A tak je Kosovo v dokumentu nazýváno „státem“, ačkoliv byla nezávislost, kterou jednostranně vyhlásili obyvatelé Kosova, dosavad uznána pouze 22 z 27 členských států Evropské unie stejně jako jen 66 z 192 členů OSN. Tímto nezodpovědným počínáním mají být zřejmě vytvořeny hotové skutečnosti a má být zakamuflováno, že svévolné odtržení jihosrbské provincie odporuje mezinárodnímu právu, protože se proviňuje proti rezoluci OSN číslo 1244, která prohlašuje Kosovo za součást Srbska. Vznáší se nad námi ovšem otázka, jak je tato legitimace porušení mezinárodního práva slučitelná s vznešenými hodnotami Evropské unie, ke kterým se jak známo respektování mezinárodního práva také počítá.
Vrchol neomalenosti byl ovšem dosažen, když je Bělehrad vystavován tlaku, aby uznal nezávislost Kosova. Pokud v návrhu rezoluce čteme, že dobré sousedské vztahy jsou důležitým kritériem z hlediska úsilí Srbska o vstup do EU, tak je to srovnatelné s pokusem o vydírání. Do tohoto obrázku se také dobře hodí, že pro zelenou poslankyni Lunacekovou, jindy tak pohnutou lidskými právy, není špatná situace srbské menšiny očividně žádnou záležitostí. A tak se o diskriminaci Srbů v každodenním životě nebo o ničení starých srbských kulturních statků ani náznakem nezmiňuje, nemluvě o nějakém odsouzení.
Tím se pozorovateli vnucuje otázka, zda Evropská unie v záležitosti Kosova nepoužívá dvojí metr: koneckonců se nad kosovskými Albánci, jejichž útvar tvoří značnou muslimskou většinu, vytváří ochranný plášť, zatímco s křesťansko-ortodoxními Srby Brusel zachází macešsky a deset let po pádu aristokrata Miloševiče stále ještě jako s utlačovaným.
Přeloženo a zde zveřejněno se souhlasem autora. Andreas Mölzer je spoluvydavatelem magazínu www.zurzeit.at a poslancem Evropského parlamentu.
