65 let staré plány na vytvoření federativního státu Čechů a Němců ztroskotaly

Výročí „Wiesbadenské úmluvy“ 
Franz Chocholatý Gröger 

Hans Schütz, Lev Prchala, 
Rudolf Lodgman von Auen a Richard Reitzner.

Přesně před šedesáti pěti léty generál Lev Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů, zastoupeným Dr. Rudolfem Lodgmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schützem. Úmluva byla ratifikována v Mnichově dne 4. srpna 1950 a o den později v Londýně. Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, „Československý národní výbor“ jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem.

„Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát“, psalo se v onom prohlášení z roku 1950. A stejně tak zde stála důležitá věta: „Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.“ K tomuto mělo dojít, „jakmile bude osvobozen český národ“ od komunismu. Společným programem bylo vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Plné znění této „Wiesbadenské úmluvy“ si přečtěte ZDE.

Verše pro paní prezidentovou – sedmiletá holčička píše choti Edvarda Beneše. Ten se přitom podepsal pod zákon legalizující vraždu dívčina otce...

Na Náš směr se obrátila pravnučka českých obětí „ostravské mordovárny“, kde bylo bezprostředně po válce popraveno a mučeno mnoho lidí. Sedmiletá dcerka popraveného tatínka a znásilněné a okradené maminky poslala v roce 1946 Haně Benešové paradoxně vlasteneckou básničku. 

Dne 25. května 1945 je v ostravském internačním táboře 
popraven 41letý František Šedina. O rok později posílá 
jeho sedmiletá dcerka obdivný dopis manželce prezidenta 
republiky Haně Benešové. Edvard Beneš slavil tři dny po 
zavraždění otce této dívky své 61. narozeniny. A podepsal v 
roce 1946 zákon, který legalizoval zločiny páchané v 
souvislosti "s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků". 
Foto: archiv Lukáše Beera

Bezprostředně po konci 2. světové války byl v Ostravě ve skladištních budovách firmy „Hanke" zřízen internační tábor pro místní Němce a české „kolaboranty a zrádce“. Již před více lety o tomto případu na Našem směru psal Franz Chocholatý Gröger. Táborem, označovaným také jako „prozatímní policejní věznice“, nad nímž mělo dohled politické oddělení ostravského policejního ředitelství (ředitelství Národní bezpečnosti), prošlo podle dochovaných záznamů do začátku července 1945 téměř 600 mužů a 100 žen. V táboře docházelo denně k mučení, k sadistickým orgiím, brutálnímu zacházení a ke znásilňování žen. V důsledku toho přišlo o život v krátké době mnoho osob. Celkem bylo po částech popraveno 234 osob (podle jiných údajů 231), z toho i jeden Čech. Popravy byly prováděny jednak oběšením na rouře, zastřelením a posléze uhozením zbraní nebo jiným surovým zacházením. Je zde dokumentován i případ ženy německé národnosti v 8. měsíci těhotenství, která byla bita do břicha s plodem, dokud na následky sama nezemřela. (Mnoho dalších detailně zdokumentovaných případů naleznete ve shora uvedeném textu.)

Ahnenerbe – Výzkumná společnost německého dědictví předků

Franz Chocholatý Gröger

Herman Wirth (1885-1981) pocházel z Nizozemí.

Skutečným iniciátorem Ahnenerbe (=dědictví předků) byl soukromý učenec Herman Wirth, který věřil v utvoření nového vědního oboru Geistesurgeschichte (=dějiny pravěkého duchovna), v jehož rámci by se věnoval výzkumu pravěkých symbolů a pranáboženství lidstva, který by dodal Abendlandu duchovní podněty k překonání marasmu moderní civilizace.

V letech 1928 až 1932 vedl tento muž společnost Herman-Wirth-Gesellschaft dodávající jeho výzkumům drobné institucionální zakotvení. Díky svým kontaktům s völkisch hnutím získal podporu u meklenburské zemské vlády a byl pověřen založením a vedením výzkumného ústavu Forschungsinstitut für Geistesurgeschichte v Bad Doberan, kam roku 1932 přivedl i svého mladšího spolupracovníka Wolframa Sieverse.

