Všem se zdálo, že podepsáním česko-německé deklarace se staly Dekrety presidenta republiky jen součástí právní historie. Bohužel opak je pravdou. S pravidelnou periodou voleb je Praha, Mnichov, Vídeň, Budapešť a Berlín touto nepříjemnou rýmou infikována. Poslední vývoj ukazuje, jak tenkým listem papíru je ona deklarace a její obsah, jak se ukazuje, zůstává jen zbožným přáním odpoutání se od minulosti..
Otázka dekretů presidenta republiky byla znovu otevřená, když president Klaus sledujíc tím několik cílů, nastolil otázku možného otevření otázky možného navracení majetků sudetských Němců. Cíle presidenta byly jasné: zpomalit přijetí Lisabonské smlouvy, vyjádřit svůj negativní postoj k ní, dosáhnout toho, aby česká ústava nebyla zaplevelena lidskými právy, jak kdysi prohlásil,a v koutku duše zde byla také trocha samolibosti, že zase upoutá na sebe pozornost. A onoho kostlivce ve skříni tak uvidí rovněž druhá strana a použije ho ke svým cílům. Jak je to již zvykem v českých luzích a hájích. Dekrety se stávají velice lákavým a účinným prostředkem volební kampaně v celém politickém spektru také ve všech čtyřech státech. Pro jedny jsou projevem spravedlivé odplaty, pro druhé porušením práva. Obě strany však vytahují na světlo z celkového počtu 144 dekretů jen sedm dekretů (dekrety č. 5, 12, 16, 27, 28, 33, 71, 108) týkajících se Němců a tyto vyhlašují buď za součást práva českého státu nebo za překážku jeho působnosti v EU či za hanbu a skvrnu právního řádu. Pravdu mají všichni v jednom, jsou obrazem doby a s ní související porušení práva. Vždy je právo neprávem vstoupili do tenat odplaty, msty či snahy odčinit politické chyby vlády v letech třicátých, kdy bylo možno otázku Němců řešit politickou snahou a to i za cenu kompromisů.
.
K pochopení vzniku dekretů se musíme vrátit do historie. Ústavní dekret presidenta republiky č. 2 z roku 1940 se stal východiskem pro další právní dokumenty jak v záležitostech vnitrostátních, tak ve vztazích mezinárodních. Období dekretální musíme rozdělit na dva úseky - období londýnských dekretů (44) a období dekretů v osvobozeném Československu (100). První dekrety se vztahovaly k aktuální činnosti zahraničního odboje a k vedení války s Německem a jeho spojenci. Menší část exilových dekretů vytvářela podmínky pro poválečný vývoj. Pro poválečný právní řád byl rozhodující dekret č. 11/1944 Úř. věst. z 3.8.1944 o obnovení právního pořádku. Další dva důležité dekrety jsou dekret č. 18/1944 Úř. věst. ze 4.12.1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění a dekret č.6/1945 Úř.věst. o potrestání nacistických zločinů, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech. Tento dekret také stanovuje počátek doby zvýšeného ohrožení republiky dnem 21.5.1938.
.
Na druhé straně nutno podotknout, že v období londýnské vlády již vznikaly návrhy na některé poválečné dekrety, především dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské. První návrh ministra vnitra o tomto dekretu byl projednán 10.8. 1943 a osnova ústavního dekretu byla projednávána v srpnu a září 1944. V zápisu z 28.9.1944 se doporučuje, aby osnova dekretu nebyla dávána do Státní rady, dokud nebude zjednáno jasno v mezinárodní otázce transferu. Dne 10. 11.1944 vláda jednání o osnovách dekretu ukončila. K otázce tohoto dekretu se vrátila až v osvobozeném Československu na jednání dne 15.6.1945, stále však vyčkávala, jak dopadnou jednání na konferenci v Postupimi.
.
