65 let staré plány na vytvoření federativního státu Čechů a Němců ztroskotaly

Výročí „Wiesbadenské úmluvy“ 
Franz Chocholatý Gröger 

Hans Schütz, Lev Prchala, 
Rudolf Lodgman von Auen a Richard Reitzner.

Přesně před šedesáti pěti léty generál Lev Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů, zastoupeným Dr. Rudolfem Lodgmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schützem. Úmluva byla ratifikována v Mnichově dne 4. srpna 1950 a o den později v Londýně. Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, „Československý národní výbor“ jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem.

„Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát“, psalo se v onom prohlášení z roku 1950. A stejně tak zde stála důležitá věta: „Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.“ K tomuto mělo dojít, „jakmile bude osvobozen český národ“ od komunismu. Společným programem bylo vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Plné znění této „Wiesbadenské úmluvy“ si přečtěte ZDE.

Němec, gestapák a sudeťák v podání českého filmu v letech 1945-1969

Německé „nacisty“ v poválečných českých filmech paradoxně často hráli německy hovořící židovští míšenci 

Němce v českých poválečných filmech ztělesňovali často nejen etničtí 
Němci, ale i židovští míšenci. Jedním z nich byla i „legendární postava 
esesáka“ v animovaném filmu Vzpoura hraček (1946), kterou zahrál herec 
Eduard Linkers. Jeho otec byl Žid, a proto Linkers (narozen v roce 1912) nesměl 
hrát divadlo. Zato směl za války v Praze pracovat jako učitel angličtiny. 
Po válce si zahrál celkem 12 rolí v českých filmech

Určitě pozoruhodnou studii, bezprostředně se dotýkající analýzy česko-německých vztahů, vypracoval před nedávnem Adam Trcala v podobě své magisterské diplomové práce Zeisler, Magerová a spol.: Obraz Němců v českém filmu let 1945-1969 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, Ústav filmu a audiovizuální kultury, 2014). Autor se zaměřil na zobrazování Němců (ať už sudetských Němců, „západních“ a „východních“ Němců nebo Rakušanů) v českém filmu let 1945 až 1969. „Tento časový rámec je zdola ohraničen koncem druhé světové války, a shora pak nástupem tzv. normalizace. V rámci této doby prošla zkoumaná problematika zajímavým a bohatým vývojem, který však byl zaražen a z velké míry zvrácen právě nástupem normalizační politiky po roce 1969“, odůvodňuje Trcala, proč se jeho studie zaměřila pouze na tuto bezprostřední poválečnou etapu. Celkově bylo v období let 1945 a 1969, tedy za 24 let, natočeno v českých zemích 565 celovečerních hraných filmů, z nichž se zkoumané problematice věnovalo 47 snímků. Můžeme tedy říci, že tato tématika je obsažena v 8,32 procentech filmů natočených v tomto období. „Takovéto ,prominentní‘ zastoupení zřejmě neměla v české kinematografii v tomto období žádná jiná národnost“, poznamenává autor.

Vyhánění po etapách

Jenny Schon 

Ilustrační obrázek: Náš směr. Fotografie autorky se svou matkou ZDE. 
Matka autorky zemřela 30. května 2015. Recenze na česky vydané básně 
autorky Jenny Schon v díle Česká polka ZDE.

Když jsem v červnu 1975 fotografovala mou nedávno zesnulou matku, Anni Schonovou, rozenou Schwantnerovou, v dnešní ulici Gorkého 101 v Trutnově, sice jsem si uvědomovala, že jsem se tu narodila, ovšem ne to, že třicet let předtím – dne 29. července 1945 – jsem jako dítě pod hrozbou násilí musela se svou matkou tento dům opustit. Od té doby znovu uplynulo dalších čtyřicet let.

K výročí postupimské konference se v Česku jako obvykle lže

Tomáš Krystlík 

Je pozoruhodné, jak ČTK i sedmdesát let poté dokáže opakovat báchorky české historiografie.

