Použil historik Jiří Padevět ve své nové knize podvrh Himmlerova výroku?

Po stopě pravděpodobného českého podvrhu 
Tomáš Krystlík 

Dnes dopoledne se mi dostala do ruky kniha Jiřího Padevěta Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, kde na straně 2 jsem našel cosi jako motto k tzv. pochodům smrti: „Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“ (Heinrich Himmler, 14. 4. 1945).

Autor výše uvedené knihy Jiří Padevět říká v interview o pochodech smrti a vyvražděných transportech z koncentračních táborů: „To byla především logistická záležitost, nešlo už o evakuaci, ale o zabíjení. Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“

Měl Edvard Beneš za úkol rozpoutat válku?

Tomáš Krystlík 

Přivedl mě k tomu jeden diskutér v mém blogu, který se podivoval, že iredentistické snahy Jihotyrolanů v 60. létech minulého století podporoval finančně a trhavinami Sovětský svaz. Jakou roli pak v druhé polovině 30. let minulého století sehrál E. Beneš, o kterém se tvrdí, že byl agentem sovětských tajných služeb? Co se o tom ví? Existují pouze indicie, přímé důkazy nejsou k dispozici.

Jak to bylo se souhlasem Velké Británie a USA s vyhnáním neslovanského obyvatelstva z ČSR?

Tomáš Krystlík 
Čtenáři mého blogu buď nechápou česky psané blogspoty nebo nehodlají uvěřit faktům. Proto stručně znovu.

6. a 10. 6. 1942 června, jednal Beneš se sovětským lidovým komisařem zahraničí V. M. Molotovem. Podle Beneše: „Pak jsem mu vyložil problém našich Němců. Máme jich tři miliony, to jest mnoho; jeden a půl milionu jest třeba jich vyhnati. V tom nám musíte pomoci. Molotov souhlasil; vyložil jsem mu své názory na transfer obyvatelstva, kde počítáme s jejich pomocí."

Česká historiografie mění způsob lhaní

Tomáš Krystlík 

Zatím posledního přeběhlíka na českou stranu, německého historika 
Detlefa Brandese bylo třeba za změnu stran nějak odměnit a tak 
Česko-německý fond budoucnosti přispěl na překlad a české vydání 
jeho knihy nezanedbatelnou částkou.

Čeští dějepisci od roku 1918 věrně slouží potřebám státu a lžou, až se jim úst práší. Dějepisné ústavy jsou většinou financovány ze státních prostředků, tedy kdo z dějepisců by chtěl riskovat svou profesionální ostrakizaci?

Pár příkladů. František Palacký tvrdil, že husitský ozbrojený boj byl také válkou národní, že Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa, že to byl upřímný demokrat opírající se o nižší vrstvy městské a venkovské. Tyto teze Masaryk a dějepisectví československého státu převzaly. Za dalšího demokrata do morku kostí je v rozporu s fakty označován Edvard Beneš. Tzv. historičnost hranic českého státu se vysvětluje jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu například takto: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006], což je průhledná lež. Neměnily se do vzniku republiky teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Navíc se vůbec neuvádí, že Beneš požadoval na mírových jednáních v Paříži rozsah československého státu v „dočasných historických hranicích“ [René Petráš: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009].

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (19.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část
Co je evropské? (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

"Německý mírový cíl: Evropská konfederace". Mapa Evropy, kterou 
vypracoval počátkem léta 1944 Alexander Dolezalek.

Pohlédněme krátce zpět na náš neklidný kontinent, pozorujme jej bez iluzí a sundejme si přitom oblíbené růžové brýle. Chtěl bych zde nejprve začít slovy starého Bismarcka: „Člověk nedokáže vytvářet tok dějin a neumí jej řídit. Dokáže se jím pouze nechat unášet, dokáže kormidlovat, a podle toho, kolik má zkušeností a dovedností, dokáže zabránit ztroskotání.“ Pro tento proud dějin, řízený vyšší mocí, znamená tato válka zlom stejně jako ona předchozí válka, u které chápeme tuto skutečnost jako samozřejmou. Frontová generace této války netápe, nehledá a nezápasí o nic méně než generace „první světové války“ o budoucnost. Tato generace se stala vážnější v přesile materiální bitvy, naučila se rozlišovat to podstatné od nepodstatného, stala se jednodušší. Žije podle zákona nezbytnosti. V těchto slovech je obsaženo obojí: hluboká, burcující nouze a živoucí tvůrčí obrat. V něj věříme a vidíme ho před námi již zrát. Tak tomu bylo vždy v dějinách Německa: bitvy u Jeny a u Slavkova byly hojivější a tlačily nás dopředu více, než tomu bylo u bitvy u Sedanu, než nám bylo podpěrou polní tažení do Ruska nebo polní tažení do Polska či vpochodování do Sudet.

