Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942
Projev Jana Scheinosta
Scheinost řekl, že v odporném koncertu londýnského rozhlasu, jásajícím nad zdarem atentátu na Zastupujícího říšského protektora, nesměl přirozeně scházet ani křaplavý a vyšeptalý hlas Mionsignora Jana Šrámka, který stejně jako zednář Beneš a Žid Stránský nenašel dosti slov, aby projevil svou radost nad úspěšnou zákeřnou vraždou, která natolik uvedla v pochybnost a hanbu poctivé české jméno, ale která přivedla do neštěstí a zkázy stovky lehkomyslných, nevyléčitelných a špatných našich krajanů. Pokud paměť lidská sahá, a zejména naše paměť česká a katolická, neslyšeli jsme nikdy kněze a papežského preláta, aby schvaloval vraždu jako prostředek politického zápasu. Cožpak kněz Šrámek, Monsignore Šrámek, papežský prelát Šrámek neví, i když je papírovým předsedou ještě papírovější vlády, že vražda je těžký hřích a že schvalováním vraždy je stejně vinen, ba ještě více vinen než ti, kteří ohavnou vraždu spáchali, a že na jeho hlavu padá krev všech těch, kteří v souvislosti s vraždou jako spoluviníci byli popraveni? Mezi strůjci zla ztratil Monsignore Šrámek z pohledu svého hranici, která zlé od dobrého dělí, klesl na přechovavače vrahů a spolupachatele vraždy. Zahubil před Bohem sám sebe, před dějinami pak těžkou úhonu způsobil národu českému, katolickému lidu a církvi.
V této pro národ tak vážné hodině musí být pro každého Čecha heslem: Pryč od Beneše, pryč od Šrámka! Katolíci s kněžstvem v čele provedou všude nejen veřejně, ale i ve svém srdci a mysli naprostou odluku od Šrámka a ode všeho, co čpí Šrámkovinou. V oběžníku, jejž ordinariáty právě vydaly všemu katolickému kněžstvu, vyzývají církevní vrchnosti kněžstvo, aby mělo úctu a důvěru ke svému státnímu presidentu a k těm, které on pověřil, aby s ním nesli velkou tíhu správy věcí našich. Vědomi si své vážné odpovědnosti před Bohem a národem stále jasněji hlásají, kde je místo našeho národa dnes i v budoucnosti, a nabádají, abychom poctivě pracovali v Říši, s Říší a pro Říši, do níž jsme se včlenili a tak se dle svých sil upřímně přičinili o vítězství a blaho Říše a tím i vlastní.
Poté promluvil ministr Moravec.
Ministr nejprve konstatoval, že po celé své dlouhé cestě až do srdce Hané nikde neviděl stopy války. Pole dýchala klidem a úrodou, muži byli u své práce. Kdo dovede jen trochu myslet, ať si s tím srovná osud jiných evropských zemí a ať znovu děkuje prozíravosti svého státního presidenta a velkomyslnosti Vůdce, který vzal český národ pod ochranu Velkoněmecké říše. Naši muži jsou doma u své práce. Jinak je v zemích, které jejich pošetilé a zrádné vlády zaprodaly Anglii. Muži oněch zemí jsou většinou v zajetí, padlí nebo jen zmrzačeni, tamnější města pobořena, mnoho hospodářství zničených a opuštěných. Obyvatelstvo oněch zemí nám dnes závidí naši spokojenost a klid, závidí nám, že jsme se dovedli šťastně zbavit zrádných spojenců a že se naše země včlenily do Velkoněmecké říše, která dnes vede Evropu jako socialistickou pevninu ve všech směrech samostatnou, kde práce sedláka i dělníka bude právě tak ceněna, jako se kdysi cenila práce inteligenta.