Poté, co britský vládní kabinet v červenci 1942 obecně schválil princip poválečného transferu německých menšin v případech, „kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“, a Beneš získal v prosinci 1943 zcela konkrétní ústní Stalinův souhlas s poválečným vysídlením veškerého neslovanského obyvatelstva, zahájila československá vláda hned 9. 5. 1945 organizované vyhánění Němců českých zemí do sovětské okupační zóny. Před cizinou je vydávala za živelnou, rozhořčenou reakci českého lidu za utrpení způsobené okupací. US-Army tzv. divokým odsunům do své německé a rakouské okupační zóny bránila. To vše za stavu, kdy USA v lednu, Britové v březnu 1945 Benešovi a československé vládě v Londýně svými nótami transfer československých Němců do rozhodnutí mírové konference zakázali. Nichols, Churchill a Eden to Benešovi před jeho odletem do Moskvy ústně zopakovali.

Drzé lži zloducha české historiografie Jana Křena

Tomáš Krystlík 

Foto: Náš směr / Wikipedia – NoJin

Jan Křen poskytl v souvislosti s činem místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka, položením kytice sudetoněmeckým obětem vyhnání v Mnichově, deníku Právo interview, ve kterém se uchyluje k nehorázným lžím. U erudovaného historika lze předpokládat, že zná všechna dostupná fakta, tedy podává-li čtenářům nepravdy, lže.

Jan Křen v něm říká: „Česká veřejnost má k excesům, jež se odehrály při tzv. divokém, živelném a neorganizovaném odsunu, stále sílící kritický vztah… ale k samotnému historickému principu je postoj jiný, zde vstupuje do úvah příčinná souvislost s válkou, okupací a také s rozhodnutím vítězných velmocí.“

Ústecký masakr před 70 lety: Svědci vypovídají

Franz Chocholatý Gröger 
Rozvášněný dav skandoval: "Všichni Němci do dvaceti čtyř hodin ven a Češi, co tady byli, taky!"

Dne 31. července 1945 vydává ČTK následující informaci: „Dne 31. července 1945 odpoledne vznikl v bývalé kabelovně v Ústí nad Labem ve čtvrti Krásné Březno požár, který se v krátku rozšířil i na další průmyslové podniky a ostatní část uvedené městské čtvrti… Do Ústí n. L. byly poslány pohotovostní oddíly SNB a vojska. Ministerstvo zdravotnictví a Červený kříž vypravily do města zdravotní a sanitní oddíly. Veškerá bezpečnostní opatření byla neprodleně učiněna. Místní obyvatelé německé národnosti byli zajištěni. Ve městě byl obnoven klid." (1) Pokračování textu ZDE.

Vyhánění a „vyhánění“ senátora Veleby

Buď je senátor Veleba nevzdělán, nebo lže 
Tomáš Krystlík

V souvislosti s bavorskou návštěvou Pavla Bělobrádka, který uctil pamárku obětí poválečného vyhnání Němců z tehdejšího Československa, Jan Veleba Českému rozhlasu sdělil: „Čekal bych, že tak (Bernd Posselt) učiní vůči lidem vyhnaným z pohraničí v roce 1939 (uctí jejich památku), což se nestalo… Ta první věc je příčina (vyhnání Čechů z pohraničí), ta druhá věc (vyhnání Němců z ČSR) je následek. A brát to v obráceném pořadí je podle mého názoru špatně.“

Nepravdy veterána Pavla Vranského o sudetských Němcích

Tomáš Krystlík

Pavel Vranský se v roce 1921 narodil v židovské rodině a 
v roce 1939 odešel do zahraničí, kde se zapojil 
do služeb protivníka. Foto: Paměť národa

V článku Parlamentních listů tvrdí Vranský naprosto nepravdivě: „Odsunutí sudetských Němců je nesprávným termínem, neboť to byli českoslovenští předváleční občané, kteří získali říšské občanství a potom se toho československého vzdali. To je ale podstatná věc, neboť na našem území žili lidé, kteří si československého občanství naprosto nevážili… My ovšem víme, že 98 procent všech Němců, kteří tady před válkou žili, pak přijalo německé občanství, a to již v době, kdy ještě existovala předválečná Československá republika a ta nikdy neměla v zákonech dvojí občanství.“

Dokumenty hrůzy

Němečtí vyhnanci z Čech a Moravy nebyli v Rakousku v prvních letech vůbec vítanými hosty 
Niklas Perzi

Autor textu Niklas Perzi (vlevo) se 30. května zúčastnil "Pochodu smíření" 
a jeho zakončení v klášterní zahradě na Mendlově náměstí v Brně. Pokusil se 
také diskutovat s několika málo odpůrci akce, kteří jsou na fotografii 
v uniformách. Foto: Lukáš Beer

Úmrtní kniha fary Waldkirchen ve Waldviertelu se neliší od všech těch ostatních. Ale udávaný věk a důvod smrti z června 1945 je zde zvláštní: jde o kojence, malé děti, které zemřely vyčerpáním a podvýživou. Oběti vyhnání německých obyvatel z města Jihlavy, které je od dolnorakouských hranic vzdáleno šedesát kilometrů.

