Mnichovský rozsudek a Posseltův nejlepší rok

Posselt se domnívá, že rok 2015 byl pro sudetoněmecký landsmanšaft prozatím tím nejlepším rokem. Ale lze mu dát vůbec za pravdu?
Gernot Facius
Pozorovatele to hned donutí k zamyšlení a musí se sám sebe ptát, zda mu během posledních dvanácti měsíců snad něco neušlo: List Sudetendeutsche Zeitung citoval z jednoho novějšího projevu Bernda Posselta před Sudetoněmeckou radou tato slova: „Rok 2015 byl nejlepším rokem pro Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL).“ No hergot, že by snad rasistické Benešovy dekrety skončily na smetišti dějin? Patří smýšlení české politické elity ohledně kolektivní viny snad již minulosti? Vyjádřily vládnoucí kruhy v Praze konečně ochotu vstoupit do přímého dialogu se svými vyhnanými bývalými krajany? Ne, nic takového se neudálo. Naopak – v Praze umíněně trvají na dekretech bezpráví jako na součásti státní doktríny.

Vzpamatujte se!

Manfred Maurer 

Když se dva hádají, existuje pokaždé někdo třetí, jenž má z toho radost. V rozepři ohledně změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení existuje hned několik „třetích“, jež mají ukrutnou radost z toho, že vyhnanci se poslední rok zabývají v první řadě jen sami sebou. A sice tu máme jednak českou vládu, která je čím dál méně nucena vnímat landsmanšaft jako nějaký nepříjemný faktor, který klade prst do ran minulosti, jež se v žádném případě ještě nezahojily. Německá spolková vláda může sudetoněmeckou agendu také směle vykázat z denních programů bilaterálních styků. Bavorská státní vláda zase může nerušeně pokračovat ve svém odchýlení se od vyhnanecko-politického kursu předchozích ministerských předsedů vůči Praze, dokud se sudetští Němci budou soustředit především na přehnané zabývání se sama sebou. A také rakouská spolková vláda nebude vyvíjet žádné zvláštní ambice v tom smyslu, aby ve své zahraniční politice přisuzovala vysokou prioritu nejasně definovaným zájmům nějaké rozhádané skupinky lidí.

Předseda Witikobundu píše: Aktuální příkaz říká, abychom postupovali společně!

Ingolf Gottstein, předseda Witikobundu, jenž podal žalobu proti změně stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), líčí v následujícím příspěvku, jak je podle jeho názoru třeba dále postupovat
Ingolf Gottstein

Česká média před měsícem referovala o rozhodnutí mnichovského soudu
 ohledně platnosti změnění stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Rozhodující je koneckonců skutečnost, že ona neblahá změna stanov nyní není na pořadu dne. Dosavadní podoba je bezesporu platná, ale musí být nyní naplněna praxí, proto si dovoluji prezentovat několik základních myšlenek na téma, co je nutné ještě udělat:

Posseltova divadelní fraška

Máme teď nové „Císařovy nové šaty“? – Posselt si hraje na nenahraditelného evropského politika a prosazuje své cíle přes mrtvoly. Budoucnost však pro něho nemusí vypadat růžově.
Claus Hörrmann
V Andersenově pohádce to byla dívka, která zvolala: „Ale císař je přeci nahý!“ Tím se nakonec celý švindl proflákl. V realitě to často vypadá trochu jinak. Tu je jeden bývalý poslanec parlamentu EU, který přišel o mandát a jenž o všech zasedacích dnech společně se svou sekretářkou paní Waldburgovou, kterou sám významně nazývá „politickou sekretářkou“ a kterou dle svých výroků i soukromě platí, čile frekventuje dveře politické centrály ve Štrasburku. Jako kdyby se během 8. voleb do evropského parlamentu v roce 2014 nic nestalo a jako kdyby volební hlasy nerozhodliy úplně jinak! O Berndu Posseltovi by se v tomto případě dalo také mluvit jako o novém hejtmanovi z Kopníku.

