Osud Čechů v odtrženém pohraničí po Mnichovu 1938 je pro Čechy samotné dodnes pochopitelně velmi citlivou záležitostí a dá se říct, že události a zkušenosti s tím spojené tvoří jeden ze základních pilířů, které – v jistém upraveném podání - upevňují vlastní národní legendu, která ospravedlňuje poválečné zákroky ve formě vyhnání a vyvlastnění jednoho z historických etnik našich zemí. „Vyhánění Čechů ze Sudet“ společně s legendou o „plánovaném holocaustu“ českého národa se zdají být vždy pádným argumentem, po kterém se sahá, má-li se zrovna potrhnout „legálnost“ a adekvátnost jakési spravedlivé odplaty ve formě poválečného „odsunu“.Přitom ještě 70 let po Mnichovu panuje v obecném českém (ale např. i v nezainteresovaném německém) povědomí naprostá nevědomost, a to i přesto, že lze v posledních několika letech vysledovat přeci jen jistý pokrok v osvojení si jistých nesporných faktů. Ještě před několika lety bylo nahlíženo na někoho, kdo si odvážil tvrdit, že naprostá většina Čechů po Mnichovu zůstala nadále na odtrženém území, jako na podivína či na sudeťáky podplaceného propagandistu. Podle zažitých představ byly po Mnichovu „vyhnáni“ všichni Češi, byl zabaven jejich majetek, a pokud nějací Češi ve svých domovech zůstali, tak se jednalo zcela určitě o „kolaboranty“. S takovýmito názory a představami se lze hojně setkat i dnes, jak už koneckonců dokazují například četné příspěvky na různých internetových diskusních fórech. Dnes je ovšem už situace poněkud posunuta, dokonce i radikálně „národovecké“ organizace a spolky jsou již ochotny uvádět, že naprostá většina příslušníků české národnosti tehdy v odtrženém pohraničí zůstala. Jejich líčení „vyhánění“, vraždění a okrádání Čechů zfanatizovanými Němci v roce 1938 si však stále ještě v ničem nezadá se scénami, které se odehrávaly během poválečného „odsunu“.
České vydání Wikipedie píše o „vyhánění Čechů ze Sudet“ mj. následující:
„Vyhnání Čechů ze Sudet se uskutečnilo v roce 1938 po přijetí Mnichovské dohody, jejímž hlavním bodem bylo odstoupení pohraničí Československé republiky, v hranicích, jež stanovila Německá Říše. Vyhnány byly desetitisíce Čechů, českých Židů a německých antifašistů.
Z různých zdrojů se toto číslo pohybuje někde mezi 150–250 tisíci osobami, přičemž je nutno mít na zřeteli skutečnost, že nucený odchod Čechů do vnitrozemí nebyl jen nárazovou záležitostí v říjnu 1938, ale odehrával se i v pozdějším období.
Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů (….) Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagónů a prchali zpět do své zmenšené vlasti. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či jiným. Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti českých Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti.
V první vlně utečenců byli nejen státní zaměstnanci (finanční stráž, úředníci, pošťáci, policisté), kteří byli od Němců nenáviděni nejvíce a doslova přes noc přišli o práci, ale i dělníci, živnostníci, zemědělci a jiní zaměstnanci. (...) Po převzetí moci Němci a nastolení řádných orgánů se situace zklidnila. V českém pohraničí zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a ostatních zaměstnanců. Bylo zapotřebí pracovních sil a nebylo možné pokračovat v politice okamžitého vyhánění. To se však jevilo jako dlouhodobý cíl, jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ ze svého historického území úplně.“
Podobné vysvětlení podává i dr. Pavel Macháček (zemřel koncem roku 2008) ve svém částečně autobiografickém příběhu „Výchova koncentrákem“:
„Organizace Freikorps zavraždila ve dnech Mnichova 170 příslušníků ozbrojených sil, odvlekla do Německa 2400 rukojmí, vyhnala 170.000 Čechů. Po okupaci zatklo gestapo 10.000 Čechů a německých antifašistů. Postupně bylo zbaveno české obyvatelstvo (420.000 osob) všech práv, byly zrušeny české školy (kromě několika základních), Němci zkonfiskovali český a židovský majetek včetně 100.000 ha půdy apod.“
.