Jsou to dokumenty hrůzy, jejíž dimenze dnešní pozorovatel už dnes asi nedokáže emocionálně pochopit. Smrt 23 jihlavských dětí představuje jednu z nejtragičtějších kapitol nucené etnické homogenizace, v rámci jejíhož průběhu bylo po konci Druhé světové války z Československa vyhnáno a vysídleno více než 2,5 miliónů osob s německou mateřskou řečí. To bylo další pouštění žilou pro bohaté, vysoce zprůmyslněné české země po holocaustu, válce a nacistickém teroru, dříve než se o tři roky později chopili moci komunisté. Děti byly pohřbeny na farním hřbitově ve Waldkirchenu, kde byl později zřízen pamětní kříž. Dodnes se zde setkávají přeživší a jejich potomci. Od převratu v roce 1989 sem přijíždějí také zástupci dnešní české Jihlavy, pokládají zde věnce a truchlí nad oběťmi.

Proč mají čeští historici potřebu lhát i po 70 letech?

Tomáš Krystlík 

Nic jiného člověka trochu obeznámeného s fakty nemůže po shlédnutí Hyde Parku na téma postupimská konference odvysílaného 17. července 2015 v ČT 24 napadnout. Divák je zahrnován téměř hodinu nepodstatnými detaily od dvou českých historiků Jana Křena a Roberta Kvačka, až se musí ptát, zda si tak málo informativní pořad si vynutili oba dějepisci, potažmo česká oficiální historiografie, nebo zda se tak stalo, soudě podle kladených otázek nesměřujících k jádru věci, nekompetentností redakce České televize. Zastavme se u pár evidentních lží obou dějepisců.

Mariánskolázeňský případ sadisty Leo Kleina a ty ostatní

Před 70 lety kryla vyšší místa zločiny dvacetiletého ředitele nemocnice 
Lukáš Beer

V tzv. Halbmayrově domě – donedávna ještě symbol 
Mariánských Lázní – fungovala po válce tzv. výpomocná 
nemocnice, kde se na německých pacientech a na německém
 zdravotním personálu dopouštěl těžkých zločinů 
dvacetiletý ředitel Leo Klein.

Na osm set tisíc českých zlatokopů vtrhlo v létě před sedmdesáti lety do vesnic a měst, z nichž byli vyháněni čeští Němci“, píše se úvodem v článku Ivana Motýla (Rabování Čechů v pohraničí v létě 1945 je dějinná ostuda), který vychází v aktuálním vydání časopisu Týden. Před nedávnem vycházel na Našem směru krátký seriál, pojednávající mj. o polemice části bezprostředně poválečné české nekomunistické inteligence ohledně „odsunu“ sudetských Němců. Několikrát zde bylo zmíněno jméno novináře Michala Mareše, na tehdejší dobu odvážného kritika „odsunu“, ale i neutěšených a zčásti vyloženě zločineckých poměrů v pohraničních oblastech po zmíněném vpádu statisíců „českých zlatokopů“. Mareš (1893–1971) tak činil na stránkách časopisu Dnešek, pro který napsal několik, tehdejší českou veřejnost a český tisk pobuřujících článků – část z nich vyšla v seriálu nazvaném „Přicházím z periferie republiky“. Mareš považoval za svou novinářskou čest nemlčet o skutečnostech, kterých byl svědkem. Na druhou stranu bychom ale neměli zapomínat, že jeho kritika „odsunu“ Němců argumentovala především, a někdy i výlučně, hospodářským aspektem. Jeho reportáže se snažily čtenářstvu vysvětlit, že odstraněním Němců se odstraní potřebná pracovní síla, která pak bude v pohraničí chybět. Mareš zastával názor, že Němce, kteří se „neprovinili“, by bylo rozumnější v Československu ponechat, ale jejich děti bylo třeba posílat do českých škol a nakonec prostřednictvím asimilace tak učinit se sudetských Němců „dobré Čechy“.