Promrhaný rok

Manfred Maurer
Končící rok nabízel možnost intenzivně se zabývat všemi otázkami ohledně vyhnání sudetských Němců. A to nejen proto, že podnět k zamyšlení nabízelo například kulaté sedmdesáté výročí. Evropa byla v tomto roce konfrontována s bezpříkladným a zdaleka ještě nepolevujícím stěhováním národů. I když ne všichni, jež k nám přicházejí, jsou uprchlíci popř. vyhnanci, nabízí toto drama přeci jen aspekty připomínající skutečnost, že se dějiny neopakují sice jedna ku jedné, ale přeci jen v pozměněné podobě. Lidé způsobují poměry, jež jiným lidem zase berou jejich vlast. Někteří jsou bezprostředně vyháněni, jiní utíkají, protože jsou ohrožování smrtí nebo vyháněním.

Před 70 lety: Zabíjení po rakousku

Přední rakouský sociální demokrat nejprve roku 1938 vítal Adolfa Hitlera a roku 1945 pak nechal na hranicích umírat vyháněné "německy hovořící Čechoslováky"

Před 70 lety byl dosavadní státní kancléř obnovené Rakouské republiky, 
sociální demokrat Karl Renner, který byl již v předválečném Rakousku významným 
státníkem, zvolen za státního prezidenta. Roku 1938 vítal Renner sjednocení 
s Německem. Na fotografii slavnostní přísaha v parlamentu z 20. prosince 1945. 
(Foto: Archiv Lukáše Beera)

V červnu 1945, šest týdnů po konci války, byla z Brna na Moravě masa německy hovořících Starorakušanů o počtu asi 27.000 lidí vyhnána směrem na Vídeň a hnána brutálně 55 kilometrů k rakouským hranicím. Ženy, děti a nemocní lidé tvořili tento bídný průvod, bez potravin, většinou s vodou ze sudů od močůvky, za žhavého horka a poháněný českými dráby, kteří mnohé z těch, jež už nemohli dál, nemilosrdně ubili nebo stříleli. Tehdy neexistovaly žádné náznaky nějaké v dnešní době demonstrované rakouské ochoty pomáhat uprchlíkům. Rakouský státní kancléř Dr. Karl Renner požádal Sověty, aby uzavřeli rakouské hranice s Československem, protože „směrem ze severu mají proudit do země ... německy hovořící Čechoslováci v tom nejprimitivnějším ošacení, bez peněz a bez potravin, zkrátka jako žebráci.“ (Citát: Dr. Karl Renner, 1945, m. p.)

Noviny „Sudetendeutsche Zeitung“ a jeden „darebák“

Ogňan Tuleškov z Českých národních listů se dostal na stránky sudetoněmeckého tisku.

Ultranacionalistický internetový zpravodaj České národní listy se ve svém štvaní proti Berndu Posseltovi prý opírá o list Sudetenpost, který vychází v Rakousku. Takovouto zprávu považovaly noviny Sudetendeutsche Zeitung v listopadu za zveřejněníhodnou, a sice na předním místě.

A přeci to jde!

Manfred Maurer 
Pochybovači se vždy rychle ozývají, když se mají hledat důvody, proč něco nemůže fungovat. V Česku slýcháváme až dodneška jako absurdní odůvodnění pro setrvávání na Benešových dekretech důvod, že tyto představují fundament státu, a proto v žádném případě nemohou být zrušeny. Ty stejné osoby vzápětí prohlašují, že dekrety vlastně ani vůbec už nejsou platné. Tak jak tedy? Potřebuje Česko dekrety jako fundament státu, anebo se jich může vzdát, protože něco, co už není platné, přeci už ani nemůže mít žádný účinek? Ve skutečnosti beztak jde o několik málo dekretů, které se týkají sudetských Němců (a Maďarů). Není tu tedy řeč o podkopávání státu, ale pouze o odstranění rakovinového nádoru. Ale ten, kdo se toho dožaduje, tomu se hrozí hned vizí další katastrofy: To by se přeci mohli vracet tihle sudetští Němci a budou chtít nazpět to, co se jim vzalo v letech 1945/46. A to by přeci český stát nikdy v žádném případě nesnesl.