A byli bychom opravdu šťastnou a nejspokojenější zemí v celé Evropě, kdyby sem k nám nepřítel nestrkal prsty a kdybychom tu mezi námi neměli blázny a zločince, které pálí dobré bydlo a kteří se snaží, aby v těchto požehnaných a klidných končinách tekla krev, abychom přece jen zakusili hrůzy války, kterých nás náš moudrý státní president dr. Emil Hácha ušetřil, když v březnu roku 1939 poprosil Vůdce Adolfa Hitlera, aby se českých zemí, zrazených západními demokraciemi a sovětským Ruskem, ujal a vzal je do ochrany Velkoněmecké říše.
Určité skupiny české u nás a v cizině pálilo dobré bydlo, mrzelo je, že tu nemáme mobilizaci, že se tu nestřílí, že žijeme v hlubokém míru, že máme každý práci, která nás těší, že jsme u svých žen a že se denně vidíme se svými dětmi. Tito zloduchové u nás a v cizině, kteří svolávali svými zrádnými činy na naši domovinu boj a zhoubu, se nijak nestarali o to, co potom bude s národem. Jim šlo a jde jedině o to, aby se měli zas tak dobře, jako kdysi za demokracie, aby byli vysokými hodnostáři, senátory, poslanci, aby mohli vysávat, aby měli zase stomilionové částky na své hýření, na hromadění velkostatků, zámků a nákladných vil, aby měli prostě zase své přepychové pohodlí, které jim dnes ovšem nemůžeme trpět.
„Chápeme dobře, proč dnes takový Beneš chce opět presidentovat. Dva miliony ročně a několik dalších vedle toho nejsou přec k zahození. Podobné je to s pány bývalými senátory a poslanci, kteří se dnes v Londýně kolem zrádce Beneše kupí a kteří denně oplakávají své stotisícové a milionové příjmy za staré republiky. Co bude s národem, na tom jim nezáleží. Dnes je živí Anglie a za to, že jim platí a že jim pohodlný život umožňuje, musí jí přece něčím sloužit. Zatím, co vy se dřete na polích, horník v dolech, dělník v továrně a řemeslník ve své dílně, čeští uprchlíci v Anglii nedělají nic. Berou od Anglie peníze a čekají, až válku vyhraje a až jim umožní, aby přišli do našich krajů a mohli nás opět balamutit a vykrádat. Co, prosím vás, dělá po celý boží týden tak zvaná česká vláda v Londýně? Všichni se tam musí nudou kousat, když právě neflámují anebo s něčím pokoutně nečachrují. Komu vládnou? Ale v Anglii vědí, co dělají, a nikomu nedávají peníze zadarmo. V Anglii chtějí, aby tu u nás nebyl žádný mír, abychom se s Němci prali, aby Velkoněmecká říše měla uvnitř nepořádek, a za to platí Angličané české zrádce tam u sebe. Beneš s jeho pomocníky dostávají peníze za to, že slíbili vyvolat v českých zemích povstání proti Němcům. Proto mluví tato banda denně v Londýně do rozhlasu, proto k nám poslala letedly řadu banditů a vrahů, když tu u nás nikdo se podle jejich přání k zločinu nechtěl odhodlat.“
Kdyby nebylo těchto vyvrhelů, kteří zhanobili české jméno, kteří svou vlast chtějí proměnit v poušť a české lidi vydat smrti a hladu, kdyby nebylo Beneše a jeho pomahačů u nás, nemáme žádné stanné právo, naše divadla by klidně hrála dál, nebylo by poprav a zatýkání. Velkoněmecká říše vede těžkou válku, o které český národ nemá tušení, protože velkomyslný Vůdce Adolf Hitler od Čechů nežádá, aby narukovali a bojovali po boku Němců.
