Rolf Kapp: „Mírové dílo Adolfa Hitlera“

Nakladatelství guidemedia etc právě příchází s prvním titulem své nové knižní edice „Retro“
Lukáš Beer

Těm, jež mají alespoň nějakou představu a přehled o publicistické činnosti spadající do období Protektorátu Čechy a Morava, nezvoní v hlavě poplašné zvonky v momentě, kdy se seznamují s obálkou nového útlého titulu, který právě vydává brněnské nakladatelství guidemedia etc. Jednoduše vědí, která bije. Laická veřejnost by při pohledu na obálku s vyobrazeným Adolfem Hitlerem a názvem útlého sešitu Mírové dílo Adolfa Hitlera mohla ovšem poněkud znejistit, ne-li se pohoršovat – jedná se snad o nějaký špatný vtip nebo o záměr mystifikovat čtenáře? Lze snad jméno člověka, který je dnes považován vůbec za největšího válečného štváče, agresora a ničitele lidských dějin, spojovat jedním šmahem s nějakým „mírovým dílem“?

Bylo zcela záměrem nakladatelství otevřít svou novou knižní edici „Retro“ právě znovuvydáním tohoto titulu, který se na českomoravských knižních pultech objevil poprvé již v roce 1942. V prosinci loňského roku přišlo vydavatelství guidemedia etc nejprve s obsáhlou knihou, seznamující čtenáře s doslovným zněním vybraných Hitlerových projevů z období první poloviny 2. světové války. Útlá publikace „Mírové dílo Adolfa Hitlera“ na tuto knihu vhodně tematicky navazuje, ačkoliv se kvalitativně rozhodně jedná o naprosto jiný druh literatury - nemluvě o stránce kvantitativní, tj. o rozsahu díla. V tomto případě jde totiž pouze o dobovou propagandistickou publikaci čerpající z textu německého autora Rolfa Kappa, která měla protektorátním příslušníkům osvětlovat úmysly a záměry německého Vůdce, spočívající v mírovém budování Říše, kterémuž válka může jedině škodit.

Smějeme se s Pepíčkem – Zásobování

Lukáš Beer

Znáte tenhle? K. H. Frank a E. Moravec jdou po ulici a náhle před sebou spatří ležet na chodníku mastný papír. Tak já nevím, na co si lidi pořád stěžují. Že prý mají všeho málo, a přitom zahazují takhle mastné papíry. V tom vyběhne z vedlejšího domu paní a zoufale křičí: Pánové, neviděli jste tu náhodou ležet na chodníku můj měsíční příděl sádla? Průvan mi ho vyfoukl z okna.

Hmm, že neznáte? Pakliže ne, tak tenhle určitě: Ptá se pan listonoš pana domácího, jestli ví, proč má Moravec holou hlavu? – Protože když leze stále Němcům do zadku, tak aby je to nešimralo.  

Zrcadlo doby: Co psal český tisk přesně před 70 lety

Rozhlasový projev státního presidenta dr. E. Háchy – President žádá naprosté sjednocení všech vrstev národa

(Národní politika, 17. března 1939)

President republiky dr. Emil Hácha pronesl včera po 22. hodině do rozhlasu tento projev:
Před 20 lety zajásala všecka česká srdce, naplněna jsouc nadějí, že vstupujeme do šťastného údobí našich národních dějin, které nám přinášejí trvalou vládu našich věcí. Stál jsem opodál tehdejšího historického dění, ale mojí radost z našeho netušeného úspěchu kalila týravá obava, zda jsou dány všechny vnější a vnitřní záruky trvalosti naší tehdejší výhry. Nyní po dvaceti letech vidím ke svému zármutku, že tehdejší mé obavy nebyly bezdůvodné. Ukázalo se, že to, co jsme pokládali za řešení, jež přetrvá věky, byla jen nedlouhou episodou našich národních dějin. Chci ponechati budoucnosti, jíž časový odstup umožní spravedlivý soud, aby zkoumala, co, do jaké míry a komu z nás lze přičítati vinu na tom, co přinesl dnešek. Cítím však, že je naší povinností, abychom to přijímali s mužným klidem, ale také s vědomím vážného úkolu učiniti vše, abychom to, co nám z našeho snad příliš bohatého údělu zbylo, dochovali neztenčeně našim příštím generacím.

Pozoruje, co se blíží, odhodlal jsem se za souhlasu vlády v hodině dvanácté vyžádati si slyšení u říšského kancléře Adolfa Hitlera. Byl jsem přijat s vybranými pozornostmi a se všemi poctami, prokazovanými hlavám států. Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa. Za jeho projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života.

Tento svůj slib říšský kancléř splnil dnes vydáním výnosu, datovaného na Hradě pražském o „protektorátu Čech a Moravy“, kterým se zaručuje našemu národu jeho vlastní národní bytí se všemi náležitostmi, potřebnými k uspořádání jeho vlastních věcí a k pěstování vlastního národního života.