Wirth věřil na základě poznatků v existenci kultury v severoatlantické oblasti, která byla vytvořena pod vedením severských lidí Evropy již během pozdní doby kamenné (publikoval tyto teze ve svých knihách Der Aufgang der Menschheit,1928; Was heißt Deutsch, 1931). Zastával názor, že prostřednictvím znovuzrození nordické rasy bylo  "lidstvo osvobozeno z prokletí civilizace". Alfred Rosenberg se k názorům Hermana Witrha hlásí ve své známé práci Der Mythus des 20. Jahrhunderts z hlediska náhledu na dějiny lidstva a jeho kultury, v názoru na reálnou existenci Atlantidy, na arktický původ svého národa a ve vyhroceném nordicismu. Výslovně se na něho odkazuje, když píše o arkticko-atlantské migraci a severské provenienci slunečního kultu. Nemůže však vyvstát jeho matriarchální a feministické teorie. Wirth byl vnímán jako kontroversní osobnost již v třicátých letech, k jeho největším přehmatům patří obhajoba starofríského romantického falsa Thet Oera Linda Bok (Kronika Ura – Linda), jehož německý překlad vydal v roce 1933. Vypráví se v něm o matriachalní a demokratický řízené Atlantidě starých Frísů. (1)

Deutsche in Brünn

Franz Chocholaty Gröger
übersetzt von Mathilde Najdek 

Ehemaliges „Deutsches Haus“ auf dem Lažanský-Platz (1891-1945;
im Krieg "Adolf-Hitler-Platz" genannt) in Brünn – während des Krieges 
durch Luftangriffe teilweise beschädigt und 1945 dann endgültig 
von den Tschechen gesprengt und dem Boden gleichgemacht.

Laut einer Volkszählung lebten in Brünn am 1. Dezember 1930 insgesamt 52.165 Deutsche (20,3% aller Einwohner Brünns), was in absoluten Zahlen die meisten Deutschen im Binnenland darstellte, d. h. auf dem nicht zum Grenzgebiet gehörenden Territorium gemäß der Regierungsanordnung Nr. 155/1936 Slg. Außer den Deutschen lebten in Brünn auch noch 200.213 Tschechen, 3295 Juden und 149 Polen. Zwischen 1931 und 1945 wurde die Bevölkerung auf diesem Gebiet nicht gezählt, gezählt wurde erst am 17. Mai 1939 auf dem dem Deutschen Reich am 1. 10. 1938 angegliederten Gebiet [=Sudetenland]. Im Jahr 1944 lebten dort 60.000 Deutsche. Laut Schätzungen lebten im März 1945 in Brünn ungefähr 30.000 Deutsche, davon handelte es sich bei 20.000 oder 25.000 Personen vor allem um alte Männer, ferner Frauen und Kinder. Die Verminderung der deutschen Bevölkerung geht auf die Verluste durch Luftangriffe am 25. August, 11. Oktober, 20. November, 19. Dezember 1944 sowie im April 1945 zurück, wobei insgesamt 1278 Häuser vernichtet und weitere 12.439 beschädigt wurden. Bei den Luftangriffen kamen mindestens 1.200 Menschen ums Leben.

Krvavé země

"Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem". Úvahy nad stejnojmennou knihou Timothy Snydera
Franz Choholatý Gröger 

Nijak mne nepřekvapilo, že zájem českého čtenáře o knihu Krvavé země nebyl příliš velký. Ten jako by měl již dost příběhů o masovém vraždění vyvolávajících nepříjemný pocit hrůzy. Je zde ještě jeden důvod, bylo vytvořeno jakési platné schéma či dogma, od něhož není dobré se odchylovat. Je jím schéma, do kterého vše zapadá a jehož středem je holocaust a Hitler. Zde leží ono absolutní zlo vše co je mimo tento střed má podobu relativního zla. Bohudík schéma knihy Krvavé země je poněkud jiné. Americký historik Timothy Snyder, terý vede Katedru dějin střední a východní Evropy v Yale, se pustil do hory archiválií a absolvoval množství rozhorů s pamětníky, aby odhalil záměrně skrytá tajemství doby. Vytvořil tak dílo značné kvality přesně časově a dobově vymezené.

