Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna

Část 1.: Kdo je Radim Raýman? 
Karel Veliký 

Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. 
(Foto: archiv autora)

Kdo je Radim Raýman? Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české radikální pravice. Narodil se roku 1902 do rodiny významného vědce Bohuslava Raýmana jako nejmladší ze tří synů tohoto vynikajícího chemika. [1] Po střední škole Radim nastoupil do rakouské námořní akademie, kde dosáhl důstojnické hodnosti, po návratu vystudoval medicínu, nějaký čas strávil jako „lodní lékař pro tropické cesty“ na zaoceánském parníku, v roce 1932 se oženil a stal se „okresním lékařem v Praze“. [2] O prožitcích, které ho v mládí formovaly, napíše v předmluvě ke své knize Relativita a revoluce (1940):

Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných. 

Němec, gestapák a sudeťák v podání českého filmu v letech 1945-1969

Německé „nacisty“ v poválečných českých filmech paradoxně často hráli německy hovořící židovští míšenci 

Němce v českých poválečných filmech ztělesňovali často nejen etničtí 
Němci, ale i židovští míšenci. Jedním z nich byla i „legendární postava 
esesáka“ v animovaném filmu Vzpoura hraček (1946), kterou zahrál herec 
Eduard Linkers. Jeho otec byl Žid, a proto Linkers (narozen v roce 1912) nesměl 
hrát divadlo. Zato směl za války v Praze pracovat jako učitel angličtiny. 
Po válce si zahrál celkem 12 rolí v českých filmech

Určitě pozoruhodnou studii, bezprostředně se dotýkající analýzy česko-německých vztahů, vypracoval před nedávnem Adam Trcala v podobě své magisterské diplomové práce Zeisler, Magerová a spol.: Obraz Němců v českém filmu let 1945-1969 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, Ústav filmu a audiovizuální kultury, 2014). Autor se zaměřil na zobrazování Němců (ať už sudetských Němců, „západních“ a „východních“ Němců nebo Rakušanů) v českém filmu let 1945 až 1969. „Tento časový rámec je zdola ohraničen koncem druhé světové války, a shora pak nástupem tzv. normalizace. V rámci této doby prošla zkoumaná problematika zajímavým a bohatým vývojem, který však byl zaražen a z velké míry zvrácen právě nástupem normalizační politiky po roce 1969“, odůvodňuje Trcala, proč se jeho studie zaměřila pouze na tuto bezprostřední poválečnou etapu. Celkově bylo v období let 1945 a 1969, tedy za 24 let, natočeno v českých zemích 565 celovečerních hraných filmů, z nichž se zkoumané problematice věnovalo 47 snímků. Můžeme tedy říci, že tato tématika je obsažena v 8,32 procentech filmů natočených v tomto období. „Takovéto ,prominentní‘ zastoupení zřejmě neměla v české kinematografii v tomto období žádná jiná národnost“, poznamenává autor.

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (3.)

Jak bývalí čeští vězni koncentračních táborů roku 1946 hodnotili jednotlivé národnosti podle schopností, odolnosti a „mravnosti“: Nejlépe hodnotili sebe, Nory a Rusy a ze všech nejhůře u nich dopadli "nečistotní Francouzi" a "nesolidární Židé"

Vztahy mezi vězni v německých koncentračních táborech
nebyly vždy harmonické. Češi se v roce 1946 považovali
za nejschopnější, nejmorálnější a nejodolnější
ve srovnání s ostatními národy.

Jako doplněk k předcházejícím dvěma pojednáním o pokusech o definici českého národního společenství a českého „národního ducha“ bezprostředně po konci II. světové války v souvislosti s čerstvými zkušenostmi z období Protektorátu a s kontroverzemi ohledně „odsunu“ sudetských Němců ze své vlasti (část 1., část 2.) si nemůžeme odpustit ještě jinou, s předcházejícím úzce související tématiku, které se časopis Dnešek v roce 1946 na svých stránkách věnoval. V předchozích textech šlo v podstatě o hledání svého vlastního místa ve společenství českého národa dle motta „kdo je a kdo není Čechem“, přičemž si toto vyhraňování vyžadovalo podat obraz vlastního národa výrazně se lišícího od národů ostatních. Šlo tedy i zároveň o to, „kdo jsme my“, ale taktéž o pokus o charakteristiku toho, „kdo jsou oni“. Redakce Dneška přispěla ke vzniku tohoto obrazu nejvýrazněji ve své anketě „Češi v koncentračních táborech“ (zveřejněno 4. července 1946), ve které se setkáváme s vybranými úsudky a zdánlivými zkušenostmi pěti bývalých vězňů různých koncentračních táborů.