Opožděné poselství

Objevila se pozůstalost z brněnské cely

Primátor města Brna Oskar Judex (1894-1953) se během války v mnoha 
směrech zasloužil o výstavbu a restaurování budov a komunikací v Brně. 
Na snímku je Třída Horsta Wessela (dnes ulice Husova) během 
stavebních prací počátkem čtyřicátých let.

Mí milí krajané z Brna! 
Náš primátor Oskar Judex mne koncem listopadu roku 1946, když právě stanul před lidovým soudem – všichni jsme se tehdy obávali, že dostane oprátku – , v šibeniční cele na ulici Cejl 71 pověřil úkolem, abych vyřídil „jeho poslední pozdravy“ svým milým Brňanům v Bavorsku. Asi všichni máme srdečně radost z toho, že to nebyly jeho poslední pozdravy a že „náš Oskar“ bude brzy mezi námi, protože odsouzení na doživotí nepotrvá věčně. O tom rozhoduje Bůh, a ne Gottwald. Děkuji našemu Oskarovi obzvláště za to, že za mě vynášel kýbly – já totiž byl moc slabý na to, abych to vykonával rychlým krokem. [Pozn. překl.: „Kübeln“, tedy „kýblování“, se říkalo vynášení exkrementů v kýblech ven z cel, ve kterých nebyla toaleta.]

Jak to bylo se souhlasem Velké Británie a USA s vyhnáním neslovanského obyvatelstva z ČSR?

Tomáš Krystlík 
Čtenáři mého blogu buď nechápou česky psané blogspoty nebo nehodlají uvěřit faktům. Proto stručně znovu.

6. a 10. 6. 1942 června, jednal Beneš se sovětským lidovým komisařem zahraničí V. M. Molotovem. Podle Beneše: „Pak jsem mu vyložil problém našich Němců. Máme jich tři miliony, to jest mnoho; jeden a půl milionu jest třeba jich vyhnati. V tom nám musíte pomoci. Molotov souhlasil; vyložil jsem mu své názory na transfer obyvatelstva, kde počítáme s jejich pomocí."

Jak K. H. Frank po válce zahanbil své české vyšetřovatele

Případ zfalšovaného protokolu výpovědi K. H. Franka – jednalo se o jediný podvrh? 
Lukáš Beer

Bratr K. H. Franka – spisovatel Ernst Frank (1900-1982) – po válce 
zpochybňoval autenticitu protokolů výpovědí. Foto: kohoutikriz.org / L. Beer

Případ v češtině psaného zfalšovaného protokolu výpovědi Karla Hermanna Franka, který mu byl podstrčen k podepsání a měl za účel zkompromitovat Vladimíra Krajinu, činitele podzemního hnutí v období Protektorátu, sice dnes není tématem, které by českými historiky bylo nějakým způsobem tabuizované. Nicméně se mi do ruky dostala kniha Z Časů dobrých i zlých (Naše vojsko, 1992), jejímž autorem je poválečný generální prokurátor Jaroslav Drábek, hlavní veřejný žalobce v procesu s K. H. Frankem před Mimořádným lidovým soudem v Praze. Drábek jednu ze zajímavých kapitol věnoval této aféře, o které v knize píše, že jej "bude tížit do konce života". Není na škodu si ji připomenout. Dnešní široké veřejnosti až zas tak dobře povědomá tato aféra není.

Tolik nepravd na pár řádcích

Tiskovému mluvčímu českých odbojářů se nelíbí omluva města Brna za pochod smrti. Ve své reakci dokonce tvrdí, že Brno bylo po Mnichovské dohodě v roce 1938 zabráno Německem a Češi museli město opustit...
Tomáš Krystlík

Mgr. Rostislav Kotrč je emeritním farářem, 
členem KSČM a tiskovým mluvčím OV ČSBS 
ve východních Čechách.

V článku Rostislava Kotrče, tiskového mluvčího ČSBS, s názvem Proč brněnští radní plivou do tváře obětem II. světové války? je jich tolik, že oči přecházejí.

„Brněnští radní se omlouvali za ,Pochod smrti'! Argumentovali dvěma tisíci mrtvých na cestě z Brna do Pohořelic. Zapomněli však říci, že lidé umírali, na epidemii úplavice a na vyčerpání.“ Jaký je rozdíl, pane Kotrči, mezi tím, zda byli Čechy ubiti nebo zda zemřeli na následky vyhnání z Brna?

