Občanka Sýrie o utečencích: "To nejsou praví Syřané – jsou to navíc migranti s ekonomickými motivy"

Na demonstraci, kterou již před měsícem – v neděli 6. září 2015 v Bělehradě uspořádaly organizace SNP Naši a Srbski Obraz měla projev i občanka Sýrie Rima Darious. Před shromážděnými občany otevřeně hovořila o situaci v Sýrii, vlně migrantů a vztahu Západu k tomuto problému. Překlad celého projevu Vám přinášíme níže.

Drazí přátelé, stojím tu dnes před Vámi jako hrdý občan Sýrie, abych Vám vylíčila situaci v mé zemi, která se týká i Srbska. 

Kdysi jsme byli národ, uvnitř kterého se lidé vzájemně milovali a respektovali. Před touto válkou byla naším největším problémem Palestina. Chtěli jsme řešit malé problémy v porovnání s tím, co zde máme dnes, problémy byrokracie a korupce v některých státních sektorech. Neznali jsme nespravedlnost, terorismus ani kriminalitu. Posledních deset let před touto válkou jsme tvrdě pracovali a učinili velké kroky. Nejdůležitější je, že před touto válkou neexistovali žádní syrští utečenci. 

Projev Tomáše Peciny: „Právě nastal nejvýznamnější mezník v historii poválečných česko-německých vztahů“

Tomáš Pecina (uprostřed) s hostem valné hromady Felixem 
Vogt-Gruberem (vlevo) a členem předsednictva SKS 
Wolfgangem Habermannem. Foto: Náš směr/Lukáš Beer

Ve středu přednesl na valné hromadě Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku svůj projev člen výkonného výboru sdružení Tomáš Pecina. Přinášíme jeho doslovné znění.

Moji milí členové sudetoněmeckého krajanského sdružení, milí přátelé, vážení hosté!

Patřím ke generaci, pro kterou představuje vrcholný okamžik a nejsilnější zážitek v životě, pokud se věcí veřejných týká, jeden sychravý podzimní den na konci listopadu roku 1989, kdy v Praze na Letenské pláni vystoupil písničkář – do té doby emigrant – Jaroslav Hutka s kytarou a zazpíval píseň o tom, co je na světě nejkrásnější, nejpevnější, nejpustější a nejmocnější: asi ji všichni znáte a všichni se na ni pamatujete.

Slavnostní projev Pavla Kamase v Klosterneuburgu

Přednesl jej při příležitosti Sudetoněmeckého dne vlasti 15. září 2013 v kulturním středisku "Babenbergerhalle"

Fotografie v článku: Alfred Nechvatal

Milé dámy,
drazí pánové,
velevážený pane Zeihsele,
milí krajané,

poté co jsem byl teprve před několika dny definitivně ujištěn, že k Vám mohu i navzdory jistým mařitelským pokusům ohledně mého dnešního vystoupení promluvit, rád bych se především nejprve srdečně poděkoval u spolkového předsedy Gerharda Zeihsela výslovně za to, že se pomlouvačnému, proti mé osobě namířenému tlaku shora nepodvolil. Tím dal totiž pregnantní znamení, že nastávající doba zásadního obratu v našem společném boji za spravedlnost a historickou pravdu nejenže nezadržitelně přichází, nýbrž disponuje především nezbytným ansámblem osobností se silnou vůlí, respektive nevydíratelnými idealisty, kteří si jsou vědomi svého vyššího úkolu a právě proto nejsou ochotni jednat proti svému přesvědčení jakož i svému svědomí. Za tuto odvážnou neústupnost bych Vám, milý pane Zeihsele, na tomto místě rád vyslovil můj upřímný dík a mé uznání.

Den mládeže 1943

Před 70 lety zapsala Praha událost, o které Češi dodnes raději mlčí. A ukrývají i fotografické snímky, které naleznete v tomto článku. Skoro všechny následující fotografie nebyly již nikdy po konci války zveřejněny a některé z nich dokonce ani ne za Protektorátu.(Tento příspěvek obsahuje celkem 115 fotografií.)
Lukáš Beer

V odpoledních hodinách soboty 11. září 1943 procházely cen-
trem Prahy oddíly Kuratoria v počtu asi 1200 lidí.

