sobota 28. listopadu 2009

Nedokončená pouť Kuratoria (VIII.)

Aktivity Kuratoria v létě 1943
Lukáš Beer
1.díl - 2.díl -3.díl -4.díl -5.díl - 6.díl - 7.díl
Bezplatné zotavovací letní tábory pro dělnickou mládež byly po čtrnáctidenních turnusech až do konce září 1943 pořádány na devíti místech Čech a Moravy (sedm se jich nacházelo v Čechách a dva na Moravě, čtyři tábory byly určeny čistě pro děvčata) a do konce srpna se na nich vystřídalo 10.620 hochů a děvčat, čímž byl překročen původně plánovaný rozsah akce. Podkladem výchovné práce v táborech měla být především kázeň, ale také přesně stanovený program dne a udržovaný „kamarádský duch“ táborového života. V táborech byl pěstován silný kult národní písně a rovněž hry bojového rázu měly sloužit jako praktický výchovný prostředek. Celkem logický byl důraz kladený na disciplínu a čistotu (vzorně čisté chatky obdržely „vlajku čistoty“), ale neopomíjela se ani stránka kulturního vyžití.
.
Jeden takový tábor, zotavovnu v Eši u Pacova zřízenou Kuratoriem, navštívily 29. srpna 1943 delegace závodních výborů větších pražských závodů, aby se přesvědčily, jak dělnická mládež tráví v táboře svou dovolenou. Při vstupu do tábora na lesní mýtině pozdravilo hosty 225 hochů v sevřeném útvaru a zapělo píseň o kamarádství a poté následovala prohlídka deseti budov tábora. Téměř každý den se v táboře konal nějaký umělecký večírek buď skupiny z Prahy, Pacova nebo táborových mladistvých umělců. Lékař se dostavoval do tábora každý druhý den a kromě toho objížděl tábory zvláštní lékař Kuratoria. Den byl zpravidla vyplněn cvičením, vycházkami do lesa a hrami, hoši konali v táboře a v jeho okolí pravidelné hlídky ve dne i v noci. [100]

Jak již bylo zmíněno, zaujímaly určité vrstvy české společnosti ke Kuratoriu již od počátku rozporuplný postoj. V tom negativním případě se to projevovalo navenek prezentovaným laxním přístupem. V květnu 1943 Večerní České slovo komentovalo charakteristickou příhodu, jež se udála v Prachovských skalách: „V chatě Klubu českých turistů je jeden z táborů. Vedle toho bydlí v chatě dočasně ještě málo letních hostů, Zde jsme se stali namátkou svědky nepěkného zjevu. Účastníci tábora vztyčují a snímají denně slavnostním způsobem vlajky, říšskou a protektorátní. Při tomto aktu všichni přítomní povstávají a zdraví vlajky vztyčenou pravicí. Několik přítomných letních hostů dokázalo však svou nevychovanost tím, že zůstali klidně sedět, a ačkoli byli vzdáleni na verandě jen několik málo metrů od vlajkových žerdí, slavnostní snímání vlajek prostě ignorovali. Je to opravdu nedostatek taktu a slušnosti.“ (Večerní České slovo, 11.5.1943) [101]
.
Výcvikové tábory byly přirozeně středem zájmu sdělovacích prostředků. Kuratorium pro výchovu mládeže poskytlo 17. června německým a českým novinářům příležitost seznámit se podrobněji s pracovními metodami, jichž bylo používáno při mimoškolní výchově české mládeže. Novináři se nejdříve sešli ve velkém sále pražského Presseklubu, kde je uvítal zástupce přednosty generálního referátu „Tisk“ při úřadu říšského protektora, Söhnel. František Teuner pak informoval novináře velmi podrobně o postupu prací Kuratoria, které mělo k danému datu ve své péči více než 140 tisíc příslušníků české mládeže, přičemž počet měl v dohledné době stoupnout na jeden milión. Dr.Teuner referoval, že z přihlášených asi 3500 organizací bylo prací pověřeno dosud 2000 spolků. Výchovu prováděli instruktoři, kteří museli projít 14denními výcvikovými kursy Kuratoria. Kursy se pořádaly dosud ve třech výcvikových střediskách: na Čeperce u Unhoště, v Protivíně a v Prachovských skalách. V nejbližší době k nim měly přibýt další tři výcvikové školy. Z dosavadních 27 kursů vyšlo dosud na 2000 instruktorů. V souběžných vyšších instruktorských kursech byli vychováváni a cvičeni jednak zaměstnanci Kuratoria, jednak jeho okresní pověřenci a cvičitelé instruktorských škol. Po promítnutí filmového pásu s ukázkami výchovné práce Kuratoria si prohlédli novináři jeho novou ústřední úřadovnu umístěnou v šesti patrech nárožního domu Senovážného náměstí a Sedmihradské ulice v Praze. S organizací a zařízení pracoven vedení Kuratoria a jeho čtyř skupin a dvou zvláštních referátů hosty seznámil prezidiální šéf Kuratoria, vrchní vládní rada dr. Hoffmann. Novináři a jejich průvodci odjeli potom na Čeperku. V krásném krajinném prostředí tu pro účastníky škol byly zřízeny vkusné, prostě a účelně zařízené pokoje s lůžky ve dvou budovách, dále pak jídelna a přednášková síň. Novináři zde shlédli cvičení účastníků čtrnáctidenního instruktorského kursu, přítomni byli ale také školáci z Unhoště, kteří jim předvedli nejen své cviky, ale také ukázky duševní výchovy, a zazpívali hostům řadu národních písní. Závěr návštěvy novinářů tvořilo obvyklé předčítání z rukopisného, humorně psaného táborového časopisu. [102]
Velmi zajímavé jsou Moravcovy dojmy z inspekční cesty, kterou podnikl ve dnech 7.-22. června 1943 po jihovýchodních Čechách a Moravě, kdy navštívil asi 150 školských ústavů - gymnázií, obecných, měšťanských a odborných škol od Benešova po Velké Meziříčí (dále např. ve Vlašimi, Táboře, Pelhřimově, Německém Brodě, Chotěboři, Čáslavi, Chrudimi, Litomyšli, Boskovicích, Prostějově, Kroměříži, Holešově, Zlínu, Náměšti nad Oslavou, Moravských Budějovicích, Jaroměřicích, Třebíči a Telči). Prohlédl si také obecné jednotřídní a dvoutřídní školy v četných přilehlých obcích a osadách, jimž bylo doposud věnováno málo pozornosti. Všímal si především pedagogických pracovníků a materiálního vybavení. Jeho závěr zněl: „Třeba pokračovat ve výměně řídících učitelů a řiditelů mladšími silami a na školách středních značně omladit profesorský sbor absolventy vysokých škol z Říše… Je třeba zvednout autoritu odborných škol a v provinčních městech tím, že hlavně ředitele budeme určovat s doktorským a inženýrským titulem. Všude bude potřeba vyvolat těsnou spolupráci školství všeho druhu s Kuratoriem po výchovu mládeže.“ [103]
Jako předseda Kuratoria si ministr Moravec při své cestě prohlédl všude též odbočky této ústřední organizace a konstatoval, že i v tomto oboru jeho činnosti bylo vykonáno již mnoho dobré a uspokojující práce ve prospěch české mládeže. Ministr věnoval také značnou pozornost činnosti „Sociální pomoci v Čechách a na Moravě“, která byla založena koncem roku 1942. Za půlroční dobu své existence vybrala Sociální pomoc již přes sto milionů korun. V řadě měst měl ministr Moravec příležitost sledovat také první kroky nově utvořené „veřejné osvětové služby“. [104]

Významnou politickou manifestaci uskutečnilo Kuratorium v neděli 20. června 1943 u Sv. Antonínka nad Blatnicí. Byla sem shromážděna mládež organizovaná v Kuratoriu na Moravském Slovácku. Již od časných ranních hodin putovaly jako tradičně tisíce občanů z okolí na známé poutní místo a organizátoři Kuratoria této skutečnosti obratně využili, jelikož ideální luční prostranství poutního místa bylo tentokráte vyhrazeno politické manifestaci české mládeže. Rozlehlý prostor před poutní kaplí u sv. Antonínka byl lemován říšskými a protektorátními vlajkami a chvojím. Na vyhrazené střední části velikého shromaždiště zaujala místo mládež ze všech slováckých okresů, která se k tomuto prvnímu srazu dostavila v počtu přes 10.000, a kolem ní pak utvořilo dvacet tisíc dospělých mohutný živý rámec v podobě podkovy. Živou pestrost dodávala tomuto shromáždění barvitost národních krojů početných družstev mužů a žen z jednotlivých krojových oblastí Slovácka.
Za zvuků čestného pochodu uvedlo pořadatelstvo středem shromáždění a středem špalíru krojovaných pověřenců a instruktorů Kuratoria na tribunu hosty, mezi nimiž byl zástupce úřadu říšského protektora SS-Obersturmbannführer Dipl. ing. Fischer, zástupce zemského viceprezidenta moravské Vrchní zemské rady (Oberlandrat) dr. Bayerl a zástupce velitelství HJ v Čechách a na Moravě Oberbannführer Popp. Shromáždění vítalo přitom hosty potleskem. Sraz zahájil okresní pověřenec Kuratoria z Uherského Hradiště Jan Ryba uvítáním hostů, zástupců NSDAP, státu, branné moci, protektorátních úřadů i jednotlivých obcí celého kraje. Zdůraznil, že tento sraz je holdem a díkem Vůdci Adolfu Hitlerovi za to, že Čechy a Morava jsou ušetřeny válečných hrůz. Jménem národopisného inspektorátu pozdravil sraz slovácké mládeže J. Úprka, který tlumočil přání kraje, aby další vychovatelská výchovná práce naší mládeže měla plný úspěch.

