Poválečné vyhnání Němců z území bývalé ČSR a následné osídlování pohraničí novým obyvatelstvem znamenalo svým rozsahem a časovou radikálností (květen 1945 – léto 1947) v dějinách Čech a Moravy nesrovnatelný, ojediněle velký demografický zásah. Toto „stěhování národů“ v praxi znamenalo celkovou migraci 4,7 milionů lidí, pohyb 3 milionů bývalých občanů směrem převážně na západ mimo hranice země ale také mimo jiné i příliv nových osadníků, svým kulturním a etnickým původem cizích českomoravskému prostoru, z oblastí východní Evropy. Skutečnost, že se celkový hospodářský a kulturní úpadek poválečného Československa časově kryje s působením komunistické diktatury (a tím se tento úpadek zpravidla zdůvodňuje) nám ztěžuje možnost opravdu objektivně posoudit, do jaké míry byla tato, řekněme výměna obyvatelstva svým dopadem „přínosná“ či naopak. Vzhledem k tomu, že je ale všeobecně známo, že prvotní příliv nových obyvatel se z naprosté většiny konal z čistě zištných a materielních důvodů a že šlo o rozkrádání, osobní obohacování a rozšustrování majetku po Němcích ve velkém a že nově přicházející obyvatelé z východní Evropy byli téměř vždy negramotní a nezvyklí středoevropských hospodářských poměrů, přinejmenším naznačují, že neutěšené poměry v pohraničí v druhé polovině 20.století nelze přičíst pouze na vrub komunistickému režimu. Koneckonců bylo to právě vyhnání a s tím související totální degermanizace Čech a Moravy, které výrazně napomohla odstartovat a zajistit úspěšné převzetí moci komunisty v únoru 1948. Rok 1945 byl tedy v českých dějinách historickým mezníkem a znamenal jakési fiktivní geografické posunutí Čech a Moravy ze svého tisíciletého tradičního kulturního středoevropského životního prostoru směrem na východ, a to nejen politicky a hospodářsky, ale i kulturně-etnicky.
Čechy a Morava mohly být po válce jednou z nejbohatších zemí Evropy
Tzv. Košickým vládním programem z dubna 1945 byla už konkrétně nastolena cesta k národnostnímu „vyčištění“ prostoru státu ale také cesta k postupné likvidaci soukromého vlastnictví. Prosperita v českomoravském prostoru se odvíjela od úsilí nejméně pěti generací po staletí zde spolu žijících etnik. Ty vytvořily v průběhu 19. století průmyslový národ, jediné sociálně ekonomicky konzistentní průmyslové společenství v rakousko - uherské monarchii, mající rozhodující podíl na tvorbě jejího hrubého národního důchodu (jenom na okraj - toto období rozkvětu našich zemí časově zapadá do „300 let trvajícího temna“, jak jej prezentují naši národovečtí nacionalisté).
Jaké však byly poválečné hospodářské předpoklady našich zemí pro další vývoj charakterizuje historik F.Chocholatý-Gröger: „Na území Protektorátu Čechy a Morava byly z Říše přesouvány moderní průmyslové technologie, aby byly uchráněny před spojeneckým bombardováním. Na konci války tak bylo, podle kvalifikovaných odhadů morálně odepsáno jen asi 55 % průmyslových technologií. V poválečné Evropě na tom byly lépe jen země, které se přímo neúčastnily války na některé z bojujících stran a které byly ušetřeny ničivých náletů. České země tak díky tomu a také díky vysoké civilizační kvalitě zde v roce 1945 žijícího obyvatelstva měly objektivně všechny předpoklady stát se v příštím desetiletí jednou z nejbohatších zemí Evropy.“ K tomu ještě můžeme dodat, že některá města v tzv. Sudetech byla anglo-americkým bombardováním vystavena více než území v Protektorátu, zato ale nesrovnatelně méně než jiná říšskoněmecká průmyslová města.
Nižší kvalifikace a jiná sociální struktura nových osídlenců
Podíl civilizačně vyspělého a vysoce kvalifikovaného německého etnika na vytváření HDP činil v předválečném Československu ca 35 %. Mnoha set miliardový majetek konfiskovaný v letech 1945 - 1946 německému obyvatelstvu byl doslova a do písmene zdevastován a rozkraden. Značnou mírou do pomohlo vlivu KSČ v zemi, a to buď přímo – přivlastňováním si majetku levicovými aktivisty, a nebo nepřímo vychováváním tohoto nově příchozího „lumpenproletariátu“ v duchu budoucích sympatizantů a voličů KSČ. Ve stejném období dochází k osidlování pohraničí převážně zemědělskou čeledí, dělníky a řemeslníky z vnitrozemí, kteří přicházeli z mnohdy jiného klimatického a kulturně historického prostředí než bylo pohraničí.
