropan cestuje do Afriky nebo do Asie a rozhodne se na místě přenocovat v nějakém hotelu, automaticky se podle příležitosti pokouší navazovat oční kontakt se svými „bílými dvojníky“ na recepci. Sunić uvádí příklad, který by se dnes prozatím ještě obtížně hledal v Evropě nebo v samotném Německu („ale i to se rapidně změní“). Ale už i v Berlíně lze dnes najít místa (nemluvě o Los Angeles nebo o podzemním světě pařížského metra), kde je bílý pasažér pozdě v noci ještě rád, když mezi masami lidí náhodně narazí na osobu „stejného rasového druhu“ - jedno, zda se jedná o Poláka, Chorvata, levičáka nebo „pravicového radikála“. „Letmý kontakt očí mluví za všechno ohledně náhle vyvolané společné bílé rasové identity.“ Sunić se pokusil ve své přednášce parafrázovat Carla Schmitta, jaksi v tom směru, že člověk umí o své suverenitě, popř. identitě, nejlépe rozhodnout pouze v krajně vážném případě. Ještě jinak řečeno: dokáže si svou „bílou identitu“ uvědomit pouze v takovéto specifické kritické chvíli. Například když se vyhrocovala krize v tehdejší multikulturní Jugoslávii, hned si každý jednotlivec jako mávnutím kouzelného proutku jasně uvědomoval, zda je Chorvat nebo Srb, a vůbec přitom nezáleželo na tom, zda byl dotyčný „implicitní“ nebo „explicitní“ nacionalista. To je jeden z mnoha příkladů, Sunić jej uvedl proto, že z této části Evropy pochází.
Něco podobného by se mohlo za určitou dobu odehrávat i v multikulturní Evropě. A pokud by nějaký jedinec „zapomněl“ na tato nepsaná biologická pravidla své rasy a národní identity, dá mu to v takovém krajním případě „jedinec jiného druhu“ nějakým způsobem dříve nebo později najevo - „připomene mu“, k jakému etniku popř. k jaké identitě patří nebo „by měl patřit“. Takového případy se už dnes odehrávají v mezirasových rvačkách a násilných výtržnostech v Berlíně.
Pojem „identita“ získal dnes určitou popularitu v různých politických a akademických kruzích, ačkoliv tento výraz připouští více výkladů a není vždy adekvátní. „Jaká identita?“, ptá se Sunić. „Měli bychom jasně rozlišovat mezi národem a rasou resp. mezi národním a rasovým uvědoměním. Tyto dva pojmy nejsou žádná synonyma, ačkoliv se často překrývají. Například bílý Flám není Valon a bílý Srb už vůbec nechce být Chorvatem, ačkoliv oba jsou stejného rasového druhu.“ Zde je patrná tendence chorvatského publicisty potlačovat rozličnost pěti základních rasových typů, zahrnované do evropské části europoidní rasy (alpínskou, baltickou, mediteránní, dinárskou a nordickou, resp. i fálskou). Tvrdí například v rozporu s běžnými antropologickými poznatky, že lze všeobecně soudit, „že existují velké etnické popř. národní rozdíly mezi druhově stejnými bílými Evropany, ale velké rasové rozdíly mezi druhově příbuznými Evropany lze popsat jen s obtížemi.“ Rozhodující bude ale zřejmě jím zmíněné a zároveň těžko hmatatelné měřítko „velkých“ rasových rozdílů.
Zato Sunić často poukazuje na skutečnost, že v Americe se „národní identita“ vyjadřuje jinak než v Evropě, „rasová identita“ zde hraje mnohem silnější roli. „Bílí Američané mají s tradiční státní a národní identitou Evropanů, vázanou na národ a kulturu, málo společného.“
Před Druhou světovou válkou se v Evropě a v Americe v nejrůznějších studiích o národech obývajících Zemi téměř nikdy nevyskytovalo slovo „etnický“, jak je tomu dnes. Místo toho tehdy politické i akademické kruhy používaly běžně výrazy „rasa“, „rasová nauka“ a „rasová péče“. Pojem „rasa“ byl tehdy opravdu čistě neutrálním termínem při antropologických a lékařských výzkumech nejrůznějších evropských a neevropských národů.