Generální referent Kuratoria dr. Teuner nastínil pak ve svém projevu výsledky dosavadní činnosti Kuratoria, která podle jeho slov umožnila české mládeži začlenění do mimoškolní výchovy a „ukázala poctivě a jednoznačně na nutnost správné říšské a tím i evropské orientace všech našich mladých lidí“. Po konstatování, že nová duchovní výchova rozšiřuje obzor mladým a zamezuje nezdravé ulpívání na úzkém provincialismu, pronesl:

„Charakterová posila a radostná povinná služba vychovává k sebevědomí a vážnosti. Česká mládež plní poctivě a věrně příkazy služby svému národu a Říši, jejíž jsme členy a do jejíž nadějné a úspěšné budoucnosti chceme uvést mladou generaci našeho národa. Známe všichni společného nepřítele Říše i našeho národa – bolševismus a Židovstvo. Věříme všichni ve vítězné budování i možnosti, jež všem mladým našeho národa Říše poskytne vítězstvím této války. Čechy a Morava tvoří nerozlučnou součást veliké Říše. Vůdce Adolf Hitler je nejvyšší zárukou zachování našich krajových zvláštností v další budoucnosti a jeho boj proti všemu bořivému, popírajícímu a ničícímu přinese také vítězství všeho, co je ve světě kladné a tvůrčí. Proto zdravíme z tohoto projevu našeho Vůdce Adolfa Hitlera. Vůdci a vlasti zdar!“
Les vztyčených paží celého velkého shromáždění a hromové „zdar!“ pak „vzdalo hold Vůdci Nové Evropy“. Hudba následovně zahrála říšské hymny a Kde domov můj, čímž byl projev ukončen. Poté jednotlivé krojované skupiny z různých oblastí moravského Slovácka předvedly na prostranství před tribunou národní tance a zvyky a pěvecký sbor instruktorů Kuratoria zapěl několik rázovitých slováckých písní. [105]
Z podnětu Kuratoria byl 1. července 1943 uspořádán v Plzni projev před mladými dělníky ve Škodových závodech. Asi 1200 mladých dělníků v modrých halenách zaplnilo velkou jídelnu, jejíž podium bylo vyzdobeno Vůdcovou bustou a výsostným znakem Říše a Protektorátu. Před začátkem projevu koncertovala kapela mladých dělníků z Rokycan. O 10. hodině se na místo dostavil generální referent Kuratoria dr. Teuner. Za Škodovy závody byli přítomni ředitelé ing. Říha a ing. Forst. Dále se dostavili okresní hejtman dr. Grabinger a za město Plzeň starosta dr. Wild, jakož i zástupci říšských a protektorátních úřadů.

Projev zahájil nejprve okresní pověřenec Kuratoria pro Plzeň-město Němeček a potom se ujal slova generální referent dr. Teuner. Tlumočil „pozdravy mládeže Protektorátu mládeži Škodových závodů, jež plní důležitou povinnost ve slavných zbrojních závodech, v nichž se kují zbraně pro Novou Evropu proti nadvládě kapitalismu a zlata i proti židovskému kořistnictví“. Teuner vysvětloval posluchačům a mládeži, jež měla zaručit národní budoucnost Čechů, proč bylo nutno plnit tvrdou povinnost za zájmy celé pevniny proti „bolševicko-plutokratickým nepřátelům“. Boj byl dle jeho slov veden za nové sociální lepší příští všech, kteří rukou a mozkem konají svou povinnost. Řečník srovnával minulou existenci dělníka s jeho dnešním bytím v Protektorátu, připomněl bývalou nezaměstnanost dělníků i sociální tíživé problémy Spojených Států a pracovní nesnáze Sovětského svazu za sociálně neutěšených podmínek. Rozváděl, že v Americe před válkou nezaměstnanosti přibývalo, zatímco nezaměstnanosti v Německu ubývalo a německý dělník požíval největších sociálních výhod. V Německu byly stavěny dělnické domky a ve Spojených Státech přibývalo vagonových kolonií. Sociální vzestup v Německu dočasně přerušila válka. Dr.Teuner přirovnal vývoj Evropy k tovaru, na jehož dohotovení se pracuje, aby byl dotvořen jako nejkrásnější socha. Příkladem sochaře tohoto nového světa měl být „všem pracujícím i mladým kamarádům první dělník Adolf Hitler“. Řečník připomněl dále těžké oběti, jež přinášejí vojáci na všech frontách a mořích a obyvatelstvo bombardovaných měst a uvedl, že mládež Protektorátu požívá všech výhod tělesné i duševní výchovy řízené zdatnými instruktory. „A tak je i našemu národu ve spolupráci s národy ostatními zajištěna vítězstvím Říše a jejich spojenců šťastnější budoucnost. Naše spolupráce na budování Nové Evropy zabezpečuje naši budoucnost, štěstí celého národa a tím i Nové Evropy“, řekl Teuner a okresní pověřenec Němeček zakončil jeho projev trojnásobným provoláním zdaru Vůdci a vlasti. [106]
Vedle pořádání masových veřejných politických manifestací kladlo Kuratorium důraz na široké zapojení české mládeže do nejrůznějších sportovních aktivit. Zmiňované sportování „na zelených hřištích“ se mělo stát návnadou, která by u mladých vzbudila co největší zájem o činnost v Kuratoriu. Ostatně v tomto smyslu hovořil již Reinhard Heydrich v jednom ze svých projevů v únoru 1942: „Bude bezpochyby nutné shromáždit někde českou mládež v takové formě, jež vy umožnila výchovu mimo školu... To půjde bezpochyby při českém postoji k těmto věcem asi nejlépe na poli sportu.“ [107]

Jednotlivé místní organizace Kuratoria v Čechách a na Moravě se od svého počátku rovněž zapojily do programu sportovní a tělesné výchovy, který měl uspokojit přirozenou tendenci mládeže k pohybovým a soutěžním aktivitám. V průběhu léta 1943 se tak v řadě českomoravských měst pořádaly plavecké kurzy instruktorů v rámci protektorátní akce „každý hoch a dívka plavcem“ (28. července 1943 zahájilo Kuratorium plavecké kurzy pro 10-14leté na všech plovárnách v Protektorátu.)

Poprvé v historii českého plaveckého sportu bylo také provedeno mistrovství dorostu Čech a Moravy, kdy se Kuratorium za spolupráce Plaveckého svazu ujalo intenzivní propagace tohoto sportovního odvětví v nejširších vrstvách mládeže. Nejdříve probíhaly přebory v rámci okresů, potom zemské a konečně pak přebory celého Protektorátu, které znamenaly vyvrcholení celé akce.
O víkendu 3.-4. července 1943 se na barrandovském plaveckém stadionu konala závěrečná mistrovství Protektorátu a nedělnímu zápolení přihlíželo více než 6000 nadšených diváků. Nechyběl však politický rámec sportovní slavnosti, pořad se totiž zahajoval slavnostním nástupem všech účastníků a vztyčením vlajek. Poté měl generální referent Kuratoria dr. Teuner krátký projev, v němž promluvil k mládeži a uvítal při té příležitosti řadu významných hostů, mezi nimiž byli mj. zástupce úřadu říšského protektora SS-Obersturmbannführer Fischer, zemský viceprezident Naudé, náměstek pražského primátora dr. Pfitzner, z české strany pak předseda Kuratoria Emanuel Moravec, zástupce kanceláře státního prezidenta doc. dr. Kliment, pražský primátor dr. Říha, přednosta tělovýchovného odboru ministerstva vnitra, odborový rada dr. Widimský, předseda Kulturní rady dr. Hýsek, vedoucího sportovního oddělení Kuratoria Josef Maleček, předseda plaveckého svazu ing. Kroc a další. Teprve potom se rozvíjel další bohatý sportovní pořad, v jehož rámci se podařilo opět zlepšit několik dorosteneckých rekordů. V samotné soutěži, které se zúčastnili mladí Češi rozděleni do věkových kategorií 14-16 lat a 16-18 let, se úspěšně prosadily zejména sportovní kluby z Moravy, kterým se podařilo obsadit hned tři první místa. [108] Po závodech, po nichž opět všichni účastníci slavnostně nastoupili, měl závěrečný projev ministr E. Moravec:

„Moji mladí kamarádi a kamarádky! Po prvé se schází česká mládež bez rozdílu stavů, studující vedle pracujících, aby ukázala národu a Říši a s ní celému světu, který s námi pochoduje, že nezahálí, že pochopila dobu a svou dějinnou povinnost a že se tělesnou zdatností a duchovní vyspělostí pevně a odhodlaně řadí k ostatní mládeži nové Evropy. Česká mládež má co dohánět. Stará tělovýchova u nás trpěla mnoha nedostatky. Zavedením povinné výchovy v mládeži byla odstraněna dobrovolnost. Vydáním přesných cvičných a výchovných pokynů byl jednou provždy pochován nelad, který trval mezi tělocvikem, sportem a turistikou. Jednotné instrukce odstranily také nezdravou honbu jedinců za rekordy, kterou trpěl celek.