„Tzv. odsun probíhal na základě dohody a pod kontrolou spojeneckých vojsk.“ Nikoliv, proti vůli spojenců, ilegálně až do konference v Postupimi, kde spojenci postaveni Československem před hotovou věc, uznali nutnost odsun provést, de facto dokončit (z ČSR jich bylo již vyhnáno cca 600–700 000), aby Němci nebyli vyvezeni do subpolárních oblastí SSSR, kde by pravděpodobně pomřeli. Britská vláda podobně jako americká předtím naposledy odpověděla 8. 3. 1945 na československé memorandum o odsunu nótou se stejným závěrem jako v nótě od vlády americké: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Jak tedy mohl být brněnský pochod smrti na konci května 1945 „dohodnut se spojenci a pod jejich kontrolou“, pane Kotrči?

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (2.)

Spor o „českou krev“: Jak se diskuse o „odsunu“ Němců na stránkách elitního časopisu Dnešek v roce 1946 zrcadlila při hledání definice tzv. českého národního ducha. Argumentace neměla daleko k přenárodňovacím teoriím nacionálního socialismu.
Lukáš Beer

Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ 
a jejím určováním „krví“ se projevovalo 
jasně v tehdy aktuální problematice smíšených 
manželství. Češky provdané za Němce měly 
totiž být „odsunovány“ do Německa, což 
vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku 
veřejnosti. Ilustrační foto: dílo „Mutter und Kind 
und Traube“ od německého sochaře Rudolfa 
Kaesbacha (1873-1955). Jeho díla byla v 
letech 1939-1941 a v roce 1943 vystavována 
v Mnichově v rámci „Velké německé umělecké 
výstavy“. Foto: archiv autora.

V předchozím díle naznačenou diskrepanci mezi realitou a jejím fiktivním obrazem v souvislosti v vnímáním poválečného vývoje v Československu nacházíme i v postoji vůči problematice „odsunu“ Němců, kde ještě očividně živé vzpomínky na tzv. kolaboraci Čechů stály jasně v rozporu s fikcí o „národním duchu“. Bylo patrné, že zde běžná definice českého národního společenství naráží na přirozené hranice. Co je základním znakem každého příslušníka českého národa – je jím společný jazyk, je jím společné „cítění“, je jím dokonce něco jako „společná krev“? A vycházeje z těchto poznatků se vlastně vnucovala i otázka: Co odlišuje Čecha od Němce?

Závěry, které tehdy činila velká část autorů a čtenářů přispívajících svými texty do reprezentativního časopisu nekomunistické české inteligence, vydávaného Ferdinandem Peroutkou, mohou dnes leckoho překvapit. Teprve rok po skončení války, kdy celý svět pod dojmem nedávných událostí ještě pranýřoval „zhoubnou nacistickou ideologii“, celá řada českých autorů jakoby nekriticky převzala přenárodňovací úvahy nacionálních socialistů, přičemž vzpomeňme v této souvislosti několik (i pro širší veřejnost publikovaných) studií sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera o „čechizované německé krvi“ v současném českém národě z let 1942-1943. Müller na základě svých sociálně-antropologických výzkumů tvrdil, že přibližně ve dvou třetinách českého „národního tělesa“ proudí čechizovaná německá krev, a pokusil se o jakýsi historický výklad, ve kterém nastínil, že tento čechizační proces v našich zemích probíhal v několika vlnách.

Dotaz Ransdorfovi

Tomáš Krystlík 

Vážený pane Ransdorfe,
konečně – 70 let po válce – se odvážil český týdeník Týden v č. 23/2015 zveřejnit fakta v článku Ivana Motýla Vypíchat oči, znásilnit, poplivat upálit. Nová svědectví o tom, jak Češi po válce „odsouvali“ Němce. Poslal jsem Vám včera scan onoho článku e-mailem.