Prostorově je to území mezi východní německou hranicí a linií nejzazšího postupu wehrmachtu na území Sovětského svazu. Jde o území, kde po roce 1918 vznikl na odtržených územích tři říší - Německého císařství, rakousko-uherského císařství a ruského carství - polský stát. Na území rozpadlého ruského carství pak tři baltské státy. Dále toto území tvoří Běloruská SSR, Ukrajinská SSR a západní část Ruské SFSR. To jsou ony zkrvavené země – bloodlands. Území, kde se odehrála největší demografická a humanitní katastrofa, jakou kdy člověk ve svých dějinách způsobil. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde zásluhou politiky Stalina a Hitlera zahynulo čtrnáct milionů lidí. Oblast tvoří dnes západní okraj Ruské federace počínaje Sakt-Petěrbugem, většinu Polska (mimo území přiřknuté Polsku v roce 1945), baltské státy, Bělorusko a Ukrajina.

Polsko chtělo Hitlerovi postavit pomník

Ewald Stefan Pollok  

Polský velvyslanec Lipski (vlevo) na slavnostním koncertě uspořádaném při
příležitosti zahájení činnosti Německo-polského institutu v Berlíně v únoru
1935. Po jeho levici Herzog von Sachsen-Coburg-Gotha a říšský ministr
Goebbels. Lipski byl v letech 1933-1939 polským velvyslancem v Berlíně a
v roce 1934 podepsal německo-polský pakt o neútočení. (Foto: Wikipedia /
Bundesarchiv)

Polský Sejm schválil 31. března 1938 tzv. Zákon o zbavení občanství (Ustawa o pozbawianiu obywatelstwa), podle kterého všichni polští občané žijící v zahraničí déle než pět let mohli být zbaveni polského občanství. Odůvodňovalo se, že takový člověk ztratil kontakt se svou vlastí. Zákon zasáhl především asi polských 70.000 Židů žijících v Německu a Rakousku. Protože za posledních 20 let docházelo k častému vypovězení polských Židů z Německa, avšak Polsko je stále častěji odmítalo je přijmout do své země. Dvě země, Německo a Polsko, se v roce 1938 snaží "zbavit této populace“. (1) Bylo ustanoveno, že každý občan, držitel polského pasu s bydlištěm v jiném státě, by měl vyhledat polské velvyslanectví, aby tam obdržel razítko, jež mu umožní návrat do Polska. Pokud se však do 30. října 1938 toto razítko do pasu nezíská, platnost pasu vyprší a majitel bude bez státní příslušnosti a v žádném případě nebude moci vstoupit na území Polska. V Německu byl na druhou stranu pobyt bez pasu trestný.

Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava

s orlicí vévody Václava zvaný též Svatováclavská orlice 
Franz Chocholatý Gröger 

Dne 21. října 1944 bylo vyznamenáno 88 nejosvědčenějších
pracovníků českého Kuratoria pro výchovu mládeže Čestným
štítem Protektorátu Čechy a Morava. Ocenění předává SS-
-Standartenführer Fischer, vedle něj vpravo na snímku
HJ-Gebietsführer Fritz Knoop z vedení Hitlerovy mládeže.
Foto: Archiv Lukáše Beera