„Vyhnané kvalitní a kvalifikované zemědělsko - průmyslové vrstvy německého etnika byly nahrazeny zemědělsko - dělnickými vrstvami, k nimž nutno připočíst pologramotné a negramotné “repatrianty” z východní Evropy, které většinou neuměly hospodařit a ani k tomu často neměly znalostní předpoklady. Produktivitu práce původní populace však nenahradili ani zlomkově. Masový přesun české zemědělské čeledě a dělníků ze statků, dílen a továren do pohraničí vyvolal rozpad hospodářsko - společenských struktur ve vnitrozemí. Byla tak závažným způsobem narušena sociálně - ekonomická struktura zemědělství a průmyslu a. dochází k rozpadu tradičních společenských vazeb a vztahů, které se vytvářely v českých zemích po řadu generací.“ (F.Chocholatý-Gröger)
Čím větší odbojář, tím větší oprávnění k získání nového majetku v pohraničí
Přidělování nového majetku a půdy po Němcích v pohraničí se uplatňovalo ze dvou hledisek – „národněosvobozeneckého“ a sociálně-třídního. První hledisko znamenalo v praxi totální degermanizaci pohraničí ve smyslu vytvoření národního slovanského státu. Přednostní právo měli účastníc “národně osvobozeneckého boje“ (vojáci, partyzáni), političtí vězňové, ilegální pracovníci, deportovaní, jejich rodinní příslušníci. K tomu, aby se člověk stal účastníkem zmiňovaného národně osvobozeneckého boje ve skutečnosti bohatě stačilo, že se v posledních hodinách války ale i po jejím ukončení sebrala tlupa „partyzánů“ a vypravila se do vedlejší vesnice postřílet nebo lynčovat německé civilisty. Koneckonců tzv. divoký odsun Němců v prvních poválečných měsících se chápal jako úspěšné vyvrcholení národně osvobozeneckého boje. Není proto divu, že vidina snadného zbohatnutí motivovala mnoho lidí se na poslední chvíli pustit do „osvobozujících“ bojů a být odbojářem nebo partyzánem bylo „in“ třebas i jen na oko.
Druhou skupinu přesně formuloval už Košický vládní program tak, že na konfiskovanou půdu budou mít nárok ti, kdo svým třídním původem dávali „záruku bezpečnosti našeho pohraničního území vůči podvratným živlům zahraniční reakce", lidé nemajetní, deputátníci, zemědělští dělníci, domkáři, malorolníci atd. Z těchto vrstev se později úspěšně rekrutovali voliči KSČ. K oprávněným uchazečům patřili dále reemigranti, o kterých se zmíníme později.
Beneš se zasloužil o stát – totiž o Svobodný stát Bavorsko
Velkou část německého majetku se podařilo úspěšně „prohospodařit“, V prvních letech velká část nových osídlenců prchala z beznadějně nehostinného kraje, kde nebyla možnost patřičného výdělku, z oblastí, odkud byly stěhovány průmyslové podniky do vnitrozemí, ze sídlišť, která byla dvakrát nepříliš úspěšně združstevňována. Příchozí neměli vztah k „nové“ zemi (v níž bylo desetitisíce stavení zplundrováno a mnoho dalších se rozpadalo) ani k nové práci a často měli i hlad.
S trochou nadsázky nakonec lze tedy konstatovat, že Edvard Beneš a jeho ideoví přívrženci z řad „vlastenců“ se nakonec přece jen „zasloužili o stát“. Ovšem ne o ten náš, nýbrž o Svobodný stát Bavorsko. Převážná část sudetských Němců – totiž 1 milion lidí – byla odsunuta do poválečného Bavorska. Zprvu na vyhnance v zemi vyhládlé a zdevastované válkou nebyl nikdo zvědav. Sudetští Němci se ale výrazně podíleli na znovuvýstavbě země a pomáhali tak budovat její prosperitu. Dnes je Bavorsko nejbohatší německou spolkovou zemí...
Etnický původ novoosídlenců pohraničí
Počet předpokládaných osídlenců se neměl a ani nemohl krýt s počtem odsunutých Němců, jichž zde před válkou žilo kolem 3,2 mil. Nebylo to možné vzhledem k zachování rovnováhy mezi vnitrozemím a pohraničím, protože počet obyvatel Československa činil po skončení války 10,5 mil. Vláda tedy usilovala o zalidnění za každou cenu, nehledě vždy na „kvalitu“ příchozích vrstev. Počítalo se, že v pohraničí bude žít asi 2,3 mil. Čechů a Slováků, nových osídlenců mělo přijít okolo 2 mil.