Na nové cestě národa
(Nedělní České slovo, 19. března 1939)

Dnes není snad ještě možno resumovati význam a dosah všech změn, které se udály tohoto týdne a které postavily náš národní život do zcela nových podmínek. Je však možno a nutno si uvědomit, co všechno z těchto změn nám vyplývá do budoucnosti.

Svou budoucnost nejlépe zajistíme, když pro sebe, pro svou práci a pro své názory na tuto práci jedno vezmeme mužně, bez rozvracejících pocitů trpkosti na vědomí: Náš životní prostor, Čechy a Morava, naše drahá hrouda země, na níž žijeme, byly včleněny do jednotného životního prostoru s národem německým. S národem německým a jeho státem, pod vůdcovstvím Adolfa Hitlera jsme nyní spojeni i navenek, v politice vůči ostatnímu světu, v jednotě s ním budeme pořádati také svůj život hospodářský. To všechno musíme vzíti na vědomí chlapsky, poctivě, jak to odpovídá složení našeho národa, který je národem středních pracujících vrstev, drobné inteligence, dělníků a rolníků…

Naše vnitřní poměry budou se vyvíjeti ve směru, který naznačil president dr. Hácha ve svém rozhlasovém projevu po návštěvě u Vůdce německého národa, říšského kancléře Hitlera. President dr. Hácha v tomto projevu sdělil, že byl ujištěn důvěrou říšského kancléře a vyslovil pevnou naději, že náš národ i v novém státoprávním poměru může dospěti ke klidnému a úspěšnému životu a že můžeme dosáhnouti velkého rozkvětu.

Jako odpovědná hlava národa českého zahájil už president Hácha ve smyslu svého projevu rozhodná jednání o naprosté sjednocení všech vrstev národa, které je dnes nejvyšším národním příkazem. Dojde k těsnému semknutí všech tvořivých složek národa. President Hácha jednal o těchto otázkách s představiteli Národní jednoty a Českého národního výboru. President bude nám jmenovati sbor mužů, kteří dostanou za úkol organizovati náš národní a politický život… Tak dospívá náš národ k novým hodnotám jistoty, které umožňují klid, tvořivou práci a další rozvoj našich sil.

Tyto naše síly jsou nyní spojeny s německými, což zejména v oblasti hospodářském projeví rozsáhlou spoluprací. Mnohé hospodářské hodnoty budeme moci v nových poměrech lépe zužitkovati než dosud, takže problémy zaměstnanosti a životní úrovně pracujících vrstev, které nám dělaly vážné starosti, se nebudou zhoršovati, nýbrž mají nové možnosti velmi účinnému zlepšování. Nový náš nacionalismus, kladný a tvořivý,bude náplní naší čisté národní kultury a veškeré naší práce.

Domů a doma
(Nedělní České slovo, 19. března 1939)

Jistě jsem nebyl sám. V těch dnech mnoho nás utíkalo lidem, nechtělo hovořit a toužilo po samotě. jen jako teplý vánek přicházely rozhlasem zvuky Smetany a Dvořáka. Konejšily a laskaly, hovořily jemně a smírně, jako by promlouval sám duch země. Nad knihou, při hudbě, mezi obrazy a sochami vracela se rovnováha, člověk začínal zase uvažovati…

Osud rozřešil za nás problémy, které nám postavil rok 1918. Staré Čechy vyvíjely se staletími, nyní je nutno rozhodovati se rychle, protože čas nepočká. A zvláště je třeba najít pravou cestu v kultuře, neboť osvěta bude nyní na dlouhou dobu vlastním dějištěm národních osudů. Zde bude patrně pořád možno růst, tady bude místo k výbojům i k hrdinským činům. V duchovní samosprávě může i chudý národ hospodařit hodnotami a podnikati, jako tenkrát, za dob Františka Palackého, Karla Jaromíra Erbena a Karla Hynka Máchy.

Bude to hospodářství intensivní, které vystřídá epochu extensivní produkce, jíž jsme právě prošli. V ní příliš velikou důležitost měli překladatelé a informátoři, profesionálové ustavičného donášení světového pokroku… Ale sebe čerstvější informace a sebe dovednější překlad nenahradí skutečné dílo, které vyrostlo z domácích předpokladů a vyslovuje náš místní obsah, řeší otázku povstalou ze starostí zdejších lidí. Nikoliv Jungmannův překlad Miltonna, ale Máchův Máj tvořil českou literaturu. Nikoliv pokrokovost Smetanova, ale jeho srdce a tvůrčí síla rozklenuly nad naším krajem skutečné české nebe. Měli jsme malíře impresionisty velmi schopné, kteří snažili se připojiti naše výtvarnictví na světové hnutí a malovali vzduch a vodu téměř tak dobře jako Francouzi. Ale teprve když přišel Antonín Slavíček a zabořil se do naší hroudy, objevil nám nepozorovaný rytmus českého kraje… Umělec pracuje o svém úkolu tak jako dělník. Má stejnou povinnost být věcný, složit nadosobnímu celku… Je toliko třeba nerozbíjeti existující domácí tradici pouhou novostí, nepřerušovat ji bez osudové nutnosti. Nerušit práci skutečných tvůrců planými poplachy. Jejich práce nutně se obrátí ve svých výsledcích k zemi a k domovu.