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (3.)

Jak bývalí čeští vězni koncentračních táborů roku 1946 hodnotili jednotlivé národnosti podle schopností, odolnosti a „mravnosti“: Nejlépe hodnotili sebe, Nory a Rusy a ze všech nejhůře u nich dopadli "nečistotní Francouzi" a "nesolidární Židé"

Vztahy mezi vězni v německých koncentračních táborech
nebyly vždy harmonické. Češi se v roce 1946 považovali
za nejschopnější, nejmorálnější a nejodolnější
ve srovnání s ostatními národy.

Jako doplněk k předcházejícím dvěma pojednáním o pokusech o definici českého národního společenství a českého „národního ducha“ bezprostředně po konci II. světové války v souvislosti s čerstvými zkušenostmi z období Protektorátu a s kontroverzemi ohledně „odsunu“ sudetských Němců ze své vlasti (část 1., část 2.) si nemůžeme odpustit ještě jinou, s předcházejícím úzce související tématiku, které se časopis Dnešek v roce 1946 na svých stránkách věnoval. V předchozích textech šlo v podstatě o hledání svého vlastního místa ve společenství českého národa dle motta „kdo je a kdo není Čechem“, přičemž si toto vyhraňování vyžadovalo podat obraz vlastního národa výrazně se lišícího od národů ostatních. Šlo tedy i zároveň o to, „kdo jsme my“, ale taktéž o pokus o charakteristiku toho, „kdo jsou oni“. Redakce Dneška přispěla ke vzniku tohoto obrazu nejvýrazněji ve své anketě „Češi v koncentračních táborech“ (zveřejněno 4. července 1946), ve které se setkáváme s vybranými úsudky a zdánlivými zkušenostmi pěti bývalých vězňů různých koncentračních táborů.

Pře o česko-německou minulost: Tomáš Krystlík vs. Miloslav Ransdorf

Tomáš Krystlík 

Ještě na jaře 1938 československá propaganda tvrdila, že německá 
menšina se nemá nikde tak dobře jako v ČSR, kde jsou jí zaručena ve 
srovnání s jinými státy Evropy větší práva a lepší podmínky pro 
kulturní život. Tato grafika z jara 1938 má znázorňovat, že v ČSR byla 
nesrovnatelně vyšší produkce německy psaných knih než třeba v 
Jugoslávii, Polsku, Maďarsku a v Itálii. (Z německy psaného časopisu 
Zeit im Bild, který vycházel v Praze a propagoval hradní politiku.)

Ve svém pojednání s podtitulem „Tomáš Krystlík a jeho jediné téma“ nebo zkráceně v jiném článku se Miloslav Ransdorf snaží záplavou mnohdy zbytečných slov znevěrohodnit mé výroky.

Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, jak uvádí Miloslav Ransdorf, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že by to pan Ransdorf to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci Ransdorf mluví? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (17.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část
Realizace propagace "evropského socialismu" Wernera Daitze v roce 1944
Lukáš Beer