V Protektorátu Čechy a Morava byla problematika vyznamenávání aktivních občanů a obdobně se tato problematika objevuje také v Říši. U příležitosti zrušení stanného práva R. Heydrichem měl toto také naznačit president Hácha jako ocenění věrnosti Říši. Údajně měl tento návrh projednávat také K. H. Frank s Hitlerem, který jej rázně zamítl s poukazem na 1. sv. válku, kdy Češi zradili Rakousko-Uherskou říši. Návrh se opět objevuje v situační zprávě R. Heydricha č. 79 adresované stranickému vedení v Berlíně z 18. 5. 1942 s jistým odmítavým postupem, avšak s možností jistého ocenění za určitých podmínek: „Zavedení zvláštního řádu v Protektorátu pokládám za nesprávné, protože by se tím dával Protektorátu charakter samostatného státu, což naprosto odporuje zásadní politické linii, podle níž se musí Čechy a Morava považovat za součást říše. V úvahu by přicházel jedině návrh vybrat určitá německá vyznamenání, s nimiž by pak bylo popřípadě spojeno udělení práva německého státního občanství.“ (1)

Největší vyhlazení knih a umění v dějinách provedli Spojenci v Německu v letech 1945-1952

Pálení knih německými studenty roku 1933 se svým rozsahem nedá ani srovnat. Ničivé bombardování německých knihoven Spojenci za války. Na indexu zakázaných knih se po válce octly tituly vydané dokonce i protivníky nacionálního socialismu, Židy, knihy konzervativců, příručky pro chovatele zvířat či hráče tenisu nebo díla středověkých básníků.(Odkazy na kompletní seznam titulů)
Franz Chocholatý Gröger

Na seznamu zakázané literatury se v Německu
octly i běžné ilustrované časopisy.
(Týdeník "Die Woche" z července 1941.)
Foto: Archiv Lukáše Beera

Proces ničení knih na území Německa byl zahájen bibliokaustem, jak toto období roku 1933 nazývá Fernando Báez, autor obsáhlé studie Obecné dějiny ničení knih. Toto období započalo 2. května 1933 ničením knih v Gewerkschaftshausu v Lipsku a pokračovalo 8. května ve Freiburgu a 10. května téhož roku. Členové Svazu německých studentů začali shromažďovat zakázané knihy, jejichž počet přesáhl 25.000, které byly převezeny na náměstí Opernplatz, téhož dne se podobné akce konaly v mnoha městech Německa. Akce pálení knih pokračovaly až do 26. srpna 1933. První seznamy zakázaných autorů obsahovaly 20 jmen, kterývzrostl pak na 171 a v roce 1935 stranická komise pro říšské písemnictví rozšířila zákaz na 524 autorů. (1) Podobný proces ničení knih od roku 1922, kdy byl v SSSR zřízen Hlavní úřad pro kontrolu státních tajemství v tisku (GLAVLIT), který zařadil do skupiny zakázaných knih 27.000 titulů v ruštině, na 250.000 cizojazyčných knih a na 572.000 časopisů. (2)

Svaz kamarádství (Kameradschaftsbund)

Franz Chocholatý Gröger

Wilhelm Sebekovsky (1906-1981)

V souvislosti s vydáním knihy Richarda Neugebauera Pojeď s námi!, otevírající životopisný příběh čelného sudetoněmeckého politika Waltera Branda, se chci věnovat problematice německé skupiny v Československu v období mezi dvěma světovými válkami, soustředěné kolem Kameradschaftsbundu (Svaz kamarádství). Tato skupina se v německém kulturně politickém prostředí objevuje v druhé polovině dvacátých let. Tvoří ji německá generace narozená na přelomu století - kolem roku 1900 - mladí lidé mezi 25-30 lety. Před válkou byla tato mládež vychovávána ve svazu německých skautů - Deutscher Wandervogelbund - který měl za úkol pěstovat nacionální uvědomění německé mládeže a posilovat vědomí sounáležitosti všech Němců.