Obnovuje se svatá říše římská
(Josef Kliment v Národní politice, 19. března 1939)

Kdo by hleděl na poslední události zkaleným zrakem tohoto století, musil by žasnouti nad situací zdánlivě a nikdy nevídanou. Stačí však jen poněkud pozornější pohled do přezíravých kapitol našich dějin, abychom pochopili, jaká mohutná historická skutečnost se obnovuje před našimi zneklidněnými zraky. Obnovuje se útvar, který byl po dlouhá staletí jedinou myslitelnou organizační formou evropského světa, obnovuje se svatá říše národa německého.

Jako v historické říšskoněmecké říši dostávají se i dnes naše země pod ochranný režim hlavy říše. Dochází opět k tomu, že hlava vlastního německého státu je současně také ochranným pánem neněmeckých součástí říše Velkoněmecké. Bylo právě charakteristickým rysem svaté říše římské, že vedle vlastního Německa patřila do ní řada neněmeckých celků. Císař římskoněmecký byl jednak přímým panovníkem německým, jednak lenním pánem mnoha dalších neněmeckých králů a knížat. A tu je dostatečně známo, že mezi neněmecké krále a knížata říšská patřil od prvních začátků našeho státního života kníže a později král český.

Svatá říše římská byla mohutným a dosud nepřekonaným svazem národů pod vrchním vedením Německa. Císař římský byl lenním pánem králů a knížat. Zásadně nikdo nebyl z jeho moci vyňat, neboť na světě platila již od dob antického Říma zásada, že celý svět musí být řízen jedinou vrchní mocí. Antickému Římu se podařilo tuto zásadu také prakticky provésti. A když se antický Řím rozpadl, ujal se myšlenky věčné světové říše římské nejdříve r. 800 francký král Karel veliký, po něm pak dědic německé části francké říše, totiž německý král Otto r. 962.

Od té chvíle trvala v rukách německého národa prvá říše, která řídila osudy národů po několik století. Nebyly ovšem všechny národy stejným způsobem do této světové říše začleněny. Některé se také poměrně brzy od římského imperia odloučily, jako např. Francie, ale hlavní středoevropské národy zůstávaly stále ve svazku svaté říše.

Zejména zůstával po celá staletí bez přerušení ve svazku svaté říše národ český. Nebylo jediného z největších českých králů, jenž by nepřijímal léno z rukou římského císaře. Ale nejen to. Český národ byl první z neněmeckých celků, který vstoupil do svaté říše. A proto také se stal český stát nejpřednější částí svaté říše mezi všemi neněmeckými národy. Římský císař Karel IV. uzákonil pak ve zlaté bule výslovně, že české království jest nejvznesenějším údem svaté říše.

Dnes se stáváme opět prvním neněmeckým celkem, který se svěřuje ochraně veliké říše německé. Kéž bychom dovedli osvědčiti i takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovati za svého nejlepšího neněmeckého člena.

Zabýval jsem se u nás po léta studiem svaté říše římské. Shodou okolností bylo mi umožněno býti na blízku, když dějinným setkáním Vůdce a říšského kancléře s naším úctyhodným presidentem dr. Emilem Háchou nastoupena byla stará cesta naší účasti ve světové říši velkoněmecké. Nemohu nikdy zapomenout tohoto okamžiku.

Doma pod bezpečnou střechou – Prostor práce – Dobré vyhlídky z naší účasti na velké práci z prostoru Říše. Bude to práce i pro pokojné zabezpečení našich domovů
(Večerní České slovo, 21. března 1939)

Náš vnitřní život rychle se vpravil do normálních kolejí. je naším štěstím, že se tak stalo bez rušivých událostí, cestou klidu, pořádku a rozumu. A že se tu setkáváme s plným porozuměním. Poznáváme, že máme teď konečně pevnou půdu pod nohama. Můžeme se nyní věnovat uspořádání svých vnitřních věcí, a to v plné důvěře v poskytnutou nám ochranu…

Především si musíme dát do pořádku své vnitropolitické věci. Akce pro utvoření jednotné a jediné strany v Čechách, kterou zahájil pan president dr. Hácha, rychle pokračuje. Na hrad do presidentovy kanceláře přichází velmi mnoho telegramů a přípisů, které projevují souhlas s touto akcí. Této straně svěří národ řízení svých věcí vnitropolitických, národních a sociálních. Naše starosti o svět mimo prostor Říše a pobíhání za ním jsou zbytečné. Snad jsme už nabyli dost názorných zkušeností a lekcí, že nám tam odtud nikdo nic nedá a za žádných okolností pranic že odtamtud nemůžeme čekat. Věnujme se sobě a své práci.