Propagování evropské myšlenky ze strany Wernera Daitze 
se nezrodilo jako neautentický, taktický prostředek čistě 
povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření 
ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných 
evropských rezerv k zapojení do boje proti „amerikanismu“ 
a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, 
nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V předchozích kapitolách jsme měli možnost se seznámit s konceptem „evropského socialismu“ a uspořádání spolupráce evropských národů, zpracovaným Wernerem Daitzem (o autorovi ZDE). Tyto myšlenky byly formulovány především v jeho Evropské chartě. Jaký byl ale osud Daitzových myšlenek, jak je přijímal nacionálněsocialistický aparát a jakou podporu měly tyto myšlenky ze strany vedoucích činitelů? Z dochovaných dokumentů, zejména ze zachované korespondence s úřadem Alfreda Rosenberga je zřejmé, že se Daitzovy myšlenky dařilo úspěšně prosazovat, ač se tomu zdaleka nedělo bez komplikací. Úvodem je nutno také podotknout, že propagování evropské myšlenky ze strany Daitze se nezrodilo jako neautentický,  taktický prostředek čistě povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných evropských sil k zapojení do boje proti „amerikanismu“ a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V červnu 1944 zasílá Daitz říšskému vedoucímu Rosenbergovi exemplář Evropské charty, jež byla měsíc předtím vytištěna v Holandsku. V přiloženém dopise Daitz se zadostiučiněním konstatoval: „Jak se dozvídám, má ministerstvo propagandy o práci zájem a chce zorganizovat další vydání v několika jazycích. Také ve Francii se vydá francouzským nakladatelstvím zvláštní vydání, stejně tak i v Dánsku. Mimo to je první vydání v množství 50 až 60 tisíc exemplářů již rozebráno. Připravuje se druhé vydání, o které má kromě Wehrmachtu zájem také několik stranických organizací.“

Lži o české historii – Historie.cs

Tomáš Krystlík 

K výročí konce války zařadila Česká televize dva díly Historie.cs, kde účastníci debaty opět překrucovali dějiny. Začněme dílem pořadu, který obsahoval méně výmyslů.

V pořadu zaznělo, že pražští povstalci požadovali od spojenců chybějící zbraně, ale už ne, že od 24. 4. 1945 si Česká národní rada zcela vážně představovala, že dodávky zbraní shodí spojenci v bednách na padácích během jedné noci přímo na Karlovo náměstí. Nota bene pod nosem Němců!

Začátek 2. světové války

Friedebert Volk 

Polský maršál Edward Rydz-Śmigły se zhruba půl roku před vypuknutím 
války nechal zobrazit na portrétu, kde vítězně jede na koni před Braniborskou 
bránou v Berlíně. Informoval o tom již v roce 1979 německý časopis Quick 
(Nr 45, 1979) či článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (Dr. Alfred 
Schickel: Polen 1939 – gesehen mit britischen Augen; 
FAZ Nr. 202 z 31.8.1979, str. 5).

Vyhnání je často vysvětlováno jako následek 2. světové války rozpoutané Němci. Mnozí lidé proto mají sklon k tomu volat „Sami si to zavinili“, ale obrázek se poněkud změní, když se na problematiku podíváme ve světle práva a historické pravdy. Určující jsou následující body:

1. Žádné bezpráví nelze ospravedlňovat předchozím bezprávím.
2. Vyhánění je kolektivní trest, které je zapovězeno mezinárodním právem.
3. Od roku 1924 znají protokoly ze Ženevy rozšířený pojem o agresi, který byl v roce 1974 také převzat generálním shromážděním OSN. Za útočníka se nepokládá vždy jen ten, kdo jako první použije výstřel, nýbrž také ten, kdo se zdráhal účastnit se vyjednávání smíru.

Kdyby to bylo tak jednoduché

Tomáš Krystlík 
V článku Oslavy 8. května? Symptom pokročilé schizofrenie Západu a tragikomické divadlo se píše: „změny hranic… Stalin a jeho následovníci pouze logicky hájili to, co získali od spojenců za porážku Německa ve druhé světové válce.“ Sovětský svaz ale území od spojenců za porážku Německa nezískal, protože bylo jeho již předtím, než vstoupil do války.

Pokud Velká Británie by doopravdy chtěla přijít na pomoc Polsku, vypověděla by po 17. 9. 1939, kdy Sovětský svaz vpadl do Polska, válku i jemu. To neučinila, chtěla válku jen s Německem, kterou také vypověděla. Ne Německo Velké Británii!

Goebbels krátce před svou smrtí o „nechutné vídeňské sebrance“

Za zradu a vyjednávání s Rudou armádou byli 7. dubna 
1945 pověšeni v severní části Vídně v ústí ulic 
Brněnská a Pražská tři povstalci: Biedermann, 
Huth a Raschke.

