Na rozdíl od „vítače uprchlíků“ Matěje Stropnického přiznávají jeho ideologičtí kolegové v Německu a Rakousku hned na rovinu, že Zeleným jde předně o přenárodnění obyvatelstva

Homosexualismus, multirasová společnost a Židé – tři (zajisté náhodné) příklady z posledního týdne
Lukáš Beer

Matěj Stropnický, Volker Beck a Alexander van der Bellen mají 
mnohé společného. Především jsou ale vzornými žáky přenárodňovací 
ideologie Coudenhove-Kalergiho.

Zvláštní shodou okolností na sebe v našich zemích v uplynulých dnech kontroverzně upozornili přední politikové různých národních větví „zelených“ politických stran: V Česku česko-židovský předseda strany Zelených, Matěj Stropnický, nenechává nikoho na pochybách ohledně svého „vítačského“ postoje vůči imigrantské vlně, se kterou se nyní Evropa potýká. V Německu policie zase před několika dny nalezla při náhodné kontrole významného politika strany Zelených, poslance Volkera Becka (který se v zemi „proslavil“ jako „otec manželství homosexuálů“ a je známý jako bojovník proti „antisemitismu“) pervitin, načež se tento muž vzdal veškerých svých politických funkcí, včetně své funkce předsedy německo-izraelské poslanecké skupiny v Bundestagu. A rakouský zelený kandidát na úřad spolkového prezidenta v nadcházejících volbách, Alexander van der Bellen, se na návštěvě německého spolkového sněmu v Berlíně naprosto otevřeně rozpovídal o tom, jak si v souvislosti s aktuálním přílivem mimoevropských imigrantů na tento kontinent představuje ideální etnické složení budoucích „Spojených států evropských“ a docela tím nepokulhával za představami známého zakladatele panevropského hnutí a inspirátora zakladatelů Evropské unie, Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, jehož „evropská myšlenka“ stavěla na cíleném vybudování multirasově promíšené Evropy, řízené – jak to sám ve svých publikacích otevřeně nazýval – židovskými elitami, označovanými jím doslovně jako „panskou rasou“. Rakouský zelený politik van der Bellen sice o takovýchto „elitách“ ve svém projevu před německými poslanci nehovoří, nicméně naprosto v souladu s představami velkého myslitele panevropského hnutí volá po začlenění přistěhovalců z Asie a Afriky do evropského společenství takovým způsobem, aby budoucí generace ve „Spojených státech evropských“ nahlížely na každého zde žijícího Iráčana či Syřana automaticky jako typického představitele nové evropské generace. Ale pěkně popořádku.

Adam B. Bartoš: To, co je dnes módní kritizovat na islámu, se dá říci i o Židech

Debatní klub na téma "migrace" 

Migrace je téma skloňované v médiích ve všech pádech a existuje tak i značné množství lidí, kteří k němu zaujímají veřejně deklarované stanovisko. Do Debatního klubu přijali pozvání osobnosti se značně odlišnými postoji. Prvním je Adam B. Bartoš, předseda politické strany Národní demokracie, a druhým Pavel Novotný, bývalý šéfredaktor internetového periodika Extra. Vzhledem ke slovníku Pavla Novotného debatu nedoporučujeme mladistvým. Za Debatní klub konstatujeme, že byl vznesen návrh na Adama B. Bartoše s tím, že můžeme vulgarity a urážky z úst Pavla Novotného "vypípat", ale bylo nám sděleno, že nemáme nic takového činit a debatu ať ponecháme v původním znění. (-av-)

Adam Berčík: Co největší možná reemigrace neevropských přistěhovalců je možná

Díky Michalu Urbanovi, který již účinkoval v Debatním klubu a čas od času zmínil slova "Generace Identity", jsem začal být zvědavý o co jde. Až po relativně dlouhé době jsem se více méně náhodou dostal ke stránkám identitářského hnutí a začal podrobněji zkoumat obsah stránek, některé texty a odkazy. Překvapilo mne, že jde o hnutí mezinárodní a i to, k jakým odkazům, respektive koho, se hnutí hlásí. Rád bych se pokusil Generaci Identity představit díky Dotazníku, jako hnutí, které pro někoho může být alternativou při hledání zaujetí postoje k tomu, co se ve společnosti, politice a podobně děje. Adam Berčík, jako člen hnutí a autor řady textů publikovaných na stránkách identitářského hnutí, souhlasil s vystoupením v Dotazníku, za což mu děkuji. (-av-)

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (2.)