Starejme se, aby náš výrobek byl dokonalý, naše pole nejvydatnější, jablka v naší zahradě nejutěšenější. Náš domek nejčistší a nejvzhlednější, naše kusy dobytka nejpochvalnější. Naše divadlo, knihy a obrazy ať jsou nejkrásnější. A učitelování i žákovský prospěch ve škole s vyznamenáním. Pracujme dokonale, poctivě a v tempu. To už nepůjde, aby deset let, na příklad o jízdě vpravo, jen se mluvilo, navrhovalo, požadovalo – a nic nedělalo. Pečujme o svou národní kulturu a umění, výchovu a vzdělání…

Pečujme o své zaměstnance jako o své spolupracovníky. Zaměstnanci nechť si uvědomují, že jejich zdar a možnost živobytí je jen ve zdaru a možnosti živobytí podniku a zaměstnavatelů. Starejme se, aby u nás nebylo nezaviněné nouze a nedostatku. Je zajisté pro nás poučné, jak říšské vojsko hned po splnění svých vojenských povinností pomáhá v sociální službě (dohled na ceny, vojenské kuchyně) a jak zároveň s pochodem armády vyvíjí svou velkou a úspěšnou akci i sociální služba německé národně socialistické strany.

Pečujme o sebe, o své rodiny, o svůj osobní duchovní a hmotný růst. O pokojné duševní a tělesné zabezpečení svých rodin. O zdraví své i svých dětí. V duchovním, kulturním a hmotném zabezpečení rodin, jejich zdraví a pokojném rozvoji vzestupu poroste a bude se zdárně rozvíjet národ.

Práce a výdělky v nových poměrech budou rozmnoženy. Okresní úřady práce rozeslaly vyhlášky, že se mají přihlásit dělníci do zaměstnání v Říši. V úvahu přicházejí dělníci na zemních pracích. Budou postavení na úroveň dělníkům říšským a zařazeni podle kvalifikace.

V našem vlastním zájmu je, abychom se ostře postavili proti panikářům, šiřitelům „senzačních“ zpráv a povídálkům. Je to buď zlovolné podpichování, záměrné rušení našeho klidu a pokoje, nebo hloupost a nesoudnost, která tyto nesmysly šíří. Policejní ředitelství pražské konstatuje vzhledem k různým pověstem, zejména pak vzhledem k různým zprávám zahraničního tisku, že od 15. t. m. byl sice v Praze a na venkově vzat do zajišťovací vazby určitý počet osob, že však tyto osoby jsou po provedení potřebného šetření propuštěny na svobodu, jak se již ve značné míře stalo. Zajištění těchto osob bylo provedeno výlučně zdejší policií, resp. četnictvem. Pokud jde o počet sebevražd, po případě sebevražedných pokusů, zdůrazňuje policejní ředitelství, že tento počet v době od 15. března stoupl zcela nepatrně, takže statistika sebevražd nevykazuje žádný pozoruhodný přírůstek. Nakonec se výslovně podotýká, že nebyl zřízen žádný koncentrační tábor.

Britská tvář je odhalena bez masky! – Anglie místo pořádku v Evropě jen popuzuje národy.
(Večerní České slovo, 21. března 1939)

Stanovisko anglického tisku a vývody anglických politiků, jakož i britského ministerského předsedy působily v Německu velmi rozladivě. Německo – pochopitelně – uvedlo na přání legální česko-slovenské vlády do pořádku věc, týkající se výlučně Německa. Anglie na to odpověděla slovy i tiskem štvaním, které by bylo lze stěží předstihnouti, pokud jde o neodpovědnost vůči evropské spolupráci… V Německu se konstatuje s podivem, že právě Anglie se morálně rozhořčuje ve věci, za jejíž vznik a přiostření je v prvé řadě sama zodpovědna. Anglický pokus, vybudovati v Palestině potlačením hrdého a svobodného arabského národa systém sloužící anglickým a židovským zájmům, má Německo i světová veřejnost v čerstvé paměti. Vzhledem k této odstrašující krvavé situaci a nynějšímu anglickému útoku proti Říši, musí Německo dospěti k názoru, že Anglie svým stanoviskem česko-slovenské otázky morálku pouze předstírá, ve skutečnosti však se snaží vyvolati v anglickém národě stanovisko, nepřátelské k Německu.