Včera si současní oficiální představitelé Rakouska na slavnostním aktu připomněli 70 let od uplynutí proklamace o „samostatnosti“ Rakouska, která byla vyhlášena 27. dubna 1945 v prostorách vídeňské radnice zástupci třech zakládajících politických stran tzv. „druhé republiky“ – sociálních demokratů, lidovců a komunistů. Prohlášení, jež přicházelo v době, kdy se na velké části území země ještě bojovalo, označilo anšlus z března 1938 za neplatný. A hned na druhý den se konstituovala tzv. provizorní státní vláda za předsednictví sociálního demokrata Karla Rennera, který si podmínky své vlády předem dojednal se Sověty. Založení „druhé republiky“ bylo zároveň startovním signálem pro proces, který dodnes výrazně poznamenal politicko-hospodářskou tváře země: hned po prvních zorganizovaných volbách do parlamentu se sociální demokraté a lidovci pustili do práce a systematicky si mezi sebe politicky organizovali a rozdělili politickou a hospodářskou správu země, jejíž podoba se ve značné podobě dochovala až dodnes.

Česká emigrace 1939-1945 a „světové Židovstvo“ (3.)

Předchozí části: 1. část - 2. část 
Walter Jacobi

Židovský menšinový program z října 1918 s Masarykovým
 podpisem na prvním místě.

Co se týče vztahů české emigrace ke světovému Židovstvu a její stupátkové role při jeho imperialistických zájmech, tak se zde objevují bez pochyby až zarážející paralely mezi obdobím první světové války a dnešní dobou. Už jenom vnější podobenství momentálně podněcuje určité české kruhy ve vlasti příliš snadno k činění nesprávných závěrů ve dvojím ohledu. Jednak nechtějí ve světovém válečném spojenectví mezi zahraničními revolucionáři a Židovstvem vidět důkaz ideologického souladu a původní politické koncepce, nýbrž pouze nějaký náhodný výsledek ve formě společnictví, které se vyvinulo až průběhem válečných let díky stejnému nepříteli, a nanejvýš chtějí vidět jednostranný přátelský postoj Židovstva vůči české věci, přičemž skutečnost, že se využívá její politická přínosnost a uvědomuje se pro účely cíleného úspěchu, bylo prý znakem diplomatické obratnosti Beneše a Masaryka. To ovšem protiřečí ostudnému pokusu z poválečného období, aby se v české revoluční literatuře zatajovala rozhodující židovská pomoc. Byl to ovšem Masaryk sám, kdo přiznal skutečné motivy, ač v jedné bezelstně je jevící souvislosti ve své knize vzpomínek „Světová revoluce“. Byl to Masaryk, kdo již v okamžiku rozpoutání války v roce 1914 kalkuloval s židovskou světovou mocí a usiloval o její mobilizaci pro českou věc. A tak se za všech okolností pokoušel znemožnit hrozící antisemitské nepokoje v Praze prostřednictvím útěchy Židům, aby se snažili o osobní zdrženlivost, a intervencí u pražského místodržitele, hraběte Thuna. Masaryk motivoval tyto kroky slovy: „Obával jsem se toho, že nepokoje proti Židům by v cizině zle působily a ztížily by mou činnost“ (strana 26).

Hobby-„historik“ Jaroslav Čvančara opět vykládá bludy o Protektorátu

aneb Kdy a za co skutečně položily život statisíce Čechů 
Lukáš Beer

Na "Dnu české historie" vystoupí i Taxmeni, kde spoluúčinkuje 
Jaroslav Čvančara.