Takto Srbsko dělá pořádek

Podunajští Švábové, kteří byli vyhnáni po 2. světové válce, dostávají nyní v Srbsku nazpět svůj majetek

Heinrich Brditschka a jeho otec vybudovali v Jablonci nad Nisou největší výrobnu 
klenotů v Sudetech. Třikrát podal u českých soudů bezúspěšně žalobu kvůli navrácení 
majetku, jehož hodnota se pohybuje mezi osmnácti a dvaceti pěti milióny eur. 
Foto: lorena.at

Po celá desetiletí se zdálo, že Josef Springer nedokáže splnit poslední přání svého otce, který zemřel v roce 1964. Tento občan z rakouského Welsu neměl žádnou šanci, aby byl navrácen kadeřnický obchod jeho rodičů, stejně jako pozemek včetně obytného domu v srbské obci Indija (Vojvodina). Springerovi byli po Druhé světové válce, podobně jako další statisíce podunajských Švábů, vyvlastněni a vyhnáni.

„Uprchlická krize“ a nový národovský princip

Gernot Facius 

Azylová lobby dokáže snadno a účinně během krátké 
chvíle zorganizovat masové propagandistické "prouprchlické" akce.

Německo, Evropa na (knižní) podzim roku 2015: Tituly, které nějakým způsobem mají něco společného s hřejícím tématem „vlast“, se sotva ještě dají spočítat. Skepse vůči globalizaci zanechává i zde své stopy. Nová generace autorů se ujímá příběhů ze svých regionů, anebo si posluhuje vzpomínkami lidí, kteří osobně prožili zbavení práv, utíkání a vyhánění. Na podzim svého života se dokonce i pamětníci, jež jsou hrdí na svou „zdařilou integraci“ a jež kdysi odbývali řeči o národní identitě jako maloměšťáctví, vydávají hledat své kořeny. Vlast je přeci jenom více než obyčejné slovo. Vlast se stává bezpečným kotvištěm, čím více se ukazují trhliny v trámoví významných politických institucí. Nyní, v otázce azylu a přistěhovalectví, směřuje evropský projekt ke svému ztroskotání. Narůstá touha po stabilních místech zázemí, kam se člověk může přechodně uchýlit. Právě tato místa začínají být díky novému „stěhování národů“ vystavována tlaku.

Šéf bavorské AfD se vyhýbá sudetské otázce

Provokatér z německé televize ZDF se vmísil do demonstrace proti Merkelové

Tisíce příznivců AfD demonstrovaly v sobotu v Berlíně proti současné 
azylové politice aktuální politické reprezentace Spolkové republiky Německo. 
Pod heslem „Červená karta pro Merkelovou – Azyl si vyžaduje hranice“ proudilo 
podle údajů organizátorů více než 7000 lidí centrem Berlína. Policie hovořila 
o 5000 účastnících. Policie musela chránit účastníky před násilnickými 
„levicovými“ extremisty, kteří útočili i na policisty, minimálně jeden z 
nich byl zraněn. Vedoucí činitelka AfD Frauke Petry napadla ve svém 
projevu spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou (CDU) a obvinila jí z 
toho, že provádí „politiku proti vlastnímu národu“. Zkreslující a tendenční zprávu 
podala o demonstraci ČTK. Podle české agentury provázely demonstraci 
„drobné potyčky zejména s odpůrci extremistů“ (sic) a účastnilo se jí „asi 3500 lidí“. 
Mezi demonstranty se vmísil i tým veřejnoprávní televize ZDF, přičemž jeden 
ze zaměstnanců se převlekl do kostýmu klauna. Dav jeho provokativní účel odhalil 
a začal skandovat „Lügenpresse, Lügenpresse...!“ (-lb-) 
(Foto: schreenshot Youtube/Alexander Beck)