„A jak je to s tím poněmčováním? Jsem už pomalu půl roku ministrem školství a proto vám o tom jako nejpovolanější činitel mohu podat zprávu, jak se věci opravdu mají. Ano, bylo zavřeno několik středních českých škol, ale stalo se to proto, poněvadž jejich žactvo poslouchalo nepřítele a věnovalo se protiříšským rejdům. Není pravda, že zavíráme střední školy, aby prý český člověk přišel o svou kulturu. Co, prosím vás, z té kultury měl, když absolvoval střední školu a po léta jako nezaměstnaný inteligent visel rodičům na krku a je vyjídal? Místo středních škol, které nemohou připravit pro praktický život, otevíráme celou řadu škol odborných, jejichž absolventi ihned jdou do praktického života a tím svým rodičům ulehčují. To, že jsme na školách zavedli povinné vyučování němčině, přijde českému člověku k duhu, poněvadž mu otevře cestu nejen k dobrému postavení v Říši, nýbrž v celé Evropě, kterou dnes Říše řídí. Umí-li někdo německy, neznamená to, že by zradil národ, zůstává-li přitom upřímným Čechem.“
Nepravdivé je také tvrzení, že by český národ byl Němci hospodářsky vysáván. Když jsme se připojili roku 1939 k Velkoněmecké říši, byla u nás nezaměstnanost a dělníci byli placeni tak hanebně, že si nemohli koupit ani nejnutnější obživu, ačkoliv všeho bylo u nás dost a v nadbytku.
„Dnes dobře placené tisíce a tisíce českých dělníků posílají domů svým rodinám ročně celé stovky milionů. Také platby českého dělnictva doma stouply značně v porovnání s tím, co se platilo za republiky. Dělník, který své práci rozumí, vydělává dnes více než mnohý úředník. Není nezaměstnaných, všude vidíme hlad po pracovních silách. Také v zemědělství se pomohlo hospodáři, i když nyní přechodně vázané válečné hospodářství nedává sedláku to, co měl v míru v Německu a co také, jakmile mír tu bude, opravdu dostane.
Odjakživa měřítkem blahobytu národa nebylo několik milionářských rodin, které se skvěly nad národní bídou, nýbrž obecně zvýšená životní úroveň širokých pracujících vrstev bez ohledu, zda národ má milionáře nebo ne. Oč stouply celonárodní příjmy od té doby, co jsme včleněni do Velkoněmecké říše, nejlépe ukazují výkazy našich spořitelen a bank. Nikdy se u nás tak nespořilo a nikdy drobný český člověk neměl tolik na knížce, jako má dnes.
Ono se ovšem říká, že peněz je dost, ale není za ně co koupit. I to neodpovídá pravdě. Peněz je dost a kdo dnes nekupuje zbytečnosti a šetří, ten po válce, až nebude vyráběno jen pro frontu, bude si moci opravdu koupit, co se mu zlíbí. Až Velkoněmecká říše tuto válku vyhraje, pak naše měna, která je součástí měny říšské, bude mít velikou hodnotu, mnohem větší, než měny ostatních evropských států a mnohem a mnohem větší cenu, než měny států poražených.
Všechno to, co v Londýně a Moskvě říkají různí uličníci o nebezpečích, která hrozí ze strany Velkoněmecké říše českému národu, jsou ničemné výmysly. Český národ může zahynouti jenom tehdy, když si sám vykope hrob a sám se do toho hrobu položí. Nejlepší cesta k tomu vede, když bychom poslouchali britské zaprodance z Londýna a pár bláznů z Moskvy.
Uvažujte jen trochu. Žijeme uprostřed Němců už přes tisíc let. Kde je, prosím vás, psáno, že právě dnes nám má být toto německé sousedství smrtelným? Vždyť Říše od nás nežádá, abychom zradili svůj jazyk a odřekli se svého češství.
