Lukáš Beer
Praha, Václavské nám. 3. července 1942
Závěrečné manifestaci na Václavském náměstí předcházela 26. června 1942 porada v bytě Emanuela Moravce, které se zúčastnil sám Martin Wolf. Oba muži se shodli, že 3. července je vhodné datum, protože po ohlášení manifestace bude „Londýnu vzata možnost vztahovat toto datum k památnému dni výročí bitvy u Zborova“. Manifestace měla vyznít „vysloveně positivně“ a „být směrována k narozeninám státního presidenta“. Manifestace loajality Čechů k Říši připravovaná na 3. července 1942 se měla stát dosud nejmohutnější propagandistickou akcí ve čtyřleté historii Protektorátu. Martin Wolf a jeho spolupracovníci se rozhodli neponechat nic náhodě. Wolf již týden před manifestací písemně shrnul do několika bodů organizaci, program a propagandistický obsah manifestace. Podle tohoto plánu měl úvodní slovo přednést předseda vlády Jaroslav Krejčí. Měl ale mluvit „pouze krátce“ a bylo stanoveno, „hlavní řeč aby přednesl ministr Moravec“. Wolf si přál, aby byla provedena „závěrečná bilance“ apelů a manifestací „svolaných vládou na celém území státu“ a byl „vyzdvižen větší než milionový počet účastníků“. Do tohoto počtu měli být zahrnuti i účastníci různých podnikových a úředních apelů, „také jestliže tam nemluvil žádný ministr“. Masových shromáždění ve velkých popř. významných českých a moravských městech, na kterých promluvil Emanuel Moravec, se během tohoto krátkého období zúčastnilo téměř 600.000 osob.
1. Čechu, jako příslušník Velkoněmecké říše můžeš se hrdě přiznávat k Tvému národovectví, jestliže Ty zároveň stojíš věrně u Říše a čestně spolupracuješ na jejích velkých úkolech.
2. Obeznam se s posláním Říše – sílou pořádku Evropy v historii a v přítomnosti.
3. Ciť se jako bys byl Němec, a jako občan Říše zavázán, neboť předpoklad pro rovnocenné a srovné spolužití s Němci záleží na službě pro společnou říšskou ideu.
4. Následuj politických příkazů Tvého státního presidenta dr. Háchy a Tvé zákonné vlády.
5. Obětuj veškerou svou sílu plnění povinností, Tvé každodenní práci. Němci si cení dobrého dělníka a jestliže je Čech, váží si také českého národa.
6. Vyhýbej se styku s lidmi, kteří mají příliš mnoho volného času a mohou více mluvit, než myslet, mohli by Tě uvrhnout do neštěstí.
7. Kde uvidíš, že zájmy Velkoněmecké říše a českého národa jsou poškozovány, neváhej a hlas škůdce u nejbližšího úřadu.
8. Nezapomínej, že čím více se Češi zaslouží o vítězství Velkoněmecké říše, tím větší možnosti náš národ očekávají.
9. Mysli stále na to, že Beneš a Židé pracují pouze pro sebe, za to jsou ochotni nasadit život českého národa a štěstí Tvé rodiny.
10. Nedbej na nářky malověrných a slabochů. Tak budeme moci důstojně žít a přetrvat ve Velkoněmecké říši a Nové Evropě pod vedení Adolfa Hitlera. Věř v českou budoucnost!
Od původního plánu prezentování „Desatera“ se však nakonec z dosud nezjištěných důvodů upustilo.
Ještě před velkým shromážděním na Václavském náměstí se v paláci Lucerna konalo shromáždění starostů všech obcí v Čechách. Z dochovaných pramenů se nepodařilo zjistit, kdy a jak mohla být pozvánka doručena natolik zavčas, aby do 16. hodiny stačili přijet do Prahy. Velkého projevu starostů všech českých měst a obcí, vládních komisařů a předsedů správních komisí se zúčastnil ministr vnitra Rudolf Bienert, který vystoupil se svým projevem po uvedení primátorem Prahy Aloisem Říhou.