Na druhou stranu lze vyjmenovat četné příklady z evropských dějin, kdy shodná rasová identita nevedla zrovna ke svornosti a mírovému soužití, nýbrž také k „interetnické nenávisti“. Zde hrála národní identita a příslušnst mnohem větší roli než identita rasová, domnívá se Sunić. „Hypoteticky řečeno, i kdyby žili v Americe nebo v Evropě bílí lidé v naprosto homogenní bílé zemi, nemůže nám nikdo zajistit, že by také tento bílý etno-stát brzy nebyl zatížen interním rozkolem a občanskými válkami. Toto zjištění dokazuje, že faktor kultury, náboženství nebo ideologie hraje pokaždé silnější roli při vytváření identity než faktor rasy, který se u mnoha lidí pohybuje v neuvědomělé rovině. Nesmíme zapomenout, že naše evropská identita spočívá na nesčetných občanských válkách. Po 2000 let bylo vykonáváno hrozné násilí bílými na bílých..“ Jak je z předchozího opět patrné, ignoruje Sunić ve svých úvahách zcela faktor odlišných rasových profilů uvnitř rodiny evropských národů a viditelně mu nepřipisuje žádnou úlohu. Zcela v protikladu s tezí Alfreda Rosenberga, který odůvodňoval ve svém díle Mýtus 20. století evropské dějiny, včetně zhoubných konfliktů a válek, spoluúčastí „rasového“ činitele. Zajímavá je v této souvislosti i Rosenbergova teze o pozadí husitských válek. (Blíže o tom v nové knize Lukáše Beera Hitlerovi Češi).
Posléze Sunić zmiňuje turecké výpady do Evropy v 16. a 17. století, aby tím vedle výskytu již popsaného „bratrovražedného prolévání krve“ mezi Evropany doložil i projevy kolaborace Evropanů s "jedinci jiného druhu“. Mnoho křesťanských srbských, maďarských „bílých kmenů“ a bílých válečníků se v té době horlivě snažilo z vlastních mocenských důvodů spolupracovat s Turky. Na mezinárodní a diplomatické úrovni byla katolická Francie za Ludvíka XIV. spojencem Turků v 17. století. Hlavním cílem Ludvíka bylo oslabení Svaté říše římské národa německého a zničení jejích spojenců ve střední Evropě. Sunićovo resumé: „Rasová identita v mocenské politice hrála vždy menší roli než teologie nebo ideologie.“
„Míšenecká Evropa“
Sunić varuje před tím přesouvat vinu opravdových „režisérů“ multikulturní Evropy na pouhé aktéry. Hovoří o „nebezpečí rasové míšenecké Evropy“ a o potřebě se s tímto nebezpečím kriticky vypořádat, ovšem: „Takováto míšenecká Evropa je opravdovým nebezpečím pro všechny bílé Evropany, také pro bývalé nepřítele, jako například v případě Poláků a Němců, nebo Chorvatů a Srbů. Ale pokud použijeme faktor rasy jako hlavní identifikační znak, vystavujeme se nebezpečí, že se dostaneme do pasti redukcionistických dedukcí. Ale dříve než se pustíme do kritiky nebílého přistěhovalectví do Evropy, měli bychom se ptát, kdo je jeho zákulisní podněcovatel a jaké myšlenky vězí za tímto masovým přistěhovalectvím. Nekonečné skuhrání nad údajně zlými přistěhovalci, kteří způsobí zhroucení Ameriky a Evropy, je ztrátou času.“
Sunić upozorňuje na to, že by z pohledu fenotypické perspektivy nikdy neměla být zaměňována rasa s náboženstvím nebo kulturou. Uvádí příklad Bosny, „země, která byla po 400 let rasovým klenotem Osmánské říše“, kde se vyskytuje velký počet muslimských občanů se světlými vlasy a podlouhlými obličeji, „více než mezi křesťanskými Srby nebo Chorvaty“. Přitom u těchto tří jmenovaných národů můžeme sledovat, jak se jejich představy vlastních identit navzájem vylučují. „Druhá světová válka, jak nás učí historik Ernst Nolte, byla dalekosáhlou evropskou občanskou