Již v květnu 1945 se v původně německém pohraničí objevili první Češi – železničáři, členové finanční stráže a příslušníci SNB a pár týdnů na to i první čeští novoosídlenci. Od května do srpna 1945 osídlilo nyní tedy národnostně české pohraničí 80.000 rodin zemědělských dělníků a malorolníků z vnitrozemí, kteří se ujali nejvýznamnějších podniků v nejdůležitějších výrobních oblastech. Osídlenci přicházeli v době, kdy Němci ještě žili na hospodářstvích. Určitá váhavost „jít osídlit“, daná psychickou zábranou „hospodaření na cizím“, jehož majitel bude vyhnán, byla záhy překonána vlastními materiálními potřebami a morální podporou štvavých „vlastenců“, kteří hlásali, že negativní stránky osidlování se musí vzhledem historickému významu tohoto národního boje přehlížet a že se jedná o spravedlivou odplatu na Němcích.
První poválečné měsíce se vyznačovaly živelnou kolonizací a značnou migrací obyvatel, z nichž většina přicházela do pohraničí ze zištných důvodů. Po vlně těchto „zlatokopů" začala migrace úředně kontrolovaná. Největší procento nových osídlenců tvořily především rodiny a jednotlivci z Jihočeského, Západočeského a Středočeského kraje a o něco později také Slováci přestěhovaní ze Slovenska. Vláda usilovala o co největší příliv slovanského obyvatelstva, vznikl ale brzo problém, kde vzít vhodné (a slušné) lidi, už jenom proto, aby byl zajištěn jakž takž hospodářský chod, což se ve srovnání s dřívějšími poměry naprosto nedařilo. Proto jistá skupina Němců byla označena oficiálně jako z hospodářských důvodů nepostradatelná a byla ušetřena vyhnání, řada z nich ale musela pracovat např. v Jáchymovských dolech, jiní zas z důvodu „pracovní povinnosti Němců“ byli donuceni odejít před vyhnáním v roce 1946 krátkodobě za pracovním nasazením do vnitrozemí. Zbývající Němce pak čekal jenom tzv. řízený rozptyl po území ČSR a asimilace. Stále však chybělo obyvatelstvo, které by nahradilo 3 miliony vyhnaných. Praha proto přišla s plánem tzv. reemigrace, do země byli zváni tzv. čeští a slovenští krajané.
Do Československa reemigrovalo více než 100.000 osob, z nichž se přibližně 80.000 usadilo v pohraničí. První plány reemigrace vypracovávala ještě tzv. československá exilová vláda za války, když zvažovala jak bude nahrazovat vyhnané německé obyvatelstvo. Také se původně počítalo s podstatně větším počtem reemigrantů z východní Evropy, zkomplikovaly to ale různé mezinárodní smlouvy. Na konci roku 1946, kdy již bylo v pohraničí 2 milióny Čechů a Slováků, se čekalo na dalších 300.000 osídlenců.
Rokem reemigrace se stal rok 1947 a tato skončila v r. 1949, ale ještě v r. 1950 se vracely některé menší skupiny. Nejpočetnější skupinu reemigrantů tvořili volyňští Češi, kterých přišlo na základě mezistátní dohody se SSSR v průběhu roku 1947 kolem 34.000, z nichž se cca 20.000 usadilo v zemědělství.
K reemigraci z Volyně se připojili optanti z bývalé Podkarpatské Rusi v počtu cca 5.000 osob. 10. 7. 1946 byla uzavřena dohoda o reemigraci s Rumunskem, odkud se v letech 1947 – 1949 vrátilo kolem 20.000 reemigrantů, většinou Slováků. Rumunská vláda povolovala vystěhování pouze těm nejchudším z nejchudších, nebýt tohoto rumunského zákroku, přivolala by tehdejší československá vláda do země podstatně větší počet slovenských a českých Rumunů. Další početnou skupinou byli osídlenci z Polska (20.000).
Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny bývalé německé zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli Češi a Slováci z dalších východoevropských oblastí - Polska, Jugoslávie, Bulharska a Rumunska. Usídlenci z jihovýchodní Evropy si oblíbili zejména jižní Moravu, která jim připomínala balkánské klima. Většina reemigrantů přicházela – řečeno diplomaticky - z odlišných sociálních a společenských poměrů a v reemigraci viděli řešení své tíživé ekonomické situace. Často se rodiny usadily a posléze přicházeli za nimi staří rodiče a další příbuzní. Reemigranti byli pro svůj vzhled, negramotnost a udržování odlišných tradic často terčem posměchu Čechů pocházejících z vnitrozemí. Zatímco ale Češi z vnitrozemí a Slováci vykazovali zpočátku velkou fluktuaci – zkoušeli v pohraničí štěstí a jak se materiálně obohatili zas odešli, reemigranti v nově nabyté vlasti zůstávali, protože pro ně nebyla cesta zpět a postupem času asimilovali.