Spor o „českou krev“: Jak se diskuse o „odsunu“ Němců na stránkách elitního časopisu Dnešek v roce 1946 zrcadlila při hledání definice tzv. českého národního ducha. Argumentace neměla daleko k přenárodňovacím teoriím nacionálního socialismu.
Lukáš Beer

Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ 
a jejím určováním „krví“ se projevovalo 
jasně v tehdy aktuální problematice smíšených 
manželství. Češky provdané za Němce měly 
totiž být „odsunovány“ do Německa, což 
vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku 
veřejnosti. Ilustrační foto: dílo „Mutter und Kind 
und Traube“ od německého sochaře Rudolfa 
Kaesbacha (1873-1955). Jeho díla byla v 
letech 1939-1941 a v roce 1943 vystavována 
v Mnichově v rámci „Velké německé umělecké 
výstavy“. Foto: archiv autora.

V předchozím díle naznačenou diskrepanci mezi realitou a jejím fiktivním obrazem v souvislosti v vnímáním poválečného vývoje v Československu nacházíme i v postoji vůči problematice „odsunu“ Němců, kde ještě očividně živé vzpomínky na tzv. kolaboraci Čechů stály jasně v rozporu s fikcí o „národním duchu“. Bylo patrné, že zde běžná definice českého národního společenství naráží na přirozené hranice. Co je základním znakem každého příslušníka českého národa – je jím společný jazyk, je jím společné „cítění“, je jím dokonce něco jako „společná krev“? A vycházeje z těchto poznatků se vlastně vnucovala i otázka: Co odlišuje Čecha od Němce?

Závěry, které tehdy činila velká část autorů a čtenářů přispívajících svými texty do reprezentativního časopisu nekomunistické české inteligence, vydávaného Ferdinandem Peroutkou, mohou dnes leckoho překvapit. Teprve rok po skončení války, kdy celý svět pod dojmem nedávných událostí ještě pranýřoval „zhoubnou nacistickou ideologii“, celá řada českých autorů jakoby nekriticky převzala přenárodňovací úvahy nacionálních socialistů, přičemž vzpomeňme v této souvislosti několik (i pro širší veřejnost publikovaných) studií sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera o „čechizované německé krvi“ v současném českém národě z let 1942-1943. Müller na základě svých sociálně-antropologických výzkumů tvrdil, že přibližně ve dvou třetinách českého „národního tělesa“ proudí čechizovaná německá krev, a pokusil se o jakýsi historický výklad, ve kterém nastínil, že tento čechizační proces v našich zemích probíhal v několika vlnách.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (17.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část
Realizace propagace "evropského socialismu" Wernera Daitze v roce 1944
Lukáš Beer

Propagování evropské myšlenky ze strany Wernera Daitze 
se nezrodilo jako neautentický, taktický prostředek čistě 
povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření 
ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných 
evropských rezerv k zapojení do boje proti „amerikanismu“ 
a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, 
nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V předchozích kapitolách jsme měli možnost se seznámit s konceptem „evropského socialismu“ a uspořádání spolupráce evropských národů, zpracovaným Wernerem Daitzem (o autorovi ZDE). Tyto myšlenky byly formulovány především v jeho Evropské chartě. Jaký byl ale osud Daitzových myšlenek, jak je přijímal nacionálněsocialistický aparát a jakou podporu měly tyto myšlenky ze strany vedoucích činitelů? Z dochovaných dokumentů, zejména ze zachované korespondence s úřadem Alfreda Rosenberga je zřejmé, že se Daitzovy myšlenky dařilo úspěšně prosazovat, ač se tomu zdaleka nedělo bez komplikací. Úvodem je nutno také podotknout, že propagování evropské myšlenky ze strany Daitze se nezrodilo jako neautentický,  taktický prostředek čistě povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných evropských sil k zapojení do boje proti „amerikanismu“ a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V červnu 1944 zasílá Daitz říšskému vedoucímu Rosenbergovi exemplář Evropské charty, jež byla měsíc předtím vytištěna v Holandsku. V přiloženém dopise Daitz se zadostiučiněním konstatoval: „Jak se dozvídám, má ministerstvo propagandy o práci zájem a chce zorganizovat další vydání v několika jazycích. Také ve Francii se vydá francouzským nakladatelstvím zvláštní vydání, stejně tak i v Dánsku. Mimo to je první vydání v množství 50 až 60 tisíc exemplářů již rozebráno. Připravuje se druhé vydání, o které má kromě Wehrmachtu zájem také několik stranických organizací.“

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (14.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část
Evropská charta (1.)
Werner Daitz 

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.