V čele bavorského zemského svazu Alternativy pro Německo (AfD) stojí několik málo týdnů emigrant z moravské Olomouce. Firemní poradce a publicista Petr Bystroň byl na jednání svazu 285 hlasy zvolen za předsedu. Ačkoliv je sám přistěhovalcem, označuje Bystroň omezení přistěhovalectví v Německu ze jednu z nejdůležitějších priorit své politiky. Je mu 44 let a vystudoval ekonomii a mezinárodní vztahy na vysoké škole pro politiku a Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Do Německa přišel v roce 1987, když ve věku 16 let společně se svými rodiči emigroval z Olomouce. Ovšem na otázku směrovanou na jeho postoj ohledně Benešových dekretů a napravení bezpráví spáchaného na sudetských Němcích explicitně nechtěl poskytnout odpověď. Sice poukázal na to, že se prý „v 90. letech zúčastnil četných svatodušních srazů Sudetoněmeckého krajanského sdružení“, ale řekl, že tato otázka spadá do kompetence spolkového předsednictva AfD. Ani námitka, že v Bavorsku žije mnoho sudetských Němců a ty by mohl zajímat názor zemského předsedy na věc, nedokázala Bystroně přinutit k nějakému stanovisku. (-mm-)

Stíny na „vzorové demokracii“

Už za „první republiky“ nebyli židovští uprchlíci v Československu vítanými hosty. Exulanti z Německa v ČSR zato v první řadě útočili na Německou říši, neutěšené menšinové poměry v první republice jim ale nestály za zmínku. 
Fritz H. Schmachtel

Autoři Michal Frankl [zaměstnanec Židovského muzea v Praze, vedoucí „Odboru židovských studií a dějin antisemitismu“ – pozn. NS] a Kateřina Čapková [mj. vyučuje „moderní židovské dějiny“ na „New York University in Prague“] vydali v Praze knihu Nejisté útočiště, ve které relativizují podle jejich názoru v mnoha studiích po dlouhou dobu nekritický a pozitivní pohled na azylovou politiku Československa v letech 1933 až 1938. Podklady tvoří mezi jiným dokumenty různých ministerstev, dalších úřadů a novinové články.

Výměna obyvatelstva v Čechách a na Moravě

Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v časopise Literaturspiegel (vydávaném Pracovním kruhem sudetoněmeckých akademiků – AKA) nedávno vyšel druhý díl mé práce o „Výměně obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1938/39“. Tato práce byla mnou zpracována po velmi rozsáhlých rešerších v různých archivech v Německu a Česku.

V prvním díle (který vyšel již v říjnu 2011) jsem doložil, že Adolf Hitler koncem roku 1938 osobně dal podnět k přijetí předpisu, který opravňoval obě vlády k vykázání určitých osob a jež se pak stal paragrafem 2 ve smlouvě mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938.

Poznámka: Tento Hitlerův pokyn proběhl v telefonátu s říšským ministrem zahraničí v Berlíně, a sice z tzv. „Vůdcova vlaku“ (velitelem byl tenkrát tehdejší plukovník Erwin Rommel), který tehdy stál na nádraží v Laa an der Thaya. „Vůdce“ koncem října absolvoval svou návštěvní cestu po „sudetském území, přičleněném k Říši“, tentokrát po jižní Moravě.

