Mohl použít jiný, nekrvavý způsob přechodu hranic, jak to učinilo mnoho jiných občanů, nespokojených s tehdejším státním zřízením. „Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let“, říkal kdysi novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší.“ To jsou slova samozvaného „vlastence“ a „demokrata“, propagujícího na svých přednáškách před studenty v USA myšlenku fyzického zneškodnění politického protivníka. Jeho spolupodílení na zločinech se v žádném případě nedá omluvit komunistickým útiskem panujícím v tehdejším Československu. Bilance jeho činů je jasně výrazně negativní – napáchané zlo a utrpení příbuzných nevinné zavražděné oběti. Bilance Paumerova přínosu pro blaho národa je naprosto nulová.
Angažovanost českého obyvatelstva v protikomunistickém odboji, zejména v 70. a 80. letech, byla více než mizivá, míra dobrovolné „kolaborace“ (či „kolaborace“ z pohodlnosti a oportunismu) s komunisty se jeví ochromující. Skutečnou domácí opozici tvořila hrstka jedinců (ještě menší minipodíl v rámci této skupiny tvořila tvrdě protikomunistická opozice), jinak český národ držel, jak se říká, poslušně hubu a krok. Pro mnohé je to dnes zjevně příčinou vážných komplexů méněcennosti. Přimýšlet vrahům a zločincům v rámci očisty národa humánní motivy a vyšší cíle je přinejmenším ubohost.
Ostatně česká minulost není na obdobné příklady, kdy se nad zločincem po změně režimu náhle uměle vytváří oslňující svatozář, vůbec chudá. Ovšem s tím rozdílem, že někteří dnes vyzdvihovaní „hrdinové protinacistického odboje“ už tak českou veřejnost zdaleka nepolarizují, ta totiž ani sekundu nepochybuje o morálních a lidských kvalitách těchto protagonistů. Jako by téměř všichni účastníci „protinacistického odboje“ až na některé zrádce ve vlastních řadách byli jako mávnutím proutku dokonalými, morálně nikdy nechybujícími tvory z nějakého dokonalého světa. Není tu ani ochota se hlouběji zabývat celkovým přínosem některých individuálních kroků a činů a jakoby i zde platila citovaná deviza Milana Paumera – zastřelením člověka alespoň oslabit tu druhou stranu o jeden kus do počtu.
Samozřejmě nelze paušalizovat, ale i mezi příslušníky tzv. protinacistického odboje se najdou tací, jejichž osobní motivy a pokřivený charakter se jakoby ztrácí v úsluní tzv. národně osvobozujícího boje a jejichž činy jsou i dnes (a nepo právě dnes) nekriticky posuzovány. A navíc byli tito zločinci a jejich kriminální činnost po 2. světové válce pardonizováni patřičnými uzákoněními, podle kterých činy, které by se za normálních okolností chápaly jako trestný čin či zločiny proti lidskosti a které však byly spáchány v zájmu „národně osvobozujícího boje Čechů a Slováků“, nelze soudit dle běžných norem. Nejenže byli ušetřeni trestnímu stíhání, ale nejeden z nich byl navíc vyzdvihován jako skutečný národní hrdina.