Dekrety v osvobozeném Československu (prvním dekretem byl ústavní dekret č. 1/1945 Sb. o nové organizaci vlády. z 2.4.1945, posledním dekret č. 143/1945 Sb..) především uskutečňovaly cíle Košického vládního programu z 5.4.1945 a dále komplexně upravovaly všechny oblasti poválečného života. Vedle hospodářských opatření s tím spojených to bylo vydání nových trestněprávních norem a odčinění křivd způsobených některými skupinami občanů. Značná část dekretů byla věnována oblasti školství a kultury a mnohé instituce vděčí za svůj vznik právě dekretům presidenta republiky. Řada dekretů se týkala Němců, Maďarů a zrádců a uskutečnila znárodnění. Ve vztahu k Němcům se vycházelo z kapitoly VIII. a kapitoly IX. Košického vládního programu. Cíle tohoto programového prohlášení uskutečňovala řada dekretů presidenta republiky, vydaných od té doby. Jedním z nejvýznamnějších byl ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého: státního občanství vycházející ze stanoviska, že toto občanství přetrvalo celou dobu války, tak jak existovalo před Mnichovem. Veškeré akty v této otázce s jinými státy, tedy i s Německem jsou tudíž neplatné. Teprve tímto dekretem byli občané německé a maďarské národnosti propuštěni ze státního svazku. Vztah k občanství vycházel z plnění občanských povinností a pozbýval se opcí pro cizí stát, vstupem do služeb cizího. Z těchto kriterií vycházely dekrety týkající se majetkových vztahů, tedy dekrety č. 5, č. 12, č. 108/1945 Sb. Směrodatná pro tyto dekrety byla úprava v ústavním dekretu o státním občanství č.33/1945 Sb.
.
Poněkud se zapomíná na to, že ze stejného principu vycházely také znárodňovací dekrety č. 100 a 103/1945 Sb. jimiž došlo ke znárodnění podniků s 75% podílem na výrobě a s 61% všech zaměstnanců v průmyslu.Dekretální období českého zákonodárství bylo časově omezené na dobu války a poválečného vzniku Prozatímního národního shromáždění. Všechny dekrety presidenta republiky byly dodatečně schváleny (ratihabovány) Prozatímním národním shromážděním a staly se zákony resp. ústavními zákony (ústavní zákon č. 57/1946 Sb.)
V dalším vývoji byly postupně měněny či úplně anebo částečně zanikla jejich platnost (účinnost) zákony resp. ústavními zákony či Ústavou 1948. Naposledy byly změněny dekrety 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků zákonem č.455/1991 a dekret č. 50/1945 Sb. o opatřeních v oblasti filmu zákonem č. 273/1993 Sb., avšak jejich platnost nebyla zrušena. Změny se nedotkly např. dekretu č. 5, ústavní dekret č. 33/1945 Sb. pozbyl podle ústavy roku 1948 povahy ústavního dekretu, ostatní dekrety mající vztah k problematice Němců prošly některými zákonnými změnami, zrušeny byly dekrety č. 27/1945 Sb. zákonem 18/1950 Sb. a č. 71/1945 Sb., zákonem č. 65/1964 Sb.
.
Důsledky všech těchto dekretů však trvají, stejně jako trvají důsledky jiných zákonů z doby dřívější jako je např. zákon č.11/1918 jimž vzniklo Československo či zákon o první pozemkové reformě.
.
Pokud jde otázku zrušení dekretů, pak důvodem jejich zrušení by mohl být pouze jeho obsahový rozpor s některou součástí ústavního pořádku ČR nebo s některou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy. Podle ústavních předpisů zákládající právní řád ČR se i dekrety staly jeho součástí, ovšem v právním stavu ve kterém byly v době zániku federace. Jejich včleněním do právního řádu se nic nezměnilo, jsou platné, ale neúčinné. Ústavní soud by však mohl některé dekrety nebo jejich části, pokud jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, zrušit, tedy zbavit platnosti. Prakticky by se nic nezměnilo, jako neúčinné by byly součásti právního řádu. Pozbytí účinnosti pro rozpor s Listinou nastalo dnem 31.12.1991, aniž by to nějak ovlivnilo právní vztahy před tímto datem vzniklé.
Při posuzování této otázky je zde řešení konfliktu mezi materiální spravedlností a právní jistotou. Právní jistota má v právním státě vždy přednost. Práva a povinnosti vzniklé před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Do popředí se však dostává zájem právního státu, aby v platnosti nezůstaly ani starší protiústavní zákony, které v době přijetí vadné nebyly a do rozporu s ústavním pořádkem se dostaly teprve později v důsledku nové právní úpravy nebo přijetím mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Nejsou žádné omezující lhůty pro podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení takových zákonů. Také dekrety presidenta republiky z roku 1945 by mohl Ústavní soud přezkoumat.
.
Z toho vyplývá, že častý populistický vyklad politiků, že zrušením dekretů presidenta republiky by vznikly majetkové požadavky vyhnaných českých, moravských a slezských Němců a byly by narušeny právní jistoty, je nesmyslné. Je jenom jakousi kamufláží maskující skutečný podtext těchto tvrzení – obavy o místo v následujících volbách.
Problém dekretů presidenta republiky je tedy dnes problémem především politickým.
