Ano, taková byla realita poválečného Československa: dva a půl milionu Němců muselo své domovy v pohraničí opustit a těch, kteří je měli nahradit, bylo příliš málo. Především na venkově a ve zvlášť vzdálených regionech. Takže přišli na řadu penzisté. Samozřejmě, že mladí schopní hospodáři by ve venkovských oblastech byli vítanější, ale lepší důchodce než prázdný dům. Přesto však prázdných domů zůstaly tisíce.
Pohraničí zažívalo přesuny obyvatel už před válkou. V roce 1938 po Mnichovu a zabrání Sudet odcházeli Češi, kteří tam působili jako učitelé či úředníci. Mířili do vnitrozemí, často přímo do Prahy. Byly jich tisíce. Jenže pak se zase v pohraničí Češi začali objevovat, i když v jiné roli: mířili tam nuceně nasazení na práce pro Hitlerovu říši. A pak válka skončila. A v pohraničí vypukl těžko popsatelný chaos. Němci byli z některých oblastí drasticky vyháněni, někdy i zabíjeni. A do pohraničí se začali hrnout Češi. Nejdřív přicházeli právě ti, kteří museli odejít před válkou. Potom různí dobrodruzi ze všech koutů země. „První měsíce po válce to nebylo vůbec organizováno“, popisuje Andreas Wiedemann, autor obsáhlé knihy o osidlování pohraničí. „V tisku i rádiu se objevily zprávy, že Češi mohou odejít do pohraničí a převzít usedlost či podnik do takzvané národní správy“, říká.
Byl to první krok, národní správce měl samozřejmě šanci se později stát majitelem. Ale mnozí přicházeli jen tak. Bylo to tak neuvěřitelně snadné: zastavit se na národním výboru a zeptat se, kde jsou volné byty. Nebo kde je možné převzít podnik či rovnou továrnu... Samozřejmě, prakticky všichni nově příchozí měli podporu úřadů, neboť bylo cílem zachovat ekonomický život země s tím, že Němci nesmějí zůstat majiteli. Často se však lidé zastávkou na úřadě ani nezatěžovali. Přijeli a jen se podívali, kde jsou volné byty. Nastěhovali se tam a až potom se šli přihlásit. Ale někteří jen rabovali a pak zmizeli. „Kam míříte, starý dobrodruhu, do Kalifornie?“, ptá se muž na dobové karikatuře v časopise Dikobraz. „Do Sudet“, zní odpověď. Také se objevil jeden docela překvapivý problém: čeští starousedlíci, kteří se s místními Němci znali, se k nim chovali často až příliš slušně. „Noví osídlenci proto o nich začali tvrdit, že nejsou věrní Češi. Našel jsem například zprávu, podle níž v jednom regionu místní komunisté diskutovali o plánu přestěhovat tyto starousedlíky do vnitrozemí či jim zakázat funkce a úřady. Byla to utopie, ale pro mne bylo překvapivé, že se o tom vůbec diskutovalo.“
V září 1945 vznikl v Praze Osidlovací úřad, který řídil příliv nových obyvatel do převážně německých krajů. Pochopitelně, nejdřív byla osídlena ta německá území, která ležela blízko českého vnitrozemí. Jenže problémem byla ta vzdálenější, například západní Čechy. Jejich dosídlení se tedy stalo prioritou: „Tak se například zorganizoval vlak asi padesáti rodin, který s nimi odjel do Chebu. Tam se připravilo, kde budou bydlet, kde budou pracovat, jaká řemesla budou vykonávat“, popisuje Wiedemann.
Jedna z mnoha fotografií, které přinášely v té době české noviny: Rozjásané tváře září na slavnosti pod širým nebem. Nad hlavami transparent: „Nebude už zrádců.“ Tak vypadalo slavnostní přebírání německých majetků v pohraničí. Jenže ani usměvavé tváře nedokázaly zakrýt problémy. Tím hlavním bylo, že osídlenců je příliš málo. Přitom bilance vypadala následovně: do Sudet se nahrnulo asi 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí. K nim se přidalo kolem 200 tisíc Čechů či Slováků, kteří žili v jiných evropských zemích, například téměř 40 tisíc takzvaných volyňských Čechů z území bývalého Sovětského svazu. 21 tisíc osídlenců přišlo z Rumunska, téměř 13 tisíc z Francie, 11 tisíc z Rakouska, 10 tisíc z Polska. Přistěhovalo se také asi 160 tisíc Slováků (včetně Romů), kolem 71 tisíc osídlenců přišlo přes Slovensko z Maďarska.
Jenže to všechno nestačilo. Úbytek byl dramatický. Průměrně bylo v pohraničí najednou asi o třetinu obyvatel méně. V západních Čechách až o polovinu. Objevuje se nedostatek pracovní síly. A mění se i krajina, domy, celé vesnice. Počty jsou těžko uvěřitelné: zaniká 70 tisíc živností, 8 tisíc továren je zrušeno, sloučeno či přestěhováno. „Už od počátku bylo jisté, že nepůjde nahradit veškeré německé obyvatelstvo“, vysvětluje Wiedemann. Ministerstvo průmyslu proto už s předstihem rozdělilo továrny do tří skupin: A - důležité, B - méně důležité, C - ještě méně důležité. Ty, které propadly do třetí skupiny, se zavíraly či stěhovaly na Slovensko. Ty ve druhé skupině měly šanci na další existenci, záleželo na dalším vývoji.
Dodnes sice existuje rozšířené přesvědčení, že majetky se rozdávaly zadarmo, ale ve skutečnosti se za ně muselo platit. Částky byly opravdu malé a daly se rozložit do splátek. Navíc zemědělcům, kteří později vstoupili do JZD (jednotných zemědělských družstev), byly odpuštěny. A rolníci do družstev vstupovali opravdu mnohem ochotněji než ve vnitrozemí. Mnozí nejspíš ani sami pořádně neuměli hospodařit, možná ani neměli svůj tradiční vztah k půdě. Důsledky byly jasné: právě na těchto územích po válce dosahovali komunisté tak velké obliby. A příklon k této straně byl téměř neuvěřitelný: ve volbách v roce 1946 volilo komunisty asi 62 procent obyvatel Děčína a přes 60 procent obyvatel Kadaně.
„Komunisté to udělali šikovně, převzali ty nejdůležitější úřady, protože už pochopili, jak to bude důležité. Podporovali rozdělování majetku a novoosídlenci měli pocit, že jim musí poděkovat“, vysvětluje Wiedemann. Ano, nejen ruiny a zničená krajina, i toto je součást příběhu českého pohraničí.
(MFDNES)
Převzato z CS-MAGAZINu
(zvýraznění v textu - Náš směr)