Z jistých zpráv pražských úředních kruhů vychází najevo velmi zřetelně, že Anglie až do poslední doby nežádala nikterak nezbytného řešení česko-slovenské otázky pro mír v Evropě… Ve světle těchto zpráv nabývá poslání Chamberlainovo v Mnichově a v Godesbergu – tak propagačně zabarvené –charakteru, který nesouhlasí s britskou thesí, že britská politika byla nezištně a jedině nesena přáním udržeti evropský mír. Tím spíše se musí dnes zdáti, že Chamberlainova cesta do Mnichova a Godesbergu byla vedena snahou zastřít v poslední minutě debakl anglické politiky ve středoevropském prostoru jakýmsi mírovým gestem a politickým kompromisem.

Pro NÁŠ SMĚR připravil RadicalBoy

Foto: ze svého archivu poskytl RadicalBoy

(Upozornění: Názory a stanoviska obsažené v dobových přetiscích, uveřejněných v sekci „Zrcadlo doby“, nevyjadřují automaticky názor redakce, nýbrž mají pouze přiblížit čtenáři autenticitu doby. Příspěvky mohou být zkrácené.)

Zrcadlo doby: Z projevů E. Moravce k třetímu výročí vzniku Protektorátu

V příspěvkové sekci „Zrcadlo doby“ budou na tomto místě příležitostně přetiskovány texty dobových projevů, novinových článků a z několika knih. Zdaleka ne vždy to však bude znamenat, že NÁŠ SMĚR se s obsahem a výpovědí těchto projevů a textů vždy bez výhrady ztotožňuje. Některé přetisky mají také pouze doplňkově ilustrovat atmosféru doby a nebudou mít ani politický charakter.

Dnes přinášíme (někdy částečně zkrácené) texty z dvou veřejných projevů a z jednoho úvodního článku, pocházejícího z pera ministra Emanuela Moravce, přednesených resp. sepsaných k třetímu výročí existence Protektorátu Čechy a Morava, připadajícího na 15. březen 1942.

Z pohledu dneška, ale bezesporu i z pohledu kritických dobových souputníků Emanuela Moravce, se na jednu stranu jeho mnohé výroky a pasáže jeví určitě jako velmi vydařené a výstižné, jiné zas na druhé straně zanechávají pachuť pateticky prezentované přehnané a nezdravé servility vůči „velkému německému národu“, která měla ve svém důsledku spíše kontraproduktivní dopad, tj. ve svém důsledku byla v protikladu s cíly jím proklamované převýchovy. Tím spíše, že názorové postoje Emanuela Moravce z období před Mnichovem 1938 vzbuzují dojem, že tato jeho pozdní příležitostná servilita je spíše výsledkem jeho akceptování nově vzniklých geopolitických skutečností z pozice vojenské osobnosti než záležitostí nějakého „srdcového“ přesvědčení a charakteru. Tak přinejmenším působí i podtext mnoha Moravcových úvah. Autorovo (a zdaleka nejen autorovo) neustálé zdůrazňování „zrady“ Anglie a Francie v Mnichově na podzim roku 1938 a také podtrhávání údajné frustrace bojechtivých československých vojáků, kterým nebyl dopřán válečný střet s Německem, vzbuzuje u jeho posluchačů a čtenářů pocit, že nebýt tehdejší „zrady“ západních mocností, byl by vlastně boj československého státu v roce 1938 oprávněným a tím i spravedlivým. Jako kontraproduktivní lze z dnešního pohledu chápat i sugerování pocitu, o který se protektorátní tisk snažil po celou dobu příslušnosti Čech a Moravy k Říši, totiž pocitu „osudové malosti českého národa“ a nepřímého vnímání existence Protektorátu ve smyslu jakéhosi nutného zla, protože lepší cesty nebylo (nebo přesněji: protože západní mocnosti Čechy „zradily“, bylo nejlepším východiskem ze vzniklé situace vstoupit pod ochranu Říše - v tomto duchu psal protektorátní tisk prakticky až do konce války.) Takto lze tedy myšlenkové pochody protektorátní propagandy a tisku všeobecně vnímat. Takovéto argumentování nemohlo zákonitě přivolat skutečnou vnitřní a zdravou náklonnost protektorátních občanů k říšské myšlence a spíše ji naopak nenápadně podkopávalo. Jaksi „neobdělaným polem“ při výchovném působení na protektorátního občana zůstala dostatečně nevyužitá možnost zvýšené motivace k pozitivnímu kulturně-rasovému uvědomění a skutečnému vnitřnímu pocitu hrdosti ze sounáležitosti k Říši u té nemalé (větší) části populace českého národa, která měla přirozené dispozice k tomu, být oslovena tímto nově chápaným zemsky-národním sebevědomím v kontextu říšské příslušnosti. Nemalou roli sehrál samozřejmě i relativně velmi krátký časový horizont, který stál „národní převýchově“ k dispozici, a v neposlední řadě také množství kontraproduktivních opatření německých říšských úřadů a krátkozraké postoje některých jejich činitelů. Na druhé straně se však tato pozice říšských úřadů jeví často jako logický dopad skutečnosti, že je tak trochu českým národním charakterem - respektive jistých složek národa - vysvětlovat si férový nebo partnerský přístup "národního konkurenta" spíše jako jeho slabost a všemožně tohoto ve svůj prospěch využívat, jak už předcházející historie ukázala. Nicméně ani u německému národu nakloněných Čechů nemohl tento kurs určitě vyvolat vážné sympatie.