Wandervogelbund konal každou neděli společné výlety spojené s hrou, tělesným cvičením a s politickou výchovou v duchu všeněmeckého nacionalismu. Vypuknutí první světové války dává této mládeži perspektivu, že "německá národnost získá konečně vítěznou válkou onu dlouho vytouženou jistotu", a to spojení všech Němců Německa a Rakouska-Uherska, a že německý národ je poprvé sjednocený. Členové Wandervogelbundu se dobrovolně hlásili do armády. Byli mezi nimi i Oskar Seidl, Walter Finkel, Heinrich Ruthe i Konrad Henlein. Nutno rovněž podotknout, že vojenské útvary ze Sudet byly počítány k elitě rakouské armády. V roce 1918 však přišla porážka a místo očekávaného vytvoření jednotného, silného německého státu na rozsáhlém území severní, střední a východní Evropy došlo k rozpadu celé této oblasti na řadu nacionálních států se slabšími či silnějšími německými menšinami.

Volební úspěchy NSDAP ve Východním Prusku v letech 1930-1933

Statistický přehled
Franz Chocholatý Gröger

V roce 1920 proběhl na základě rozhodnutí z Versailles plebiscit o
setrvání u Pruska nebo postoupení Polsku. Na mapě jsou znázorněna
plebiscitní území ve Východním Prusku.

V říšských volbách, které se konaly 14. září 1930, získala NSDAP celkem 18,3 % hlasů a zaznamenávala největší zisky v severním a východním Německu, a to ve volebních krajích Šlesvicko-Holštýnsko, kde její podíl vzrostl z 4 % na 27 %, Pomořansko (ze 4,1 % na 24,3 %), Východní Prusko (ze 4,3 % na 22,5 %), v provincii Dolní Slezsko (z 5,21 % na 24,2 %), dále ve volebních krajích Breslau (Dolní Slezsko) 20,9 % a ve volebním kraji Liegnitz (Dolní Slezsko) a provincii Hannover, z 6,84% na 24,6% ve volebních krajích Südhannover-Braunschweig a 20,6 % v Osthannover. Ve Svobodném státu Prusko činil pak voličský zisk NSDAP 18,46 %. Naopak pod celostátním průměrem byly v Prusku provincie a volební kraj Horní Slezsko 9,5 %, volební kraj Berlín s 12, 8 % a oba volební kraje v provincii Vestfálsko (Sever 12,2 %, jih 13,9 %). (1)

Převrat v Prusku 20. července 1932 a rozpuštění Pruska

Prusko a celoněmecký nástup moci nacionálních socialistů. "Krvavá neděle v Altoně" a její dopad. 
Franz Chocholatý Gröger

Ve Výmaru byla vyhlášena 11. srpna 1919 nová republikánská říšská ústava (Die Verfassung des Deutschen Reichs vom 11. August 1919), v jejímž prvním článku se píše: “Německá říše je republikou. Státní moc vychází z lidu.“ (1) Nový státní útvar Německá říše (zvaný také Výmarská republika), byl spolkovým státem, složeným z počátku ze všech původních spolkových zemí předchozího císařství, které se staly republikami s německým označením Freistaat (Svobodný stát), případně Volksstaat (Lidový stát) či Freier Volksstaat (Svobodný lidový stát). Později došlo ke zmenšení počtu spolkových zemí. Nová ústava Svobodného státu Prusko (Freistaat Preußen) se stala zákonem až 30. listopadu 1920, do té doby se čekalo na podobu říšské ústavy, aby bylo jasné, že nepůjde o pokus jednotného německého státu. (2)

Železný kříž 1813

Historie Železného kříže se započala před 200 lety a jeho tradice byla pak třikrát obnovena, naposledy Hitlerem
Franz Chocholatý Gröger

Velkokříž Železného kříže 1813 byl v létech "osvobozovací
války" proti francouzské okupaci udělen celkem pětkrát.