Pan Macháček byl dokonce svého času hlavním iniciátorem založení tzv. „Kruhu občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“, neměl by být právě proto tedy v této otázce chápán jako osoba nanejvýš fundovaná? Snad, nebýt tu jisté kosmetické vady – pan Macháček jako rodilý Pražák žil se svou rodinou v roce 1938 ve vnitrozemí a určitě tedy zákonitě nikdy nepatřil mezi „vyhnáním“ postižené. Což také nikdy nepopíral, ale ani nikdy zvlášť nerozebíral. Ale i v případě „Kruhu vyhnaných občanů“ účel jaksi světil prostředky. A účel byl panem Macháčkem definován v provolání k založení Kruhu v roce 1993 takto:
„Žádáme své členy, aby svými vzpomínkami a údaji pomohli historikům vytvořit objektivní obraz o hrůzách, páchaných zfanatizovanými nacisty proti Čechům v r. 1938 i později. … Toto vyhnání bylo pouze začátkem jednolitého procesu útlaku německými nacisty za okupace, který skončil legálním odsunem Němců v souladu s rozhodnutím konference velmocí v Postupimi.“
„Žádáme své členy, aby svými vzpomínkami a údaji pomohli historikům vytvořit objektivní obraz o hrůzách, páchaných zfanatizovanými nacisty proti Čechům v r. 1938 i později. … Toto vyhnání bylo pouze začátkem jednolitého procesu útlaku německými nacisty za okupace, který skončil legálním odsunem Němců v souladu s rozhodnutím konference velmocí v Postupimi.“
.
Kalkulace leží tedy na dlani – sám sugestivní název organizace, která se už jenom díky svému pojmenování do jisté míry dá označit za „zajíce v pytli“, měl docílit před veřejností hlavní efekt: v českých hlavách emocionálně ospravedlňovat poválečné vyhnání.
Kalkulace leží tedy na dlani – sám sugestivní název organizace, která se už jenom díky svému pojmenování do jisté míry dá označit za „zajíce v pytli“, měl docílit před veřejností hlavní efekt: v českých hlavách emocionálně ospravedlňovat poválečné vyhnání.
.
Dr. Macháček ve svém „Kruhu“ zdaleka nesdružoval pouze „vyhnané“, o čemž svědčí nejen jeho vlastní životopis, ale i jeho již zmiňované provolání: „Vyzýváme, aby vstoupili do našich řad ti, kteří byli vyhnáni i jejich rodinní příslušníci; ti, kteří přežili holocoust, koncentrační tábory a káznice; ti, kteří byli postiženi nacistickou agresí, účastníci domácího i zahraničního odboje.“ Kruh měl tedy sdružovat širokou paletu lidí, která se s oficiálním názvem (bez ohledu na už tak dezinformujícím) ve skutečnosti nemohla nikterak ztotožnit. Asi tak, jako kdyby „Klub tropických tučňáků“ v sobě sdružoval kromě tučňáků i psy a kočky…
Dr. Macháček ve svém „Kruhu“ zdaleka nesdružoval pouze „vyhnané“, o čemž svědčí nejen jeho vlastní životopis, ale i jeho již zmiňované provolání: „Vyzýváme, aby vstoupili do našich řad ti, kteří byli vyhnáni i jejich rodinní příslušníci; ti, kteří přežili holocoust, koncentrační tábory a káznice; ti, kteří byli postiženi nacistickou agresí, účastníci domácího i zahraničního odboje.“ Kruh měl tedy sdružovat širokou paletu lidí, která se s oficiálním názvem (bez ohledu na už tak dezinformujícím) ve skutečnosti nemohla nikterak ztotožnit. Asi tak, jako kdyby „Klub tropických tučňáků“ v sobě sdružoval kromě tučňáků i psy a kočky…
.
Organizace své poslání na svých internetových stránkách charakterizovala mj. takto: „Kruh sdružuje občany ČR vyhnané v roce 1938 z pohraničí a v průběhu Protektorátu Čechy a Morava z oblastí zabíraných německými orgány na vojenská cvičiště. Naším posláním je dokumentačně zachytit křivdy, které z těchto aktivit fašistického Německa byly napáchány na českém lidu. V současné době se snažíme zveřejňovat, jakým způsobem dochází u nás ke germanizaci a jak se setkáváme ve svobodném Českém státě s německou rozpínavostí.“
Organizace své poslání na svých internetových stránkách charakterizovala mj. takto: „Kruh sdružuje občany ČR vyhnané v roce 1938 z pohraničí a v průběhu Protektorátu Čechy a Morava z oblastí zabíraných německými orgány na vojenská cvičiště. Naším posláním je dokumentačně zachytit křivdy, které z těchto aktivit fašistického Německa byly napáchány na českém lidu. V současné době se snažíme zveřejňovat, jakým způsobem dochází u nás ke germanizaci a jak se setkáváme ve svobodném Českém státě s německou rozpínavostí.“
.