Dnešní den je památný tím, že se česká mládež po prvé schází v hlavním městě Čech a Moravy ve stínu vlajky říšské a vlajky naší domoviny. Přišli jste ze všech končin naší vlasti. Základním zákonem našeho počínání je služba Říši a odpovědnost před národem. Vítězství Říše, které český národ věrně slouží, otevře právě před vámi zítřek, který nabídne zdatným ty největší mety ve vědě, v umění a v každé poctivé práci. Česká mládež musí být stejně zdatná jako mládež ostatních probuzených evropských národů, aby svému národu v budoucnosti zajistila čestné místo v novém evropském řádu, za který Říše krvácí. Zářivým vzorem je nám zdatná, železně ukázněná a ušlechtile obětavá mládež velikého národa německého, která nám podala přátelskou ruku pomocnou. Společný veliký cíl, jak jste se již přesvědčili, zahladil už smutné vzpomínky na chyby otců. Čech vedle Němce, Němec vedle Čecha. Jeden pomáhá druhému, jeden druhého poznává. Jsem hrdý na to, že osudové bratrství obou národů Říše je především dílem mládeže, která dychtí po činech a zbožňuje hrdinství.

Děkuji vám, moji mladí kamarádi a kamarádky, za vaše krásné sportovní výkony a za ducha nové veliké doby, který mezi vámi vládne. Myslím, že mluvím z duše vaší, když jménem české mládeže v obdivu a vděčnosti zde vzpomenu největšího Evropana, ochránce naší vlasti a tvůrce nové evropské generace. Vůdci Adolfu Hitlerovi třikrát: Zdar!“ [109]
Bezpochyby úspěšný průběh mistrovství patřičně vynášel protektorátní tisk, tak jako např. Nedělní České slovo z 4.7.1943: „Ano – prvně! Člověk se skoro stydí říci ono oprávněné – bohužel. V celé bohaté historii českého sportu, tím méně plavectví, nebyla provedena tak velkoryse náborová akce pro mládež, jakou jsou letošní mistrovství mládeže v plavání, pořádané Kuratoriem pro výchovu mládeže.“ [110]

Kuratorium samozřejmě také využívalo zaběhnuté organizační struktury a zkušeností českých sportovních svazů a asociací s pořádáním sportovních mistrovství, jejich funkcionářského sboru i materiálního zázemí. A stojí také za zmínku, že ze zabaveného majetku rozpuštěné „Československé obce sokolské“ a Orla bylo Kuratoriu svého času předáno 1163 hřišť, sedm stadionů, 23 koupališť a 210 dalších objektů. [111] Tyto skutečnosti však nic nemění na faktu, že úsilí Kuratoria na tomto poli přineslo českému sportu a jeho postavení záslužné ovoce, zvláště pokud si uvědomíme, že všechny tyto masové aktivity probíhaly uprostřed války a za ztěžujících válečných hospodářských podmínek.

O významu sportu, a zejména jeho propagaci mezi mládeží, napsal v létě 1943 krátké zamyšlení O. Zdeněk pro Lidové noviny:
„Je již i u nás obecně uznáváno, že sport tvoří důležitou vývojovou složku každého národa. Neboť jaká je mládež, takový bude národ. Válka sice uložila také sportu určitá omezení, ale vidíme, že i v této vážné době se u nás sport rozvíjí normálně, naopak spíše získal větší okruh zájemců, zejména v tzv. menších sportech, jako jsou lehká atletika, házená, košíková a řada dalších odvětví. Ale i sport tak rozšířený, jako je kopaná, jde stále vpřed a utužil své posice. Právě ve válečné době se u nás sport rozrostl i do krajů, kde dříve se pěstoval velmi málo nebo vůbec ne. Co se za dlouhá léta nepodařilo ani odbornému ministerstvu, provedlo se po zřízení Protektorátu v době neobyčejně krátké, neboť českému sportu byla ponechána taková svébytnost, aby mohl pracovat ve prospěch národa. Vidíme a oceňujeme, že za třeskotu zbraní jde sport v Říši stále vpřed, zcela tak, jak to vytyčil říšský ministr dr. J. Goebbels, když pravil: „Co slouží lidu, co udržuje jeho bojovou a pracovní sílu, co ji zoceluje a rozmnožuje, to všechno je dobré a má válečnou důležitost. Totéž platí o sportu.“

Prvním předpokladem sportu je zdatná mládež. Té se právě letos dostalo v tělesné výchově důkladné opory činností Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Široce založené akce, podchycující především sporty dříve trochu pomíjené, a začleňování i těch dětí, které dříve nemohly se zúčastnit činnosti ve sportovních klubech postupují až k pořádání vrcholných soutěží, což je jistě činnost, která v budoucnu přinese dobré ovoce. Vychovávat silnou mládež je heslo obecné platnosti. Nikoli rozmazlence a slavomamy, ale budoucí dobré pracovníky a matky, to patří právě za války ke zvláštním úkolům sportu. Jiná cenná novota, podnikový sport, jimž se dělnictvu umožňuje zdravá rekreace a osvěžení po práci, se zavedla z podnětu a za spolupráce říšských úřadů. Nové množnosti, které se naskýtají i po čtyřech letech války našemu sportu, nelze tedy popřít. Sportovci jsou si jistě dobře vědomi této skutečnosti a plní své povinnosti ve všech oborech práce, aby i oni přispěli k vítěznému skončení tohoto boje.“ [112]

V četných okresech Čech a Moravy se začaly v neděli 15.8.1943 za velké účasti „Dny mládeže“ pořádané Kuratoriem, které pak měly vyústit v září 1943 v celoprotektorátní zápolení v hlavním městě Praze. Zároveň s těmito srazy chlapců a dívek ze všech příslušných míst okresů byly provedeny okresní lehkoatletické přebory mladých sportovců, zápolících o prvenství v okrese. Vítězové postupovali do obvodových přeborů, které byly pořádány dne 28. a 29. srpna 1943 v osmi větších městech. V některých okresech byl pořad doplněn českými a moravskými tanci, jež předvedla mládež v krojích. Například lehkoatletických závodů pořádaných v Tišnově o Dni mládeže, se zúčastnilo přes 250 závodníků a závodnic z okresu Brno-okolí. Program byl zpestřen oblíbenou dechovou kapelou ze Šlapanic a tanečky hochů a děvčat v krojích z Bukoviny u Křtin. V Boskovicích se zúčastnilo lehkoatletických závodů na stadionu AC Velen 240 hochů a dívek. Družiny krojovaných hochů a dívek doplnily program dne předvedením české a moravské besedy. V závěru byly za zvuku fanfár vítězům odevzdány ceny. Rovněž v Rosicích u Brna byl uspořádán Den mládeže pro mládež z okresu Brno-venkov, při němž závodilo 150 hochů a 50 dívek. Kromě atletických přeborů byly na programu ukázková hodina a národní tance, který předvedlo 100 dívek, dále pak štafeta hochů a dívek a bojové hry. [113]

V některých okresech byly dny mládeže zahájeny o týden později. V Brně byl Den mládeže zahájen již v sobotu 21.8.1943 vylučovacími závody, které pokračovaly v neděli dopoledne. Odpoledne byly za účasti zástupců úřadů zahájeny finálové boje slavnostním nástupem závodníků a krátkým uvítacím projevem okresního pověřence Kuratoria pro Brno-město. Po provolání zdaru Vůdci a vlasti a vztyčení vlajek začal pak program závodů, který byl doplněn tělovýchovnými ukázkami z povinné služby mládeže. Slavnostním nástupem na počest vítězů a hymnami říšskými a protektorátní byly závody skončeny. [114] Vítězové obvodových závodů postoupili do finální soutěže, která se měla uskutečnit ve dnech 11.-12. září 1943 v Praze.
Z politických projevů v měsíci červenec stojí také za zmínku slavnostní zahájení povinné služby mládeže v Olomouci dne 10. 7. 1943, uspořádané okresním pověřencem Kuratoria a Národní odborovou ústřednou v Olomouci na „závodišti Reinharda Heydricha“. V čele mnoha pozvaných hostů se slavnosti zúčastnili vedoucí Hitlerjugend Sturmbannführer Dressler, vrchní starosta Olomouce dr. Schreiter von Schwarzenfeld a generální referent Kuratoria dr. Teuner, jimž se dostalo vřelého uvítání vrchním ředitelem Viehwegerem, který slavnost zahájil. O tělesné výchově mládeže v továrnách promluvil pak okresní vedoucí Veřejné osvětové služby Vaňhara a okresní pověřenec Kuratoria Sedlák. Nato generální referent dr. Teuner ve svém projevu zdůraznil, že tuto povinnou službu koná už 140.000 mladých lidí a v brzké době stoupne toto číslo na 500.000. Vybídl pak mládež a jejich rodiče, aby si ujasnili všechny výhody této povinné služby mládeže, sestávající z her, tělesných cvičení a z duchovního cvičení. S blížícím se výročím narození státního prezidenta Emila Háchy promluvil vedoucí výchovy mládeže o jeho osobnosti a jeho „nehynoucích zásluhách o český národ“. [115]

O den později se konal sraz valašské mládeže ve Valašském Meziříčí. Slavnosti byl přítomen zástupce generálního referenta Kuratoria dr. Josef Viktorín. Ukázky povinné služby mládeže předvedlo 200 cvičenců, kteří při cvičení zpívali valašské písně. V hodinové ukázce valašských tanců pak tančilo 80 párů ve valašských krojích. Následovala lehká atletika a sraz, kterému přihlíželo 3000 diváků, byl ukončen proslovem dr. Viktorína. [116]

V pondělí 12. července 1943 se měl na pražském hradě konat oficiální akt při příležitosti 71. narozenin státního prezidenta dr. Emila Háchy. Ale již v předvečer vlastních oslav uspořádalo Kuratorium na lánském zámku státnímu prezidentu zdravici, čehož využilo i obyvatelstvo Lán a širokého okolí. Po 18. hodině se dostavil na zámek generální referent Kuratoria dr. Teuner s delegací a odevzdal Háchovi blahopřání. Státní president pak setrval s hosty na zámeckém balkonu, zatímco před balkonem dole koncertovala 50členná kapela Kuratoria z Rokycan.