Pokud si politici tento problém nevyřeší, budou si dekrety jako horký brambor přehazovat ještě v dalším volebním období. Pro mnohé je to výhodné, místo programu řešícího skutečné problémy země – nezaměstnanost v Německu, obavy z cizinců v Rakousku či řešení otázek souvisejících s EU nebo otázky sociálního státu v Česku – máme zde zástupný problém a to dekrety.
.
Většina politiků v Německu vidí jejich problém především ve schopnosti Čechů vyrovnat se s minulostí, jako se podařilo v Německu s minulostí nacistickou, a vyvíjet vnitřní tlak na české politiky, aby se k této otázce vyjádřili otevřeně bez populistických nacionálních postojů. Je velmi těžké být občanem země, kde se bezpráví vyhnání bagatelizuje, kde není politická vůle odsoudit zločiny poválečného dění ve své zemi, natož vyšetřit a potrestat. Toto neřešení pomáhá vytvořit obraz Česka jako státu, kde právo není v popředí politického zájmu.
.
Často se hovoří o neplatnosti tzv. Benešových dekretů a poněkud se zapomíná na tzv. znárodňovací, které jsou mimo české veřejnosti. O dekrety týkající se omezení politických svobod a práv občanů se dnes nikdo příliš nezajímá. Přitom to byly právě tyto dekrety, které umožnily vznik tzv. závodních výborů, v jejichž čele stála komunisty ovládaná Ústřední rada odborů. Tyto závodní výbory se staly zárodky komunistické moci v období do února 1948 a pak jako úderná pěst tuto moc upevnila.
.
Znárodňovacími dekrety byl znárodněn majetek těm, kteří se proti republice a národní cti ničeho nedopustili a mnozí se aktivně účastnili odboje. Restituční zákony nejdou před únor 1948. V případě zrušení dekretů presidenta republiky by mohli potomci majitelů těchto podniků žádat o navracení majetku a to včetně oné částky, kterou měli v době znárodněni dostat náhradou od státu. Kdo jsou dnešní majitelé dříve znárodněných podniků? Největší podíl na privatizaci podniků získali prominenti minulého režimu, kteří byli do roku 1989 ve vrcholných manažerských funkcích v rámci socialistických podniků. Tito by se mohli cítit ohroženi v případě zrušení platnosti dekretů presidenta Beneše. Co kdyby vstupem platnosti Lisabonské smlouvy by se taková možnost otevřela a my bychom byli ohroženi, tím, že by se bývalí majitelé znárodněných podniků obrátili s restitučními nároky k evropskému soudu. Proto postrašme sudetskými Němci. To u xenofobních Čecháčků vždy zabere.
.
V Česku se dostává otázka dekretů presidenta republiky a vyhnání do popředí mediálního a polického zájmu. Vyhnání je pro mnohé právně nezávadné a jakákoliv narážka či diskuse o této otázce je brána jako útok na národní čest či ohrožení samé podstaty českého státu. Proti Německu s vyřešenou minulostí stojí tak Česko snažící se otázky své minulosti neřešit, nejen minulost protektorátní, ale především minulost let 1948-1989. Po roce 1989 bylo lze doufat v urovnání vztahů mezi zeměmi středoevropské oblasti, které se vlastní vinou postupně staly kořistí dvou nelítostných agresorů: Hitlera a Stalina. Ta naděje je v tuto chvíli v nenávratnu. A nejen to. Téma vyhnání Němců a Benešovy dekrety zajímá celou Evropu. Píší o něm noviny od Španělska až po Skandinávii, a píší o něm věcně, takže máme z ostudy kabát. Mluvčí skupiny sudetských Němců a poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt prohlásil: „Klaus nám vlastně pomohl, neboť v celé Evropě se zase začalo hovořit o sudetských Němcích a rasistických Benešových dekretech.“ V podobě Evropské listiny základních práv, která je součástí Lisabonské smlouvy, nehrozí žádné majetkové nároky ze strany sudetských Němců, ale Klaus si přesto vydupal výjimku, která ho před tímto neexistujícím nebezpečím má údajně chránit. Češi se tak zbytku Evropy mohou jevit jako paranoidní národ se špatným svědomím, bojící se, aby se někde někdy náhodou nenašla právní cesta, kterou by mohli sudetští Němci legálně žádat zpět majetky, které jim, dle názoru Čechů samých (či jejich politiků), Češi naprosto legálně sebrali.
.
Jak dlouho zůstanou dekrety politickým horkým bramborem, záleží jen na politicích. Někdy však mám dojem, že si tento horký brambor pěstují, zvláště nemají –li odpověď na skutečné problémy občanů této krásné českomoravskoslezské země.
.
Bc. Franz Chocholatý Gröger
Pardubice 1.11.2009