Čtenářský dopis „Sudetenpost“: „Zeman má pravdu!“

Člověk může mít rozporuplný názor na českého státního prezidenta. Nemá rád sudetské Němce a sem tam si připije. Ale má odvahu! Jak je z dalšího zřejmé, vyjádřil v rozporu s průmyslem tvorby veřejného mínění a azylantskou lobby to, co si myslí převážná část obyvatelstva: „Nikdo vás sem nezval. Když už tady jste, tak musíte respektovat naše pravidla, stejně jako my respektujeme pravidla, když přijedeme do vaší země. Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ A u nás se nikdo ani nedováží oponovat tvrzení, že v Srebrenici se odehrála největší masová vražda po Druhé světové válce a nebylo to vraždění vyhnaných Němců. Přitom Druhá světová válka jak známo skončila 8. května 1945. (Čtenář Rudolf Kofler, Graz).

V Srbsku byla odstartována restituce – první navrácení!

Právník Nikola Bozic (uprostřed) s předsedou podunajských 
Švábů Antonem Ellmerem (vpravo) a Josefem Springerem 
(vlevo). Foto: Maurer/Sudetenpost/Volksblatt

To co se v Česku, na Slovensku a v ostatních vyháněčských státech kategoricky odmítá a je považováno za hrozbu pro celé státní uspořádání, není jinde zřejmě považováno za problém. V Srbsku se právě naplno rozjíždí rehabilitace a restituce podunajských Švábů, jež byli vyvlastněni a vyhnáni po Druhé světové válce. Odpovídající zákon byl usnesen již v roce 2011. Ovšem tomu, že to Srbsko bude s lítostí projevenou skutky a se smířením s bývalými spoluobčany skutečně myslet vážně, mnozí vůbec nechtěli věřit. Proto si tedy ani nepodali žádost na rehabilitaci a restituci. A ti, kteří tak již učinili, mohou nyní čerpat plody této aktivní politiky smíření. V Rakousku byl nedávno úspěšně ukončen první případ restituce. Tři bratři z Horního Rakouska obdrží nazpět pozemek o rozsahu 3000 metrů čtverečních, který se nachází v srbském maloměstě Kula. Pozemek patřil jejich prarodičům. To tedy znamená, že i dědicové mají plný nárok. Právníci Ralf Brditschka a Nikola Bozic ze society Hasch und Partner dokázali úspěšně uzavřít i další případ jedné rodiny z Karlsruhe. V tomto případě šlo celkem o 250 hektarů zemědělské půdy poblíž města Apatin nad Dunají, a sice při ceně 15.000 EUR za jeden hektar – je to tedy značné jmění, které již bylo restituováno. Brditschka, který je mimochodem vnuk jednoho sudetoněmeckého výrobce šperků z Jablonce, a jeho srbský kolega zastupují asi 2200 podunajských Švábů, přičemž 90 procent z nich je z Rakouska a zbytek z Německa, z USA a Kanady.

Romantizace

Manfred Maurer 
Tisíce lidí z krizových oblastí tohoto světa putují aktuálně přes Rakousko do Německa. Tato uprchlická a migrační vlna znamená jednu z největších výzev pro Evropskou unii. Protože tyto masy nejsou vždy a všude přijímány s otevřenou náručí a nejeden člověk v této zemi spatřuje v záplavě lidí ze vzdálených kultur také problém, bylo možno v minulých týdnech zaslechnout zmínky o tom, jak šlechetně a nesobecky prý Rakušané dříve jednali při příležitosti uprchlických vln. Vedle početného počtu uprchlíků po povstání v Maďarsku v roce 1956 a během balkánských válek v 90. letech minulého století se neustále také poukazuje na poválečnou dobu. Tehdy prý Rakušané sami nic neměli, ale navzdory tomu prý integrovali mnohé národní Němce s mnohem menšími obtížemi, než je tomu dnes právě v této čtvrté nejbohatší zemi Evropy.

Do nekonečna se přít?

Manfred Maurer 
Už celý půlrok se táhne vnitřní sudetoněmecký konflikt ohledně změny stanov. A vypadá to tak, že tomu hned tak nebude konec. Vzhledem k ještě možným instancím v tomto právním sporu je prognóza advokáta Veauthiera, že by k finálnímu rozsudku mohlo dojít až v roce 2018, docela realistická.