Říše si jenom přeje, abychom šli za svou denní prací, abychom politiku přenechali své české vládě a abychom jako příslušníci Říše nebrali podíl na zrádných činech vůči Říši, nýbrž abychom takové činy co nejostřeji potírali. A žádá nás o to Říše jen v našem zájmu. Zaručila nám totiž naši kulturní českou autonomii v mnohem větším měřítku, než jsme ji měli kdysi za Rakouska, ale neskrývá, že by musila sáhnout k přísným opatřením, kdyby český člověk přišel o rozum a hnal se na porážku pro blaho Anglie. Na blázny musí se přísně a zešílí-li celý národ, musí se s ním přísně jako s nebezpečným šílencem zacházet a včas jej zneškodnit.
A nikde, myslím, nebylo tolik zdravého poměru k životu a skutečnostem, jako právě zde na Moravě, kde oba národové se těsně prolínají, kde Němci bydlí společně s Čechy a Češi s Němci. Nikde není tolik rozvahy, jako právě zde v požehnané Hané, kde hospodář dvakrát měří než řízne a kde se váží každé slovo.
Něco bych vám ještě řekl. Jak víte, celá vláda s panem státním presidentem, byli jsme nedávno v Berlíně, kde jsme byli přijati Vůdcem Adolfem Hitlerem. Viděl jsem tohoto velikého muže, státníka a vojevůdce poprvé v životě, na krok, a díval jsem se mu do očí. Musím vám říci, že je to člověk prostý, upřímně mluvící, dojemně lidský. Vidíte na něm, že mnoho prožil v těžkém životě, že mnoho ve starostech prožívá ještě dnes a že mu také osud českého národa není lhostejný. Adolf Hitler mluvil o českém národě, zná nás dobře. Ví, v čem jsou naše přednosti před ostatními národy, hlavně těmi, co žijí na východ od Velkoněmecké říše, ale on zná také naše chyby a tu nás zcela otcovsky a naposled varoval před krátkozrakostí.
Ne. V Říši a ani tu u nás není myslícího Němce, který by českému národu chtěl bez příčiny ublížit. Ale v Říši jsou Němci přísní sami k sobě a proto u nás nemohou dělat výjimku, kde jde o zřejmě darebáctví. Budeme prostě spát tak, jak si usteleme a necháme-li, aby nám ustlali ti uličníci a zaprodanci v Londýně nebo blázni v Moskvě, pak to bude stlaní jen k poslednímu spánku, z něhož se už český národ neprobudí.
My však chceme žít, chceme být Říši i světu užiteční, chceme, aby se české jméno zítra proslavilo, chceme být národem váženým. A k této veliké budoucnosti vede jen jediná cesta, a to je cesta věrnosti Říši, věrnosti národu, cesta, kterou jde dnes celá rozumná Evropa. Je pro nás štěstím, že jsme dnes příslušníky nejmocnější říše světa, že budeme mít podíl na jejím vítězství, když splníme své povinnosti, jak jsme se k nim v březnu roku 1939 zavázali.
V práci a věrnosti Říši je naše spása. Věřte Vůdci Adolfu Hitlerovi, který je dnes také naším Vůdcem, věřte státnímu presidentu dr. Háchovi, který je naším starostlivým otcem a věřte své vládě, která je z vaší krve a vynakládá vše, aby zachránilo, co zrada, šílenství a pošetilost u nás zkazily a rozvrátily. Buďte přesvědčeni, že čím více se zasloužíme o vítězství naší Velkoněmecké říše, tím výše budou vlát naše prapory, tím více budeme znamenat ve světě, který se dnes rodí a který nahradí umírající demokracie, vedené Židy, krvelačnými zbrojaři a bezcitnými bankéři. Zítřejší svět bude světem pracujících, bude to svět náš, ve kterém každý národ dostane jen to, co si zasloužil a kde bude spravedlivě měřeno podle výkonů.
Buďme vděčni Prozřetelnosti, která nás uchránila běd války. Poděkujeme jí za požehnání, kterým mluví k nám vaše krásné lesy. Vy všichni, co tu jste, připojte se k holdu největšímu muži dnešní doby, k holdu našemu ochránci. Zdar našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi, zdar naší drahé vlasti!“
POKRAČOVÁNÍ.