Za několik týdnů uplyne rovných sedmdesát let od událostí, které zpravidla vůbec nejsou předmětem zájmu české historiografie, pokud zrovna nepředstavují součást několika málo specificky zaměřených studií o organizaci, nazývající se Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tyto studie navíc zpravidla nedisponují výraznou publicitou. V dobách komunistické totality byla veřejnosti přístupna pouze jedna jediná knižní publikace, v rámci které byla jedna dílčí kapitola věnována stručně i Kuratoriu. Zde se objevuje jen malá zmínka o konání „Dne mládeže“ v hlavním městě Protektorátu v září 1943. Tato událost byla autorem knihy vylíčena jako bezvýznamný a totální debakl proněmeckých kolaborantů. Tento názor převzali a opětovně prakticky beze změn v 90. letech minulého století publikovali někteří čeští historikové, kteří komentář Miroslava Moulise (jeho kniha „Mládež proti okupantům“ vyšla v roce 1966) očistili od prvků komunistické ideologie. Teprve během posledního desetiletí se objevují nové vyváženější studie a práce několika málo českých historiků, pokoušejících se nahlížet na tyto události více střízlivě a objektivněji.

Das erprobte Totschlagargument im bisherigen sudetendeutsch-tschechischen Diskurs

Vorgetragen am 64. Sudetendeutschen Tag in Augsburg (18. Mai 2013)
Pavel Kamas

Prof. Zdenek Slama in Uniform des Kuratoriums für die Jugenderziehung
in Böhmen und Mähren bei einer Siegerehrung nach den Sommerspielen
der tschechischen Jugend in Prag. (Sommer 1944, Foto: Archiv L. Beer)

Der Titel meines heutigen Vortrages heißt laut der Einladung „Situation der in der Heimat verbliebenen Landsleute“. Nun, im Frühjahr 2013, wo ganz Europa mit sehr ernstzunehmenden Entwicklungen konfrontiert wird, wäre es mir ein bißchen kurz gefaßt, ohne tieferen Einblick in die komplexen Zusammenhänge nur über die Heimatverbliebenen zu sprechen; und das Thema müßte in diesem Falle eigentlich in wenigen Minuten abgehandelt sein. Ich möchte daher den Bogen viel weiter spannen, denn die aktuelle Lage bietet jede Menge interessanter Gedankenansätze, die letztendlich zum grundlegenden Wandel auch in der sudetendeutschen Sache führen könnten. Ich sage es ganz offen: Ich bin mittlerweile zu der Auffassung gelangt, daß man nur durch gemütliche, ein paar Mal im Jahr stattfindende Stammtischdiskussionen, wo allerdings keine neuen Erkenntnisse oder Lösungsansätze beleuchtet werden, nicht viel erreichen kann. Und selbst ein starres Beharren auf den, wenn auch durchaus berechtigten Argumenten, die das Unrecht der Vertreibung an den Pranger stellen, bringt uns auch nicht weiter. Daher werde ich die mir eingeräumte Redezeit eher für die Analyse der Ursachen für den einzementierten Ist-Zustand der sudetendeutschen Frage nutzen und dabei auch versuchen, einige neue Impulse für die Zukunft zu setzen. Denn ich bin nach wie vor der Meinung, daß es grundsätzlich keine Aufgabe ohne Lösung gibt, wenn man nur bereit ist, sich von alten Gedankenmustern zu trennen und die Möglichkeiten einer neuen zielführenden Herangehensweise von Grund auf zu überlegen.

Přednáška Pavla Kamase na 64. Sudetoněmeckém dni v Augsburgu (18. května 2013)

Milé dámy,
drazí pánové,
milí krajané!

Titul mé dnešní přednášky na pozvánce zní „Situace ve vlasti zůstavších krajanů“. Leč, na jaře 2013, kdy je celá Evropa konfrontována s velmi vážnými vývoji situací, bych považoval ze trochu odbyté hovořit bez hlubšího vhledu do komplexních souvislostí jen o krajanech ve vlasti zůstavších; a téma samotné by v takovém případě muselo být zpracováno v několika málo minutách. Proto bych rád pohlédl přes podstatně širší horizont, neboť aktuální situace nabízí velké množství zajímavých myšlenkových podnětů, jež by nakonec mohly vést k zásadnímu obratu také v sudetoněmecké otázce. Řeknu to zcela otevřeně: Osobně jsem již dospěl k názoru, že jen skrze příjemné, párkrát do roka se konající diskuse u stolu pro stálé hosty, kde se však neosvětlují žádné nové poznatky či podněty k řešení, nelze příliš mnoho dosáhnout. A samotné ustrnulé trvání na jinak zcela oprávněných argumentech, které bezpráví vyhnání staví na pranýř, nás rovněž nikam neposune. Proto využiji času poskytnutého mému projevu spíše pro analýzu příčin zabetonovaného současného stavu sudetoněmecké otázky a při tom se pokusím zasadit nové impulzy pro budoucnost. Jsem totiž stále toho názoru, že v zásadě neexistuje žádný úkol, jež by neznal řešení, jen pokud je člověk připraven odloučit se od starých myšlenkových šablon a je ochoten promyslet možnosti nového, k cíli vedoucího přístupu k věci, a to od základu a pořádně.