Víte co bylo „nejheroičtějším činem českého protinacistického odboje“ a patří „suverénně k tomu nejlepšímu, čím se mohou Češi chlubit v boji proti nacismu“? Pokud ne, nechte se poučit od publicisty (dle vlastní definice) Jana Zieglera. Některým ještě možná něco říká jméno Jana Smudka, nebo spíše jeho „legendární“ přezdívka „Nepolapitelný Jan“. Ten v červnu roku 1939 se svým kumpánem zbaběle přepadl a zastřelil zcela nevinného a nezúčastněného německého policistu Wilhelma Kniesta, který se stal cílem jejich přepadení pouze proto, že jako řádný strážce pořádku měl u sebe zbraň. I zde je studie historika Petra Koury (ročník 1978), snažícího se přinejmenším spornou postavu Jana Smudka heroizovat do role správného „skauta a vlastence“, patrné, že celé této tragédii předcházela čistá náhoda a rozhodně žádný důkladně promyšlený „odbojářský“ plán. Pachatelé totiž po návštěvě kina v jednom místním podniku náhodně pozorovali podnapilého Kniesta a rozhodli se, že se zmocní jeho zbraně. Ale nechme již Jana Zieglera samotného popsat průběh dalšího zásahu onoho „nej-hrdiny“, poté co na jaře roku 1940 přijelo do Domažlic za Smudkem Gestapo: „Mladý muž se vypjal k nejheroičtějšímu činu v historii českého protinacistického odboje. Gestapáci jej přistihli neozbrojeného, ale on pod záminkou, že na půdě je ukryta vysílačka, na ni vylákal šéfa gestapáků. Byla to však lest, na půdě za trámem měl Smudek schovanou pistoli. Tou gestapáka těžce zranil do hlavy a v nastalém zmatku utekl. To co tehdy pětadvacetiletý Smudek předvedl je něco, pro co pomalu nenacházím slov, úžasně dokonalého. Mnoha jiným by se při zatčení gestapem rozklepala kolena, ale on v několika vteřinách vymyslel bleskově perfektní plán, jak se z toho průšvihu dostat. Ten člověk byl genius!“ I takto se dá jednoznačný kriminální čin zpětně obalit do vznešených krasozpěvů.
Na své konto si Smudek ještě cestou připsal další dva příslušníky německé finanční stráže, které odkrouhl ve vesničce Březí nedaleko Domažlic. Poté, co protektorátní vláda musela po této sérii vražd vydat odsuzující prohlášení, v němž stálo, že „pachatel neměl ani zlomku citu národní odpovědnosti, které je si národ tak disciplinovaně vědom“, označil jej vzápětí emigrantský časopis „Čechoslovák“ na své titulní stránce ihned automaticky za hrdinu. Mimochodem, plakátové výzvy ke Smudkově dopadení nevyvolaly v Čechách a na Moravě pouze vlnu solidarity s pronásledovaným vrahem, jak se často se zadostiučiněním zdůrazňuje, ale také i vlnu udání od Čechů, jež docházela na četnické a policejní stanice ze všech koutů Protektorátu.
Po návratu do Československa po ukončení války byl Jan Smudek oslavován jako hvězda a národní hrdina. V únoru 1947 (sic) se Smudek stal dle historika Petra Koury obětí provokace Obranného zpravodajství, když byl vyzván, aby převedl přes hranice do západní zóny Německa agenty OBZ vydávající se za „údajné protikomunistické aktivisty“ (Petr Koura). Za pokus o ilegální přechod hranic byl však zatčen a odsouzen ke dvou týdnům vězení. Za rok na to proběhl komunistický převrat a Smudek uprchl za svou rodinou do exilu. Z tohoto důvodu ze pochopitelně znelíbil komunistickým historikům, kteří na osobě Jana Smudka náhle začali objevovat i jeho negativní vlastnosti a označovali jej za lehkovážného dobrodruha s individualistickými a sobeckými sklony. Celá jeho „odbojová aktivita“ byla najednou chápána jako nerozvážná a nezodpovědná. Tohoto názoru nebyli mimochodem pouze komunističtí historikové, ale i řada místních obyvatel, kteří Janu Smudkovi ještě dlouho po válce nemohli přijít na jméno.
Znamená to ale, že negativní stránky a motivy aktéra jsou pouze poválečným výplodem fantazie „bolševiků“, kteří se po únoru 1948 potřebovali Smudkovi mstít? A nebo se zde jedná pouze o jednu náhodnou příznivou konstelaci okolností, která vedla k tomu, že z jistých důvodů náhle pominula slepost a hluchost vůči negativním stránkám aktivisty „protinacistického odboje“? Kolik takovýchto navenek neposkvrněných, nekriticky vnímaných a zidealizovaných postav „českého protinacistického odboje“ náš národ ještě má?
Dnes velmi moderním odvoláváním se na překrucování dějin „bolševiky“, bezpochybně v široké míře praktikované, se nedá ospravedlňovat zločinné působení některých představitelů tzv. III. odboje, ale i tzv. protinacistického odboje, zvláště když ani „bolševičtí“ historikové po válce nepovažovali v řadě jiných případů za nutné stavět se střízlivě k zločinům páchaných ve jménu protinacistického odboje a tzv. národní revoluce.