Před 200 lety založil pruský král Friedrich Wilhelm III. Železný kříž, který se stal tradičním symbolem německých sil, ale je více symbolem svobody a rytířské povinnosti, zrozené za osvobozovací války let 18/13-1815. Železný kříž byl založen výnosem pruského krále v den narození jeho zesnulé manželky Luise Prinzessin zu Mecklenburg-Strelitz (* 10. 3. 1776 † 19. 7. 1810). V dokumentu O založení řádu železného kříže se hovoří: My Friedrich Wilhelm, z Boží milosti pruský král atd. atd. V dnešní nepříznivé situaci, na níž závisí osud vlasti, národ velmi pozdvihuje pevná mysl, která zasluhuje úcty a věčné památky. Vytrvalost, s níž lid snášel neobyčejné zlo kruté doby, se nezměnila v malomyslnost, což dokazuje velkou odvahu každého člověka, jež mu pomohla vše přetrpět, opírajíce se o náboženství a věrnost králi a vlasti. Proto jsme se rozhodli vyznamenat zásluhy, dosažené v právě propukající válce v boji s nepřítelem či v poli a v zázemí, avšak pouze v tomto velkém boji za svobodu a samostatnost, a vyznamenání po této válce již neuděloval. Proto nařizujeme: „Jako vyznamenání za zásluhy našich poddaných o vlast v této válce zakládáme Železný kříž ve dvou třídách a velkokříži." (1) Výnos pak byl uveřejněn ve Vratislavi (Breslau, Wrocław) v Schlesische privilegirte Zeitung v č. 34 z 20. 3. 1813 spolu s královým provoláním „An Mein Volk“, jež bylo výzvou k boji národa proti francouzské okupaci. (2)

Hans von Ahlfen: Bitva o Slezsko

České vydání slavné knihy Hanse von Ahlfena vykazuje i přes svou poutavost faktické nedostatky, zejména v místopisných názvech 
Franz Chocholatý Gröger

Hans von Ahlfen (1897-1966).
Foto: Wikipedia

V minulém měsíci vyšla v nakladatelství Naše vojsko v překladu kniha generálmajora ženijního vojska Hanse von Ahlfena Bitva o Slezsko – Podrobná autentická zpráva. Von Ahlfen byl od 2. 2. 1945 do 2. 3. 1945 velitelem města (pevnosti) Breslau (Vratislav, Wrocław), díky jehož obraně se proslavil. (1)(2) Po válce se stal autorem několika textů a knih. O své činnosti a o válečném vývoji okolo tohoto města a pevnosti napsal pozoruhodnou knihu So kämpfte Breslau. (3) Hans von Ahlfen v ní předkládá autentický materiál o posledních měsících války ve Slezsku. Celkové hodnocení nejen dokumentuje divoké souboje, ale také události v týlu a hrůzy prožívající civilním obyvatelstvem. Dokumentárně dokládá tento rozsáhlý a systematický výklad o válečných událostech v celém Slezsku, kde Hans von Ahlfen bojoval také sám. Je to doplněno autentickým materiálem, spolu s jeho osobními vzpomínkami, dokumentárními zprávami, přes pečlivý výzkum, rozhovory s mnoha osobnostmi - od velitelů armád až po velitele praporů, vysoké vládní úředníky, ale i obyčejné uprchlíky. Celý proces boje kolem Slezska je zde uveden v jasný rámec.

Partyzán jako pruský ideál roku 1813 (dokončení)

K dvoustému výročí osvobozovací války
Franz Chocholatý Gröger
Úvodní část: ZDE

V Berlíně se vláda distancovala od spojenectví s Francii a po fámách, že Francouzi chtějí zajat královskou rodinu, král se sedmdesátičlenným doprovodem a státním kancléřem Karlem Augustem Freiherr von Hardenbergem odjel 21. 1. 1813 z Postupimi do Breslau (Vratislav, Wrocław). Král zde v průběhu února a března vydal rozhodující opatření a výnosy. Přijíždí také Gerhard Johann David von Scharnhorst a 8. února je vydána všeobecná výzva k zakládání střeleckých oddílů a následující den jsou zrušené výjimky ze služby podle kantonálního systému, což znamenalo, že byla zavedena všeobecná branná povinnost pro muže. Dne 22. 2. vydává král Nařízení pro nošení pruské národní kokardy (Verordnung wegen Tragens der Preußischen Nationalkokarde), jejímž nošením ukazují nepříteli svou příslušnost k vlasti a odhodlání bojovat za její osvobození. (15)

Partyzán jako pruský ideál roku 1813

K dvoustému výročí osvobozovací války
Franz Chocholatý Gröger

Mapa Pruska 1801-1807.