Po úmrtí pana Macháčka nastalo kolem jeho Kruhu, který vždy úzce spolupracoval s „Českým svazem bojovníků za svobodu“ a „Klubem českého pohraničí“ (opět příklad organizace se zavádějícím označením) poměrně ticho. Poslední dvě organizace však nadále uchovávají jeho tradici za mediální podpory „obránce českých zájmů“ a vydavatele „Křesťanskosociálních listů“, pana Ogňana Tuleškova, jehož ostře laděné články bývají například často publikovány na Britských listech. „Vyhnání Čechů“ a „holocaust na Češích“ patří samozřejmě k top tématům jeho pojednání. Být to v Německu, mohl by mít tento pán na krku snadno žalobu pro „zpochybňování holocaustu“ - díky tomu, že píše o „holocaustu“ českého národa; a toto srovnání by si např. židovské obce v Německu mohly vysvětlit jako bagatelizaci toho, co se všeobecně jako holocaust chápe...
Po úmrtí pana Macháčka nastalo kolem jeho Kruhu, který vždy úzce spolupracoval s „Českým svazem bojovníků za svobodu“ a „Klubem českého pohraničí“ (opět příklad organizace se zavádějícím označením) poměrně ticho. Poslední dvě organizace však nadále uchovávají jeho tradici za mediální podpory „obránce českých zájmů“ a vydavatele „Křesťanskosociálních listů“, pana Ogňana Tuleškova, jehož ostře laděné články bývají například často publikovány na Britských listech. „Vyhnání Čechů“ a „holocaust na Češích“ patří samozřejmě k top tématům jeho pojednání. Být to v Německu, mohl by mít tento pán na krku snadno žalobu pro „zpochybňování holocaustu“ - díky tomu, že píše o „holocaustu“ českého národa; a toto srovnání by si např. židovské obce v Německu mohly vysvětlit jako bagatelizaci toho, co se všeobecně jako holocaust chápe...
.
Příkladů podobného ražení teze o brutálním vyhánění Čechů by šlo skutečně jmenovat mnoho a není nutné je vyloženě hledat pouze v exotickém koutku jakýchsi „kruhů“ nebo „klubů“. Jde o všeobecně v české veřejnosti velmi rozšířené názory a představy.
V tomto směru je pak skutečně překvapivé, co zveřejnil o této problematice ještě před cinkáním klíčů, přesněji v roce 1986, Josef Bartoš ve své „Svazem čsl. protifašistických bojovníků“ (!) vydané publikaci s názvem „Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945“. Z této práce totiž mj. vyplývá, že v oblastech, které po Mnichovu připadly Německu a Polsku, žilo podle statistiky z roku 1930 celkem 845.883 lidí české a slovenské národnosti. Z nich po Mnichovu odešlo do vnitrozemí 116.000-122.000 lidí. Šlo většinou o státní zaměstnance (neboť československý státní aparát v pohraničí pochopitelně zanikl) a jejich rodinné příslušníky. Podle autora zůstalo v pohraničí na 600.000 Čechů. Přední komunistický historik Václav Král uvedl ještě vyšší číslo, 650.000 osob („Pravda o okupaci“, Praha 1963). I když jistě na různých místech fanatičtí přívrženci Henleina vyhrožovali nebo se dopouštěli násilností, nešlo v žádném případě o hromadné olupování a vyhánění českých obyvatel. Státní zaměstnance povolávaly úřady do vnitrozemí, jiní lidé odcházeli ze strachu. Z těch se někteří později navrátili. Mnoho dnešních českých publicistů a politiků nezná zřejmě ani československo-německou smlouvu o státní příslušnosti z 20.11.1938 (č. 300/1938 Sb.), ani československo-německou dohodu o vydávání movitého majetku z 23.11.1938 (č. 301/1938 Sb.). V každém případě žádné masové vyhánění Čechů z pohraničí se nekonalo a rozhodně nedocházelo k pochodům smrti a masakrům jednotlivců i celých skupin, jaké zažívali Němci v Československu po květnu 1945. Je však pravdou, že Češi, kteří v pohraničí zůstali, byli jako národnostní menšina diskriminováni.