 |
| Richard Bienert promlouvá před starosty v pražské Lucerně 3. 7. 1942: "Český národ v Říši a mezi Němci nepřátel nemá.. Naše obce jsou základem národní pospolitosti." |
Bienertův projev je pozoruhodný do té míry, že v něm jeho autor nastínil mnoho úvah ideologického charakteru. Hned na začátku svého projevu hovořil o „novém způsobu myšlení a práce“, s nímž se „po 15. březnu náš český veřejný život dostal do přímého styku“ a se kterým se nemohli vyrovnat lidé „žijící v zajetí staré liberalistické ideologie“ a v „maloměšťáckém chápání života“, kteří pokládali zřízení Protektorátu a soužití Čechů s Němci za pouhé provizorium. Tito „bývalí lidé“ se domnívají, že nynější pevné skutečnosti s jednoho dne rozplynou jako sen a oni se octnou - jako v pohádce – uprostřed starých časů a ve starém prostředí. Po událostech posledních dní lze však klidně prohlásit, konstatoval Bienert, že vyloučení pana Beneše z národa, jakož i úsilí vlády zbavit naše země zločinců a jejich pomahačů, bylo zdrcující většinou českého lidu přijato s povděkem a zadostiučiněním.
Zajímává je jeho úvaha o tom, co v podstatě změnil 15. březen 1939: „Pro koho šel náš státní president dr. Hácha do Berlína hledat u Vůdce záštitu a ochranu? Stát a republika už tehdy prakticky neexistovaly. Politické strany zmizely a všechno, co viditelně připomínalo staré zřízení, stálo před zhroucením a ztrácelo své existenční oprávnění. Jediné, co zůstalo naživu a co chtělo žít i nadále, byl národ a jeho rodné země, jeho pokojné obce a kvetoucí města, jeho práce, jazyk a kultura. Tyto velké a nepomíjející hodnoty musily být zachráněny, když všechno ostatní už leželo v troskách a pro jejich záchranu bylo třeba obětovati duševní a tělesné pohodlí každého jedince, ponechat minulost jejímu osudu a starat se především o to, aby byly splněny úkoly, jež národu vznikly z nových poměrů.“
Nelze samozřejmě přeslechnout Bienertovu výzvu přítomným, aby učinili všechna opatření, aby obce, svěřené vaší správě, nestihl osud Lidic a Ležáků. Ministr dále připomínal předválečnou politizaci obecní samosprávy a žádal starosty, aby jejich jediným zájmem bylo blaho obce: „Vzpomeňte si, že to byla právě obecní samospráva, která už v dřívějších dobách se instinktivně bránila úplnému zpolitizování svých zájmů. Četné obce odmítaly stranický volební boj a podávaly jednotné kandidátní listiny, anebo se i nepřátelské politické strany v obci spojovaly, šlo-li o to, aby k vedení obecních záležitostí se dostali muži odpovědní, zkušení a požívající důvěru a vážnost většiny obyvatelstva. Dnes, vážení pánové, dnes nejste vázáni žádnými stranickými zájmy a programy, dnes vás nikdo nenapadá v tisku za to, že jste jako představení obcí správně zapomněli na svou politickou příslušnost a pomohli spravedlivé věci svého odpůrce. Dnes máte jen jediný zájem: obec, a jediný program: její prospěch.“
Ministr Bienert hovořil také o velkých výhodách začlenění do Velkoněmecké říše. Čechy a Morava, které přece leží na nejživější křižovatce evropského dění, zůstaly ušetřeny přímých následků největší války v historii lidstva. Kdyby nebylo přirozených a zcela nezbytných omezení, jež s sebou každá válka automaticky přináší, ani bychom snad nevěděli, že se válčí. „Byl-li však český osud v březnu 1939 určen Vůdcem a naším státním presidentem, nesmí se český národ věčně spoléhati na velkomyslnost a prozíravost obou těchto mužů, nýbrž jako celek musí skutky dokázati, že je schopen o své existenci a budoucnosti rozhodovati sám a že má tedy právo zaujímati mezi evropskými národy čestné místo. Mezinárodní život není divadlo, kde stačí prokázati se třebas darovanou vstupenkou, aby nás vlídná biletářka posadila do pohodlné lóže, odkud můžeme klidně přihlížeti k velkým světovým proměnám, nýbrž je tvrdou soutěží zdatnosti každého národa a nepolapitelným soudcem i trestajícím orgánem každé pasivity a neschopnosti. Bylo by přímou hanbou pro český národ, kdyby se snažil získati určité místo na slunci škemráním u mocných sousedů, může-li si daleko lepšího postavení v Evropě dobýti ukázněnou prací a plněním svých povinností.“