Etnicky podmíněné konflikty mezi osídlenci z vnitrozemí a osídlenci z východní Evropy
Příčinou, že se ostatní osídlenci dívali na reemigranty jako na „přivandrovalce" a „cikány“, ať se jednalo o rolníky z Volyně a Jugoslávie, či o chudé pastevce z rumunského Rudohoří, nebyly jen přednostní příděly, které jim zajišťovala československá vláda před domácími osídlenci z vnitrozemí, ale celkový způsob života silně poznamenaný jinoetnickým prostředím. Stalo se běžným nazývat je apelativem země, odkud reemigrovali: Poláci, Rumuni, Volyňáci, Bulhaři. Souviselo to také s jejich negramotností nebo pologramotností, s analfabetismem, mnozí na nových usedlostech neuměli ani hospodařit. Češi dávali například svou averzi a pohrdání Rusíny na Tachovsku najevo tím, že odmítali naslouchat rusínštině a tvrdili, že je nesrozumitelná, docházelo i k slovním a někdy i fyzickým útokům.
Nebylo předmětem žádné studie, do jaké míry nové etnické poměry v Čechách a na Moravě po roce 1945 resp. v následujících letech asimilace a fyzického promíšení všeobecně ovlivnily rasové poměry českého obyvatelstva, lze ale z logických důvodů předpokládat jistý posun hodnot, které by zřejmě již nevyzněly tak, jak to bylo konstatováno v hrubých rasových náčrtech datujících se z období prvních let Protektorátu a vztahující se čistě na Čechy (45 % převážně severští, dinarští nebo západní lidé a vyrovnaní míšenci s podílem těchto rasových skupin, 40 % nevyrovnaní míšenci s převládajícími východními a východobaltskými rasovými znaky a 15 % rasově cizí osoby).
Počet Romů v Čechách a na Moravě počátkem roku 1947 byl již 30x vyšší než těsně po skončení války
Všeobecně je zažitá představa, že hromadné stěhování Romů do našich zemí, převážně do pohraničí, je zásluhou komunistického režimu. Je bezpochyby pravdou, že způsob verbování a ubytovávání Romů a jejich provádění asimilačních pokusů (dá-li se to tak vůbec říci) byl zejména v 50.-70. létech byl ovlivněn komunistickou doktrínou budování nejdříve „lidově-demokratické“ a později „socialistické“ společnosti. Neopomínejme ale, že zásadním předpokladem k tomu, aby k silné migraci Romů do Čech a na Moravu vůbec mohlo v takovém masovém měřítku dojít, bylo vyhnání jedné třetiny původního obyvatelstva našich zemí. A obráceně – nebylo to zrovna vyhnání Němců z vlasti, které se stalo jedním ze zásadních předpokladů pro uchopení moci komunisty? A to jsme zcela vynechali psychologickou stránku – totiž vnitřní vztah nově příchozích obyvatel resp. organizátorů etnických čacher v Praze k snadno nabytému majetku po Němcích a jejich neexistující emocionální pouta k cizí nové „vlasti“. Jedině tak se dá vysvětlit tento necitlivý a kulturně barbarský zákrok, jakýmž se umožnění a všemožné podporování migrace Romů do našich zemí jeví.
Skutečnost se má tak, že kočovné kmeny začaly do našich zemí proudit již v květnu 1945 a s prvními násilně vyhnanými (nebo fyzicky vylikvidovanými) Němci se kraje zalidňovaly postupně mimo jiné i Romy. Po roce 1945 začali za prací přicházet Romové z romských osad na Slovensku. Nutno dodat, že přicházeli dobrovolně a nikdo je k tomu nenutil. Podle soupisu Romů provedeného počátkem roku 1947 státními orgány žilo v českých zemích již 17.000 Romů – to je 30krát více než v květnu 1945. Migrace Romů samozřejmě nadále stoupala razantním tempem. Směřovali především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím odsunuto německé obyvatelstvo. Pouze 5 % dnešního romského obyvatelstva jsou původní potomci českých a moravských Romů a Sintů. A právě z nejhorších, nejchudších slovenských osad - „romane gava“ - k nám přišla po válce většina Romů z východu. Celé rodiny přicházely dobrovolnou, někdy i tzv. řízenou migrací a byly zvány na práci do průmyslových podniků i v rámci osídlování pohraničí po roce 1946).
Plody novodobé „husitské revoluce“
Českomoravský prostor prodělal za posledních více než 60 let tedy i zásadní biologické změny a prodělává je dodnes, nebylo by na škodu poodkrýt trochu stín 40 let trvající komunistické diktatury, který často zakrývá i negativní dopady s tímto režimem přímo nesouvisející, dopady opatření, která se děla nejdříve před nastolením této diktatury. Přesto je veškerý úpadek našich zemí obvykle přisuzován právě jenom komunismu a ne prvním třem poválečným letem, které tento vývoj bezprostředně navodily.