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (2.)

Spor o „českou krev“: Jak se diskuse o „odsunu“ Němců na stránkách elitního časopisu Dnešek v roce 1946 zrcadlila při hledání definice tzv. českého národního ducha. Argumentace neměla daleko k přenárodňovacím teoriím nacionálního socialismu.
Lukáš Beer

Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ 
a jejím určováním „krví“ se projevovalo 
jasně v tehdy aktuální problematice smíšených 
manželství. Češky provdané za Němce měly 
totiž být „odsunovány“ do Německa, což 
vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku 
veřejnosti. Ilustrační foto: dílo „Mutter und Kind 
und Traube“ od německého sochaře Rudolfa 
Kaesbacha (1873-1955). Jeho díla byla v 
letech 1939-1941 a v roce 1943 vystavována 
v Mnichově v rámci „Velké německé umělecké 
výstavy“. Foto: archiv autora.

V předchozím díle naznačenou diskrepanci mezi realitou a jejím fiktivním obrazem v souvislosti v vnímáním poválečného vývoje v Československu nacházíme i v postoji vůči problematice „odsunu“ Němců, kde ještě očividně živé vzpomínky na tzv. kolaboraci Čechů stály jasně v rozporu s fikcí o „národním duchu“. Bylo patrné, že zde běžná definice českého národního společenství naráží na přirozené hranice. Co je základním znakem každého příslušníka českého národa – je jím společný jazyk, je jím společné „cítění“, je jím dokonce něco jako „společná krev“? A vycházeje z těchto poznatků se vlastně vnucovala i otázka: Co odlišuje Čecha od Němce?

Závěry, které tehdy činila velká část autorů a čtenářů přispívajících svými texty do reprezentativního časopisu nekomunistické české inteligence, vydávaného Ferdinandem Peroutkou, mohou dnes leckoho překvapit. Teprve rok po skončení války, kdy celý svět pod dojmem nedávných událostí ještě pranýřoval „zhoubnou nacistickou ideologii“, celá řada českých autorů jakoby nekriticky převzala přenárodňovací úvahy nacionálních socialistů, přičemž vzpomeňme v této souvislosti několik (i pro širší veřejnost publikovaných) studií sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera o „čechizované německé krvi“ v současném českém národě z let 1942-1943. Müller na základě svých sociálně-antropologických výzkumů tvrdil, že přibližně ve dvou třetinách českého „národního tělesa“ proudí čechizovaná německá krev, a pokusil se o jakýsi historický výklad, ve kterém nastínil, že tento čechizační proces v našich zemích probíhal v několika vlnách.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (18.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část
Alexander Dolezalek – muž, který se zasazoval o zařazení Čechů do jednotek SS
Lukáš Beer

Alexander Dolezalek ve věku 26 let 
(1940), kdy působil jako vedoucí plánovacích 
oddělení v osídlovacích štábech měst 
Litzmannstadt (Łódź) a Posen (Poznaň) 
při Vyšším vedoucím SS a policie. 
(Foto: Gerd Simon, viz zdroje pod článkem)