Jsou [...] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [1]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo.

Na obranu evropského dědictví a identity

Evropa potřebuje znovu získat sebeurčení, jež bude prosto všech forem cizího vlivu. Evropský lid se bude muset společně postavit na svou obranu před cizí intervencí. Evropské národy mají odlišné, přesto úzce spřízněné kultury. Kulturní identita obohacuje a dává smysl životům jedinců i společenství.

Evropské kultury jsou ohroženy „globalizací“ ekonomiky, která upřednostňuje bezodkladnou poptávku konzumenta před významem místa či úctou k duchovním hodnotám a kulturnímu dědictví. Cizí společnosti, televizní mýdlové opery, noviny, reklama a velká část hudebního průmyslu šíří uniformní, nízkou kulturu, založenou na materialismu a krátkodobých vztazích, dle níž je jedinec redukován na úroveň pasivního konzumenta. Globalizace je založena na ignorování minulosti a lhostejnosti vůči budoucnosti – a na současnosti, pro níž je stále charakterističtější krize ekologická i duchovních hodnot. To činí nezbytným odmítnout veškeré formy utlačovatelského cizího imperialismu, jakým je mezinárodní finanční kapitalismus, sionismus a podobně, a nalézt opatření zaměřená na znovuzískání živého zájmu o sebeurčení evropského lidu. NATO je vojenská síla, jež je evropskému kontinentu cizí, a je vytvořena a užívána pouze se záměrem vojensky prosadit záměry Západu.

Multikulturalismus

Václav Junek 

Žijeme v divném světě. Ve světě, který by naši předkové patrně nepoznali – nebojíme se pána Boha, vědomě nedodržujeme desatero a dehonestujeme církev, podkopávajíce tento fundamentální pilíř naší civilizace se současným popíráním jejích zákonných nároků. Dovolíme znevažování estetických, interpersonálních a morálních hodnot, které jsme dostali už při narození do vínku jako genetický dar shůry a nepřipouštíme si, že se tak o své vůli nebezpečně vzdalujeme ideálu, jímž jsme se kdysi dávno tak razantně vydělili od pustého barbarství.

Universalistická ideologie „západních hodnot“ je stejně nebezpečnou hrobařkou Evropy jako její islamizace

K zásadám etnopolitiky: Kritika islamizace není to stejné jako kritika islámu
Václav Hradecký 

Pravicoví liberálové resp. neokonzervativci definují své ústřední cíle z „duchovního“ hlediska jako součást konfliktu mezi liberálním „Západem“, popř. jím universálně chápanými hodnotami (tak jak se například manifestují ve formě lidských práv) a mezi islámem, který je vnímán jako totalitární ideologie. Tento konflikt může být dle jejich představ vyřešen prostřednictvím celosvětového prosazení liberálních hodnot. Ale můžeme skutečně říci, že Evropa je ohrožena islámem jako takovým a že se u nebezpečí islamizace nejedná jen o dílčí symptom celkového neblahého vývoje?

Liberálové a neokonzervativci zastávají pozici, z níž vyplývá, že cílem společnosti je v první řadě materiální blahobyt a ideální lidské individuum je součástí homogenní masy nesvázaných individuí, optimalizovaných potřebám produkce a konzumu. Z pohled takovéhoto „světonázoru“ jsou lidé považováni pouze za vyměnitelný lidský potenciál, zatímco na „etnokulturní“ (tj. „národoveckou“ ve smyslu německého „völkisch“) identitu je nahlíženo jako na archaickou překážku při cestě do světa, ve kterém lidé podléhají jednotným představám o hodnotách a ve kterém mají být tito „osvobozeni“ od tradičních svazků a být „emancipováni“.