Udělejte si vlastní obrázek o tom, zda takto mluví „extrémisté“

Skandál za zavřenými dveřmi na 64. Sudetoněmeckém dni. Publicista Jan Šinágl byl přímým svědkem události. Záznamy z přednášky Pavla Kamase a z následující debaty.

Přednáška Pavla Kamase se v Augsburgu směla uskutečnit
pouze za zavřenými dveřmi, které hlídal "bezpečnostní pra-
covník". České policejní orgány měly údajně informovat
německé kolegy o chystané přednášce "extrémistů z ČR".
(Foto: Jan Šinágl)

Publicista a aktivista Jan Šinágl byl jako posluchač přítomen na přednášce Pavla Kamase v Augsburgu dne 18. května (NÁŠ SMĚR informoval) a byl tedy přímým svědkem rozruchu, který vznikl kolem pokusu cenzurovat, nebo lépe řečeno stornovat Kamasův projev. Šinágl na na svých stránkách uvádí, že Pavel Kamas a Lukáš Beer byli údajně dle informací spolkového předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franze Panyho ze strany českých vyšetřovacích orgánů označeni za extremisty. Kamasova přednáška se posléze směla uskutečnit pouze v rámci „uzavřené akce“. Na dveřích sálu, ve kterém vystoupení probíhalo, byla na pokyn organizátora přednášky umístěna odpovídající cedulka a vchod byl střežen „bezpečnostní osobou“. Jan Šinágl se domnívá, že české úřady překotně „zaslaly přes hranice kouřová znamení“, aby „se čeští ,zvěstovatelé pravdy´ v Augsburgu ani nedostali ke slovu“. Vyjádřil kritiku nad tím, že by to prakticky znamenalo, že někomu je podsouváno protiprávní chování předem a že tím byli jmenovaní odsouzeni předem takřka jako „vrah bez mrtvoly“.

Slib věrnosti Říši (9.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942
Lukáš Beer
Ostrava, 29. června 1942

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce přiznal, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje za druhé světové války často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“ A byl to přímo vedoucí londýnského hlavního stanu československého exilu, Edvard Beneš, který roku 1942 neskrýval svou spokojenost nad efektem, jež byl spácháním atentátu na Zastupujícího říšského protektora vyvolán: „Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu... už jsem klidný... Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“ A 12. listopadu 1942 v londýnské Státní radě k tomu Beneš spokojeně dodal: „Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný... Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“ Paralelně s probíhajícími popravami v červnu 1942 ovšem londýnský rozhlas rozšiřoval zprávy, podle nichž při rozsudcích stanných soudů šlo většinou o osoby, které se sice někde někdy nějak provinily, ale s atentátem na Reinharda Heydricha neměly nic společného, anebo že vyplacení odměny 20 milionů korun osobám, které napomohly k vypátrání atentátníků, je německý podvod, protože dokonce i zveřejněné fotografie pachatelů jsou podvrhem. Propagandistický efekt, vyvolaný represáliemi jako odvetou na spáchání atentátu, musel vytěžit z dané situace co nejvíce.

Slib věrnosti Říši (8.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942
Lukáš Beer
Sv. Antonínek, 28. června 1942

Starosta Ostrožské Lhoty František Krchňáček s Jankem Úprkou z Národo-
pisné Moravy vítají společně se dvěma dívkami ministra Emanuela Moravce.
 Po válce byl Krchňáček potrestánza "propagaci nacismu" pokutou
ve výši 200.000 Kčs.

Římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek se stalo za druhé světové války několikrát místem shromáždění, jejichž poselstvím bylo manifestování podpory Velkoněmecké říši. Zejména po zatčení původního protektorátního předsedy vlády Eliáše a po pádu jeho vlády získávali v tomto kraji čím dál větší vliv funkcionáři patriotské Národopisné Moravy. Např. při pouti dne 14. června 1941 byla zorganizována proněmecká manifestace. Moravské Slovácko se stalo i jedním z dalších míst, kam zavítal ministr Emanuel Moravec na své cestě po českých a moravských městech v červnu roku 1942, v rámci které české obyvatelstvo manifestovalo svou věrnost Říši.

