Na rozdíl od „vítače uprchlíků“ Matěje Stropnického přiznávají jeho ideologičtí kolegové v Německu a Rakousku hned na rovinu, že Zeleným jde předně o přenárodnění obyvatelstva

Homosexualismus, multirasová společnost a Židé – tři (zajisté náhodné) příklady z posledního týdne
Lukáš Beer

Matěj Stropnický, Volker Beck a Alexander van der Bellen mají 
mnohé společného. Především jsou ale vzornými žáky přenárodňovací 
ideologie Coudenhove-Kalergiho.

Zvláštní shodou okolností na sebe v našich zemích v uplynulých dnech kontroverzně upozornili přední politikové různých národních větví „zelených“ politických stran: V Česku česko-židovský předseda strany Zelených, Matěj Stropnický, nenechává nikoho na pochybách ohledně svého „vítačského“ postoje vůči imigrantské vlně, se kterou se nyní Evropa potýká. V Německu policie zase před několika dny nalezla při náhodné kontrole významného politika strany Zelených, poslance Volkera Becka (který se v zemi „proslavil“ jako „otec manželství homosexuálů“ a je známý jako bojovník proti „antisemitismu“) pervitin, načež se tento muž vzdal veškerých svých politických funkcí, včetně své funkce předsedy německo-izraelské poslanecké skupiny v Bundestagu. A rakouský zelený kandidát na úřad spolkového prezidenta v nadcházejících volbách, Alexander van der Bellen, se na návštěvě německého spolkového sněmu v Berlíně naprosto otevřeně rozpovídal o tom, jak si v souvislosti s aktuálním přílivem mimoevropských imigrantů na tento kontinent představuje ideální etnické složení budoucích „Spojených států evropských“ a docela tím nepokulhával za představami známého zakladatele panevropského hnutí a inspirátora zakladatelů Evropské unie, Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, jehož „evropská myšlenka“ stavěla na cíleném vybudování multirasově promíšené Evropy, řízené – jak to sám ve svých publikacích otevřeně nazýval – židovskými elitami, označovanými jím doslovně jako „panskou rasou“. Rakouský zelený politik van der Bellen sice o takovýchto „elitách“ ve svém projevu před německými poslanci nehovoří, nicméně naprosto v souladu s představami velkého myslitele panevropského hnutí volá po začlenění přistěhovalců z Asie a Afriky do evropského společenství takovým způsobem, aby budoucí generace ve „Spojených státech evropských“ nahlížely na každého zde žijícího Iráčana či Syřana automaticky jako typického představitele nové evropské generace. Ale pěkně popořádku.

Ještě před silvestrem se 55-letý německý politik Volker Beck, jež je sám otevřeným homosexuálem a ještě před několika dny byl vyhlášenou ikonou homosexualistického hnutí, podával trestní oznámení na hnutí Pegida, protože se pod příspěvkem zveřejněným o jeho osobě na profilových stránkách Facebook spravovaných zmíněným hnutím mělo vyskytnout několik výhrůžek smrtí vůči jeho osobě, aniž by do toho správce profilu nějak zasáhl. (Beck nazýval Pegidu „hnědým biotopem, ve kterém je svobodně možno realizovat nenávist a násilí vůči osobám s jiným smýšlením“). Nyní však zákon pocítí tento muž zřejmě na vlastní kůži, poté co u něj berlínská policie nalezla 0,6 gramů pervitinu. Po zveřejnění této zprávy deníkem Bild a následovně i dalšími médii v Německu Beck na svém profilu na Facebooku sdělil: „Tímto dávám poslanecké frakci k dispozici své funkce mluvčího pro vnitřní politiku a náboženské otázky mé frakce a funkci předsedy německo-izraelské parlamentní skupiny, které mi frakce přidělila. Vždy jsem se zastával liberální drogové politiky.“

Přirozeně velké zklamání vyvolala tato zpráva mezi homosexualistickými organizacemi, Beck byl mezi jejími funkcionáři vždy oblíbený a je nositelem několika vyznamenání z řad „LGBT komunity“. Ale nechyběla zde ani známka pochopení a soucitu: významný internetový portál homosexualistického hnutí v Německu Queer.de neopomněl ve své zprávě o aféře německého politika poznamenat, že pervitin se stává čím dál oblíbenější „sex drogou“ v homosexuálních kruzích.