Mezi nacionálněsocialistickými průkopníky evropské myšlenky zasluhuje Alexander Dolezalek obzvláštní pozornost. Na jedné straně lze sice jeho pamětní spisy, věnující se spolupráci evropských národů, zařadit do skupiny jakýchsi  „last-minute-documents“, u kterých by se dalo předpokládat, že vznikly až ke konci války v pozadí realistické vize období po (Německem prohrané) válce. Na druhé straně z hlediska rámce a prostředí – tedy SS –, ve kterém ideje Dolezaleka vznikaly, je pozoruhodné, jak nápadně se odchylovaly od linie Himmlera a jeho nejbližších spolupracovníků. Ve srovnání s představami evropského uspořádání, které formuloval Werner Daitz (a o kterých podrobně psaly předchozí díly tohoto seriálu), byly návrhy Dolezaleka konkrétnější a „do jisté míry vizionářské“, jak je charakterizuje německý historik Gerd Simon. Dolezalek napočítal od roku 1500 na evropské půdě celkem 58 válek a označoval je za „rodinné hádky“. Na druhou stranu jeho kritika kosmopolitismu patrně vycházela z geopolitických představ Karla Haushofera, jak soudí historik Simon, a na svou dobu tedy už nebyla tak revoluční. Z hlediska českých moderních dějin je Alexander Dolezalek člověk přinejmenším zajímavý už jenom z toho důvodu, že v roce 1944 prosazoval myšlenku nabírání českých dobrovolníků do řad SS, přičemž zdůrazňoval, že tito muži by si rozhodně měli ponechat svou českou národnost a sloužit v SS jako opravdoví Češi.

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (17.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část
Realizace propagace "evropského socialismu" Wernera Daitze v roce 1944
Lukáš Beer

Propagování evropské myšlenky ze strany Wernera Daitze 
se nezrodilo jako neautentický, taktický prostředek čistě 
povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření 
ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných 
evropských rezerv k zapojení do boje proti „amerikanismu“ 
a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, 
nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V předchozích kapitolách jsme měli možnost se seznámit s konceptem „evropského socialismu“ a uspořádání spolupráce evropských národů, zpracovaným Wernerem Daitzem (o autorovi ZDE). Tyto myšlenky byly formulovány především v jeho Evropské chartě. Jaký byl ale osud Daitzových myšlenek, jak je přijímal nacionálněsocialistický aparát a jakou podporu měly tyto myšlenky ze strany vedoucích činitelů? Z dochovaných dokumentů, zejména ze zachované korespondence s úřadem Alfreda Rosenberga je zřejmé, že se Daitzovy myšlenky dařilo úspěšně prosazovat, ač se tomu zdaleka nedělo bez komplikací. Úvodem je nutno také podotknout, že propagování evropské myšlenky ze strany Daitze se nezrodilo jako neautentický,  taktický prostředek čistě povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných evropských sil k zapojení do boje proti „amerikanismu“ a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V červnu 1944 zasílá Daitz říšskému vedoucímu Rosenbergovi exemplář Evropské charty, jež byla měsíc předtím vytištěna v Holandsku. V přiloženém dopise Daitz se zadostiučiněním konstatoval: „Jak se dozvídám, má ministerstvo propagandy o práci zájem a chce zorganizovat další vydání v několika jazycích. Také ve Francii se vydá francouzským nakladatelstvím zvláštní vydání, stejně tak i v Dánsku. Mimo to je první vydání v množství 50 až 60 tisíc exemplářů již rozebráno. Připravuje se druhé vydání, o které má kromě Wehrmachtu zájem také několik stranických organizací.“

Dovolená s Heydrichem – vyšla nová hodnotná česká studie

Rozjásaní rekreanti zotavovny Kopa v Ovčárech 26. června 1944. 
(Foto: Soudobé dějiny / Všeodborový archiv ČMKOS, Fond fotoarchiv Hanka.)