Osobní obrázek si také mohl udělat každý, kdo před rokem 1989 cestoval do příhraničí komunistické NDR a mohl srovnávat pořádek a vzhled obcí na druhé straně, postižené socialismem stejně tak jako pohraničí české. Co se také dalo čekat, když tyto etnické proměny byly výsledkem jakési novodobé „husitské revoluce“? Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: „Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.“
Pravda, srovnání je to trochu nadsazené, ale přece jen, položme si otázku: Co nám husitství kdysi přineslo? Čechy a Morava, které patřily před husitskými válkami v Evropě k zemím s vedoucí pozicí, byly následky husitství ve svém vývoji a pokroku vrženy daleko zpět a trvalo téměř plných 200 let, než se z tohoto úpadku mohly zase vzpamatovat. Ale to je už jiná kapitola.
Čechy a Morava mohly být po válce jednou z nejbohatších zemí Evropy
Tzv. Košickým vládním programem z dubna 1945 byla už konkrétně nastolena cesta k národnostnímu „vyčištění“ prostoru státu ale také cesta k postupné likvidaci soukromého vlastnictví. Prosperita v českomoravském prostoru se odvíjela od úsilí nejméně pěti generací po staletí zde spolu žijících etnik. Ty vytvořily v průběhu 19. století průmyslový národ, jediné sociálně ekonomicky konzistentní průmyslové společenství v rakousko - uherské monarchii, mající rozhodující podíl na tvorbě jejího hrubého národního důchodu (jenom na okraj - toto období rozkvětu našich zemí časově zapadá do „300 let trvajícího temna“, jak jej prezentují naši národovečtí nacionalisté).
Jaké však byly poválečné hospodářské předpoklady našich zemí pro další vývoj charakterizuje historik F.Chocholatý-Gröger: „Na území Protektorátu Čechy a Morava byly z Říše přesouvány moderní průmyslové technologie, aby byly uchráněny před spojeneckým bombardováním. Na konci války tak bylo, podle kvalifikovaných odhadů morálně odepsáno jen asi 55 % průmyslových technologií. V poválečné Evropě na tom byly lépe jen země, které se přímo neúčastnily války na některé z bojujících stran a které byly ušetřeny ničivých náletů. České země tak díky tomu a také díky vysoké civilizační kvalitě zde v roce 1945 žijícího obyvatelstva měly objektivně všechny předpoklady stát se v příštím desetiletí jednou z nejbohatších zemí Evropy.“ K tomu ještě můžeme dodat, že některá města v tzv. Sudetech byla anglo-americkým bombardováním vystavena více než území v Protektorátu, zato ale nesrovnatelně méně než jiná říšskoněmecká průmyslová města.
Nižší kvalifikace a jiná sociální struktura nových osídlenců
Podíl civilizačně vyspělého a vysoce kvalifikovaného německého etnika na vytváření HDP činil v předválečném Československu ca 35 %. Mnoha set miliardový majetek konfiskovaný v letech 1945 - 1946 německému obyvatelstvu byl doslova a do písmene zdevastován a rozkraden. Značnou mírou do pomohlo vlivu KSČ v zemi, a to buď přímo – přivlastňováním si majetku levicovými aktivisty, a nebo nepřímo vychováváním tohoto nově příchozího „lumpenproletariátu“ v duchu budoucích sympatizantů a voličů KSČ. Ve stejném období dochází k osidlování pohraničí převážně zemědělskou čeledí, dělníky a řemeslníky z vnitrozemí, kteří přicházeli z mnohdy jiného klimatického a kulturně historického prostředí než bylo pohraničí.