Vyznamenání ovšem Beck obdržel v listopadu i od Ústřední rady Židů v Německu – a sice cenu Leo Baecka za své „mimořádné angažování se“ za židovské společenství a v „boji proti antisemitismu“. Finanční částku ve výši 10.000 EUR, kterou byla cena dotována, se Volker Beck rozhodl vzápětí věnovat jednomu projektu působícímu v „boji proti homofobii“. Přitom není bez zajímavosti vědět, že tento projekt proti „homofobii“ z půlky realizoval Svaz lesbiček a homosexuálů Německa společně s nadací Amadeu Antonio Stiftung. Připomeňme si na okraj, že jmenované nadaci předsedá kontroverzní židovská „levicová“ intelektuálka německé řeči Anetta Kahane, jež v loňském roce prohlásila, že ve „východním Německu“ (míněno je střední Německo, bývalé území NDR) je stále ještě málo lidí, kteří „viditelně patří k menšinám, [a] kteří jsou například černí“. Podle Kahane je největším „bankrotem“ v období po sjednocení Německa proto neblahá skutečnost, že třetina Německa zůstala dodnes stále „bílá“. Proto vyjádřila názor, že je do této oblasti země třeba stěhovat co nejvíce azylantů. To jsou nepochybně názorové pozice, které si rozhodně neprotiřečí s politickým aktivismem Volkera Becka. Ten při příležitosti předání ocenění od Ústřední rady Židů prohlásil, že je potřeba v Německu přijímat lidi, kteří „hledají v zemi ochranu před pronásledováním, válkou a násilím“. A promluvil do duše i těm Židům, jež vyjadřují obavy před nárůstem antisemitismu importovaného přistěhovalci z arabských zemí: „Ohledně dnešní diskuse o uprchlících dokážu pochopit ony obavy v židovských obcích, že uprchlíci ze Sýrie mohou sebou přinášet nepřátelský obraz o Izraeli a o Židech, se kterým vyrůstali, a že by se to mohlo proměnit v hrozbu a násilí. Ale varuji také před selffulfilling prophecy. (…) Toto Německo omládne a stane se různorodější [tedy: „omládne“ díky populační explozi neevropských přistěhovalců a „různorodější“ se stane díky multirasovému složení – pozn. autora]. (Německo) se změní a stejně tak se změní ti lidé, kteří k nám nově přicházejí. Základem našeho spolužití je ústava, je to úcta k lidským právům, ke svobodě, rovnosti před zákonem a jsou tím ponaučení a odpovědnost díky naší historii. (...) Ten, kdo chce k tomuto společenství patřit, ten musí říci Ne antisemitismu, rasismu a homofobii – a je jedno, jestli ten dotyčný pochází z Drážďan či z Damašku.“

Vzhledem k tomu, že Volker Beck je konzumentem drog, sotva překvapí jeho extrémně liberální postoje v oblasti drogové politiky, kde se zastával odkriminalizování konzumentů drog. V roce 2012 se německá veřejnost dozvěděla o jeho názorech publikovaných v 80. letech, kdy se Beck otevřeně zastával pedofilie. Beck se také nikdy netajil svým proizraelským postojem v otázce blízkovýchodního konfliktu. Ústřední rada Židů v Německu odůvodnila koncem roku 2015, kdy už německá veřejnost o názorech tohoto politika na pedofilii věděla, předání ocenění Beckovi především tím, že se „navzdory velkému odporu“ zasadil za odškodnění nuceně nasazených dělníků z období nacionálněsocialistického Německa stejně jako za vyplácení důchodů Židům ve východní Evropě. Kromě toho se Beck v roce 2012 jako první německý politik postavil v debatě o legalitě provádění obřízek v Německu jako židovského rituálu na stranu židovských obcí a – takto se to praví v oficiálním odůvodnění – navíc se „ve funkci předsedy německo-izraelské parlamentní skupiny vynikajícím způsobem angažoval pro Izrael“.