V čísle III/2014 odborného časopisu Soudobé dějiny vyšla zajímavá studie Jiřího Pokorného o „Zotavovací akci – Odkazu Reinharda Heydricha“, v jejímž rámci desetitisíce dělníků Protektorátu Čechy a Morava měly možnost v letech 1943 a 1944 využít dovolené k týdenním bezplatným rekreačním pobytům v ozdravovnách, lázeňských zařízeních a podobných objektech v různých atraktivních lokalitách na území Protektorátu. Akce byla pojmenována po zastupujícím říšského protektora Reinhardu Heydrichovi, který okázale zdůrazňoval svůj zájem na zajištění dobrých sociálních podmínek českého dělnictva a krátce před svou smrtí inicioval první takovéto ozdravné pobyty. Autor zasazuje téma do kontextu vývoje odborového hnutí po vzniku německého Protektorátu a snah o ozdravnou péči o mládež v době první republiky a uvádí, že až Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ) jako jednotná odborová organizace v Protektorátu získala dostatečné materiální prostředky, aby mohla pořádat tak náročnou akci. Dále autor přibližuje organizaci celé akce, její slavnostní aranžmá a typický průběh. Zdůrazňuje přitom, že i když její význam byl výsostně propagandistický, scénář akce počítal hlavně s kulturním, sportovním, turistickým a společenským vyžitím rekreantů a dával přednost nepřímému ideologickému působení; výchovný aspekt byl poněkud posílen v roce 1944. Značnou pozornost věnuje autor ohlasům „Zotavovací akce“ z řad jejích účastníků. Na jejich veskrze pozitivním vyznění se sice do jisté míry zřejmě postarala oficiální režie a kontrola, je však třeba připustit, uvádí autor, že mohly vyjadřovat také autentické dojmy prostých lidí, kteří se poprvé v životě setkali s takto soustředěnou péčí, prezentovanou jako odměna za jejich poctivou práci.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (16.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část
Werner Daitz o francouzsko-německé spolupráci v „Nové Evropě“
Lukáš Beer 

Francouzský maršál Philippe Pétain chápal vojenskou porážku Francie 
Německem jako znak procesu rozpadu francouzské společnosti. Kritizoval 
vnitřní rozervanost své země a rozklad tradičních hodnot. Proto chtěl svůj národ 
dovést k morální obrodě cestou „Révolution nationale“. 
Pod heslem «Travail, Famille, Patrie» (Práce, rodina, vlast) se vichystická Francie 
distancovala od principů francouszké revoluce «Liberté, Égalité, Fraternité» 
(Svoboda, rovnost, bratrství).

V Paříži inicioval Werner Daitz založení „Společnosti pro vědecký výzkum velkoprostorů“, jejímž úkolem bylo udržovat těsné kontakty s institutem „Centre de l'Etudes economiques“, jenž byl založen Jeanem Bichelonnem, politikem Vichystické Francie. Bichelonne byl v dubnu 1942 jmenován státním tajemníkem pro průmyslovou výrobu, což odpovídalo postavení ministra. Tento jím založený francouzský institut udržoval vědecké styky s Daitzovým ústředním badatelským ústavem v Drážďanech. Dále měl za úkol udržovat kontakty s francouzským „Evropským nakladatelstvím“, jež bylo založeno francouzskou vichystickou vládou. Toto nakladatelství se soustředilo na vzájemnou výměnu německých a francouzských odborných studií a literatury, které měly sloužit myšlence německo-francouzské a evropské spolupráce. To znamenalo vydávání německých titulů v překladu ve Francii a naopak vydávání odpovídající francouzské literatury v Německu, konkrétně v drážďanském nakladatelství Meinhold Richter, které vydávalo Daitzovy spisy. Francouzská vláda byla v tomto pařížském nakladatelství zastoupena prezidentem veškerého francouzského tisku, státním tajemníkem v ministerstvu informací Luchairem. Tento muž byl zároveň důvěrníkem německého velvyslanectví v Paříži ohledně styku s francouzským tiskem. Všechny tyto Daitzovy aktivity byly schváleny německým velvyslanectvím v Paříži a velitelem vojsk ve Francii, Carlem-Heinrichem von Stülpnagelem (ten byl později kvůli spoluúčasti na převratu proti Adolfu Hitlerovi v červenci 1944 odsouzen německým Lidovým soudem k trestu smrti a popraven). Von Stülpnagel se s Daitzem dobře znal a údajně jeho aktivity velmi schvaloval.

„Tvořící národ“ (3.)