Internetové periodikum Krajské listy (KL) přináší příspěvek o chystané akci Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET) tuto sobotu na Benešovsku, kde má proběhnout tzv. Den české historie. „Zatímco předchozí ročník byl věnován kulatému 100. výročí vzniku Velké války (1. světové války), tentokrát si organizátoři vybrali právě konec následujícího, ještě ničivějšího globálního konfliktu“, uvádí redakce KL v příspěvku. Už jenom tento úvodní odstavec příspěvku KL prozrazuje, že ani celá plánovaná „smršť oslav tohoto slavného data“, tj. „70. výročí porážky Německa ve 2. světové válce|“, nemůže být žádným garantem toho, že by česká veřejnost mohla od těchto akcí očekávat konečně objektivní historickou osvětu či ponaučení, ale že bude spíše obdařena naservírovanou prolongovanou propagandou několika organizací vycházejících z poněkud pochybných „historických tradic“. Koneckonců se prvorepubliková legionářská a poválečná propaganda (včetně polistopadového, ideologicky podmíněného výkladu dějin) postarala o to, že málokterý Čech si dnes uvědomuje, že První světová válka přinesla českému národu mnohonásobně větší oběti na životech než Druhá světová válka – a sice v podobě českých vojáků bojujících na straně rakousko-uherské monarchie. Ani počet českých obětí na životech v letech 1939-1945 nebyl zdaleka tak vysoký jako krvavá daň, kterou zaplatili tito čeští vojáci za Velké války (jedná se o nejméně 140.000 padlých Čechů, zatímco během Druhé světové války zahynulo maximálně asi 40.000 Čechů).

Nakolik je Stalinova řeč z 19. 8. 1939 hodnověrná?

Tomáš Krystlík 

Pár čtenářů vzneslo dotaz, nakolik je Stalinova řeč z 19. 8. 1939 (též ZDE) pro svůj razantní obsah hodnověrná.

Do zveřejnění v Rusku v roce 1994 byl Stalinův projev z 19. 8. 1939 považován západními historiky za podvrh nejspíše francouzské tajné služby, protože jeho text od tiskové agentury Havas převzal a zveřejnil 29. 11. 1939 deník Le Temps. Stalin dementoval obsah své řeči o den později, 30. 11., v moskevské Pravdě. Poté byl text oné Stalinovy řeči zveřejněn ještě 12. 7. 1941 ve švýcarském Journal de Genève.

Co sledoval Stalin v roce 1939?

Tomáš Krystlík

Záběr z Kyjeva po obsazení města německými 
vojsky v září 1941. (Foto: archiv Lukáše Beera)

V článku Stalin usiloval o uzavření paktu víc než Hitler je citováno z recenze o Ďáblově alianci (The Devils‘ Alliance: Hitler’s Pact with Stalin, 1939-1941) od Rogera Moorhouse. Kniha pojednává o dvou rocích trvání německo–sovětského paktu. Moorhouse tvrdí, že Stalin usiloval o uzavření paktu s Německem víc než Hitler. Druhý chtěl jen dosáhnout, aby Rusko zůstalo po napadení Polska neutrální. Doufal, že po podepsání Ribbentrop–Molotovova paktu Británie a Francie do války s Německem nepůjdou. Dále se v recenzi Johna Lukacse vzpomíná, že dodnes není zcela jasné pro nepřístupnost ruských archivů, co vlastně Hitler napadením Sovětského svazu sledoval; jednou z domněnek je, že vytvořením „nacisticko-eurasijského“ kolosu po dobytí Ruska by měl mnohem větší šance porazit Británii s Amerikou za zády.

Očekával bych, že autor-profesionální historik popíše přesněji motivy jak Hitlera, tak Stalina, než plyne z Lukacsovy recenze. Nestalo se, takže zde pro české čtenáře většinou neznámá část historie.

Známý židovský literární kritik o polské válečné euforii v roce 1939: „Vyloženě jsme toužili po válce“