„Vyhnané kvalitní a kvalifikované zemědělsko - průmyslové vrstvy německého etnika byly nahrazeny zemědělsko - dělnickými vrstvami, k nimž nutno připočíst pologramotné a negramotné “repatrianty” z východní Evropy, které většinou neuměly hospodařit a ani k tomu často neměly znalostní předpoklady. Produktivitu práce původní populace však nenahradili ani zlomkově. Masový přesun české zemědělské čeledě a dělníků ze statků, dílen a továren do pohraničí vyvolal rozpad hospodářsko - společenských struktur ve vnitrozemí. Byla tak závažným způsobem narušena sociálně - ekonomická struktura zemědělství a průmyslu a. dochází k rozpadu tradičních společenských vazeb a vztahů, které se vytvářely v českých zemích po řadu generací.“ (F.Chocholatý-Gröger)
Čím větší odbojář, tím větší oprávnění k získání nového majetku v pohraničí
Přidělování nového majetku a půdy po Němcích v pohraničí se uplatňovalo ze dvou hledisek – „národněosvobozeneckého“ a sociálně-třídního. První hledisko znamenalo v praxi totální degermanizaci pohraničí ve smyslu vytvoření národního slovanského státu. Přednostní právo měli účastníc “národně osvobozeneckého boje“ (vojáci, partyzáni), političtí vězňové, ilegální pracovníci, deportovaní, jejich rodinní příslušníci. K tomu, aby se člověk stal účastníkem zmiňovaného národně osvobozeneckého boje ve skutečnosti bohatě stačilo, že se v posledních hodinách války ale i po jejím ukončení sebrala tlupa „partyzánů“ a vypravila se do vedlejší vesnice postřílet nebo lynčovat německé civilisty. Koneckonců tzv. divoký odsun Němců v prvních poválečných měsících se chápal jako úspěšné vyvrcholení národně osvobozeneckého boje. Není proto divu, že vidina snadného zbohatnutí motivovala mnoho lidí se na poslední chvíli pustit do „osvobozujících“ bojů a být odbojářem nebo partyzánem bylo „in“ třebas i jen na oko.
Druhou skupinu přesně formuloval už Košický vládní program tak, že na konfiskovanou půdu budou mít nárok ti, kdo svým třídním původem dávali „záruku bezpečnosti našeho pohraničního území vůči podvratným živlům zahraniční reakce", lidé nemajetní, deputátníci, zemědělští dělníci, domkáři, malorolníci atd. Z těchto vrstev se později úspěšně rekrutovali voliči KSČ. K oprávněným uchazečům patřili dále reemigranti, o kterých se zmíníme později.
Beneš se zasloužil o stát – totiž o Svobodný stát Bavorsko
Velkou část německého majetku se podařilo úspěšně „prohospodařit“, V prvních letech velká část nových osídlenců prchala z beznadějně nehostinného kraje, kde nebyla možnost patřičného výdělku, z oblastí, odkud byly stěhovány průmyslové podniky do vnitrozemí, ze sídlišť, která byla dvakrát nepříliš úspěšně združstevňována. Příchozí neměli vztah k „nové“ zemi (v níž bylo desetitisíce stavení zplundrováno a mnoho dalších se rozpadalo) ani k nové práci a často měli i hlad.
S trochou nadsázky nakonec lze tedy konstatovat, že Edvard Beneš a jeho ideoví přívrženci z řad „vlastenců“ se nakonec přece jen „zasloužili o stát“. Ovšem ne o ten náš, nýbrž o Svobodný stát Bavorsko. Převážná část sudetských Němců – totiž 1 milion lidí – byla odsunuta do poválečného Bavorska. Zprvu na vyhnance v zemi vyhládlé a zdevastované válkou nebyl nikdo zvědav. Sudetští Němci se ale výrazně podíleli na znovuvýstavbě země a pomáhali tak budovat její prosperitu. Dnes je Bavorsko nejbohatší německou spolkovou zemí...
Etnický původ novoosídlenců pohraničí
Počet předpokládaných osídlenců se neměl a ani nemohl krýt s počtem odsunutých Němců, jichž zde před válkou žilo kolem 3,2 mil. Nebylo to možné vzhledem k zachování rovnováhy mezi vnitrozemím a pohraničím, protože počet obyvatel Československa činil po skončení války 10,5 mil. Vláda tedy usilovala o zalidnění za každou cenu, nehledě vždy na „kvalitu“ příchozích vrstev. Počítalo se, že v pohraničí bude žít asi 2,3 mil. Čechů a Slováků, nových osídlenců mělo přijít okolo 2 mil.
Již v květnu 1945 se v původně německém pohraničí objevili první Češi – železničáři, členové finanční stráže a příslušníci SNB a pár týdnů na to i první čeští novoosídlenci. Od května do srpna 1945 osídlilo nyní tedy národnostně české pohraničí 80.000 rodin zemědělských dělníků a malorolníků z vnitrozemí, kteří se ujali nejvýznamnějších podniků v nejdůležitějších výrobních oblastech. Osídlenci přicházeli v době, kdy Němci ještě žili na hospodářstvích. Určitá váhavost „jít osídlit“, daná psychickou zábranou „hospodaření na cizím“, jehož majitel bude vyhnán, byla záhy překonána vlastními materiálními potřebami a morální podporou štvavých „vlastenců“, kteří hlásali, že negativní stránky osidlování se musí vzhledem historickému významu tohoto národního boje přehlížet a že se jedná o spravedlivou odplatu na Němcích.