Samotné oslavy se konaly druhý den na pražském hradě, kam se dostavila protektorátní vláda včele s dr. Jaroslavem Krejčím, ale také i stálý zástupce říšského protektora státní sekretář SS-Obergruppenführer K. H. Frank v doprovodu zplnomocněnce branné moci u říšského protektora a velitele branného obvodu Čechy a Morava Toussainta. Od 10. hodiny se za vlahého a podmračného počasí začalo shromažďovat na třetím hradním nádvoří obyvatelstvo a brzy zaplnily mnohatisícové zástupy polovinu prostranství před jižním bokem katedrály. V prvních řadách zaujala místo mládež, která se dostavila v průvodech za vedení činovníků Kuratoria pod standartou „Česká mládež blahopřeje“. Za mládeží se pak řadily zástupy dělnictva z největších pražských průmyslových středisek se svými pořadateli a příslušníci dalších vrstev obyvatelstva.

Podél portálu ke vstupu do úředních místností státního presidenta se současně řadily delegace, které měly zastupovat všechny vrstvy národa. Byli mezi nimi havíři z ostravských a kladenských dolů, zástupci rolnictva v lidových krojích, lesníci, dělníci z Prahy a Plzně, zástupci Kuratoria, přední umělci z oboru výtvarnictví, hudby a dramatického umění, spisovatelé, kulturní pracovníci a novináři, vedoucí největších průmyslových závodů, zástupci Veřejné osvětové služby, delegáti Národní odborové ústředny zaměstnanecké, veřejných zaměstnanců, Národního souručenství a filmoví pracovníci. Státní prezident tyto delegace postupně přijímal a úderem 12. hodiny se nádvořím rozlehla trubková fanfára strážní čety vládního vojska a na balkon prezidentského křídla vstoupil Emil Hácha, provázen předsedou vlády, generálním inspektorem vládního vojska generálem Emingerem a úředníky své kanceláře. Čestný prapor – v čele oddíl vládního vojska, za ním uniformovaná protektorátní policie – defiloval slavnostním krokem podél nádvoří. V přestávkách hudby provolávaly shromážděné zástupy živě sborem zdar nejvyššímu představiteli národa. [117]
Předseda Kuratoria Emanuel Moravec navštívil v půli července první výcvikový tábor pro dívčí instruktorky Kuratoria ve Stříbrné Skalici. Strávil několik hodin v táboře mezi shromážděnými dívkami a v závěru svého pobytu pronesl řeč, v níž připomněl účastnicím úkoly povinné výchovy. [118] V tomto měsíci souběžně pokračovala soutěž Kuratoria na nejlepší námět k filmu ze života mladých. [119]
Konec léta byl ale především ve znamení usilovných příprav na finále Dnů mládeže v Praze. Právě zde také Kuratorium uspořádalo večer 19. srpna 1943 ve velkém sále Lucerny slavnostní sraz pražské mládeže, na němž byl jmenován hlavní pověřenec Kuratoria pro Velkou Prahu a čtyři pražští okresní pověřenci. Mládež ze všech čtvrtí města naplňovala největší pražský sál dlouho před začátkem srazu za zpěvu národních písní při hudbě vládního vojska. Hromadně se dostavili instruktoři a účastníci všech tří škol Kuratoria a početná skupina mladých kováků z Kolbenky. Pozadí podia pod velkým znakem Kuratoria zaujal oddíl vlajkonošů a s říšskými a protektorátními vlajkami. Generálnímu referentovi dr. Teunerovi bylo při jeho příchodu ohlášeno 2569 přítomných chlapců a 469 dívek.

Dr. Teuner v úvodu své řeči vyslovil uspokojení nad dosavadními 148 projevy Kuratoria v různých místech Protektorátu. Řekl, že mimoškolní výchova jako třetí faktor výchovy mládeže vedle školy a rodiny je v Čechách a na Moravě věcí zcela novou, ve které již 16 evropských národů může být české mládeži příkladem. Generální referent se zadostiučiněním bilancoval, že ke konci srpna 1943 sdružovala povinná služba české mládeže již 200.000 hochů a dívek. Do jejich tělesné výchovy vnáší povinná služba smysl pro zájem celku a jde o ušlechtilý cíl, do jehož služeb se postavila veliká většina vynikajících českých atletických a sportovních pracovníků. Připomněl nedávno uspořádané plavecké přebory, jichž se v okresích zúčastnilo na 9000 chlapců a děvčat a v jejichž barrandovském vyvrcholení v přeborech Protektorátu bylo vytvořeno pět nových plaveckých rekordů.

Bilancoval dále: „Nyní probíhá ve všech našich krajích plavecká akce, při nichž se za spolupráce tisíce školních instruktorů učí 83.000 dětí plavat. Podle dosavadních zkušeností lze očekávat, že se z tohoto počtu 97 procent dětí opravdu plavat naučí. V těchto týdnech se konají v osmdesáti okresních městech lehkoatletické přebory české mládeže. Minulou neděli se jich ve dvaceti šesti městech zúčastnilo 6465 chlapců a děvčat a přítomno jim bylo na 60.000 návštěvníků. Celkem bude v těchto přeborech závodit 28.000 chlapců a děvčat. Pro nejbližší dobu jsou projektovány akce úpravy hřišť, zřízení tělocvičen pro výchovu mládeže, předvádění tělovýchovných filmů atd. V oboru výchovy duchovní se připravuje pro nejbližší dobu veliká akce „umění mládeži“, při níž na 200.000 českých hochů a děvčat zhlédne postupně vždy deset hodnotných kulturních nebo filmových představení a podobně. V ozdravovací sociální akci Reinharda Heydricha stráví letos 5.615 chlapců a 2.115 dívek v devíti společných táborech za dozoru 80 odborně školených instruktorů účelně a radostně čtrnáctidenní dovolenou.“
V řeči dr. Teunera sklidilo největší potlesk konstatování, že všechno škarohlídství a všechno kalení veřejného mínění o práci Kuratoria musí zmlknout už jen před významem a záslužností jediného takového počinu Kuratoria, při kterém se 200.000 mladých českých lidí naučí dobře a ušlechtile zpívat jednu národní píseň. Dr. Teuner také upozornil, že některé projekty sociální a zdravotnické práce Kuratoria brzdí nynější válka:

„Tato válka žádá od nás všech také oběti a omezení v osobním štěstí a pohodlí. Česká mládež plní však radostně povinnosti, jaké plní dnes mládež celé Evropy v boji proti společnému nepříteli, Židovstvu, representovanému bolševismem a amerikanismem, jejichž vítězství by pro nás znamenalo definitivní národní smrt. Omezení, která válka žádá na české mládeži, jsou nepatrná ve srovnání s oběťmi, které přináší mládež národů, bojujících přímo na frontách. Takovým úsilím přispějeme nejlépe ke šťastné budoucnosti české mládeže a tím také ke šťastnému budoucímu životu českého národa.“
Když skončil dlouhotrvající potlesk, jímž byl tento závěr řeči odměněn, jmenoval dr. Teuner jménem předsedy Kuratoria, ministra Emanuela Moravce, nové funkcionáře: hlavním pověřencem mládeže Velké Prahy byl jmenován Eduard Chalupa, okresními pověřenci v pražských okresích Kopal, Langhammer, Šindlar a Valchar. Noví pověřenci složili do rukou dr. Teunera slib věrnosti a hlavní pověřenec Chalupa promluvil o svých úkolech a svém pracovním předsevzetí.

Eduard Chalupa (narozen 22. listopadu 1897) byl během roku 1942 osloven Františkem Teunerem za účelem spolupráce s Kuratoriem pro výchovu mládeže, protože disponoval už praktickými zkušenostmi z práce s mládeží v rámci Vlajky, do které vstoupil v říjnu 1939. Vedle dr. Teunera byl E. Chalupa ve Vlajce činný jako organizační vedoucí. Práci v Kuratoriu, započatou v srpnu 1943, předcházelo absolvování kursu pro okresní pověřence na Medlově. Vedle motivu práce s mládeží a nadšení pro ideály socialismu bylo další pohnutkou Eduarda Chalupy pro práci v Kuratoriu jeho přesvědčení, že „český národ může se uplatniti pouze ve spolupráci s národem německým. Byl jsem toho názoru, že národ té velikosti, jaké jsou Čechové a Moravané, učiní dobře, přimkne-li se k velkému a mocnému sousedu.“ [121]