Pokračoval poté: „Tlumočte, prosím, všemu občanstvu mé ujištění, že v tomto snažení je Velkoněmecká říše ochotna český národ ze všech sil podporovati, stejně však je pevně odhodlána tvrdě ztrestat každou zradu a věrolomnost vůči ní spáchanou. Měli jsme možnost mluviti s nejvyššími představiteli Říše a mohu vás ujistiti, že český národ v Říši a mezi Němci nepřátel nemá. Byli jsme v Berlíně v době, kdy německý národ mohl býti právem roztrpěn a rozhněván nad zbabělým útokem na SS-Obergruppenführera generála Reinharda Heydricha, ale přesto jsme nepozorovali u nikoho ani stín mstivosti a touhy po odvetě. Naopak byla českému národu znovu nabídnuta spolupráce a mír, ale současně se představitelé Říše netajili svým rozhodnutím neúprosně a tvrdě ztrestati každou zradu.“
Později ještě řekl: „Nazval jsem toto shromáždění historickým nejen proto, že nemá obdoby v dějinách české územní samosprávy a že k podobné akci nedošlo ani v bývalém Rakousku ani v demokratické republice, nýbrž také z té příčiny, že je posledním článkem v řetězu apelů a projevů, konaných v této mimořádně významné době v celém Protektorátu, a jejichž smyslem bylo – mimo jiné – vyburcovati ony jedince a vrstvy národa, kteří se ještě neprobrali ze svých snů ke střízlivé skutečnosti. (…) Žijeme v době velkého budování. Uvědomte si, že každá hodina, kterou prožijeme v pasivitě, ať už politické nebo sociální, hospodářské či kulturní, je naše národní minus. Naše obce jsou základem národní pospolitosti, a vy, představení obcí, jste jejími strážci.“
Primátor Říha požádal přítomné starosty, aby se v 19 hodin zúčastnili „projevu českého lidu na Václavském náměstí (…), kde pro ně bude vyhrazeno místo po pravé straně pomníku sv. Václava u tribuny“.
V úřadní zprávě Sicherheitsdienstu se uvádí, že dne 3. července 1942 již kolem 18. hodiny byla zaplněna horní polovina Václavského náměstí, lidé se scházeli postupně od 16. hodiny. Během shromažďování manifestujících hrála kapela vládního vojska české lidové písně a pochody. Účastníci přicházeli často ve skupinách a například zaměstnanci obou továren Letova přišli doprovázeni dvěma vlastními kapelami, které umlkly, když jim zazněly vstříc z amplionů veselé zvuky národních písní a pochodů hudby vládního vojska, která hrála již od 18. hodiny. Všechny projevy byly potom přenášeny tlampači a byly všude dobře slyšeny, i v odlehlejších ulicích a např. Na příkopě a v Ovocné ulici. U pomníku sv. Václava na jedné straně stála dlouhá řada starostů obcí z Čech, kteří se ze své manifestace v Lucerně odebrali přímo sem, na druhé straně oddíl vládního vojska, oddíl rotmistrů a oddíl důstojníků. Muzejní rampa byla v té době již také přeplněna a stejně tak okna a balkony a leckde i střechy domů po celém náměstí.
 |
| Státní president Hácha přijíždí. |
 |
| Emil Hácha v doprovodu svého sekretáře Josefa Klimenta přichází na tribunu. |
Pane státní presidente!
Jménem vlády a všeho českého lidu děkuji Vám, že jste se dostavil sem mezi nás a tím zdůraznil znovu svou jednotu s vládou a s celým českým národem. Myslím, že mluvím ze srdce všech Čechů dobré vůle, když Vám, pane státní presidente, zde poděkuji za Vaši starostlivost a neúnavnou práci, kterou věnujete naší drahé domovině a jejímu lidu. Děkujeme Vám za Vaše jasná slova, kterými jste jako náš jediný zákonný president, českým národem zvolený a jako náš jediný representant příkře odsoudil činnost zrádné emigrace a jejího náčelníka Beneše, který se snaží marně přivodit zkázu národa.