Proslov E. Moravce ke knize „Tři roky v Říši“ (vydáno Úřadem lidové osvěty k oslavám Protektorátu v březnu 1942)

Na podnět vlády Protektorátu Čechy a Morava vydává úřad lidové osvěty tuto práci, která má podat stručný přehled toho, co nového se vykonalo v naší domovině od chvíle, kdy byla včleněna do rámce Velkoněmecké říše. Tři roky jsou krátká doba v životě národa a Říše. Proto tím pozoruhodnější je dílo, jež máme za sebou.

Protektorát při svém vzniku představoval prostor nižšího výkonného vypětí, než jaké platilo v okolním území Říše. Bylo proto zcela přirozené, že, jakmile došlo k zapojení českých zemí do velkoněmeckého prostoru, musilo tu nastat rychlé vyrovnání hladin jako ve spojitých nádobách. Toto vyrovnání výkonnosti českého prostoru s německým posloužilo oběma stranám. Velkoněmecká říše byla už před Protektorátem největším odběratelem českých výrobků a stala se jím v míře ještě větší, jakmile celní hranice zmizely a český průmysl se zapojil do plánovité velkoněmecké výroby.

Protektorát Čechy a Morava byl před třemi lety zemí průmyslovou. Dnes je jí ve zvýšené míře. Mapa při tom ukazuje, jaký význam bude mít naše domovina v budoucnosti při budování Evropy východní a jihovýchodní. Český průmysl jako součást průmyslu Velkoněmecké říše stojí proto před velikými úkoly a před neobyčejně slibnou budoucností. S průmyslem dobře řízeným přichází blahobyt. Ten je naší domovině pro zítřek bezpečně zajištěn.

Další budování průmyslu provázelo v Protektorátě mnoho zdravých sociálních reforem, hlavně ve prospěch pracujících vrstev. Rozšířili jsme značně odborné školství. Zvýšili jsme intensitu zemědělské výroby. Celý národ se stal národem velmi výkonně pracujících příslušníků Říše.

Tento veliký hospodářský pokrok, který nastal ze značné míry samočinně a za podpory říšských úřadů, nebyl však provázen pokrokem politickým ve stejném rozsahu. V době, kdy český národ už všemi silami pracoval pro Říši, jeho mysl nebyla ještě převychována. Zde má velikou vinu vláda bývalého ministerského předsedy, který nepodnikl nic, aby hospodářskou přestavbu v Protektorátě podepřela převýchova politická.

Tomuto nedostatku hledí vláda Protektorátu z 19. ledna odpomoci tím, že nově zřízený Úřad lidové osvěty dohlíží na ty složky veřejného a kulturního života, které mají vliv na výchovu národa. Dnešní vláda Protektorátu stojí tedy před úkolem, začlenit český národ do Říše také politicky. Že dobré předpoklady k tomu už jsou, ukazuje kapitola, týkající se této otázky.

Vláda Protektorátu by si přála, aby každý Čech četl tuto stručnou bilanci našeho tříletého života a tříleté práce v Říši.Nic mu neosvětlí názorněji prastarou souvislost českých zemí s Říší. Po hospodářské stránce nebylo zde žádných překážek. Co patřilo k sobě, to se prostě těsně spojilo v nejkratší době. Překážky politické jsou také jen umělého rázu. Na jejich odklizení stačí pevnější postoj vůči nepřátelské propagandě. Nejbližší měsíce ukáží, že i tujsme Říši blíže, než si různí škarohlídi chtěli namluvit.

14. března 1942 promluvil ministr Moravec rozhlasem k českým školákům

Moji mladí přátelé, kdyby to bylo možné, rád bych navštívil každou z vašich škol, pohovořil si s vašimi pány učiteli a i vás bych se na leccos pozeptal. Do některých škol se dostanu, ale do té doby vám všem chtěl říci pár slov. Žijeme v pohnuté a velmi významné době, která přináší mnoho těžkostí vašim rodičům i vašim učitelům a i mně jako ministru školství a národní osvěty, která odpovídá trochu také za vaši budoucnost. Chodíte opět do školy, kde musíte především dohánět učivo za dobu delších prázdnin této zimy. To bude znamenat jak pro vás, tak i pro vaše pány učitele vynaložit mnoho píle, aby byla dodržena školní osnova. Pracujte poctivě! Má-li český národ v budoucnosti zůstat zdravý, silný a má-li žít v blahobytu a těšit se ze své bohaté a krásné kultury, musí každý Čech především být pilným a spolehlivým člověkem. Musí dokonale znát obor práce, kterou si zvolil za své povolání, aby nejen v Protektorátu, nýbrž i v Říši a v celé ostatní Evropě měl pověst prvotřídního pracovníka a prvotřídního odborníka. Když jsem byl ve vašich letech, v obecné škole, do které jsem chodil, visela na chodbě tabulka s průpovědí: „V práci a vědění je naše spasení.“ Dnes, kdy se přestavuje svět a kdy se odstraňují nespravedlnosti na pracujícím člověku, tato průpovídka může znít jinak: „V práci a vědění je naše síla.“