Slib věrnosti Říši (7.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942
Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942

Po projevech v řadě českých měst uspořádala vláda Protektorátu manifestační projev také v Olomouci, který proběhl v sobotu 27. června v 16 hodin. Andrův sportovní stadion, kde se manifestace konala, se začal zaplňovat hodinu před zahájením. Na manifestaci se sjelo zejména množství pracujících z celé Hané a čekání jim zpříjemňovala policejní hudba. Sešlo se na 60.000 účastníků a jako první se chopil slova kovodělník Vaňhara a po něm promluvil šéfredaktor Lidových listů Jan Scheinost a po něm ministr Emanuel Moravec. Je úctyhodné, že Moravec i přes těsný program svých projevů na masových manifestacích, na kterých vystupoval v naprosto krátkých časových intervalech, dokázal i přes některé opakované a variované fráze poselství svých řečí tematicky velmi obměňovat. Zatímco Jan Scheinost se zaměřil zejména na katolicky smýšlející vrstvy národa, útočil Emanuel Moravec v Olomouci tentokráte mj. i na údajný sociální podtext úsilí londýnské emigrace o znovunastolení demokratických poměrů, spočívající ve snaze vrátit se k příznivým finančním zdrojům politických funkcionářů v parlamentarismu. Moravec také nastínil ekonomické vyhlídky českomoravského prostoru po vítězství Německa a vyprávěl o svém prvním setkání s Adolfem Hitlerem a o dojmech, které na něho Vůdce zanechal.

Slib věrnosti Říši (6.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Národní divadlo 24. června 1942

Pozoruhodně malou pozornost věnoval proklamaci věrnosti Říši českými herci dne 24. června 1942 ve srovnání s velkými manifestacemi jako např. v Praze a v Brně, považovanými za elitu národa, ve svých komentářích domácí český tisk. Shromáždění v budově Národního divadla se pochopitelně nedalo sice měřit s desetitisíci manifestantů na volných prostranstvích, nicméně účast veřejnosti velmi dobře známých a jí oblíbených osobností jako Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Eduard Kohout, Václav Vydra nejst., Zdeňka Baldová, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Josef Kemr aj. zajišťovala nezanedbatelnou záruku psychologického účinku. Ve stejný den proběhlo na území Čech a Moravy několik menších organizovaných manifestací, jako např. v Pardubicích, kde se odpoledne sešlo řemeslnictvo z šesti východočeských okresů, nebo v Brně, kam se dostavilo šest tisíc příslušníků obchodnictva brněnského kraje. V Berouně se v těchto dnech konalo shromáždění více než 1400 řemeslnických mistrů z Podborska, v Plzni přísahalo přes 2800 řemeslnických funkcionářů „věrnost Říši bez výhrad“, podobně ve Strakonicích 1200 účastníků a v Kolíně 1100 osob.

Slib věrnosti Říši (5.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942
Lukáš Beer
Hradec Králové, 23. června 1942

Po necelém měsíci trvání stanného práva se u české veřejnosti začala pomalu projevovat únava a s ní související otupělost jak k propagandistickému působení, tak i k každodenním zákrokům úřadů. Tak si lze vysvětlit, že informace o zlikvidování obce Ležáky, uveřejněná ve dnech 25.-26. června 1942 v tisku čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi. Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci“. Dodnes méně povědomé jsou případy poprav osob, které učinily křivé obvinění vůči jiným Čechům, jako například poprava Josefa Vítka z Babic (okr. Hradec Králové), který z osobní nenávisti udal svého známého pro nedovolené držení zbraně. Šetřením německé Tajné státní policie se však zjistilo, že tuto zbraň do bytu udaného záludně podstrčil sám Vítek. Zastřelen byl také Silvestr Novák z Říčan u Prahy, který u Gestapa falešně obvinil své známé v souvislosti s atentátem na Heydricha. Je překvapující, že tento postup německých úřadů se nestal vděčným námětem pro komentáře protektorátních novin, a to i přesto, že česká veřejnost popravy Vítka a Nováka schvalovala.

Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.

Slib věrnosti Říši (2.)