Po pověření z úst generálního referenta Teunera složil Eduard Chalupa slib, že svěřené úkoly bude vykonávat poctivě, a obrátil se čelem k obecenstvu, aby přednesl krátký projev.
Řekl v něm mimo jiné: „Nehledejte ve mně jen svého nadřízeného, ale také zkušenějšího kamaráda, který celým srdcem chápe a rozumí Vaším touhám, starostem i těžkostem. Nic nezaručí zdar nějaké práce tolik, jako jasná mluva, vzájemné pochopení, přímé jednání a obětavé usměrnění úsilí na jeden cíl. Slyšeli jste právě z úst pana generálního referenta, jaký ten náš cíl je, jak vysoko – nekonečně vysoko stojí vaše i naše služba národu nad skřeky a soptěním věčně včerejších pavlastenců, kteří si snad ani neuvědomují, že ve své pohodlnosti a omezenosti dosud kráčí ve šlépějích svých bývalých, nebo někde skrytých talmudských velitelů.
Vy všichni, kteří jste si již uvědomili onu bytostnou propast mezi starým, přikrčeným a zakřiknutým životem a mezi novým, širokým a sluncem prozářeným světem, vy všichni jste si již vysloužili hrdý název „bojovníků za nový světový řád“, za novou tvůrčí pospolitost probuzených národů, vedenou velkou Říší německou.
Čest býti průkopníkem nové idee, skutečně národní, říšské a evropské pracovní pospolitosti a sociální spravedlnosti, čest býti ochranitelem toho, co evropské kulturní národy za tisíciletí vytvořily, však vyžaduje jiné tvrdosti a jiné odhodlanosti, než jaké dosud jsme byli zvyklí. Budou to jiné vlastnosti, jež vytvoří charakter nové české mládeže, než tmy, které ovládají zvrhlou skupinu potápek nebo po starém řádu bolestně vzdychajících, filosofujících a se slovíčky si hrajících painteligentů, či konečně každou autoritu zesměšňujících švejků. Také domýšlivost, ješitnost a věčně a proti všemu reptající domnělá nadřazenost zbytků naší tzv. zlaté mládeže nemá místa při zrození nové české bytosti.
Prošel jsem, kamarádi a kamarádky, v posledním čase řadou letních táborů české mládeže, které se pořádaly buď Kuratoriem přímo, nebo byly alespoň řízeny našimi instruktory. Jaký to je rozdíl proti dřívějším táborům skautským nebo sokolským a jiným. Dříve byl takový tábor ovládán buď úplně cizí romantikou indiánských náčelníků a texaských pistolníků nebo se podobal větší skupině ztroskotaných pustých námořníků na neznámém ostrově, kde si každý dělal co chtěl a kde za velké hrdinství se pokládala silná sprostá řeč a neukázněné hrubství. Ten největší hrubián byl obyčejně šerifem a vyznačoval se hodně ocvočkovaným pasem, lulkou, umazaným a potrhaným sombrerem. Zpívaly se buď opilé nebo falešnou bolestí a milostnými vzdechy naplněné písně a rum, grog a džin byly vrcholnou touhou těchto zálesáků a fantazírujících zlatokopů.Dospělí, kteří se vůbec o mládež zajímali a měli nějakou nařizovací moc, sice tu a tam na zlořád poukazovali, ale jak sami nejlépe víte, nikdo neměl tolik odvahy a chuti vystoupiti proti této zhoubě činem, nikdo se neodhodlal poskytnouti k nápravě nějaké prostředky, nikdo se nenašel, kdo by mládeži postavil před oči nové, lepší ideály, vzbudil v ní nové, lepší touhy, dal jí nový lepší život. Nenašel se proto, že veřejný a nemravný vládce světa – Žid – dobře hlídal a včas zneškodňoval každého, kdo chtěl zkřížit jeho plány po znemravnění a charakterovém rozleptání národů. Žid chtěl mít všechny národy slabé (…), aby tím snáze mohl řídit jejich cesty do zhouby a poroby svých vlastních cílů, tak jak mu přikazuje Talmud a jeho zase vlastní – zvrhlá morálka.
A vracím-li se opět do letošních táborů mládeže, činím tak s ohromnou, ba šťastnou radostí. Spatřil jsem tam zcela nového ducha, novou radost a opravdu nový život. Viděl jsem tam novou harmonickou výchovu českého charakteru a české mladé duše, kde nachází nejvyšší uplatnění vše, co je skutečně a plně české a kde nad to otvírají se mládeži pohledy do nové, sluncem ozářené a pracovním štěstím naplněné evropské pospolitosti probuzených národů. Místo cizích námořnických šlágrů nastoupila národní píseň, místo lajdáctví a uvolněných mravů nastoupila kázeň a místo otupující a otravující lenosti – účelná a radostná práce i řádně a odborně vedená tělesná výchova.
Rodičové, kteří přišli do takových táborů na návštěvu se strachem, že se snad tam jejich děcka učí jíst malé děti nebo že se jim tam vštěpuje nenávist k vlastnímu národu, užasli nad svým omylem a odcházeli nejen spokojeni, ale i nadšeni novým duchem a způsobem dnešní výchovy mládeže mimo školu. A i ti nenapravitelní už docela oněměli, když někde náhodou uviděli srdečné kamarádství našich chlapců a dívek s kamarády z Hitlerovy mládeže, kteří tu i jinde rádi podali nám pomocnou ruku. Mnozí odkojenci londýnské šuškandy nemohli pak pochopit, že tito lidé mluví s našimi hochy také česky, že se na našich táborech česky velí a zpívá a že se vůbec s námi nemluví jako s příslušníky národa odsouzeného k zániku a porobení, ale jako členy nové šťastné pospolitosti evropské, kde prvním životním štěstím je práce pro svůj národ, pro svoji Říši, pro obrozenou Evropu, kde nacházejí plné uplatnění slova Baldura von Schiracha, že „Nejlepším není ten nejrychlejší nebo ten nejsilnější, ale ten, kdo na sebe myslí v poslední řadě – a tomu jsou už brány Říše otevřeny.“ A v tom, kamarádi a kamarádky, leží celý problém naší práce. Slibme si dnes, že pro zdar naší myšlenky, pro zdar štěstí našeho národa a naší krásné české země, pro zdar vyššího říšského celku, který nás chrání a který nám umožňuje plné vyžití v novém, sociálně silném a spravedlivém prostoru arijské Evropy, budeme v sobě buditi a pěstovati ony vlastnosti, které dosud záměrně deptal světový Žid. Je to v prvé řadě kázeň, obětavost, nesobeckost, přísnost, poctivost a nade vším pak kamarádství plynoucí z rasy, půdy i krve, které se neleká žádné oběti pro vysoký cíl pro celek i pro jedince, tedy ani ne oběti života. Teprve souhrn těchto vlastností zrodí nového českého člověka, zbaveného všech zděděných falešných představ a zlých vlastností, schopného zdolati všechny budoucí úkoly a duchovně statného natolik, aby mohl zaujmout díky jeho základním skvělým vlastnostem odpovídající místo v nacionálně socialistické Říši..“
[122]
Poté, co Eduard Chalupa takto načrtl základní rysy výchovy české mládeže a poprvé se takto vlastně vice dostal do povědomí veřejnosti, byla hlavní část setkání pražské mládeže v Lucerně u konce.
(Není bez zajímavosti, že právě tato řeč E. Chalupy byla v rámci poválečného soudního stíhání v Českoskoslovensku proti jeho ososbě použita také jako důležitý průkazný materiál.)

Obr.: Den mládeže proběhl v srpnu 1943 také v Kolíně jako předstupeň k vyvrcholení v září 1943 v Praze.




Poznámky:

[100] Dělníci v táboře mládeže, Lidové noviny, 1.9.1943, str.2; taktéž: Přes deset tisíc mladých lidí v zotavovacích táborech, Lidové noviny, 29.8.1943, str.2
[101] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 175
[102] Výchova nové generace, Lidové noviny, 19.6.1943, str. 2
[103] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 502
[104] Inspekční cesta ministra Em. Moravce, Lidové noviny 27.6.1943, str. 2
[105] Sraz mládeže moravského Slovácka, Lidové noviny 22.6.1943, str.2
[106] Spolupráce na budování Nové Evropy, Lidové noviny 3.7.1943, str.2
[107] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 175
[108] Plavecká mistrovství mládeže, Lidové noviny 5.7.1943, str.4
[109] Osudové bratrství obou národů Říše, Lidové noviny 6.7.1943, str.1
[110] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 169
[111] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 502
[112] Zdeněk, O.: Sport po čtyřech letech války, In: Lidové noviny, 3.9.1943, str. 6
[113] Dny mládeže zahájeny, Lidové noviny, 17.8.1943, str. 2
[114] Lidové noviny, 24.8.1943, str. 3 a taktéž Lidové noviny, 14.8.1943, str.5
[115] Zahájení povinné služby mládeže v Olomouci, Lidové noviny 11.7.1943, str. 2
[116] Lidové noviny 12.7.1943, str. 3
[117] Dík Říše a národa státnímu presidentu dr. E. Háchovi, Lidové noviny 13.7.1943, str. 2
[118] Ministr Em. Moravec ve Stříbrné Skalici, Lidové noviny 18.7.1943, str. 2
[119] Lidové noviny, 25.7.1943, str.8
[120] Sobotní sraz pražské mládeže, Lidové noviny, 22.8.1943, str.2
[121] Záznam z výslechu Eduarda Chalupy (A/3-45), Národní archiv
[122] Rukopis připraveného projevu E. Chalupy z 19.8.1943 použitý jako průkazný materiál během soudního stíhání zařazený jako A/3-243, Zk – 3084/780 z 8.3.1946, Národní archiv

POKRAČOVÁNÍ. Na konci seriálu bude uveden přehledný rozcestník s odkazy na jednotlivé díly. Termín příštího dílu: 20.12.2009

Zvláštní poděkování autora náleží Vladimíru Kordovi za poskytnutí obrazového materiálu ze svého archivu. Dále byly použity fotografie ČTK a z časopisu Pestrý Týden a Správný kluk

čtvrtek 26. listopadu 2009

Není diváků!