Spoluobčané! Vláda Čech a Moravy svolala vás na Václavské náměstí, aby vám složila účty své práce v posledních pěti týdnech, z práce na záchranu českého národa. Stojíme před vámi přesvědčeni, že jsme podle svého českého svědomí udělali všechno, co bylo v mezích našich sil. Svolali jsme vás sem také proto, abychom poděkovali všem rozumným a upřímným Čechům, kteří svého státního presidenta a svou vládu v těchto těžkých chvílích podporovali. Dnes mohu už prohlásit, že našemu národu jsou dány nové možnosti, aby svou budoucnost zajistil. To neznamená ovšem, že máme složit ruce v klín a oddat se nějakým líným ilusím. Před námi je veliká odpovědná práce, kterou jsme dlužni Říši a našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi.
Pane státní presidente, národe Český, Pražané!
Před malou chvílí zvony hodin oznámily nám hodinu devatenáctou, hodinu významnou. Jak víte, země Čech a Moravy vrátily se právě zpět k svému starému klidnému životu, jejž vyplňuje práce. Pan Zastupující říšský protektor zrušil touto hodinou výjimečný stav, který byl vyhlášen zde u nás 27. května. Vím, co každý z vás v těchto okamžicích cítí a musím přiznat, že také sám nemohu se ubránit pohnutí. Byly to černé dny a ještě černější týdny, měsíc úzkosti. Po pět týdnů nebylo jasno, co čeká český národ a jak se utváří jeho budoucnost.
Naše práce nebyla snadná. Na jedné straně nepřítel Říše, kterému je každá podlost dobrá, aby dosáhl svého cíle, nepřítel, který používá národních zrádců, naprosto bezcitných k osudu českého národa, nepřítel, který dobře ví, co jej čeká a který se proto za nic nestydí, stejně jako jeho pomahači. A na druhé straně my, vaše vláda, v čele s panem státním presidentem, kteří tvrdíme, že známe svůj národ a kterým zůstala jen krátká lhůta k tomu, aby opravdu dokázali, že Čech dbá svého slova, že Čech se jednou provždy rozešel s britskými, sovětskými a americkými lháři, a že Čech zde u nás uprostřed této druhé světové války nemá nic společného s emigranty, kteří v Londýně si hrají na českou vládu jen proto, aby si vysloužili svých třicet stříbrných za to, že národ prodali.
 |
| Hovoří Emanuel Moravec. |
Výjimečný stav byl zrušen v okamžiku, kdy byla odklizena poslední větší skupina záškodníků, kteří tu v naší domovině s nepřítelem byli ve spojení, a kteří jeho agenty vzduchem k nám poslané podporovali. Před několika dny londýnští zrádci otevřeně doznali, proč potřebují, aby český lid se pokoušel zde u nás o nějaké hlouposti, proč potřebují, aby zde tekla krev. Londýnský Jidáš řekl dne 25. června doslovně: "Jedině vaše chování, nepřátelské k Říši, nám tu v Londýně umožňuje, abychom mohli vystupovat jako orgán bojujícího národa a abychom na mezinárodním foru získali příznivé podmínky pro český národ ve chvíli vítězství." Uvažujte trochu o této troufalosti. Z Londýna zřetelně českému národu se totiž hrozí, že když Beneše a jeho pochopy nebude poslouchat, že nedostane samostatnost i v případě, kdyby Anglie vyhrála. Prostě, nebude-li Čech pro Anglii umírat, Anglie s ním nebude počítat. Ale co nejvíce leží na srdci londýnským zrádcům, je, že od okamžiku, kdy Anglie přestane počítat s českým národem jako se svým spojencem, tito páni zkrachovaní čeští politikové, kteří od nás do Anglie utíkali, přijdou v Londýně o své vladařské příjmy, a že páni "ministři", "státní sekretáři" i se svým skvělým "panem presidentem" dostanou od Churchilla kopanec.
Ztrácet slova a debatovat s touto společností, která natropila v posledních pěti týdnech v českých řadách takovou zkázu a která nás ze zahraničí čtyři roky sužuje, je ovšem marné, v nich se neozve žádné svědomí, oni nepřestanou. Proto je třeba říci pár slov jejich chlebodárci, který dobře váží své peníze, než je za špinavou práci vydá.