V tomto období je vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení právně vázáno na stanovy, které politicky již hodilo přes palubu. De facto tímto nemůže věrohodně zastupovat ani jednu, ani onu druhou pozici. Kruhům, jež jsou krajanskému sdružení málo nakloněny a kterých je docela hodně, se to bude jedině hodit. Čím více se vyhnanci zabývají sami sebou, tím méně jsou politickým faktorem.

Jestli vůbec, tak změna stanov nebude platná před rokem 2018

Spor na půdě oficiální sudetoněmecké organizace: Advokát odpůrců nových stanov se domnívá, že by Bernd Posselt mohl být za svůj postup i vyloučen ze svazu 
Na internetových stránkách [mnichovského] Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) už byly zveřejněny v rubrice „Cíle“ – ony nové stanovy, jež byly koncem února schváleny spolkovým shromážděním. Ty by tam ale vlastně vůbec stát neměly. Neboť právoplatné jsou nadále ty stanovy, ve kterých je zakotven jako účel spolku mimo jiné také zasazování se o znovuzískání vlasti a o restituci. Pozměněné stanovy, ze kterých byly tyto body vyškrtnuty, nebyly, jak jsme informovali, přijaty k registraci rejstříkovým soudem při městském soudě v Mnichově. Dokud tato registrace neexistuje, nemá změna stanov také žádnou právoplatnost. A do té doby to také potrvá, pokud vůbec bude změna moci být udržena v této podobě. Neboť proti novým stanovám byla podána žaloba spadající pod mnichovský zemský soud, který rozhodne 3. listopadu. To je také jeden z důvodů, proč se rejstříkový soud rozhodl proti pravděpodobně unáhlenému zápisu a proč odmítl příslušnou žádost krajanského sdružení. Heinz Veauthier, advokát žalobní strany, poukazuje na skutečnost, že se proces může ještě velmi protáhnout. Jsou totiž možné ještě tři instance včetně spolkového soudního dvora v Karlsruhe.

„Druhá Mnichovská dohoda“ a Čekání na Godota

Günter Kottek 
V bavorském „Domě vlasti a čtvrtého kmene“ v Mnichově úřaduje rétoricky prohnaný mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení s machiavellistickým křížkem na svém stranickém čele CSU. Naprosto vzdálený nadějím a očekávání nejen pamětnické, ale i většiny k odkazu se hlásící generace. A vyčkává zde den svého triumfu ve formě „českého gesta smíření“, které má přijít z Prahy. Není to nějaké Čekání na Godota, nýbrž čekání na gesto českého státu (alespoň ve formě zrušení zákona z 8. května 1946 českým parlamentem, zákona ospravedlňujícího trestné činy, jenž obzvláště křiklavě odporuje proklamovaným hodnotám EU). Tímto gestem by se v Praze takřka oficiálně přijala cenově výhodná výprodejní nabídka „smíření výměnou za sudetoněmeckou rezignaci na zpětné získání vlasti, včetně restituce majetku a napravení škod“, která byla nedávno v podobě změny stanov SL jeho mluvčím telegrafována z Mnichova, a tím by se potvrdil (krajně sporný) úspěch posseltovské politiky.

(Ne)hotové věci

Manfred Maurer 
Je to samozřejmě bez diskuse historická událost, když se český místopředseda vlády obtěžuje navštívit Sudetoněmecký dům v Mnichově, aby zde položil věnec k uctění památky obětí vyhnání. Křesťanský demokrat Pavel Bělobrádek se už o Svatodušních svátcích postaral o gesto budící pozornost, když formou pozdravného poselství na videu oslovil účastníky Sudetoněmeckého dne v Augsburgu slovem „krajané“. Bernd Posselt se hned pořádně chytl příležitosti a pozval Pavla Bělobrádka do Sudetoněmeckého domu.