Lukáš Beer

Letos na jaře se evropské sdělovací prostředky neobejdou bez připomínání kulatého výročí konce Druhé světové války. Česká veřejnost ve své naprosté většině žije ve zideologizovaných představách o příčinách samotného jejího rozpoutání. Dějinné souvislosti, jejich vzájemná příčinnost a následnost a jejich pozadí jsou příliš komplikované na to, aby se daly obalit do černo-bílých ideologicky a šovinisticky zabarvených historiografických pokusů. Přesto všechno je vypuknutí 2. světové války spojováno zjednodušeně pouze s německou agresí, s fingovaným přepadením vysílače v Gleiwitzu a následným dobyvačným útokem Hitlerova Německa vůči více méně mírumilovnému polskému státu, s německým Drang nach Osten a s vytvářením nového Lebensraumu dle panující nacionálněsocialistické ideologie. Zcela však zapadá druhá stránka napjatých německo-polských vztahů z první poloviny minulého století, a tou je polský šovinistický imperialismus a jeho územní nároky vůči svým sousedům na východě, na západě, ale například i vůči Československu. (Detailní informace jsme před necelými šesti lety přinesli v tomto článku Našeho směru.) Polsko se na očekávanou válku plánovitě připravovalo. Mnoho polských politických a armádních činitelů se netajilo tím, že si přáli válečný konflikt s Německem, od kterého si slibovali kýžené teritoriální změny – připojení německých území k polskému státu. Polskou válečnou euforii před zářím 1939 ovšem nepotvrzují pouze historická fakta. Před několika lety ji ve své autobiografii potvrdila i osobnost, ze které německá poválečná média vytvořila ikonu německojazyčné literatury a světově uznávanou autoritu literární kritiky.

České žvásty opakující se po sedmdesáti a více letech

Tomáš Krystlík 

Časopis Böhmen und Mähren přinesl před 70 lety 
několikastránkovou obrazovou reportáž o 
náletu na Prahu ze 14. února 1945.

V článku Den, kdy Drážďany zmizely z mapy se sice píše o tom, že „bombardování Drážďan koncem druhé světové války patří k nejkontroverznějším akcím spojenců v Evropě“, zamlčuje se však, že následné bombardování Saské Kamenice (Chemnitz) bylo ještě ničivější. V článku se opakují tvrzení o špatné viditelnosti, která způsobila zničení většiny památek v oné Florencii na Labi. Tomu protiřečí fakt, že čtvrti na pravém břehu Labe zasáhlo jen naprosté minimum bomb. Vysvětlení je nasnadě – na pravém břehu se památky nenacházely.

Václav Vlk jr. v souvislosti s jednáním s Putinem v Minsku ve svém článku Merkelová s Hollandem „přivezli mír“ dokazuje, že přece jen jablko nepadlo daleko od stromu, tedy on od pana Václava Vlka seniora, známého to němcožrouta, když píše. „Vážená paní Merkelová, vážený pane Hollande, pokud máte alespoň zbytek soudnosti v těle, prosím, kupte si učebnici dějepisu některé středoevropské země a nalistujte si dění z roku 1935–1939. Zvláště pak doporučuji zaměřit se na situaci v Sudetech v bývalém Československu. Stejné modely, stejné chování, jenom jiné uniformy a jiní lidé.“ Tristní je, že autor advokát, tedy člověk znalý práva, neví, že ve versailleské smlouvě je článek 86, který zní: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů – Francii, Velké Británii a Itálii – zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese československého území. A také článek 19: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě se ustavilo Československo, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo. Vyberte si: buď autor-právník o existenci těchto článků nic netuší, nebo vychází ze svého nesnášenlivého nacionalismu.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (14.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část
Evropská charta (1.)
Werner Daitz 

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.

Jsou [...] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [1]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (11.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část
My, Evropané (dokončení)
Giselher Wirsing

Vprvní světové válce pak v podobě Spojených států amerických poprvé za několik století vystoupila mimoevropská velmoc, jež rozhodující měrou dokázala zasáhnout do osudu našeho kontinentu. Postavila se do čela jedné z obou bojujících stran a osobovala si pozici rozhodčího, která vedla k naprostému pomatení a rozkouskování kontinentu. Muž, jenž předtím nikdy nevkročil na evropskou půdu, který se narodil a vyrůstal tisíce kilometrů vzdálen od evropského kontinentu, jenž neměl ponětí o naší kultuře, o našich národních rozdílnostech, předpokladech a o dějinách, takovýto muž byl povolán za tím účelem, aby na našem kontinentu založil „mír“, který v sobě okamžitě musel skrývat zárodek nesčetných válek a nesčetných ohnisek napětí, přičemž jen stačí pomyslet na Česko-Slovensko, Polsko a Jugoslávii. To mělo být varovným znamením pro všechny evropské národy už tenkrát. Ale ty byly příliš zabrané do starého evropského smýšlení občanské války, na to aby pochopily hlubší význam zásahu mimoevropské mocnosti do jejich osudu.