Pane Churchille, jménem vlády Protektorátu Čech a Moravy Vás žádám, nařiďte některému ze svých podřízených, aby prohlédl sbírku not, pamětních spisů a politických posudků i situačních zpráv, které vám v posledních třech letech předložil Beneš a spol. Myslím, že zde dojde k zajímavým závěrům, porovnáte-li, co oni Vám tvrdili, s tím, co se opravdu stalo. Nemusil byste ostatně jít ani tak daleko, postačí, když Váš pověřenec prozkoumá "sociologická" a "vědecko-politická" pojednání Benešova podniku z posledních několika měsíců. Beneš Vám přec slíbil, že letos v květnu, nejpozději v červnu, Vám předvede ve střední Evropě znamenité české povstání, které otřese Velkoněmeckou říší. Vy jste dal souhlas k tomu, aby britská letadla dopravila jeho agenty na naše území, kde se povedla těmto zločincům a žhářům pouze jediná vražda politická, která prozatím stála český národ mnoho set životů.
Uvažujte trochu, pane Churchille, o tom, co vám Beneš vykládá a o tom, co skutečně zde u nás je. Kdyby v naší zemi byla opravdu revoluce na spadnutí, nemohla by se, pane Churchille, vláda Čech a Moravy přece před českými zástupy objevit. Kdyby bylo pravdou, pane Churchille, že český národ jde za Benešem a že president Hácha a jeho vláda jsou pouze německými agenty, které chrání německá státní policie, jak by se, prosím Vás, tento president a tato vláda mohli odvážit postavit před desetitisícové davy, a jak my zde právě na Václavském náměstí vidíme, před více než statisíce českých lidí, aniž by je tyto zástupy neroztrhaly na kusy?
Pane Churchille, také Beneš potvrdil pravidlo, které jste v této válce uplatnil při volbě svých spolupracovníků. Také Beneš, kterého jste povýšil na presidenta neexistujícího státu, dobře se řadí k Vašim poraženým generálům. Zatím co Vaši lidé selhali v Evropě, v Africe a v Asii, Beneš Vás zklamal na celé čáře na vnitřní frontě. Pátá kolona, kterou, jak tvrdil, měl vybudovánu na našem území, tato pátá kolona, jako vše, co dosud Beneš dělal, existovala ve skutečnosti pouze v jeho hlášeních. Zrušení výjimečného stavu v Čechách a na Moravě, o kterém jste se zajisté dnes s překvapením dověděl, ukazuje, jak Beneš si Vás dovolil neuctivě vodit za nos.
Jidáši z Londýna tvrdí, že žádný český člověk neučinil hlášení, která vedla k dopadení vrahů a jejich pomahačů. Ale v samém Londýně vědí velmi dobře, poněvadž seznamy osob, které k nám poslali, zajisté si tam ponechali, že celý jejich plán a sít' agentů, na které byl budován, tyto dny se zhroutil. V Londýně vědí dobře, které tajné vysílačky zde u nás se odmlčely prostě proto, poněvadž jejich obsluha byla zneškodněna. My zde víme také přesně, v čí hlavě se zrodil plán atentátu proti nepohodlným říšským i protektorátním činitelům. Pamatujeme se, kdo osnoval ještě za republiky atentát na jednoho balkánského státníka, který byl Benešovi asi tak nepohodlný, jako je dnes ve Francii Churchillovi nepohodlný Laval. Je starou politickou pathologií, že tam, kde v diplomatickém zápasu se nevystačí s duchem, pomáhá si ješitný trpaslík zločinem, vraždou. I tato historie se bude psát a bude to historie českých politických odpadků, které železný smeták národněsocialistické revoluce uklidil z Evropy až na to anglické smetiště.
Z Londýna si mohou pokřikovat, jak chtějí. Poraženi byli zde u nás, porážku utrpěli v Africe, rozbiti byli u Sevastopolu, a tvrdí-li, že tento rok je posledním rokem války, nebudeme je z toho vyvádět. Pak to bude tedy rok, kdy opět se budou někde balit kufry, kdy se zas bude utíkat od mikrofonů a kdy se zas v samém spěchu zapomene na místě celý kompromitující archiv.