V článku se mimo jiné uvádí, že ve zprávě Pražského policejního ředitelství ze 7. 6. 1945 podává raport policista z pražské čtvrti Pankrác: „Podotýkám, že každého dne při návratu těchto vězňů-pracovníků, udávám, že jich bylo vždy asi 800 osob, nastavěly se kolem věznice hloučky čekajícího obecenstva a to v počtu 2000–3000 lidí, kteří vracející se vězně-pracovníky bili a týrali až do zkrvavění. Udávám, že pravidelně k tomuto týrání daly vždy popud eskorty dohlížejících orgánů revolučních gard, které se nesnažily tyto vězně brániti, event. aspoň co nejrychleji dopraviti do zdejší věznice.“ To nevypadá, že by to byly jen „výstřelky“, za které se česká strana v cz-d-deklaraci explicitně a neupřímně omluvila jen kvůli tomu, aby mohla být vůbec podepsána.

Zamyšlení nad oběťmi vraždění v Postoloprtech

Adalbert Wollrab 

Dne 8.května 1945 byla německou kapitulací ukončena Druhá světová válka. Tím sice skončily bojové akce, ale hrůzy války přešly pro sudetoněmecké obyvatelstvo plynule do nové etapy hrůz. V květnu a v červnu docházelo v Postoloprtech k masakrům.

Masakru spáchaného na německých mužích ze Žatce v Postoloprtech předcházel již ve dnech 16. až 30. května masakr páchaný na německých obyvatelích Postoloprt.

Pomník „lanškrounského masakru“, na jehož desce nesmí stát napsaná pravda

Před 70 lety týral, zabíjel a loupil samozvaný partyzánský soud v Lanškrouně. Přesto, že pomník financovali Němci, nesmí na něm stát napsáno, o jaký zločin šlo a kdy přesně proběhl.

Nápis na pomníku v Lanškrouně je v českém a německém jazyce. 
Tehdejší správa města povolila Němcům vybudovat pomník 
na vlastní náklady pouze za podmínky, že text na něm 
bude "neutrální". Z nápisu není tedy ani patrné, že se tragédie 
odehrála až po válce, a člověk snadno může získat dojem, že jde o 
pomník obětem "nacistického běsnění". Foto: Wolfgang Habermann

Od poloviny roku 1945 proběhla vlna lidových, revolučních či partyzánských „soudů“ v obcích pod Orlickými horami, a to v jedné květnové dekádě s velkou intenzitou. Soudy se konaly za asistence a aktivní účasti partyzánských čet odbojové organizace „Václavík“ (pojmenované podle krycího jména jejího vůdce, továrníka Jana Ptáčníka z Kuklen u Hradce Králové), které přicházely „vyčistit“ tuto oblast. Jak se praví v prohlášení velitele part. divize „Václavík“: „Z rozkazu pana ministra nár. obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska, nastoupila divise 14. 5. 1945 k obsazení bývalých Sudet, aby vyčistila města, obce a lesy od Liberce a Nového Města pod Smrkem až po Lanškroun a Moravský Karlov.“ Zrození myšlenky na ustavení místních soudních tribunálů má s velkou pravděpodobností své kořeny právě v odbojové organizaci Václavík, jejímž členem byl rovněž asi nejaktivnější odbojář na Žamberecku a pozdější místopředseda z ONV Žamberk, Josef Jandík. Tyto soudy zasedaly pod hlavičkou MNV a za aktivní účastí místních obyvatel a příslušníků čet partyzánské brigády „Václavík“.

Replika k článku Petra Zídka o kolektivní vině

Tomáš Krystlík 
Petr Zídek v článku Obrana kolektivní viny, Lidové noviny 6. 5. 2015 požaduje: „Kritici odsunu by měli vždy dodat, jak si představují, že by měl německý problém řešen.“ K tomu dále tvrdí: „Že by Němci mohli v prvních poválečných (parlamentních) volbách hlasovat, i kdyby tu mohli zůstat, je čirá fantasmagorie… (Wenzel Jaksch) trval na platnosti mnichovské dohody a právu Němců (českých zemí) na sebeurčení“, aby článek uzavřel: „Posuzovat individuální vinu českých Němců na zničení demokratického státu a podpoře genocidní diktatury nebylo po osvobození prakticky proveditelné, protože není možné postavit několik milionů lidí před soud. Organizovaný odsun představoval jediné schůdné řešení, které zachovávalo elementární lidskost – excesy, ke kterým při něm docházelo, samozřejmě zůstávají temnou skvrnou národní historie.“ Uveďme tedy jeho lži vyřčené ještě 70 let po válce (!) na pravou míru.