Proč časopis „Signal“ nevycházel v češtině (Předcházející části: 1. - 2.)
Lukáš Beer 

Vedoucí oddělení pro kulturní politiku při ÚŘP, SS-Sturmbannführer 
Martin Wolf na protibolševickém mítinku Kuratoria pro výchovu mládeže 
v Lucerně koncem roku 1944 (druhý muž z pohledu zprava). 
Foto: archiv Lukáše Beera

Navzdory skutečnosti, že oddělení pro tisk a oddělení pro kulturní politiku při Úřadu říšského protektora, stejně jako Německé státní ministerstvo K. H. Franka mělo příležitostně výhrady k obsahu článků vycházejících v Německu a pojednávajících o Protektorátu, existovaly ještě do listopadu 1944 úvahy o tom, zda časopis Signal nevydávat také v české mutaci. Poslední šéfredaktor časopisu, Giselher Wirsing, se při jiné příležitosti osobně s K. H. Frankem setkal. Wirsing se po porážce u Stalingradu v časopise Signal výrazně prosadil a později nevyšlo téměř ani jedno vydání, ve kterém by se nenacházel nějaký jeho úvodník nebo významný článek. Na jaře 1944 zaslal Wirsing Frankovi do Prahy čerstvý exemplář časopisu, který se tématicky věnoval otázkám socialismu a sociálního vzestupu v evropských zemích.

Bylo by určitě zajímavé dozvědět se počet prodaných respektive počet dodávaných exemplářů časopisu Signal do Protektorátu. Wirsing dokonce v listopadu 1944 slíbil tyto údaje zaslat vedoucímu oddělení pro kulturní politiku při ÚŘP SS-Sturmbannführerovi Martinu Wolfovi. Zda tak nakonec učinil, těžko posoudit, protože v archivu se tato korespondence zřejmě nedochovala. Jisté je, že Wolf ve své zprávě potvrzuje, že „časopis Signal je mezi českým obyvatelstvem v německém vydání dosti dobře zaveden a oblíben“. [9]

„Tvořící národ“ (2.)

Předchozí část: ZDE
Lukáš Beer 

Vydání Signalu z února 1943, které se specializovalo na Protektorát Čechy a Morava, vyvolalo určitou nevoli pražských funkcionářů NSDAP a také zvláštního oddělení pro kulturní politiku při Úřadu říšského protektora (ÚŘP). V první řadě šlo o zveřejněný článek „Tvořící národ“, který podle kritiků Protektorát nevhodně prezentoval evropskému publiku jako velice významné zázemí Říše pro zbrojní průmysl, což navíc podtrhlo velké množství fotografií, na kterých byli zobrazeni čeští dělníci ve zbrojařských továrnách, jak pracují na zhotovování německých zbraní. „Ještě jednou opakuji, že nepřítel má o zbrojním průmyslu v Protektorátu bezpochyby informace, ale opakuji také, že musí být přeci označeno za nesmyslné, když se ještě znovu veřejně poukazuje na to, co všechno se jednotlivě v Protektorátu vyrábí a jak nesmírně důležité v tomto ohledu země Čechy a Morava jsou“, stěžoval si 24. března 1943 z Prahy stranické centrále v Mnichově (přímo k rukám Philippa Bouhlera) oblastní vedoucí činitel NSDAP Gustav Adolf Scholte-Schomburg (stálý zástupce stranického spojovacího úřadu u říšského protektora). Především popisky k obrazovým přílohám poněkud detailně uváděly, na jakých zbraních čeští dělníci na obrázku zrovna pracují. [2]