Podíváme-li se zpět na uplynulý měsíc, členové vlády Čech a Moravy hovořili sami nejméně k jednomu milionu vzrostlých Čechů. Nesčetné korporace, odborové organisace, spolky, osazenstva a instituce svolaly několik set apelů, kterých se účastnilo daleko přes půl milionu lidí. Můžeme klidně říci, že přímo, tváří v tvář, od úst k ústům a od srdce k srdci polovina občanů Protektorátu Čechy a Morava měla příležitost vyslechnout své odpovědné činitele a rozhodnout se, jak v budoucnu zařídí svou práci, jaké stanovisko zaujme k dějům, kterých jsme svědky. Tisíce a tisíce dopisů souhlasu, hromadných podpisů na prohlášeních, které došly panu státnímu presidentovi a členům vlády, svědčí o tom, že přelom v českém lidu nastal, že mnoho netečností končilo zdravým procitnutím a že nikdy Beneš se svými ztracenými společníky nebyl tak vzdálen duši celého českého národa, jako je tomu nyní na počátku druhé poloviny roku 1942.
Ale jediný přelom a zdravé představy nám do budoucna nestačí. Obnovuje-li se dnes opět normální život v Čechách a na Moravě, znamená to pro český národ řadu závazků, jež přejímá tentokráte národ sám k sobě. O závazcích k Říši nahovořili jsme se v tomto měsíci dost a dost, a je proto těžké, aby se ještě někdo našel, kdo při dobré vůli pochopit nemůže. Hrozná porážka Britů v severní Africe a tím také na celém Středomoří ukazuje, kde je notorická slabost a kde prostě od řečí nedojde už nikdy k skutkům. Není to nic zvláštního, že v okamžiku, kdy nepřítel nasadil všechny své skryté zálohy, od kterých si Beneš sliboval zázraky, sjela jako blesk na jeho chlebodárce Churchilla katastrofa středomořská. Je to už stará věc, že vždy to, co Beneš mínil, dobrý osud změnil. A naší povinností nyní je tuto změnu dobře zajistit a zde u nás opět vykročit dopředu. Říšské úřady se spravily se zrádci Říše a my se zrádci národa. Má-li však náš lid opravdu kulturně obsadit ony posice, které mu po právu jeho nevšedního nadání přísluší, nestačí pouze, aby se zbavil zrádců, musí také vyklidit ze svých řad všechno, v čem zastydla přemožená minulost. Z českého a kulturního osvětového života musí pryč lidé, kteří se kdysi živili politikou, at' už to byli aktivní nebo pasivní političtí profesionálové. Stále ještě narážíme ve veřejném životě na osobnosti, o nichž je známo, že národně-socialistická revoluce a řád, který ona buduje, učinily tlustý škrt přes jejich blahobytné životní plány. Tito lidé navenek poslouchají, podřizují se, ale běda tomu, kdo jim věří a spolehne se na ně v kritické chvíli. Každý z těchto činitelů starého pořádku, který dnes nezaujal veřejně a mužně kladný postoj k národněsocialistické revoluci a k Velkoněmecké říši, bude považován za člověka nespolehlivého, a proto musí z vedoucích míst a důležitých úřadů zmizet. Po Židech, zednářích, přichází dnes na řadu otázka starých politických profesionálů, kterou v nejbližší době budeme musit velmi radikálně vyřešit, abychom jednou provždy měli pokoj s tímto rozkladným odkazem minulosti, která náš národ nejen přivedla na okraj záhuby, nýbrž která těžce ohrožuje i dnes jeho zdraví.