První poválečné měsíce se vyznačovaly živelnou kolonizací a značnou migrací obyvatel, z nichž většina přicházela do pohraničí ze zištných důvodů. Po vlně těchto „zlatokopů" začala migrace úředně kontrolovaná. Největší procento nových osídlenců tvořily především rodiny a jednotlivci z Jihočeského, Západočeského a Středočeského kraje a o něco později také Slováci přestěhovaní ze Slovenska. Vláda usilovala o co největší příliv slovanského obyvatelstva, vznikl ale brzo problém, kde vzít vhodné (a slušné) lidi, už jenom proto, aby byl zajištěn jakž takž hospodářský chod, což se ve srovnání s dřívějšími poměry naprosto nedařilo. Proto jistá skupina Němců byla označena oficiálně jako z hospodářských důvodů nepostradatelná a byla ušetřena vyhnání, řada z nich ale musela pracovat např. v Jáchymovských dolech, jiní zas z důvodu „pracovní povinnosti Němců“ byli donuceni odejít před vyhnáním v roce 1946 krátkodobě za pracovním nasazením do vnitrozemí. Zbývající Němce pak čekal jenom tzv. řízený rozptyl po území ČSR a asimilace. Stále však chybělo obyvatelstvo, které by nahradilo 3 miliony vyhnaných. Praha proto přišla s plánem tzv. reemigrace, do země byli zváni tzv. čeští a slovenští krajané.
Do Československa reemigrovalo více než 100.000 osob, z nichž se přibližně 80.000 usadilo v pohraničí. První plány reemigrace vypracovávala ještě tzv. československá exilová vláda za války, když zvažovala jak bude nahrazovat vyhnané německé obyvatelstvo. Také se původně počítalo s podstatně větším počtem reemigrantů z východní Evropy, zkomplikovaly to ale různé mezinárodní smlouvy. Na konci roku 1946, kdy již bylo v pohraničí 2 milióny Čechů a Slováků, se čekalo na dalších 300.000 osídlenců.
Rokem reemigrace se stal rok 1947 a tato skončila v r. 1949, ale ještě v r. 1950 se vracely některé menší skupiny. Nejpočetnější skupinu reemigrantů tvořili volyňští Češi, kterých přišlo na základě mezistátní dohody se SSSR v průběhu roku 1947 kolem 34.000, z nichž se cca 20.000 usadilo v zemědělství.
K reemigraci z Volyně se připojili optanti z bývalé Podkarpatské Rusi v počtu cca 5.000 osob. 10. 7. 1946 byla uzavřena dohoda o reemigraci s Rumunskem, odkud se v letech 1947 – 1949 vrátilo kolem 20.000 reemigrantů, většinou Slováků. Rumunská vláda povolovala vystěhování pouze těm nejchudším z nejchudších, nebýt tohoto rumunského zákroku, přivolala by tehdejší československá vláda do země podstatně větší počet slovenských a českých Rumunů. Další početnou skupinou byli osídlenci z Polska (20.000).
Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny bývalé německé zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli Češi a Slováci z dalších východoevropských oblastí - Polska, Jugoslávie, Bulharska a Rumunska. Usídlenci z jihovýchodní Evropy si oblíbili zejména jižní Moravu, která jim připomínala balkánské klima. Většina reemigrantů přicházela – řečeno diplomaticky - z odlišných sociálních a společenských poměrů a v reemigraci viděli řešení své tíživé ekonomické situace. Často se rodiny usadily a posléze přicházeli za nimi staří rodiče a další příbuzní. Reemigranti byli pro svůj vzhled, negramotnost a udržování odlišných tradic často terčem posměchu Čechů pocházejících z vnitrozemí. Zatímco ale Češi z vnitrozemí a Slováci vykazovali zpočátku velkou fluktuaci – zkoušeli v pohraničí štěstí a jak se materiálně obohatili zas odešli, reemigranti v nově nabyté vlasti zůstávali, protože pro ně nebyla cesta zpět a postupem času asimilovali.
Etnicky podmíněné konflikty mezi osídlenci z vnitrozemí a osídlenci z východní Evropy
Příčinou, že se ostatní osídlenci dívali na reemigranty jako na „přivandrovalce" a „cikány“, ať se jednalo o rolníky z Volyně a Jugoslávie, či o chudé pastevce z rumunského Rudohoří, nebyly jen přednostní příděly, které jim zajišťovala československá vláda před domácími osídlenci z vnitrozemí, ale celkový způsob života silně poznamenaný jinoetnickým prostředím. Stalo se běžným nazývat je apelativem země, odkud reemigrovali: Poláci, Rumuni, Volyňáci, Bulhaři. Souviselo to také s jejich negramotností nebo pologramotností, s analfabetismem, mnozí na nových usedlostech neuměli ani hospodařit. Češi dávali například svou averzi a pohrdání Rusíny na Tachovsku najevo tím, že odmítali naslouchat rusínštině a tvrdili, že je nesrozumitelná, docházelo i k slovním a někdy i fyzickým útokům.