Zřetel, který je nutno mít k charakteru dnešních válek, má velký vliv na všechny projekty, především strategické... Dále od doby, co Prusko roku 1813 ukázalo, že nenadálé vypětí sil může zšesteronásobit obvyklou sílu armády vytvořením milice a že této milice je možno právě tak dobře použít za hranice země jako ve vlastní zemi - když všechny tyto příklady ukázaly, jak ohromným činitelem v součinu státních, válečných a bojových sil je srdce a smýšlení národů, když všechny vlády poznaly tyto pomocné prostředky, nelze už očekávat, že by jich nepoužily v budoucích válkách, ať už bude ohrožena jejich vlastní existence nebo je bude pobízet mocná ctižádost. Není těžké dojít k poznání, že války, které jsou vedeny celou váhou národních sil na obou stranách, musí být organizovány podle jiných zásad než války, kde se všechno propočítávalo podle poměru mezi stálými vojsky. (1)

Zánik Slezska (1. prosince 1928)

Franz Chocholatý Gröger

Proces zániku Slezska začal v říjnu 1918 ještě před říjnovým převratem a vyhlášením samostatného státu česko-slovenského na území korunních zemí Čech, Moravy a Slezska. Na tábor na Ostré Hůrce u Chabičova byl požadován samostatný stát. (1) Vývoj na Těšínsku se již ubíral poněkud jiným směrem, na schůzi v Těšíně (Teschen, Czieszyn) se zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku. Tyto polské národní snahy vyústily ve vytvoření Rady Narodowe dla Księstwa Cieszyńskiego ustanoveného 19. 10. 1918 ještě v intencích císařského manifestu. Česká strana postupovala ještě disciplinovaně či opatrněji a vyčkávala zpráv z Prahy a teprve 29. 10. 1918 byl ustanoven v Polské Ostravě zatímní Národní výbor pro Slezsko. Téhož dne vydává v Orlové Rada Narodowa proklamaci „Ludu śląski!“ A s odvoláním se na právo samourčovací presidenta Wilsona „slavnostně vyhlašuje státní příslušnost knížectví Těšínského ke svobodnému, nepokořenému, sjednocenému Polsku a přebírá nad ním státní moc“. (2)

Hlučínsko a jeho padlí (2. část)

První část
Franz Chocholatý Gröger

Tento text byl přednesen dne 18. listopadu 2012 na
Dni lidového smutku v Hlučíně.

Po uzavření Mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, jež se na Hlučínsku nacházelo. Již 8. října na Hlučínsko vstoupily, k velké radosti obyvatel, jednotky Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. (12)

Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu a náleželo do okresu Ratiboř (Kreis Ratibor) a vládnímu obvodu Opolí, provincie Slezsko a od 29. 1. 1941 po rozdělení provincie pak k provincii Oberschlesien. Podle sčítání obyvatel ze dne 17. 5. 1939 na Hlučínsku žilo 52.967 obyvatel, z toho mělo říšské občanství 51.820 obyvatel (51.455 Němců, 6 Židů, 36 Čechů), 936 obyvatel jsou vedení jako cizinci (z toho 397 Němců) a 108 obyvatel je bez státního občanství (z toho 104 Němců) a 103 obyvatel je vedeno jako „ostatní“. Podle tohoto sčítání neuvedl nikdo češtinu jako mateřský jazyk a jen 300 uvedlo jako muttersprache „mährisch“. (13) Na základě zákona Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22. 7. 1913 získali všichni obyvatelé Hlučínska říšskou státní příslušnost. Tedy každý občan, narozený zde před rokem 1910 a k 10. 10. 1938 zde bydlící, obdržel automaticky říšské občanství, které platilo i pro jeho manželku, děti a vnoučata. Na obyvatelstvo se tedy vztahovala všechna práva a povinnosti říšského občana. (14) Na muže s vztahovala branná povinnost a na dospívající pak služba v RAD (Reichsarbeitsdienst, Říšská pracovní služba). Hoši před nástupem na vojnu a dívky po dosažení plnoletosti si museli odbýt půlroční pobyt u RAD, kde vykonávali jednak veřejně prospěšnou činnost a jednak byli vedeni k obrazu strany a režimu. Oddíly RAD měly vojenskou organizaci a prováděly opravy komunikací, toků řek, pomáhaly v zemědělství. Mnoho mladých a schopných mužů bylo vyreklamováno od narukování, protože pracovali ve válečném průmyslu (zejména stavba lodí), anebo byli zaměstnaní jako horníci na šachtě.