Bylo by velkým omylem, kdyby se někdo domníval, že nyní kdy stanné právo bylo panem říšským protektorem zrušeno, nastává doba, ve které obnovíme naši starou ledabylost a zlopověstné české lajdáctví. V prvé řadě to bude mládež, která v nejbližší době vyrazí ke startu na Novou Evropu a k vášnivé, obětavé práci pro Říši. Českou mládež do roka nikdo nepozná. Ta bude vzpruhou loudavým, ale také postrachem všech potměšilých chytráků. Je naší společnou povinností, abychom české šiky udrželi v kázni a v jednotném kroku revoluce. Nikdy už se nesmí vrátit smutné doby, které jsme prožili na podzim minulého roku a které se opakovaly ještě truchlivěji v měsíci právě uplynulém. Zde je třeba, aby si každý z nás uvědomil, jak dalece může v dobrém i zlém působit na budoucnost svého národa, nýbrž aby také převzal odpovědnost za každého Čecha bez rozdílu pohlaví a věku, který je svěřen jeho vedení. Rodiče za své děti, představení za své podřízené, právě tak, jako naše vláda s panem státním presidentem převzala a přejímá odpovědnost za celý národ. Že naše úloha není lehká, víte dobře. A proto také pochopíte, že budeme tvrdí ke každému, kdo na odpovědném místě trpí pod sebou nepořádek, nejasnost, nebo klam. Vláda Čech a Moravy proto zřetelně prohlašuje, že od nynějška v zájmu spásy národa bude s každým provinilcem stíhán současně i jeho bezprostřední představený.
Před jedenácti dny francouzský státník Laval prohlásil jako předseda francouzské vlády, že naše generace se nesmí spokojit tím, že chtěla být generací poražených. Laval řekl, že si přeje vítězství Německa, poněvadž jinak by bolševismus všude pronikl a to by znamenalo zánik civilizace. Laval mužně přiznal, že Francie nemůže nečinně přihlížet, jak Německo přináší oběti k tomu, aby postavilo na nohy Evropu.
Stejně hovoří také náš pan státní president. Svolává-li sbor londýnských Židáků ty nejstrašnější tresty jen na mne a na ministra Hrubého, jde o veliké vyznamenání, které si nezasloužíme. Za panem státním presidentem Háchou stojí pevně celá vláda, jak jste dnes ostatně také mohli cítit z energického projevu jejího předsedy doktora Krejčího.
Z Londýna se tyto dny ozval také pan Maxa, který tam předvádí "předsedu" operetní státní rady. Tento ne právě normální Maxa hlasem povýšeným dával jasně na vědomí, že naše oběti prý potvrzují jejich národní statečnost. To znamená, čím více krve zde poteče, tím více s námi bude pan Maxa spokojen a s panem Maxou opět jeho šéf pan Churchill.
 |
| O nejvýznamnější české manifestaci referoval obšírně i protektorátní německý tisk (Der Neue Tag, 5.7.1942). |
V jednom však nikdo z vás nesmí býti na pochybách. Zrušení výjimečného stavu neznamená, že Říše by zítra zde u nás přihlížela k novým rejdům zrádců a Benešových agentů. Kdyby došlo u nás ještě jednou k šíleným podnikům proti Říši, znamenalo by to neodvratný konec českého národa. Velkoněmecká říše má dosti sil k tomu, aby se spravila s národem, který v jejím týlu tropí přes všechna vážná varování neplechu a je nenapravitelný.
Češi a Češky! Pan státní president, jemuž máme tolik co děkovat, že můžeme být zemí dokonalého míru, svolal vás sem před pomník svatého Václava úmyslně ve chvíli, kdy se jemu společně s námi, kteří tvoříme jeho vládu, podařilo Vůdce přesvědčit, že český národ vcelku nemá nic společného s Benešovými vrahy a jejich ojedinělými pomahači. S Benešem súčtovala česká kultura, když Národní rada česká za souhlasu 42 našich nejvýznamnějších kulturních institucí a 14 dalších, které se ještě samy dodatečně přihlásily, tohoto zaprodance vyloučila z českého národa.
Povedlo se to, več jsme jen slabě doufali. Rozejdete se z Václavského náměstí do naší Prahy, která se tuto hodinu vrací ke starému životu. Pan státní president s vládou vás však prosí, abyste zůstali pevni ve svém rozhodnutí a nechali nezdravého politisování, vystříhali se lidí nejasných a podezřelých, a abyste hleděli svou zvýšenou výkonností pomoci naší Velkoněmecké říši v jejím velikém boji za Němce, za Čechy a za ostatní Evropu.
Zde vám opakujeme otevřeně, pan státní president a my, jeho vláda, že nebudeme moci pro český národ už nic učinit, kdyby si dnes odsud neodnesl ponaučení, jaké potřebuje pro další život a růst. Ještě jednou nějaké pletky s Benešovými agenty a nám nezbude než odejít, poněvadž jsme se za vás zavázali slibem. Co přijde po nás, po vašem státním presidentu a po vaší vládě, můžete si na prstech spočítat.