Nebylo předmětem žádné studie, do jaké míry nové etnické poměry v Čechách a na Moravě po roce 1945 resp. v následujících letech asimilace a fyzického promíšení všeobecně ovlivnily rasové poměry českého obyvatelstva, lze ale z logických důvodů předpokládat jistý posun hodnot, které by zřejmě již nevyzněly tak, jak to bylo konstatováno v hrubých rasových náčrtech datujících se z období prvních let Protektorátu a vztahující se čistě na Čechy (45 % převážně severští, dinarští nebo západní lidé a vyrovnaní míšenci s podílem těchto rasových skupin, 40 % nevyrovnaní míšenci s převládajícími východními a východobaltskými rasovými znaky a 15 % rasově cizí osoby).
Počet Romů v Čechách a na Moravě počátkem roku 1947 byl již 30x vyšší než těsně po skončení války
Všeobecně je zažitá představa, že hromadné stěhování Romů do našich zemí, převážně do pohraničí, je zásluhou komunistického režimu. Je bezpochyby pravdou, že způsob verbování a ubytovávání Romů a jejich provádění asimilačních pokusů (dá-li se to tak vůbec říci) byl zejména v 50.-70. létech byl ovlivněn komunistickou doktrínou budování nejdříve „lidově-demokratické“ a později „socialistické“ společnosti. Neopomínejme ale, že zásadním předpokladem k tomu, aby k silné migraci Romů do Čech a na Moravu vůbec mohlo v takovém masovém měřítku dojít, bylo vyhnání jedné třetiny původního obyvatelstva našich zemí. A obráceně – nebylo to zrovna vyhnání Němců z vlasti, které se stalo jedním ze zásadních předpokladů pro uchopení moci komunisty? A to jsme zcela vynechali psychologickou stránku – totiž vnitřní vztah nově příchozích obyvatel resp. organizátorů etnických čacher v Praze k snadno nabytému majetku po Němcích a jejich neexistující emocionální pouta k cizí nové „vlasti“. Jedině tak se dá vysvětlit tento necitlivý a kulturně barbarský zákrok, jakýmž se umožnění a všemožné podporování migrace Romů do našich zemí jeví.
Skutečnost se má tak, že kočovné kmeny začaly do našich zemí proudit již v květnu 1945 a s prvními násilně vyhnanými (nebo fyzicky vylikvidovanými) Němci se kraje zalidňovaly postupně mimo jiné i Romy. Po roce 1945 začali za prací přicházet Romové z romských osad na Slovensku. Nutno dodat, že přicházeli dobrovolně a nikdo je k tomu nenutil. Podle soupisu Romů provedeného počátkem roku 1947 státními orgány žilo v českých zemích již 17.000 Romů – to je 30krát více než v květnu 1945. Migrace Romů samozřejmě nadále stoupala razantním tempem. Směřovali především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím odsunuto německé obyvatelstvo. Pouze 5 % dnešního romského obyvatelstva jsou původní potomci českých a moravských Romů a Sintů. A právě z nejhorších, nejchudších slovenských osad - „romane gava“ - k nám přišla po válce většina Romů z východu. Celé rodiny přicházely dobrovolnou, někdy i tzv. řízenou migrací a byly zvány na práci do průmyslových podniků i v rámci osídlování pohraničí po roce 1946).
Plody novodobé „husitské revoluce“
Českomoravský prostor prodělal za posledních více než 60 let tedy i zásadní biologické změny a prodělává je dodnes, nebylo by na škodu poodkrýt trochu stín 40 let trvající komunistické diktatury, který často zakrývá i negativní dopady s tímto režimem přímo nesouvisející, dopady opatření, která se děla nejdříve před nastolením této diktatury. Přesto je veškerý úpadek našich zemí obvykle přisuzován právě jenom komunismu a ne prvním třem poválečným letem, které tento vývoj bezprostředně navodily.
Osobní obrázek si také mohl udělat každý, kdo před rokem 1989 cestoval do příhraničí komunistické NDR a mohl srovnávat pořádek a vzhled obcí na druhé straně, postižené socialismem stejně tak jako pohraničí české. Co se také dalo čekat, když tyto etnické proměny byly výsledkem jakési novodobé „husitské revoluce“? Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: „Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.“
Pravda, srovnání je to trochu nadsazené, ale přece jen, položme si otázku: Co nám husitství kdysi přineslo? Čechy a Morava, které patřily před husitskými válkami v Evropě k zemím s vedoucí pozicí, byly následky husitství ve svém vývoji a pokroku vrženy daleko zpět a trvalo téměř plných 200 let, než se z tohoto úpadku mohly zase vzpamatovat. Ale to je už jiná kapitola.
Literatura: na vyžádání