Osud nedopřál, abychom se my Češi mohli účastnit velikého boje za osvobození Evropy také jako vojáci a abyste si mohli od svých otců a bratří poslechnout něco z toho, co dnes prožívá hrdinný německý voják. Ale i tak má česká národ svou frontu a možnost, aby pomohl k vítězství myšlence, která přinese blahobyt a štěstí nejen německému národu a celé Evropě, nýbrž také nám, kteří upřímně pracujeme každý ve svém oboru a povolání a tím přispíváme k úspěšnému ukončení této druhé světové války. Je jisté, že v budoucnosti člověk práce bude jinak oceněn, než tomu dosud bylo.

Mladí přátelé, ještě před několika lety bylo u nás mnoho nezaměstnaných; proto i ti nejchudší otcové se snažili, aby jejich děti studovaly, a tak se dostaly do lepších poměrů, než do kterých je samy postavil osud. To mělo za následek přeplnění škol mládeží, jež čekala, že s lepším vzděláním získá také lepší podmínky životní. Takto se stalo, že vznikla už v době, kdy jsme ještě nepatřili k Velkoněmecké říši, v českých zemích jiná nezaměstnanost, která doplnila vlastně nezaměstnanost pracujících rukou. Vznikla nezaměstnanost inteligence, pro kterou nebylo místa ani ve službě státní, ani veřejné, a tím méně soukromé. Následek toho byl, že práce průměrného inteligenta se velmi špatně platila, mnozí pracovali zadarmo nebo za směšný peníz, který naprosto nestačil k životu, a proto byli na obtíž rodičům a příbuzným.

Vůdce Adolf Hitler, který je také Vůdcem naším, poněvadž české země tvoří součást Říše, znal a zná velmi dobře všechny tyto bolesti, poněvadž také německý národ, než on přišel k moci, podobně strádal jako národ český. Proto si Vůdce Adolf Hitler uložil, že po této válce učiní všechno, aby se nezaměstnanost pracujících i inteligence už nikdy nevrátila. Evropa po této válce musí býti spokojena a v ní také všechno obyvatelstvo, které miluje práci, které dbá svých povinností a které žije poctivým kulturním životem.

V další části projevu E. Moravec ilustroval způsob, jak vzniká nezaměstnaná inteligence, na příkladu žáků uměleckých škol: Tito lidé, kdyby se byli bávali místo vstupu na uměleckou školu věnovali nějakému řemeslu, mohli být dnes zámožnými a spokojenými občany. Proč vám to, milé děti povídám? Zajisté mám nějaký úmysl, amyslím, že vážný. Povinností školy není totiž rozdávat vzdělání bez zřetele na to, zda toto vzdělání přinese užitek. Školy mají připravovat spokojené, zdravé občany, kteří sklízejí životní úspěchy...

Na jedno bych vás však ještě rád upozornil. Každý Čech, který chce v budoucnu vyniknout, musí si osvojit německý jazyk, aby se mu otevřely pracovní možnosti všech oborů nejen v Říši, nýbrž také v Evropě a na celém světě. Svědčilo by o bázlivosti a nepodnikavosti, kdyby si český člověk představoval, že jedině v naší zemi se může uplatnit a že jedině zde může být šťastný. Před sto lety, když začala novodobá česká kultura zapouštět pevné kořeny, český řemeslník chodil na zkušenou do německých zemí, český inteligent studoval na německých školách a ani ten, ani onen se nestali nevěrnými svému národu. K studiu němčiny vede nás prostě jasný výpočet. I kdybychom ponechali stranou skutečnost, že naše země tvoří nedělitelnou součást Velkoněmecké říše,je každému z nás jasné, že vedoucím jazykem a jazykem, kterým se všichni evropští národové mezi sebou dorozumějí, bude jazyk německý, kterým dnes hovoří inteligence poloviny Evropy. Učte se proto německy, abyste mohli české dobré jméno šířit daleko za hranicemi Čech a Moravy.