Konali jsme svoji povinnost, když národu hrozila od nepřítele zkáza. Říše uznala naši snahu a proto ti, národe český, vrátila starý klid a poskytla možnost další plodné práce. Zde pod pomníkem českého patrona, který dobře viděl vývoj, který začal tu nejsprávnější českou politiku před tisíciletím, zde si všichni slibme věrnost, zde si slibme, že jeden každý z nás při každém svém kroku bude napříště stále myslit na osud svého národa a na sílu Velkoněmecké říše, jejíž pevná ruka znovu nám byla podána. Stiskněme tu tvrdou ruku chlapsky a držme slovo, které za vás dal váš státní president.
Jděte ke svým rodinám a ke své práci s tím dobrým vědomím, že dokud nás budete poslouchat, dotud vám také ručíme za váš klid a za vaši spokojenost. Buďte vděčni našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi, který uvěřil našemu ujištění, že český národ nemá a nikdy už nebude mít nic společného s dobrodruhem Benešem a že český lid svorně bude stát za svou zákonnou vládou a že bude poslouchat svého stařičkého presidenta, kterému v jeho politice byl svatý Václav vzorem a posilou.
Do nového zítřku, který je českému národu zaručen jedině věrností Říši, můžeme vstupovat plni důvěry. Na Churchillovy velkohubé sliby a Benešovy rejdy odpověděla naše skvělá německá branná moc novými velikými činy. Statečný německý voják stojí pod vedením znamenitého maršála Rommela před Alexandrií, která je nejdůležitější britskou námořní základnou ve Středomoří. Předevčírem padl Sevastopol. Nad britským panstvím Blízkého Východu stahují se zlé mraky. Nyní den za dnem bude na Brity a jejich spojence dopadat rána za ranou. Pamatujte si, že každým dnem, který přináší nepříteli porážku, rostou současně možnosti našemu národu. Zítřek je náš! Zítřek patří Nové Evropě! Zítřek pochoduje svorně pod prapory národněsocialistické revoluce.
Potlesk obecenstva například zesílil, zvlášť když Moravec zdůrazňoval, že emigranti, kteří prodlévají v cizině v bezpečí, prodali národ. „Bouřlivá vlna spontánního potlesku se zvedla, když ministr Moravec vyjádřil vděčnost českého národa Vůdci, který přijal a uvěřil ujištění vlády, že český národ půjde svorně za ní a za státním presidentem“, referoval zase tisk. Když ministr svůj projev zakončil, mísilo se do bouřlivého potlesku volání „Vůdci zdar“. Do potlesku a volání vpadly zvuky hudební kapely, která zanotovala českou národní hymnu. K hudbě se připojili členové a členky sboru Národního divadla, jejichž skupina stála u stupňů pomníku sv. Václava. Se vztyčenými pažemi lidé vyslechli hymnu a připojili se k ní. Hlasatel poté oznamoval konec manifestace. President se rozloučil se členy vlády, pozdravil se s ostatními hosty a opustil ve svém průvodu Václavské náměstí. Po něm odjela také vláda a davy se v rekordně krátké době a v naprostém klidu a pořádku z náměstí rozešly.
Václavské náměstí se stalo o rok později svědkem další pompézní akce českého aktivismu, a tím se staly slavnosti Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, mládežnické organizace českého dorostu, která měla převzít výchovu dorůstajících českých generací v duchu nacionálněsocialistického světonázoru a z velké míry podle vzoru Hitlerovy mládeže. Moravcova slova z Václavského náměstí dne 3. července 1942, podle nichž českou mládež do roka nikdo nepozná, se tím měla jistým krokem postupně naplňovat.
KONEC
Prameny:
Šustek, Vojtěch: Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava, In: Evropská velkoměsta za druhé světové války (Každodennost okupovaného velkoměsta. Praha 1939-1945 v evropském srovnání), Scriptorium, Praha 2007
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis 1942
Dobový tisk
NA Dt. Staatssekr. b. Reichsprotektor i. Böhmen u. Mähren