Jak ukazují neutichající diskuse a pochybnosti vyjadřované na toto téma, existuje tedy několik pádných důvodů uvést si v nějaké kompletní formě několik skutečností, které nastaly bezprostředně po mnichovských událostech. Ve volném cyklu článků od několika autorů se budeme problémem tehdejších uprchlíků z území zabraných Německem, stejně jako problémem vyhnanců z území zabraných Polskem a z území Slovenska intenzivně zabývat. A samozřejmě i osudem těch Čechů, kteří v pohraničí zůstali. Čtenář nechť částečně přimhouří oko nad tím, že se některá sdělení v článcích od různých autorů či citace z některých běžně známých prací mohou částečně opakovat, snad to ale nebude na škodu.
Skutečně zajímavou otázkou jsou zajisté opravdové důvody, které uváděli čeští uprchlíci v pohraničí, když opouštěli svá bydliště. Bylo poměrně dobře dokumentováno, jaké byly jejich motivy, bylo dokumentováno, odkud kolik uprchlíků přišlo apod. Touto zajímavou tematikou se také bude zabývat prvně řazený článek od Franze Chocholatého Grögera.
Příkladů podobného ražení teze o brutálním vyhánění Čechů by šlo skutečně jmenovat mnoho a není nutné je vyloženě hledat pouze v exotickém koutku jakýchsi „kruhů“ nebo „klubů“. Jde o všeobecně v české veřejnosti velmi rozšířené názory a představy.
V tomto směru je pak skutečně překvapivé, co zveřejnil o této problematice ještě před cinkáním klíčů, přesněji v roce 1986, Josef Bartoš ve své „Svazem čsl. protifašistických bojovníků“ (!) vydané publikaci s názvem „Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945“. Z této práce totiž mj. vyplývá, že v oblastech, které po Mnichovu připadly Německu a Polsku, žilo podle statistiky z roku 1930 celkem 845.883 lidí české a slovenské národnosti. Z nich po Mnichovu odešlo do vnitrozemí 116.000-122.000 lidí. Šlo většinou o státní zaměstnance (neboť československý státní aparát v pohraničí pochopitelně zanikl) a jejich rodinné příslušníky. Podle autora zůstalo v pohraničí na 600.000 Čechů. Přední komunistický historik Václav Král uvedl ještě vyšší číslo, 650.000 osob („Pravda o okupaci“, Praha 1963). I když jistě na různých místech fanatičtí přívrženci Henleina vyhrožovali nebo se dopouštěli násilností, nešlo v žádném případě o hromadné olupování a vyhánění českých obyvatel. Státní zaměstnance povolávaly úřady do vnitrozemí, jiní lidé odcházeli ze strachu. Z těch se někteří později navrátili. Mnoho dnešních českých publicistů a politiků nezná zřejmě ani československo-německou smlouvu o státní příslušnosti z 20.11.1938 (č. 300/1938 Sb.), ani československo-německou dohodu o vydávání movitého majetku z 23.11.1938 (č. 301/1938 Sb.). V každém případě žádné masové vyhánění Čechů z pohraničí se nekonalo a rozhodně nedocházelo k pochodům smrti a masakrům jednotlivců i celých skupin, jaké zažívali Němci v Československu po květnu 1945. Je však pravdou, že Češi, kteří v pohraničí zůstali, byli jako národnostní menšina diskriminováni.
Jak ukazují neutichající diskuse a pochybnosti vyjadřované na toto téma, existuje tedy několik pádných důvodů uvést si v nějaké kompletní formě několik skutečností, které nastaly bezprostředně po mnichovských událostech. Ve volném cyklu článků od několika autorů se budeme problémem tehdejších uprchlíků z území zabraných Německem, stejně jako problémem vyhnanců z území zabraných Polskem a z území Slovenska intenzivně zabývat. A samozřejmě i osudem těch Čechů, kteří v pohraničí zůstali. Čtenář nechť částečně přimhouří oko nad tím, že se některá sdělení v článcích od různých autorů či citace z některých běžně známých prací mohou částečně opakovat, snad to ale nebude na škodu.
Skutečně zajímavou otázkou jsou zajisté opravdové důvody, které uváděli čeští uprchlíci v pohraničí, když opouštěli svá bydliště. Bylo poměrně dobře dokumentováno, jaké byly jejich motivy, bylo dokumentováno, odkud kolik uprchlíků přišlo apod. Touto zajímavou tematikou se také bude zabývat prvně řazený článek od Franze Chocholatého Grögera.