Předcházející díl: Praha 2. června 1942
Lukáš Beer
Brno, Zelný trh 12. června 1942

Podobně jako předtím Pražané, bylo i české obyvatelstvo moravské metropole předem informováno denním tiskem a rozhlasem o konání chystané velké manifestace v centru Brna, pořádané protektorátní vládou: „Čechové! Dostavte se na velký manifestační projev českého lidu, který se koná v pátek 12. června o 19. hodině na Zelném trhu v Brně. – Promluví ministr školství a ministr lidové osvěty, Emanuel Moravec. Od 18. hod. koncertuje hudba vládní policie.“ (Moravské Slovo, 12. června 1942, str. 1). Na jiném místě bylo účastníkům „manifestačního projevu českého lidu“ v Brně doporučováno, aby se na Zelný trh dostavili včas: „Přijdete-li již o 17. hodině, budete mít možnost zajistit si vhodné místo a vyslechnout koncert hudby vládní policie. Vyhnete se zbytečné tlačenici a návalu a ulehčíte také službu dopravním podnikům i pořadatelům.“

Slib věrnosti Říši (1.)

Lukáš Beer
Praha, Staroměstské náměstí 2. června 1942

Atentát je anglická práce“, psal dne 3. června 1942 SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf (nar. 1908), šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Obergruppenführerovi Dietrichovi, šéfovi říšské tiskové služby ve Vůdcově hlavním stanu. Wolf přinesl do způsobu vedení propagandy v Protektorátu jako nástupce Karla von Gregoryho novou dynamiku. Propaganda byla řízena na území Protektorátu právě oddělením pro kulturní politiku na Úřadu říšského protektora. Když dva dny po útoku na Heydricha zvažoval Martin Paul Wolf plán propagandistických opatření pro nejbližší dobu, konstatoval, že celkový plán propagandistických akcí může být sestaven teprve „až proběhnou rozhovory o skutečných opatřeních vlády“. Wolf se v předloženém plánu rovněž přimlouval, aby bylo urychleně započato propagandistické zpracování již dříve ohlášené záležitosti, jako byla správní reforma, zavedení povinné služby mládeže, rekreační akce pro české zbrojařské dělníky a další. Wolf formuloval své hodnocení pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v interním sdělení šéfovi říšské tiskové služby takto: „Jedná se jednoznačně o ojedinělou akci, která byla pečlivě připravena a nemá jakoukoliv souvislost se všeobecnými politickými náladami a postoji českého obyvatelstva..“

Josef Pfitzner o politických postojích Josefa Klimenta nejen za první republiky

Udělení ceny „Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“ doc. dr. Josefu Klimentovi v červnu roku 1943
V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem
Lukáš Beer

Dne 4. června 1943 byla v recepční síni představenstva města Prahy v bu-
dově Městské knihovny předána z rukou náměstka primátora dr. Josefa
Pfitznera cena "Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha"
doc. dr. Josefu Klimentovi. Na snímku v první řadě z l. do pr.: Jaroslav
Krejčí, Josef Kliment, Emanuel Moravec, úplně vpravo Augustin Popelka. 

Když po druhé světové válce stanul před Národním soudem bývalý politický referent v kanceláři státního prezidenta Háchy a senátní rada doc. dr. Josef Kliment, dokazovala mu československá prokuratura údajnou zradu zejména také na základě závažné skutečnosti, že Klimentovi byla 4. června 1943 udělena cena „Nadace hlavního města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“. Tuto nadaci založilo za války hl. město Praha oficiálně z popudu každoročního připomínání si úmrtního dne Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pod jeho jménem vznikla „pamětní nadace“, z jejích prostředků se každoročně mělo propůjčovat ocenění ve výši 100.000 korun osobnostem (popř. organizacím), které se obzvláštně zasloužily o prohlubování a upevňování tzv. říšského uvědomění a sounáležitosti česko-moravského prostoru k Říši. Josef Kliment se navíc stal vůbec prvním českým držitelem tohoto ocenění, které se do konce druhé světové války stihlo propůjčit pouze již jednou, a to o rok později generálnímu referentu Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, dr. Františku Teunerovi.

Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody

Související články: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská
Josef Kliment

Poznámka Lukáše Beera: Následující text je doslovným přepisem předmluvy z pera doc. dr. Josefa Klimenta, kterou napsal k přednášce německého říšského tiskového šéfa dr. Otto Dietricha, patřícího již od roku 1931 k nejužšímu štábu Adolfa Hitlera. Tato přednáška vyšla v roce 1940 v nakladatelství Orbis v rámci vydávání politicko-vzdělávacích svazků cyklu „Na okraj nové doby“. Redakce Našeho směru zde tento článek zařazuje ze dvou důvodů. Při příležitosti 110. výročí narození Josefa Klimenta, člověka stojícího v pozadí protektorátního prezidenta Emila Háchy, vychází na Našem směru tematický cyklus věnující se této méně známé osobnosti české novodobé historie. Obsahem tohoto cyklu jsou nejen zveřejněné dobové články a úvahy Josefa Klimenta, ale bude jím i seznámení se zajímavou studií vypracovanou o této osobnosti, která byla v naší zemi publikována před více než 15 lety. V rámci tohoto pojednání se na tyto autentické Klimentovy texty bude pak také odvolávat. Druhým přínosem zveřejnění Klimentovy předmluvy má spočívat v pokusu o celistvější a objektivnější obeznámení řadového čtenáře s ideologickými pilíři nacionálního socialismu v širších a skutečných souvislostech, nikoliv pouze na základě dnes převažujícího podání výkladu „nacismu“ v jakési velmi tendenčně zredukované podobě kombinace tří jeho domnělých základních charakteristik - pangermanismu, holocaustu a rasové nenávisti. Chceme-li dnes skutečně vyvodit plodné ponaučení z omylů, tragédií a zla včerejších dnů a vyvodit z něj plodné důsledky, nebude rozhodně k neprospěchu nahlížet na tuto problematickou matérii celistvě, nikoliv pouze v jakési velmi zredukované podobě. Redakce na tomto místě důsledně zdůrazňuje, že smyslem tohoto přetisku není propagace ideologie a výslovně se od ní distancuje.

Válka, která měla mnoho otců (3.)

Předcházející: 1. díl - 2. díl
Související článek: Co zastiňuje tragédie ze září 1939
Gerd Schultze-Rhonhof

Vážené dámy a pánové, jsem rád, že mohu zahájit dnešní tři přednášky o událostech kolem II. světové války a událostech před jejím začátkem. Jistě jste si v těch třech krátkých životopisech na pozvánce k dnešní konferenci povšimli, že jsem z dnešních tří přednášejících jediným historikem-amatérem, a tak Vám chci ještě před začátkem krátce vysvětlit, jak jsem se jako laik začal zabývat dějinnými událostmi kolem začátku Druhé světové války.

Před několika lety jsem se zabýval otázkou, jak dalece mohlo německé obyvatelstvo let třicátých přisuzovat německé zbrojení Hitlerovým válečným záměrům.

Obnovuje se svatá říše římská

Úvodník Josefa Klimenta při příležitosti zřízení Protektorátu Čechy a Morava
Související článek: Josef Kliment - Háchův politický sekretář
Josef Kliment

Germánsko-románský univerzální stát Karla Velikého.

Kdo by hleděl na poslední události zkaleným zrakem tohoto století, musil by žasnouti nad situací zdánlivě a nikdy nevídanou. Stačí však jen poněkud pozornější pohled do přezíraných kapitol našich dějin, abychom pochopili, jaká mohutná historická skutečnost se obnovuje před našimi neklidnými zraky. Obnovuje se útvar, který byl po dlouhá staletí jedinou myslitelnou organisační formou evropského světa, obnovuje se svatá říše římská národa německého.

Odsun 2

Franz Chocholatý Gröger

Koncem listopadu 2010 spatřil světlo světa druhý svazek dokumentace Odsun - Vyhnání sudetských Němců. Je věnován období od zřízení „Protektorátu Čechy a Morava“ v březnu 1939 do oficiálního ukončení vyhnání na konci roku 1946. Období započaté dokumentem č. 001, jimž jsou zápisky z deníku Thomase Manna datované 14. 3. 1939 ve vlaku do Chicaga a končící dokumentem č. 516, totiž Vánočním projevem presidenta E. Beneše z 25. 12. 1946 „Letošní Vánoce jsou poprvé bez Němců“. Zatímco se dokumentace v prvém svazku vydaném v roce 2000 zabývá vývojem českého a německého nacionalismu v letech 1848 -1938 probíhajícího za vzájemného působení. Toto nelze říci o vývoji během druhé světové války, nyní jde o více než o pouhou politickou a kulturní sebezáchovu. Nacionalisté na obou stranách hledali vždy pomoc u velmocí, aby s jejich pomocí prosadili své zájmy.