Emanuel Moravec (26. 11. 1944)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo
Za mobilizace v roce 1914 v červenci mnozí nevojáci si u nás libovali. Četli zprávy z bojiště při svém půllitru v blahé představě, že do podzimka je po válce. Ale skutečnost byla jiná. Z těchto diváků stali se postupem času vojáci a mnohý z nich složil kosti daleko od hospůdky, kde si v červenci 1914 pochvaloval, že nebyl vojákem a že ta válka pro něho vlastně neplatí. V minulé světové válce v bojujících národech ženy s dětmi byly diváky, poněvadž letecká válka celkem nestála za řeč. V minulé světové válce byly evropské státy, které si zachovaly neutralitu a kterým do jejich politiky sotva některý z válčících mluvil. Byli to diváci ve velkém.
.
Dnes v šestém roce války v Evropě není diváků. Každý je dotčen i proti své vůli velikým dramatem války a revoluce. Neutrálové se podrobili komandu kapitalisticko-bolševického bloku. Projevují náhlou pokoru a úslužnost. Portugalsko neodporovalo, když v říjnu 1943 Anglo-Američané obsadili Azory. Franco pronesl podivnou řeč o své náklonnosti k anglo-americké a bolševické spolupráci. Turecko se choulí a čeká, až mu budou odejmuty průlivy s Cařihradem. Švédsko se domnívá, že novinářskými útoky proti Říši si vyslouží bolševické uznání. Švýcarsko bylo odmítnuto, když v Moskvě poníženě poprosilo, aby smělo s ní navázat diplomatické styky. Jak si vysvětlíme toto chování evropských neutrálů, z nichž Portugalsko, Španělsko, Turecko a Švýcarsko ještě nedávno ostře potíraly bolševismus a komunistickou stranu ve státě vůbec nepřipustily? Ptá-li se kdo, jaký osud nepřítel připravuje Evropě, tu nejlepším barometrem jsou právě vzpomenutí neutrálové, kteří s úžasem poznali, že Anglo-Američané postoupili Evropu bolševikům. Zjistili to teprve letos v srpnu, ač Anglie je do té chvíle tajně ujišťovala, že nic takového nemá v úmyslu.
.
Je Evropa opravdu ztracena? Promění se v řadu sovětských národních republik? Ne, Evropa není poražena! Zmatku podlehly pouze ty vedoucí vrstvy, které se nezapojily nekompromisně do evropské revoluce. Vedoucí vrstvu liberalisticko-kapitalistické Evropy, vyjma Říše, tvořilo měšťáctvo, promíšené ve větším nebo menším množství starou aristokracií a Židovstvem. Ta vrstva byla protisocialistická, horovala o pokroku, ale jen tak dalece, dokud nečinil nárok na její měšce. K tomuto triumvirátu měšťácko-aristokraticko-židovskému přičlenila se vrstva pracujících vzdělanců, které učarovaly omšelé ideály demokracie, kde kapitál držel v šachu dělnictvo.
.
Jedině geniální politice Adolfa Hitlera se podařilo odstranit vnitřní politické propasti a inteligenci získat pro společný program pracujících rukou i hlav. Tím obrnil národ proti každému rozpolcení. Reakční živly omezil na malou skupinku nic neznamenajících desperátů. V ostatních národech tomu bylo v kritické chvíli jinak. Dokud měšťácko-aristokraticko-židovská vrstva na fašistické revoluci vydělávala, zvedala nadšeně pravici a vzývala Duceho. Jakmile však boj dostal zabarvení hrdinského zápasu o bytí národa, vykašlala se na národ a hledala záchranu ve zradě. Totéž bylo ve Finsku, Rumunsku, Bulharsku a i chvíli v Maďarsku. Dokud rumunské vedoucí zpohodlnělé vrstvě se zdálo, že pod štítem německých vítězství se dokrade k velikým územním ziskům, měla plná ústa chvály německého válečného genia a německé nacionálně-socialistické revoluce. Když však válka se přenesla k jejím hranicím, hledala spojení na nepřítele, který jí po duchu a pohodlí byl nejbližší. Začala prosit v Londýně. Podobně to bylo s Bulhary. Ale Angličané měli ruce svázané a pro své kapitalistické souvěrce nemohli už nic ve střední Evropě vykonat. Osud těchto samoodsouzenců nepodléhá dnes žádným pochybám. Po pateré postupné rekonstrukci místních vlád do konce této války, dostanou se tam k slovu vysloveně bolševické kabinety, které odstraní nejen jiné politické strany, nýbrž také zbabělou vrstvu měšťácko-aristokratickou, z niž se zachrání pouze Židé.
.
V této válce není diváků. Proto si po ní lehne každý, jak si ustlal. Nevím, zda je to plod šibeničního humoru, ale Jan Masaryk ve svém posledním rozhlasovém projevu připomenul, že v roce 1861 v Rusku carském bylo ještě 49 milionů otroků ve středověkém smyslu. Byli to nevolníci, jež poměščik mohl trýznit, prodávat, ženit a rozvádět, jak chtěl. A jaké je to v Sovětském svazu dnes, kde není snad jediné rodiny, která byla pohromadě už před touto válkou? Nebudu znovu vzpomínat Churchilla, co kdy řekl o bolševismu. Chci citovat amerického „krále reportérů“ Knickerbockera, který nikdy na nacionálně socialistickém Německu nenalezl poctivé nitě. Co nyní uvedu, nenapsal před touto válkou, nýbrž letos, a otiskl to v amerických listech New York Sun a New York Evening Post. Před lety procestoval Sovětský svaz křížem krážem. „Není žádným potěšením,“ píše Knickerbocker, „odhalovati nedostatky mocnosti, jež alespoň v této době stojí v boji proti našemu největšímu nepříteli. Základní slabostí Sovětského svazu a kořenem všeho zla je skutečnost, že účel tam světí prostředky. Tuto zásadu bolševici pokládají za nejvyšší v politickém jednání. Sovětský stát se tak stal permanentně chudým státem. Obyvatelstvo ve své celistvosti je tam bezútěšně chudé. Žije v neustálém strachu. Sovětští občané jsou určitě dvěma sty miliony nejnešťastnějších lidí, kteří kdy žili pod jednou vlajkou. Představte si toto obrovské území, kde mezi oběma konci není možno nalézti jednu jedinou domácnost (nehledě na vysoké sovětské úředníky a několik málo prominentů, jejichž počet však není ani několik tisíc z 200 milionů), která by měla takové jídlo, oblečení, nábytek, nutné předměty denní potřeby jako obyčejná dělnická rodina ve Spojených Státech.“ Knickerbocker píše dále: „Když jsem žil v Moskvě, zabýval jsem se životním standardem dělníků v nejlepších moskevských továrnách. Tito dělníci jsou na tom mnohem lépe než všichni ostatní v Sovětském svazu. Po tři měsíce jsem vyšetřoval v malých kapitalistických státech životní standard typických dělnických rodin. Tyto malé kapitalistické státy, jichž jsem použil k přirovnání, patřily k nejchudším národům světa. Všechny utrpěly světovou válkou mnohem více než Rusko ve své celistvosti. Musily budovat svou existenci z ničeho, bez kapitálu a úvěru. Přesto však žil dělník ve Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku při nejmenším dvakrát lépe než nejpříznivěji pracující dělník v Sovětském svazu.“ K psychologii bolševismu pronáší Knickerbocker tuto strašlivou diagnosu: „V Sovětském svazu z počátku bylo heslem, že se musí nenávidět a zabíjet, aby země byla zbavena všech tříd, jež byly nepřátelské socialistickému světu a aby tak byl získán prostor pro šťastnější život. Proletariát a mužíci nenáviděli na základě těchto nauk cara, šlechtu, bankéře, továrníky, inženýry, techniky, lékaře, podnikatele, advokáty, kněze a policisty; prostě každého, kdo zaujímal k ostatnímu davu nadřízené postavení. Téměř deset let potřebovali bolševici, aby vybili všechny tyto lidi. Pak začali nenávidět lépe situované sedláky a nakonec je zabíjeli. Byl jsem v Moskvě, když byly popravovány poslední oběti prvé skupiny a pak jsem tam byl, když posléze zmizeli v kobkách GPU kulaci, poslední nepřátelé bolševiků, jako takoví označení. Tázali jsme se vážně v Moskvě, co budou tito zuřiví nenávistníci dělat, až nebude žádná „třída“, kterou by mohli nenávidět.“ Na tuto Knickerbockerovu otázku přišla odpověď, kterou se on už dnes neodvažuje pronést. Došlo na vlastní komunisty, na komunisty „úchylkáře“, bývalé spolupracovníky Leninovy, po kterých byla pojmenována i řada ruských měst. Komunismus požíral nakonec sám sebe.
.
A tu se v Evropě začíná kát a v prsa bít ona vrstva, která nenašla v Sovětském svazu smilování, která u nás nikdy socialisticky necítila a která se dnes chvěje o život, poněvadž přestala věřit v britskou záštitu, a co je tragického, i ve vítězství Velkoněmecké říše. Ano, prvý den po příchodu bolševiků vystačí se s máváním rudým praporem. Ale co přinese zítřek? Všem bude účtováno. Ten ještě za republiky zvedal pravici na počest Kramářovu. Ten přispěl na volební fond fašistů. Ten vyhnal dělníka proto, že byl komunistou. Ten řekl před dvacíti lety, že socialismus je raubířství. Ten složil s výborným prospěchem zkoušku z němčiny. Ten se stýkal s tím a tím Němcem.
.
Sovětský svaz potřebuje na 50 milionů dělníků a tak se dostane, v nejpříznivějším případě, na každého továrníka, pana domácího až po zcela malého člověka, který na žádnou politiku neměl nikdy čas. Podle Knickerbockera vyhubení této „nesocialistické“ třídy trvalo v Sovětském svazu 10 let. V celé Evropě by to šlo rychleji. Na štěstí německý národ odolává. Listopad a prosinec budou zajisté perné měsíce. Neskrýváme to, ale vydrželi jsme srpen i s jeho zradou evropského měšťáctví. Vydržíme také nyní a přeneseme obranný boj přes Nový rok.
.
Ano. Německý národ je pomalu sám. Nápor je tvrdý, zoufalý. Američané, bolševici, Angličané se svou smětí spoluklusajících. Přidali se Rumuni, Bulhaři s Finy, poslušní biče nového Attily. Nic nevadí. Už dnes vypětí německého národa je tak veliké, že budoucnost mu nemůže upřít věčnou slávu hrdinů. Z této války se budou celé generace živit ideály. Kdo myslí do důsledků, nemůže jednat jinak, než že sáhne po meči a že stiskne ruku německého hrdiny, který dnes hájí Thermopyly Evropy. Americko-sovětské barbarství nezvítězí, ani kdyby obloha ztemněla nepřátelskými letadly, kdyby země se proměnila pod výbuchy pum a granátů v peklo. Před padlými hrdiny bude zítřejší Evropa stát s obnaženou hlavou.
.
(Lidové noviny, 26. listopadu 1944. Zvýrazněný text ponechán podle zdroje.)

