Po druhé světové válce absolvovaly české země nejrozsáhlejší přesuny obyvatelstva za celé své dosavadní dějiny. Gigantický transfer pěti miliónů lidí zahrnoval jednak nucené vysídlení sudetských Němců, které ministerský předseda Churchill původně nechtěl trpět v západních zónách, protože vyhnanci s sebou „brali i svoje prázdné žaludky“. Na druhou stranu se tento transfer týkal také znovuosídlení pohraničních oblastí asi 1,7 miliony Čechů a Slováků, které není v historiografii doposud dostatečně reflektováno. Tento proces od základu a trvale změnil etnickou, kulturní a konfesní strukturu příhraničních oblastí.Andreas Wiedemann se ve své knize na základě zachovaných českých archivních záznamů věnuje průběhu osídlování, které provázelo vyhánění původního obyvatelstva. Předmětem jeho studie je pět základních komplexů: (1) zásadní linie politiky, která – jak formuloval tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger – měla zajistit řešení „problému, který zatěžuje náš lid již tisíc let“; (2) ekonomická a sociální opatření úřadů, která měla novoosídlence na novém působišti zakořenit prostřednictvím přidělováním majetku a garantováním finanční výpomoci; (3) analýza konfliktů mezi jednotlivými osídleneckými skupinami z českého vnitrozemí resp. konfliktů oněch asi 200.000 zahraničních Čechů a Slováků se starousedlíky; (4) vytváření kolektivní identity v rámci náhodně vytvořeného rozličného novoosídleneckého obyvatelstva, kde jako ideologické pilíře posloužily nacionální paroly, osídlovací propaganda, šíření protiněmeckých nálad, ale také budování kulturních zařízení (knihovny, pojízdná kina, místní rozhlasové stanice apod.); a konečně si Wiedemann (5) na základě výsledků voleb z května 1946 klade otázku, jak se nová konstrukce odrazila na politické orientaci migrantů.
Osídlování sudetských oblastí probíhalo ve dvou vlnách. Již bezprostředně po konci války v roce 1945 docházelo paralelně s vyháněním Němců ke spontánnímu stěhování, kdy se statisíce Čechů vydalo do pohraničí, aby si tak zajistili svůj podíl na kořisti tím, že převáděli zemědělské usedlosti, řemeslnické podniky, obchody, pohostinské podniky a obytné domy do „národní správy“. Tento proud asi 800.000 „zlatokopů“ byl osídlovacími úřady kanalizován až teprve koncem roku 1945, kdy se začalo s organizací přistěhovalectví. Ještě dlouho před převzetím moci v únoru 1948 v tomto procesu jasně dominovala Komunistická strana Československa. Zmocnila se rozhodujících pozic ve státním osídlovacím aparátu, především ministerstva zemědělství, které hrálo důležitou roli při rozdělování půdy, stejně jako ústředního ministerstva práce a sociální péče, které zodpovídalo za usměrňování pracovních sil, a vytvořila si prostřednictvím vlastní stranické osídlovací komise úřad, který se postaral o to, že do března 1947 byly zestátněny již dvě třetiny průmyslové kapacity příhraničních oblastí, které zahrnovaly 61 procent všech zaměstnanců průmyslu Československa. K tomu se přiřadilo přerozdělování majetku vyvlastněných Němců ve prospěch sociálně slabších společenských vrstev, čímž se dosáhlo rostoucí popularity a růstu počtu sympatizantů komunistické strany. Svoji roli sehrála i koncentrace na námezdné pracovní síly, která motivovala především chudší segmenty společnosti k přistěhování, čímž dostávala třídně politicky žádoucí nivelace významný impuls. Tyto jevy efektivně připravily ve formě experimentálního procesu v pohraničních oblastech komunistickou přestavbu celkové společnosti ve velkém stylu na území celého státu.
Nastoupila KSČ, aby vytvářela „nového člověka“, přičemž se opírala na konfiskaci cizího majetku a posloužila si pozemkovou reformou a přidělováním vlastnictví. A skutečně, jak se ukázalo ve volbách v květnu 1946, kdy komunisté v pohraničních oblastech získali absolutní většinu, vázala tato politika velkou většinu novoosídlenců ke KSČ. Přesto však nemohla být žádná řeč o beztřídní společnosti, jak se Wiedemann pokouší ukázat. Na české starousedlíky, zejména pokud žili ve smíšených manželstvích s Němci, se pohlíželo často nepřátelsky a tito byli odstrkováni. A v rozporu se vší integrační ideologií se ukázaly také skupinově specifické rozdíly mezi novoosídlenci v etnické, jazykové a konfesní oblasti jako nepřekonatelná bariéra. Ve skutečnosti nebyl v pohraničních oblastech nikdy dosažen předválečný stav obyvatelstva. Ještě v roce 1985 činil počet obyvatel v těchto oblastech o čtvrtinu méně než ve srovnávacím roce 1930.
Andreas Wiedemann: "Komm mit uns das Grenzland aufbauen!". Ansiedlung und neue Strukturen in den ehemaligen Sudetengebieten 1945-1952. Klartext Verlag, Essen 2008. 482 stran, 34,90 EUR
(Podle článku Rainera F. Schmidta ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 10.12.2009 s názvem „Gewünschte Nivellierung“ volně zpracoval Lukáš Beer. Ilustrační foto převzato z webu Geogr. rozhledy)
