Lukáš Beer
Znáte tenhle?
K. H. Frank a E. Moravec jdou po ulici a náhle před sebou spatří ležet na chodníku mastný papír. Tak já nevím, na co si lidi pořád stěžují. Že prý mají všeho málo, a přitom zahazují takhle mastné papíry. V tom vyběhne z vedlejšího domu paní a zoufale křičí: Pánové, neviděli jste tu náhodou ležet na chodníku můj měsíční příděl sádla? Průvan mi ho vyfoukl z okna.
Hmm, že neznáte? Pakliže ne, tak tenhle určitě:
Ptá se pan listonoš pana domácího, jestli ví, proč má Moravec holou hlavu? – Protože když leze stále Němcům do zadku, tak aby je to nešimralo.
Nejpozději tady jsme už doma, neboť tato slavná protektorátní anekdota si vysloužila nejenom čestné místo v české Wikipedii v článku o Emanuelu Moravcovi, nýbrž se zapsala pevně i do myslí těch českých generací, které druhou světovou válku již nezažily, ale doslechly se o ní v hodinách dějepisu či v nějaké hodnotné publikaci českých historiků, kteří se zaměřili na dobu temna. A tak si některé „protektorátní anekdoty“ zasluhují pomalu přívlastek úplně jiný než „protektorátní“, protože je různí pováleční autoři donekonečna opakovali tak často, jak se nevypravovaly ani za samotného Protektorátu.
Ale není se čemu divit, oprašované protektorátní antiněmecké vtipy se dodnes cení takřka stejně jako zaprášený partyzánský samopal, vždyť jsou mluvícími svědky hrdinné české protiněmecké (dnes se korektně říká „protinacistické“, ale svého času se otevřeně říkalo „protiněmecké“) rezistence. Vždyť přeci za vyprávění takovýchto vtipů se odvážný člověk vystavovával velkým nebezpečím a mohl za to zaplatit i smrtí! Nebo tak nějak podobně se to přeci říká. A koneckonců u valné části českého obyvatelstva zůstalo vyprávění nějakého takového vtipu někdy, kdy už se schylovalo k jasnému výsledku války, jediným „národně osvobozujícím“ odbojovým činem.
Obraťme list a podívejme se na ten protektorátní humor, který dnes už sotva někdo oprašuje. Je to ten legální protektorátní humor, kterým se nepyšní žádná poválečná literatura faktu. Jak by také mohla, když se jednalo o
humor „povolený“ a „oficiální“, vycházející v letech 1944/45 ve čtrnáctideníku „EJHLE“, a
přesto tak hojně sledovaný českými lidmi. Vydával jej Jaroslav Zahradník od ledna roku 1944. Vedle řady jaksi běžných anekdot a kreslených vtipů se zde objevovalo mnoho od černého humoru na téma ztížených válečných podmínek života v Protektorátu až po ostré protibenešovské karikatury, které v nejednom případě dokázaly mistrně předpovídat vývoj v třetí československé republice. Časopis vycházel až do jara roku 1945, tedy až do poslední chvíle. A ne, že by se s blížícím se koncem války stával stále více apolitickým, což bylo běžným jevem řady protektorátních periodik, správně předvídajících neodvratný výsledek války. Právě naopak – vzhledem k tomu lze skutečně mluvit o určité odvaze vydavatele časopisu
EJHLE i jeho přispěvovatelů, kteří přes předvídatelné výsledky války takřka až do poslední chvíle chrlili své protibolševické karikatury, na kterých trůnil Edvard Beneš se Stalinem.
Zvlášť obávat se musel i „Pepíček“. To byl domnělý korespondent časopisu, který se ve svých velmi, velmi hovorovou češtinou psaných textech vydával mezi prostý český lid a naslouchal, co si za zády šeptá. Jindy zase naslouchal londýnskému rozhlasu a rozebíral pak na stránkách
EJHLE jeho zprávy. Oblíbeným předmětem jeho „reportáží“ se stali tzv. alibisté – to byla ona skupina českých spoluobčanů, kteří už v průběhu roku 1944 pilně pracovali na tom, jak si pro období po příchodu Spojenců do Prahy zaopatřit příslovečná zadní vrátka ve formě patřičných „odbojářských alibi“, aby jejich činnost v období Protektorátu po válce vyšla v co nejlepším světle. A věru, že takových „alibistů“ nebylo zrovna jako šafránu! Někteří „bourali Německo“ ilegální porážkou pašíka, druzí – ti odvážnější – sháněli v Pepíčkových veselých příbězích „partyzány na byt“.
Dnes se v zahřívacím kole podívejme na první várku několika vyloženě nepolitických vtipů, které se soustředily na každodenní materiální starosti sužující obyvatelstvo Protektorátu. Na prvním místě v nich figuruje přídělový systém, jiné se zas zaměřují na podpultový prodej, výměnný obchod spotřebního zboží v rámci obyvatelstva a šetření papíru.
Vyhláška o zavedení potravinových lístků vstoupila v platnost 1. října 1939 a týkala se masa, masných výrobků, vepřového sádla a slaniny, másla a jedlých tuků, cukru, mouky, chleba a pečiva, mléka, čaje, kávy a kávových náhražek. Vlastní lístky, vydávané obecními či okresními úřady, byly platné pouze s tzv. kmenovým listem. Říšským občanům pobývajícím na území Protektorátu vydávali lístky vrchní zemští radové. Obecně se rozlišovaly tři kategorie obyvatelstva, podle nichž se určovala výše přídělu: velmi těžce pracující, těžce pracující a běžní spotřebitelé. Velmi těžce pracující měli dávky více než dvojnásobné než kategorie poslední, naopak nejnižší příděly byly určeny dětem do deseti let. Zvýhodněny byly kojící matky, ženy v šestinedělí a nemocní. S účinností od 15. prosince 1939 zavedlo ministerstvo průmyslu, obchodu a živností přídělový systém i pro textil, šaty a obuv. Na příděl bylo rovněž jídlo ve veřejných stravovacích zařízeních. První problémy se zásobováním se projevily již koncem roku 1939 a týkaly se především ovoce a zeleniny, tuků, cukru a vajec. Důsledkem těchto válkou podmíněných opatření byl pokles průměrné spotřeby obyvatelstva na úroveň ještě nižší než v době světové hospodářské krize. Zavedení přídělového hospodářství s sebou automaticky přivedlo vznik černého trhu, který jediný umožnil obyvatelstvu velkých měst doplňovat nedostatečné příděly. Podstatnou nevýhodu však představovala mnohonásobně vyšší cena, která činila černý trh dostupný pouze sociálně silné vrstvě. Velká protektorátní města se stále více stávala závislá na venkovu. (
Jan B. Uhlíř: Protektorát Čechy a Morava v obrazech.)
VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ.