Odhady počtu obětí vyhnání neslovanských národností z ČSR

Tomáš Krystlík 

Konrad Badenheuer znázornil ve své publikaci „Die Sudetendeutschen – 
Eine Volksgruppe in Europa" (Mnichov, 2007) jako první na mapě podíl 
„mrtvých podle očitých svědků“ na celkovém počtu obyvatel patřičného
 okresu v bývalé župě Sudety, v jižních Čechách a na jižní Moravě, popř. v 
Protektorátu na německém obyvatelstvu v příslušném politickém okresu 
(Oberlandratsbezirk). Zde část mapy zveřejněné tímto autorem: 
Červené pole v černém rámečku (např. Kladno) znamená podíl 
„nad 3 procenta“, červené pole v červeném rámečku podíl „2 až 3 procenta“ 
(např. Praha), červené bez rámečku odpovídá „0,95 až 2 procentům“ 
(např. Most), oranžová = „0,7 až 0,95 %“, žlutá = „0,45 až 0,7 %“, 
zelená = „0,2 až 0,45 %“ a modrá = „pod 0,2 %“. 
Určitý druh „epicentra“ násilí podle mapky představovala oblast české 
menšiny okolo Mostu (červená políčka), zatímco nejméně násilí bylo 
zaznamenáno v oblastech s menším podílem české menšiny (žlutá, 
zelená, modrá políčka). V oblasti kolem Chebu a na Šumavě bylo 
zaznamenáno nejméně „mrtvých podle očitých svědků“ – s výjimkou 
Karlových Varů se zde místním velitelům okupační americké armády 
podařilo často zabránit násilí ze strany některých Čechů. (Doplnil L.B.)

Němečtí historici používali pro odhad v zásadě stejnou metodiku: počet Němců českých zemí v odstoupených územích Německu podle sčítání lidu v roce 1939 plus počet Němců českých zemí v protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše) plus karpatští Němci plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad) minus běžná úmrtnost (odhad) minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad) minus jejich ztráty na frontě (odhad) minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, počet v NDR odhadnut) plus přirozený přírůstek mezi lety 1945–1950 (odhad). Spolkový archiv v Koblenci (Bundesarchiv Koblenz) tehdy odhadl ztráty vyhnáním na 241.000 obětí včetně nezvěstných osob. Novější odhady, v závorce rok odhadu: Zentralstelle des kirchlichen Suchdienstes (Centrála církevní vyhledávací služby, 1965) 295.000, Bundesministerium für Vertriebene (Spolkové ministerstvo pro vyhnané, 1967) 267.000, opět Bundesarchiv (1974) 100.000 až 250.000, Statistisches Bundesamt (Spolkový statistický úřad) z pověření Německého spolkového sněmu (1978) 273.000 obětí vyhnání z ČSR, celkově necelé 3,000.000 obětí následkem vyhánění německého obyvatelstva z evropských států. Za povšimnutí stojí ze statistického hlediska poměrně malý rozptyl výsledných počtů obětí odsunu z ČSR. Ne všichni z tohoto počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 % československých Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo později mimo ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou z pobytu v českých koncentračních táborech, kterých Češi zřídili během krátké doby přes dva tisíce, na nemoci v důsledku nedostatečné lékařské péči, steskem po domově. Je nutné zdůraznit, že německé odhady zahrnují nejen zahynulé, nýbrž i osoby nezvěstné.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (14.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část
Evropská charta (1.)
Werner Daitz 

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.

Jsou [...] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [1]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo.

Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (II.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.) - Pepíčkův příběh a osud po konci války (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Přesně před 70 lety bylo možno u nás zakoupit toto vydání časopisu 
Ejhle (z 1. ledna 1945), které na titulní stránce 
zobrazovalo Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Reportér Pepíček všechny získané informace a poznatky osobitou formou sděloval čtenářům časopisu. Na pražském Žižkově obcházel několik domů, „anžto jsem si chtěl voťuknout, jak naši lidi se dívaj na ty Benešovy nezištný výzvy k vodboji proti Němcům. Podle mýho fištronu je to vod Beneše primovní nápad. Beneš jako přesvědčenej voptimista, jak si sám furt říká, ví dobře, že to s tím vodbojem dycky pro něj dobře dopadne. Příkladně dejme tomu, že by naši lidi toho Beneše uposlechli a vzbouřili se proti Němcům a vyhráli to. (...) Po zdařilom vodboji, až by byl vzduch čistej, tak by se co národní hrdina vrátil se svejma Židama do Prahy a pěkně by sebral smetánku z toho vodboje. Taky by se mohlo stát, že by se ten vodboj nemusel podařit. Pak by to všickni naši lidi vodskákali i s rodinama, ale i v takovým pádu Benešovi a jeho ctěnej rodině by se zasejc nic nestalo, anžto je i se svejma prachama skovanej v Londýně. V Londýně by jeho zásluhy uznali, řekli by, dělal co moh, a postarali by se vo něj. A von by měl zajištěný i se svou paničkou klidný stáří. A řekněte sami, nesvědčí to vo tom, že přesvědčenej voptimista Beneš není všema mastma mazanej politik a takový právě my ve vysokej politice potřebujem? Abych vybetrachtoval, jak daleko sme s přípravama na vodboj a co lidi těm Benešovejm výzvám říkaj, šel jsem po těch barácích. Vo vodboji se tam placama mluvilo, ale neviděl jsem žádný kvéry ani žádný kulomety.“