válkou mezi druhově příbuznými mocnostmi a národy stejného genofondu. Tři různé velmoci proti sobě bojovaly, přiležitostně také s pomocí svých ne-bílých spojenců. V německé branné moci byly také nasazeny malé jednotky Arabů, Indů a turkických kmenů v boji proti bílým liberálním koloniálním Anglosasům a komunistickým Sovětům. Ve Francii - a to není žádný vtip - ještě dodnes existují lidé, kteří podobně jako američtí vojáci po přistání v Normandii v létě 1944 považovali několik zajatých vojáků v německé uniformě za japonské vojáky. Nevěděli, že tito asiatští zajatí vojáci sloužili v německé branné jako dobrovolníci z německy okupovaných sovětských republik.“
Rasa je v Sunićových očích nejen něco biologického, má prý „také duchovní podobu“: „Jako metafyzický základ pojmu rasy může sloužit pouze silné a společné kulturní povědomí“, uvádí. Cituje dále Julia Evolu: „Omyl určitých rasových fanatiků, kteří se domnívají, že znovuobnovení rasy ve své etnické jednotě znamená ipso facto znovuzrození národa, spočívá právě v tom samém; posuzují člověka tak, jako by se dal posuzovat kůň nebo kočka nebo pes ,čisté rasy‘. Uchovávání nebo znovuobnovení rasové čistoty v užším smyslu může být vším u zvířete, ne ale u člověka.“ Podobně cituje i Gottfrieda Benna: „Pouze duch - duch jako schopnost k rozhodování, smysl pro míru, tvrdost úsudku, přísnost kontroly - pěstí to tělesné národa nebo jednotlivce tím směrem, že pak lze hovořit o rase a šlechtění.“ A zakončuje citátem Ludwiga Clausse, z jeho knihy Rasa a charakter: „Neboť rasa není, jak se lidé v laických kruzích často domnívají, nějaká beztvará hmota zděditelných vlastností (např. nadání: hudební nadání, organizační talent, inteligence atd.), nýbrž děditelný zákon vzezření, který se projeví ve všech vlastnostech, jež jednotlivec vůbec může mít, a propůjčuje jim styl. Ne podle vlastnictví určitých vlastností se rozezná rasa člověka, nýbrž podle stylu stylu, kterým člověk tyto vlastnosti používá.“
„I za ideálních rasových okolností, kdyby nebylo žádných neevropských přistěhovalců ve Spolkové republice Německo, by zůstávalo sporným, jak by naše stejné bílé dědictví mohlo posloužit jako systém identity. Co mi dělá starost, není nedostatek bílých lidí, nýbrž otázka rasy a charakteru, stejně jako rasy a duše bílých Evropanů. Dobře vypadající bílý muž nebo žena v SRN může často mít kriminální nebo oportunistický charakter. Mnozí z nás poznali v Americe a částečně také v Evropě velký počet samozvaných a škodlivých bílých nacionalistů, kteří nám přivodili velké škody. Tito mají nordický zevnějšek, ale úplně jinou rasovou duši. To se týká především takzvaných bílých, kteří svou rasu vnímají pouze v tělesném smyslu. Denně se setkáváme s takovýmto paradoxem.“ Jako další příklad pro své teze se pokouší Sunić uvádět německou „levici“ nebo tzv. antirasisty či Antifu, kde „jsou většinou bílí lidé“. I zde, když přednášející poukazuje na „bílý původ“ evropských aktivistů podporujících imigraci, je patrný nedostatek Sunićova povrchního, zřejmě americkým vnímáním ovlivněného paušálního posuzování jakési „bílé rasy“. Nicméně jeho závěr o zásadním významu duchovních kvalit jedince je zajímavý: „Naše genetické dědictví tvoří hlavní část naší identity, pokud se drží dobrého duchovního směru. Krásné bílé tělo v žádném případě neznamená automaticky dobrý charakter. Pouze rasový duch může identitě národa nebo muže propůjčit konečnou legitimaci.“ (-lb-)