Už za našich dědů se říkávalo, že tolikrát jsme lidmi, kolika jazyky hovoříme. Dnes, kdy technika, hlavně letecká, zkrátila vzdálenosti v Evropě z týdnů na hodiny, žádný člověk, chce-li něco znamenat a něco vykonat, nevystačí se svou rodnou řečí, je-li příslušníkem malého národa.Pro nás však německý jazyk znamená ještě více. Země české jsou naší domovinou, ale Velkoněmecká říše je naším státem, k němuž máme nejen povinnosti, nýbrž který nám dává velkou řadu práv, jež nemají jiní malí národové v Evropě. Před lety naše země byla uzavřena v úzkých celních hranicích, neměli jsme moře a přístup k ostatnímu světu byl nám značně ztížen. Dnes můžeme hrdě říci, že břehy Severního i Baltického moře jsou také našimi břehy, že Rhein je naším veletokem stejně jako Donau nebo Labe… Oslavujeme tříleté výročí Protektorátu, a tím také včlenění naší drahé domoviny do Říše.Je to významný den. Za tři roky bylo mnoho vykonáno na všech polích lidské práce pro společnou věc národa německého i národa českého. Ukázalo se za tyto tři roky, že všechna nedorozumění mezi Němci a Čechy zavinili zlí lidé, kteří z tohoto sváru těžili, lidé, kteří vedou onen ztracený svět na západě, jež nás zradil a stále štval proti Velkoněmecké říši. Budoucnost je jasná a té se právě vedoucí kruhy v Anglii a v Americe obávají. Věděly totiž, že spolupráce vyspělého českého národa, třeba je malý, s velikým národem německým znamená konec jejich nadvlády nad střední Evropou. Tato veliká válka skončí bezpečně vítězstvím německé branné moci, za které prosíme Prozřetelnost, poněvadž z historie víme, že kdykoliv Německo zasáhl rozvrat, české země sdílely s ním tento osud.

Patnáctý březen zůstane proto jak pro nás, tak pro celou lidskou budoucnost dnem velmi významným, poněvadž 15. března 1939 začal zápas o lepší příští nejen Němců a Čechů, nýbrž i celé Evropy, a tím také o lepší budoucnost nás všech, kteří mě nyní posloucháte a kteří mě zajisté nezklamete. Přeji vám, milí přátelé, aby se vám práce ve škole dařila, abyste dělali svým rodičům radost a abyste byli chloubou českého národa i naší Velkoněmecké říše.

Národním divadle se 15.3.1942 konalo slavnostní představení, na kterém učinil Emanuel Moravec následující projev

Dámy a pánové! Vzpomínky jsou vždy účtováním a proto touho člověka i národa bývá, aby toto účtování v podobě vzpomínek představovalo klady, dílo, stavbu – ne zápor, marnost a trosky. Kde vzpomínky jsou chmurnou bilancí omylů, proher a zklamání, tam se dýchá těžce.

Dvacet let dějin této země, Čech a Moravy před 15. březnem roku 1939, představovalo účtování plné hrozných obav a nejistého zítřku. Obyvatelé Čech a Moravy žili těch dvacet let bez budoucnosti. Je stará pravda, že ten, kdo se staví proti bohům, bývá postižen slepotou. Stejný osud stíhá toho, kdo se staví proti vývoji, proti dějinám, proti hlasu krve.

München byl milníkem evropských dějin, milníkem, který ukazoval konec cesty všeho toho, co dnes můžeme směle nazvat minulostí a odbytou dobou. Chceme-li však umístit milník na oné široké cestě, kterou se dala nová, silná Evropa, nezbývá nám, než směle a zkrátka sáhnout po 15. březnu roku 1939. Tento památný den představuje prvý děj z dramatu velikého boje o svobodnou Evropu, který se dnes odehrává před našima očima….

Vzpomínky na doby prosycené zklamáním nejsou nikdy dobrým soustem, ale vždy jsou důrazným varováním, jde-li o vytýčení cest do zítřka. Patnáctý březen roku 1939 nebyl pouze důstojnou českou odpovědí na západní zradu… Zvláštní hodiny to tehdy byly, když před třemi lety rozhlas oznamoval, že německé jednotky vstoupily na půdu naší domoviny. Český člověk toužil po klidu. Dvacet let se pomalu pořádně nevyspal, dvacet let žil ve starostech. Proto mezi českým lidem zavládl tehdy zvláštní druh politické lhostejnosti, klid únavy po přestálé bouři, uklidnění, které se dostavuje po návratu ze zbytečné bludné cesty… A pak přišel 15. březen, kdy státní prezident dr. Hácha včlenil Čechy znovu do osudového svazku Velkoněmecké říše, v níž jsme spokojeně už tisíc let žili a v níž jsme se stali jedním z nejkulturnějších národů Evropy. Za českou kulturu neděkujeme ani chaotickému nedorozenému Východu, ani zapadajícímu Západu, nýbrž vlastní smělosti, která sáhla po kultuře německé, nám nejbližší a nejpříbuznější...