Nietzsche a „nejtemnější kapitola německých dějin“

Letos uběhne 115 let od úmrtí Friedricha Nietzscheho
Adrian Preißinger 

Krátce před svou smrtí roku 1935 předala Elisabeth, jediná sestra Friedricha Nietzscheho, tehdejšímu říšskému kancléři podivný dárek. Stará dáma odevzdala Hitlerovi vycházkovou hůl svého zemřelého bratra. Lepší dárek najít nemohla. V jednom raném díle Nietzscheho nese jedna pasáž nadpis „Poutník a jeho stín“. V ní stojí psáno: „Dobří přátelé si sem tam navzájem dávají temné slovo jako znamení srozumění, jež má zůstat pro každého nezúčastněného záhadou.“ Lépe se vztah mezi tímto filosofem a Třetí říší nedá vystihnout.

Ale i zcela po praktické stránce byl Nietzsche odkázaný na procházkovou hůl. Jeho myšlenky se nerodily v šerém pokoji, ale ve vysokých horách, které s oblibou vyhledával a kde kvapně vyplňoval mnoho poznámkových sešitů. Podstatná část z toho byla rozluštěna a otištěna až po jeho smrti a dala podnět k největším nedorozuměním.

Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (I.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Vydání časopisu z 1. října 1944. Sedm a půl měsíců po
zveřejnění tohoto textu bude jeho autor zatčen.

Zatímco K. H. Frankem navrhovaná postava „Pepíčka“ byla fiktivní, museli se za ní skrývat přinejmenším dva tvůrci. A tím byl jeho kreslíř a pak ještě osoba, která vyprávěla Pepíčkovy příběhy. Autoři studie o časopisu Ejhle, Petr Karlíček a Volker Mohn, identifikovali jako člověka, který psal Pepíčkovy příběhy, Josefa Opluštila. Ten se předchozí roky stal povědomý díky svým politickým skečům, vysílaným v protektorátním rozhlasu. Stylistika textů a dokonce i fiktivní název obce z příběhu, Pocerapice, poukazují na jasnou stopu, nemluvě o tom, že Opluštil se po válce ke spolupráci s časopisem přiznal (ač si patrně na svou obranu poupravil okolnosti, za jakých v Ejhle pracoval). [1]

Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. V rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948 se praví: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů ,Ejhle‘ a ,Nástup červenobílých‘ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem

Josef Opluštil (1908-?). 
Foto: archiv autora

schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Původní rozsudek byl dne 23. dubna 1948 navýšen. Opluštil byl znovu odsouzen podle stejného paragrafu, tentokráte již s definitivní platností k trestu těžkého žaláře v trvání 16 let. Nejvíce mu bylo kladeno na vinu zmíněné rozhlasové vysílání a podezření pro udavačství. Celý trest si odpykával v tzv. nucených pracovních oddílech a prošel věznicemi a pracovními tábory v Plzni na Borech, Litoměřicích, Libkovicích u Duchcova, Zámrsku, Ostrově nad Ohří. Pracoval jako horník, a sice s takovou vervou a zapálením, že byl velmi oblíben u svých mistrů. Propuštěn byl předčasně 20. května 1955, stal se spolupracovníkem StB a od roku 1966 nejsou o jeho životě známy žádné bližší zprávy, jen že po svém propuštění z vězení žil určitou dobu v obci Velká Čeperka u Pardubic. [2]

Smějeme se s Pepíčkem – Odkud se braly vtipy?