Hlučínsko a jeho padlí (1. část)

Druhá část
Franz Chocholatý Gröger
Související text: Připojení Hlučínska k ČSR dne 4. 2. 1920

Dr. Josef Šrámek působil ve funkci vládního
komisaře pro Ratibořsko (Hlučínsko) až do
roku 1927.

 Mezi řekami Opavou, Odrou a Pštinou se rozkládá jeden z nejmalebnějších regionů - Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) neb také řečeno Prajzka. Do této oblasti, zvané také Ratibořsko, patřilo mimo to ještě Hlubčicko. Tato celá oblast patřila od roku 1742 (právně stvrzeno mírem mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem, uzavřeným 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg) k Pruskému Slezsku a od roku 1815 k Provinz Schlesien, zahrnující mimo Herzogtum Schlesien také Grafschaft Glatz a od roku 1815 ještě Oberlausitz s městem Görlitz. (1) Ve Versailleské smlouvě z 10. 1. 1920, a to čl. 83, se praví: „Německo se vzdává ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část území slezského takto vymezenou: počínaje od bodu položeného asi 2 km na jihovýchod od Ketře (Katscher), na hranicích mezi krajem hlubčickým a ratibořským: hranice mezi těmito dvěma kraji; poté stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem až k bodu ležícímu na Odře přímo na jih od železnice Ratiboř-Bohumín; poté směrem severozápadním až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na západě Chřenovice (Kranowitz).“

Politická závěť Fridricha II. Velikého z roku 1752

Související text: Jsem první služebník svého státu
Franz Chocholatý Gröger

Brzy poté, co nastoupil Fridrich na pruský trůn (31. května 1740), se začaly zahraničně politické události řítit zrychleným spádem. V říjnu toho roku také náhle zemřel poslední Habsburk Karel VI, který po sobě nezanechal mužského potomka, a vlády v habsburské říši se ujímá Marie Terezie. V téže době vypověděla Anglie francouzskému spojenci Španělsku válku. Tím vznikl pro mladého pruského krále vhodný okamžik k tomu, aby zesílil posici svého státu, oslabeného ztrátou jülišsko-bergského území. Spojením s jednou z rozvaděných západních velmocí (s Francií) chtěl na oslabeném Rakousku vynutit odstoupení Slezska. Svým náhlým vpádem do tohoto území (16. prosince 1740) vytvořil "fait accompli", z něhož vznikla první slezská válka. Pro státnickou osobnost Fridricha Velikého je na tomto jeho rozhodujícím politickém a vojenském činu charakteristická právě ona rychlost jednání, využívající příznivých okolností a vojensky důležitého momentu překvapení nepřítele. Vůle k činu tu předcházela jeho racionálnímu zdůvodnění. Varování před nezřízenou ctižádostí, před krátkou dobou vyjádřené v "Antimachiavellovi" (1), je nahrazeno přímým přiznáním k této vášni.

Diskuse: Proč neplatí stejný metr?

Reakce čtenáře na článek o historii maďarsko-slovenských vztahů
Redakce obdržela reakci čtenáře A. K. (celé jméno redakci známo) na starší článek Franze Chocholatého Grögera. Čtenář cituje z původního textu a pod ním uvádí své výhrady.