úterý 24. listopadu 2009

1938: Češi v Sudetech

Milan Churaň
Předcházející články tématického celku: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů - K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939
V publikaci Rozumět dějinám je otištěna fotografie skupiny lidí před stěnou dřevěného baráku v jakémsi lágru a popisek k ní říká: „Z území obsazených Třetí říší bylo donuceno k útěku nebo přímo vyhnáno 160 000 až 170 000 českých obyvatel.“[1] Pamětníkům je na první pohled zřejmé, že lidé na fotografii nejsou Češi. (Upozornění redakce: nejde o redakcí doplněné ilustrační foto uvedené nalevo od tohoto textu.) Žena na snímku má vlasy sčesané a svázané do šátku způsobem typickým pro německé ženy v době války a po ní; starý muž po její pravici může být jakékoli národnosti, ale chlapec vpředu nalevo od ženy, v kabátě ve střihu uniformy, má přes rameno hůlku s bílou látkou na konci, tedy s jakýmsi bílým kapitulačním praporem. Je to jasně německý chlapec. Přesně tutéž fotografii otiskl Toman Brod ve své knize Osudný omyl Edvarda Beneše; v ní text k zobrazeném výjevu říká: „Odchod libereckých Němců do transportu − ženy, děti, starci“.[2] Jde tedy o scénu z poválečného vyhnání Němců.
.
Popisek Václava Kurala, jenž je autorem příslušné kapitoly v publikaci Rozumět dějinám vyjadřuje jedno z českých alibi pro poválečné nucené vysídlení Němců z Československa – vždyť přece oni s vyháněním začali. Tento argument, dodnes pevně zakořeněný v českých myslích, použila v roce 1992 také československá vláda v důvodové zprávě k uzavírané československo-německé smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Zpráva obsahuje větu připomínající oběti násilného panství, války a vyhnání a toto slovo pak vysvětluje takto: pojem vyhnání zahrnuje také vyhnání československých občanů z československého pohraničí, které obsadilo Německo po Mnichovské dohodě. Češi po celá desetiletí od konce války používali pro násilné vysídlení Němců z Československa slovo odsun, pojem vyhnání jim tehdy musel znít strašně. Proto mnozí lidé jistě uvítali, že vlastně také Češi byli vyháněni a že po válce vykonávali jen „spravedlivou odplatu“. Vládní důvodová zpráva se v roce 1992 nezabývala vysvětlováním, jak to s vyháněním Čechů z pohraničí v roce 1938 bylo, tuto práci ponechala státním historikům. .
Václav Kural je jedním z nich a publikace Rozumět dějinám je poslední kodifikací státní ideologie. Čtenář by se z publikace měl jistě dozvědět, kolik českých obyvatel v pohraničí v době Mnichova vlastně žilo a Kural v textu své kapitoly sděluje, že to bylo „celkem 600 – 700 000 Čechů“.[3] To je velmi vágní číslo, i když Kural méně vágní údaje docela jistě zná. Většina autorů, kteří se touto otázkou zabývali, odhaduje počet Čechů v pohraničí v roce 1938 číslem o sto tisíc vyšším, než uvádí Kural, tedy počtem 700 až 800 tisíc. Za oficiální číslo lze opovažovat údaj v poválečné publikaci Československo a Norimberský proces, podle níž v odtrženém pohraničí žilo 738 502 obyvatel „českého jazyka a rasy“.[4] Tento údaj použil již v roce 1941 Hubert Ripka, ministr exilové vlády v Londýně a jeden z hlavních architektů vysídlení Němců z Československa. Je to přesně ten počet Čechů a Slováků, které v dané oblasti zjistilo sčítání lidu v roce 1930.[5] Do roku 1938 se tento počet spíše ještě zvýšil. L. K. Feierabend, ministr Syrového vlády, ve svých vzpomínkách píše, že vláda na svém zasedání počátkem října 1938 odhadovala, že na území požadovaném Německem žije „asi 800 000 českých lidí“ [6]. Jejich počet rozhodně neklesl pod 700 tisíc, které jako maximum uvádí Kural.
.
Jak je to s jeho údajem pod fotografií? V textu kapitoly jej upřesňuje tak, že „vynucený útěk nebo přímé vyhnání asi 160 000 až 170 000“ obyvatel se týkal „Čechů, Židů a ovšem i sudetoněmeckých demokratů“, kteří museli odcházet „s nakvap posbíraným nejnutnějším majetkem“.[7] Kural nepíše, jaké procento z uvedeného počtu uprchlíků a vyhnanců tvořili Češi, Židé a sudetští Němci, a nepíše také, ke kterému datu se uvedený počet vztahuje. To se čtenář doví od spoluautora publikace Zdeňka Radvanovského. Ten uvádí, že pražské ministerstvo vnitra evidovalo k 3. prosinci 1938 celkem 151 997 uprchlíků, z čehož bylo „125 425 (83,7 %) Čechů, 14 925 (11,23 %) Židů a 11 647 (8,75 %) německých antifašistů“.[8] Tento údaj se velmi blíží číslům Jaroslava Šímy, po Mnichovu pracovníka Ústavu pro péči o uprchlíky.[9] Šíma měl mimo jiné za úkol shromažďovat údaje o nich. V již citované publikaci z roku 1945 uvádí počet přesídlenců z území odstoupených po Mnichovu Německu, Polsku a Maďarsku a ze Slovenska k 1. červenci 1939. Podle tohoto přehledu do poloviny roku 1939 přesídlilo z území zabraného Německem 141 707 Čechů, Slováků a Ukrajinců, 10 496 Němců, 18 673 Židů a 581 lidí jiných národností.[10] Od 70. let minulého století se těmito otázkami podrobně zabýval historik Josef Bartoš. Již v roce 1978 a od té doby několikrát uvedl na základě svých výzkumů, že po Mnichovu se z Německem obsazeného pohraničí vystěhovalo do počátku roku 1939 přes 150 tisíc osob, z toho 122 tisíc Čechů, 13 tisíc Němců a 15 tisíc Židů [11]. Předválečný československý úředník odpovědný za shromažďování dat o vystěhovalcích a uprchlících a dnešní český historik se ve svých číslech v podstatě shodují. Můžeme je tedy pokládat za pravdivá a vycházet z nich.
.
Ale již v roce 1991 vydalo na 180 českých historiků stanovisko, v němž se mluví o „násilném vystěhování českých obyvatel ze Sudet po Mnichovu“ [12]. Kural píše, že k tomu došlo „donucením nebo přímo vyhnáním“. Nevysvětluje, co pokládá za donucení a co za přímé vyhnání, a tak nemá smysl se tím zabývat. Podstatné je to, o čem čeští historici obvykle nepíší. Ať už odsoudíme Mnichovskou dohodu jakkoli rozhořčeně, její přijetí československou vládou znamenalo, že odstupovaná pohraniční území začala být součástí Německa a přestaly na nich existovat československé státní instituce jako armáda, policie, politická správa, soudy a notářství, školy, dráhy, pošta, státní lesy a statky atd. V nich působily desetitisíce úředníků a veřejných zaměstnanců, s nimiž žily desetitisíce rodinných příslušníků. Nikdo se zatím od českých historiků nedověděl, kolik to představovalo lidí, a hlavně nikdo nepíše, že ty státní úředníky a veřejné zaměstnance nemusel nikdo vyhánět, poněvadž je do zbytku Československa povolávaly jejich ústřední úřady.
.
Autor tohoto článku navštěvoval od září 1946 reálné gymnázium v Ústí nad Labem, tedy ústav, jenž podle dobré tradice ještě z Rakouska-Uherska vydával o skončeném školním roce výroční zprávy. Ve zprávě za školní rok 1945/46 popsal ředitel gymnázia, jenž na tamním českém gymnáziu působil již před válkou, co se na něm dělo v září 1938: „Nejprve odcházelo žactvo; v polovině září 1938 byly již třídy více než poloprázdné. Ke konci září byli všichni členové profesorského sboru přeloženi do vnitrozemských ústavů, z větší části do Prahy, avšak počátkem října bylo jim nařízeno, aby se vrátili do Ústí nad Labem pro případ, kdyby snad došlo k plebiscitu, o němž se mluvilo. Viděli jsme po svém návratu, že na plebiscit není ani pomyšlení, a tak jsme se snažili z ústavních sbírek zachrániti pro některý pražský ústav nejcennější kusy.“[13] Čtenář si jistě odvodí sám, co všechno se za citovanými větami skrývá, jen by si měl doplnit, že „překládání do vnitrozemí“ se týkalo prakticky všech státních úředníků a zaměstnanců, a tedy i jejich rodin. Protože československá vláda přijala pod britským a francouzským nátlakem princip odstoupení pohraničí Německu již 21. září 1938, odcházely mnohé rodiny státních úředníků do vnitrozemí již před Mnichovem – to také vysvětluje poloprázdné třídy českého gymnasia v Ústí nad Labem. Státní úředníci a zaměstnanci museli ovšem zůstat na svých místech až do konce a jejich odchod byl pak po Mnichovu opravdu „kvapný“. Je však třeba podotknout, že do vnitrozemí odcházely v důsledku nejistoty i strachu nejen rodiny Čechů, ale i protinacistických sudetských Němců a Židů, a to již od československé mobilizace v květnu 1938. To dokládá nařízení zemského prezidenta v Praze z 9. října 1938 „o hlášení osob, které se po 20. květnu 1938 přistěhovaly z československého státního území obsazeného říšskoněmeckým nebo polským vojskem“.[14] Stejné nařízení vydal 8. října 1938 i zemský prezident v Brně.[15]