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Dnes se můžete ráno procházet ulicemi Prahy, zvláště pak o nedělích, a uvidíte lidi stát dlouhé fronty. Na první pohled by si každý mohl myslet, že ti lidé stojí fronty před obchody s mlékem, ve skutečnosti čekají před novinovými stánky, aby se na ně při dnešním nedostatku papíru dostaly nějaké noviny. Pouze abychom zde uvedli jeden příklad: Před několika týdny jsme přišli na trh s novým českým humoristickým časopisem ,Ejhle‘. Objednávky na druhé číslo se okamžitě zosminásobily. Můžete z toho sami vyvodit, jak moc čtenářstvo lační po psaném slově a jak velké možnosti z toho vyplývají pro práci v oblasti tiskové politiky.“ Tato slova pronesl v lednu 1944 ve Vídni SS-Sturmbannführer Martin Wolf, vedoucí kulturního oddělení na Německém státním ministerstvu v Praze, v úvodu svého projevu na téma „Pět let Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle českého tisku“. Činil tak před zástupci Unie národních novinářských svazů (Union nationaler Journalistenverbände, UNJ) ve vídeňském tiskovém klubu (Presseklub), aby tak mj. nastínil dle jeho názoru pozitivní obrat v charakteru nejen českého tisku, ale i celé české společnosti.

Smějeme se s Pepíčkem – „Pro velký zájem vyprodáno!“

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Beneš s Titem. (Snímky: Fotoarchiv Lukáše Beera)

V letech 2010-2012 se mohli čtenáři na stránkách Našeho směru v rámci seriálu na pokračování důkladně seznamovat s obsahem ilustrovaného humoristického časopisu Ejhle, vydávaného od počátku roku 1944 až do konce války v Praze. Poslední číslo tohoto v mnoha ohledech velmi pozoruhodného periodika, nápadně se vymykajícího běžnému propagandistickému duchu zglachšaltovaného protektorátního tisku té doby, vyšlo 15. dubna 1945. Díky důkladné a přínosné studii dvojice mladých historiků [1], věnujících se této doposud blíže nezkoumané matérii, dnes můžeme nahlédnout nejen do zákulisí tvorby tohoto časopisu, ale i zkoumat poválečný osud hlavních postav, které stály za kreslenými vtipy a za velkým množstvím satirických textů zveřejňovaných v Ejhle.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (7.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část
Od „Velkogermánské říše“ až po „Evropskou konfederaci“ – pestrost nacionálněsocialistických konceptů v průběhu války
Lukáš Beer

České prostředí trpí žalostnou, ne-li katastrofální úrovní, pokud jde o publikování textů a studií, pojednávajících o evropských nacionálněsocialistických konceptech. Což ani v podstatě není ničím překvapujícím, uvědomíme-li si, k jakému nevědeckému a otřesnému zkreslování dějin dochází dokonce i na české akademické půdě, jak jsme zde před časem ilustrovali. Což potom nemá daleko ani od hrubě zkreslujících velmi odborně se tvářících textů o „Hitlerově cílech ovládnutí světa“, publikovaných v českém jazyce a odporujících poznatkům historické vědy. Bohužel ani některé alternativní pokusy neněmecké provenience, přístupné českému čtenáři a zabývající se touto tématikou (jichž je poskrovnu), se nevyhýbají některým standardním chybám. Např. v publikaci Dobrovolníci za Evropu se autor pokouší vykreslovat názory Adolfa Hitlera na koncepce uspořádání světa po „konečném vítězství“ citací z díla Hermanna Rauschninga, který ve své knize, vydané již během 2. světové války, předstíral, že své dílo o „rozmluvách s Hitlerem“ sepsal z paměti po mnohých osobních setkáních s ním. Přitom již v osmdesátých letech bylo prokázáno, že Rauschningovo dílo je z naprosté většiny smyšleným podvrhem a německá historická věda jeho smyšlené citáty Hitlera už třicet let nebere vážně.