„Spojené státy evropské“ – ideál zelené politiky

„Internacionalismus“ je společným rysem ideologie zelených politických stran v Evropě, a proto nepřekvapí, že mezi jednotlivými národními větvemi zelených politiků vládne názorová jednota ohledně „evropské myšlenky“. Koncem dubna v Rakousku proběhne první část přímých voleb do úřadu spolkového prezidenta. Jedním z kandidátů je i bývalá vedoucí osobnost rakouských Zelených, Alexander van der Bellen. (Politologové mimochodem nepřipisují tomuto kandidátovi ve volbách příliš dobré šance.) Van der Bellen pobýval na pozvání německých Zelených v uplynulých dnech v Berlíně, kde byl nadšeně přivítán: „Předpokládáme, že se staneš příštím spolkovým prezidentem v Rakousku“, vyjádřil své naděje jeho německý stranický kolega, vedoucí poslanecké frakce Zelených v Bundestagu. Realita se ale od tohoto přání bude výrazně lišit a nutno dodat, že to co Rakušan van der Bellen před svými politickými soukmenovci v Berlíně prohlásil, mu na oblibě v Rakousku rozhodně nepřidalo.

Van der Bellen v německém Bundestagu horlivě zastával vizi „Spojených států evropských“. Současná EU má podle něj problém se svou špatnou strukturou, kterou je třeba změnit, protože v této dosavadní podobě je jednotlivým členským zemím umožněno sledovat a prosazovat především své vlastní zájmy na úkor celku. Jako příklad nefungující EU uvedl situaci, kdy 28 členských zemí má rozhodnout o povinných přistěhovaleckých kvótách, které jsou členskými zeměmi nakonec stejně ignorovány. Van der Bellen ale vkládá naděje do nové evropské generace, která má „evropský ráz“ a jež nazývá „Erasmovou generací“. Ta si prý již dokonale zvnitřnila obraz evropského kontinentu bez hranic a tito lidé jsou prý aktuálně zděšeni představou, že by měly být opět zavedeny kontroly na hranicích. Tato generace je podle zeleného politika velkou nadějí pro další rozvoj Evropy. Van der Bellen doslova říká: „Je otázkou, zda [tato generace] dostatečně rychle poroste a nabyde dostatečné masy.“ A následuje vysvětlení: „A přitom nejde pouze o indigenní Evropany, nýbrž také o ty lidi, kteří mají kořeny například v Turecku nebo v Íránu, z nichž již mnozí v Evropě žijí. Proč by to nemělo platit také pro Syřany a Iráčany, kteří k nám přicházejí?“ Převedeme-li si to do jasnější řeči, pak to znamená: Generace mimoevropských přistěhovalců na tomto kontinentě musí získat na mase, aby se společně s „Erasmovou generací“ stala propagátorkou myšlenky „Spojených států evropských“. Je logické, že mimoevropští přistěhovalci přirozeně nechovají žádný zvláštně vyvinutý cit pro „nacionální“ svébytnost a suverenitu jednotlivých evropských národních společenství a hranice na evropské půdě pro ně hrají nějakou roli pouze do té míry, pokud se to týká jejich sociálního a materiálního zabezpečení a životního standardu v té či oné zemi současné EU, protože rozdíly v životní úrovni na evropském kontinentě jak známo nadále přežívají. Coudenhove-Kalergi by byl dnes na van der Bellena pyšný...

Jinak to vidí zjevně ale čtenáři listu Die Presse, který zprávu o tomto projevu v berlínském parlamentu přinesl. Van der Bellen od nich sklidil opravdový „shitstorm“ a u Rakušanů si rozhodně své šance pro zvolení do úřadu spolkového prezidenta rozhodně nevylepšil.