.
Nařízení ukládala povinnost hlásit se u příslušných úřadů, které musely povolit cestování a vydávaly průkazy „k volné jízdě po železnici do místa dřívějšího bydliště, po případě na demarkační čáru“. Tato nařízení z počátku října však měla na mysli především německé obyvatelstvo, které působilo úřadům stále větší starosti. Ale to je jiná kapitola.
.
Již před Mnichovem docházelo v různých místech v pohraničí k různým excesům (fyzické napadání, vyhrožování, rozbíjení oken, bojkot obchodů apod.). Ale ty organizovali fanatici, jací se najdou v každém národě, nejen mezi sudetskými Němci, a žádná německá oficiální místa k nim nevyzývala. Trvaly ostatně jen první dny před a při obsazování pohraničí wehrmachtem. Ten naopak měl přísné rozkazy dbát na udržení klidu a pořádku. Proto i neblaze proslulý SFK (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor) byl k 1. říjnu 1938 odzbrojen a k 8. říjnu rozpuštěn.
.
Plebiscit, o němž se zmiňuje citovaná výroční zpráva gymnasia v Ústí nad Labem, se měl podle Mnichovské dohody konat v takzvaném pátém pásmu, ale k jeho konečnému vymezení došlo nakonec bez něj dohodou z 20. listopadu 1938. Téhož dne byla také podepsána československo-německá Smlouva o otázkách státní příslušnosti a opce [16]. Ta stanovila, že na území připojeném k Německu, ztrácejí československou a získávají německou státní příslušnost automaticky všichni českoslovenští státní příslušníci, kteří na něm bydleli k 10. říjnu 1938 a narodili se na něm do 1. ledna 1910, dále jejich děti a vnuci a manželky těchto osob, dětí a vnuků. Smlouva dále stanovila, že pokud jde o osoby „neněmecké národnosti“, mohou do 29. března 1939 optovat pro československou státní příslušnost (opční lhůta byla později prodloužena do 30. června 1939).
.
Pokud jde o Čechy a Slováky, kteří zůstali na odtrženém území, dělili se podle uvedené smlouvy na osoby,
A) kterým zůstala československá (později protektorátní) státní příslušnost,
B) jež získaly automaticky německou státní příslušnost.
.
Češi a Slováci ze skupiny B se zase dělili na ty,
a) kteří se přihlásili k německé národnosti (a stali se tak plně Němci),
b) kteří neoptovali pro československou (protektorátní) státní příslušnost a zůstala jim tedy nabytá německá,
c) kteří optovali pro československou (protektorátní) příslušnost a pokud jejich opce byla úspěšná, nabyli postavení lidí ze skupiny A.
.
Nevíme, kolik lidí do těchto skupin patřilo. Josef Bartoš uvádí, že optantů bylo 125 – 133 tisíc a celkový počet Čechů v pohraničí odhadl na 600 tisíc, „rozhodně“ však přes 500 tisíc.[17] Podle výše uvedených Šímových čísel (738 582 minus 141 707) činil počet Čechů v odtrženém pohraničí k 1. červenci 1939 596 795 osob. To bylo dvakrát více než v roce 1910, kdy tam podle tehdejšího sčítání lidu žilo na 225 tisíc Čechů. Sčítání se konalo na základě „obcovací řeči“, ale podle „mateřské řeči“ by jich asi nebylo podstatně více. Sociální struktura Čechů v pohraničí se ovšem v roce 1938 procentuálně velmi změnila. Výrazně ubyli úředníci, veřejní zaměstnanci a inteligence a přibyli horníci, dělníci, zemědělci a malí živnostníci. Neexistovala žádná menšinová práva. Byla zrušena většina českých škol, zmizel český tisk, české kulturní a vzdělávací instituce atd. Vzdělanostní a sociální vzestup Čechů byl podstatně ztížen. Historik Jan Měchýř, který žil v Sudetech za války jako dospívající chlapec, o tom v rozhovoru pro tisk řekl: „Češi v Sudetech byli diskriminováni, ale až na výjimky nebyli perzekvováni“.[18] Měchýř popisuje v rozhovoru své zkušenosti, ale byla to situace dítěte z rodiny optanta, ne Čecha s německou státní příslušností (viz výše skupina b). O tom prostě téměř nic nevíme.
.
Pokud jde o majetkové poměry, píší o tom historici jako Václav Kural menší horory (Češi utíkali jen s nakvap posbíraným majetkem). Především převážná část Čechů zůstala v pohraničí, nikdo je k odchodu nenutil a bez ohledu na jejich právní status movité nebo nemovité jmění jim nebylo konfiskováno. Pokud jde o přeložené osoby nebo ty, které skutečně ze strachu utekly, vztahovala se na ně dohoda česko-slovensko-německé vlády z 23. listopadu 1938 o vydávání zanechaného nábytku a předmětů osobní spotřeby lidem, „kteří v souvislosti s politickými událostmi posledních týdnů... přeložili své bydliště nebo pobyt“ z Německa do Česko-Slovenska a naopak. Na základě usnesení vlády z 21. prosince 1938 pak byla zahájena stěhovací akce, jejímž prováděním bylo pověřeno ministerstvo dopravy, které pro to zřídilo samostatné oddělení (se zkratkou STAS). To bezplatně zabezpečovalo odvoz movitého majetku lidem, kteří si to nezařídili nebo nemohli zařídit do konce roku 1938 sami. Týkalo se to především státních zaměstnanců, ale akce mohli využít také jiní. V pohraničí samozřejmě docházelo zpočátku i k rabování zanechaného českého majetku, ale ve většině případů byly opuštěné byty úředně zapečetěny a majetek později vydán vlastníkům. Ani nemovitý majetek nebyl českým přesídlencům konfiskován, ale toto téma není dosud zpracováno. Víme však, že vyhláškou ministra financí z 22. listopadu 1938 byl nařízen soupis nemovitostí a pohledávek, které měly československé fyzické a právnické osoby „v poměru k území obsazenému cizí mocí“; soupis se měl provést do 10. prosince 1938.[19]
.
Státní ideologie, která se opírá o emoce, vágní formulace, falešné fotografie a nedoložená čísla rozhodně neslouží „národním zájmům“, jak si snad myslí její někteří tvůrci a šiřitelé. Ostatně je to velmi špatné alibi, když se údajným vyhnáním českého obyvatelstva z pohraničí v roce 1938 ospravedlňuje to, co se stalo v Československu v roce 1945/46 s německým obyvatelstvem. Václav Holub, dlouholetý ústřední tajemník exilové ČSSD, napsal již v roce 1954: „Odmítáme princip kolektivní viny jako princip nespravedlivý a absurdní. Nechceme-li, aby za komunistické zločiny byl kolektivně odpověden náš národ, nemůžeme za zločiny nacistické vinit národ německý.“ Čeští státní ideologové k takovémuto věcně správnému a především mravnímu postoji nedospěli ani šedesát let po válce.
.
1 Kolektiv autorů: Rozumět dějinám. Vývoj-česko-německých vztahů na našem území v letech 1848−1948, Praha 2002, s. 111
2 Toman Brod: Osudný omyl Edvarda Beneše. Československá cesta do sovětského područí, Praha 2002, za s. 576
3 Rozumět dějinám, s. 110
4 Československo a Norimberský proces, Ministerstvo informací, Praha 1946, s. 94
5 Jaroslav Šíma: Českoslovenští přistěhovalci v letech 1938−1945, Praha 1945, s. 108
7 Rozumět dějinám, s. 110
8 Tamtéž, s. 132
9 Ústav byl zřízen vládním nařízením z 11. listopadu 1938 při ministerstvu sociální péče – viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 96, č. 292
10 Jaroslav Šíma, c. d., s. 107
11 Josef Bartoš: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938−1945, Praha 1978, s. 25
12 Sudetští Němci a my. Stanovisko českých historiků. Národní osvobození,
13. 8. 1991, s. 3
13 Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní roky 1945−46 a 1946−47. Ústí nad Labem 1947, s. 3
14 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 77, č. 220
15 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 82, č. 243
16 Sbírka zákonů a nařízení státu česko-slovenského, 1938, částka 100, č. 300
17 Bartoš, c, d., s. 71
18 Němci po Mnichově Čechy ze Sudet nevyháněli. Český týdeník, č. 116, 13.–15. února 1996, s. 17
19 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 101, č. 305
Převzato z www.cs-magazin.com
Další článek tématického okruhu vyjde v ohlášený termín.