Letošní průběh průvodu "Prague Pride" rozhodne o tom, zda se i u nás trvale zakoření tato tradice ideologie homosexualismu
Lukáš Beer
Naše životní osudy jsou rozmanité a každý z nás se určitě někdy tázal sám sebe, proč dokáže být život někdy i zdánlivě nespravedlivý, a pravděpodobně každý se někdy v nějaké situaci cítil osobně ukřivděn. V podstatě vyrůstáme od malička s malými či velkými „nespravedlnostmi“ a postupně se učíme vnímat určité nerovnosti možností, šancí, příležitostí a předpokladů pro osobní úspěch a pro uspokojení potřeb indviduálního života.
Existuje ale určitý okruh domnělých životních nespravedlností, které jsme kupodivu vcelku ochotni akceptovat (ostatně člověku ani nic jiného nezbývá), a tím je přirozená nerovnost mezi individui z hlediska geneticky dané biologické výbavy a s tím do jisté míry související duševní kvality a vlastnosti jedince. Tyto domnělé „nespravedlnosti“ se navíc umocňují tím, že každý lidský jedinec se chová přísně selektivně a sám podléhá selektivnímu výběru, až už se to týká třeba takových základních věcí jako např. partnerského života nebo zakládání rodiny a plození potomků. Že i na tomto poli odjakživa existuje určitá nerovnost mezi jedinci, akceptujeme stejně tak jako každodenní východ a západ Slunce. Moc dobře tušíme, že za těmito „nerovnostmi“ stojí nepsané zákony přírody či universa, které se na pocity ega, na pocity individua v tomto ohledu neptají. V duchu ale akceptujeme, že tyto přírodní zákony jsou moudré a toto moudro, postavené daleko nad zájmem jednotlivce, je tou jedinou správnou cestou, ať se to ukřivděnému individuu líbí či ne.
Ještě pro individuum citelnější je tomu v případech závažných handicapů a zdravotních postižení, jež se promítají i do možností volby práce a sociálního zařazení, a nejen tedy možností výběru partnera a plození potomků. Shodneme se tedy, že na biologické individuální úrovni příroda funguje na základě nerovnosti mezi lidmi. A tak tomu bude vždycky, a je to tak správně, spolehněme se totiž na to, že přírodní zákony jsou nejen neúprosné a někdy z individuálního hlediska i kruté, ale jsou také v první řadě svaté, všemocné, správné a všemu nadřazené a v konečném důsledku se nedají ničím oklamat. A to by nás mělo vlastně uklidnit. Můžeme se spoléhat na to, že příroda koná správně a "ví proč tak činí".
Nač tyhle triviální úvahy? Ještě než se toho čtenář dovtípí, bych mu rád položil otázku: Kdy naposled slyšel v televizi nebo četl v novinách o právě proběhnutém „průvodu hrdosti“ neslyšících, nevidomých, hluchoněmých, ochrnutých, zmrzačených, neplodných, velmi neatraktivních, impotentních, zakrslých či schizofrenních spoluobčanů např. za stejná práva a proti diskriminaci na pracovním trhu a za toleranci nebo za zrovnoprávnění v soukromém životě? Hm? … Jak to, že se jejich nároku na zrovnoprávnění možností nikdo nechce ujmout - nemají tito lidé snad žádnou lobby? Proč není tlak na letecké společnosti, aby zaměstnávali také nevidomé piloty? A čím to, že homosexuální aktivisté takovouto lobby mají a veřejnost je s tímto skutečně marginálním okrajem populace v takovéto míře dennodenně konfrontována a celé této „problematice“ se v médiích a politice přikládá tak velký význam a věnuje se jí taková mimořádná pozornost a vážnost?
Přitom existuje celá plejáda „přírodou diskriminovaných“ lidských jedinců, jejichž životní kvalita výrazně trpí a kteří jsou většinovou společností přeci jen vnímáni v určitém smyslu „méněcenně“, ačkoliv to tak nikdo otevřeně nevysloví. Obtíže homosexuálního jedince se jeví být ve srovnání s těmito problémy malicherné. Tak proč tolik humbuku „pro homosexuály“? Navíc, když projevy homosexuality dnes nejsou stíhány ani považovány za nemoc a kdy k homosexualitě se otevřeně hlásící jedinec není jak v soukromém tak i v profesním životě nikterak znevýhodňován.
Homosexuální aktivisté by vlastně dnes mohli s klidem v duši složit ruce do klína a vychutnávat si svých životních možností. Ve skutečnosti už totiž není o co usilovat, společnost by byla ochotna akceptovat status quo a nebyla by nikdo konfrontována s „gay pride“ průvody a s neustálými požadavky a s nátlakem.
Potíž je v tom, že homosexualistické ideologii nejde primárně o zastávání se práv homosexuálů, ti byli zvoleni pouze jako záminka k uplatňování této ideologie, ale jde ji o propagaci určitého životního stylu, který chce vnutit společnosti do té míry, aby jej chápala jako běžnou součást či normu života. Tato propagace jde ruku v ruce s „moderní“ touhou zničit vnímání hodnoty rodiny. A je až křiklavé, jak dokonale homosexualističtí aktivisté kooperují a názorově se slaďují s multikulturalismem. Zatímco homosexualismus se snaží o destrukci vnímání sexuality a postavení rodiny ve společnosti, útočí multikulturalismus na schopnost pociťovat soudržnost v rámci národní či pokrevně příbuzné pospolitosti. Často, ale ne vždy, jsou to ti stejní lidé, kteří mají ve svém politickém programu obě tyto ideologie. Homosexualismus je podceňovaná a neméně nebezpečná sesterská ideologie multikulturalismu.
Přičemž volba homosexuálně založených jedinců jako kientely je pro homoexualistickou lobby více méně náhodná a strategicky podmíněná. Kdyby bylo možné dosáhnout podobného či lepšího účinku na společnost cestou zastávání se práv nevidomých či hluchoněmých, konaly by se nátlakové akce za zrovnoprávnění takto zdravotně znevýhodněných spoluobčanů. Potíž je v tom, že homosexuální klientela a životní styl její velké části si to do atraktivnosti a schopnosti dosáhnout žádoucího psychologického účinku na společnost s ničím nezadá. V tom je ten klíč.
Sexualita hýbe světem a bezprostředně souvisí se zakládáním a budováním rodinného života. Je dnes normována a formována do velké míry komerčně ovládaným mediálně-zábavným světem a konzumním, individualisticky a hedonisticky chápaným žebříčkem hodnot západního liberálně-kapitalistického světa. Hodnotové vnímání sexuality spojené s propagací určitého životního stylu má nepochybně vliv na schopnost přijímání určitých hodnotových systémů, ztotožňování se s nimi, a společně s dalšími faktory vede k tendenci mladých generací odkládat zakládání rodinného života na „dobu neurčitou“. Navíc násilná propagace homosexuality v médiích a ve výchově vede sekundárně k podvědomému navozování dalšího pocitu nejistoty, stresu a nestability při vnímání okolního společenského dění a tím sekundárně zintenzivňují už tak silně pociťované nejistoty v oblasti sociální a materiální (každodenní existenční boj a s tím související ochota k zakládání rodiny).
Propagace homosexuality a životního stylu s ní spojeného se prokázala jako ideální a atraktivně účinný prostředek k destruktivnímu ovlivňování zdravých pudů a vazeb v rámci pospolitosti. Nejde tedy v žádném případě o to, že by heterosexuálně založení jedinci přejímali homosexuální praktiky nebo byli "ohroženi" tím, že se o nich mluví. Ale jde o jiné projevy - nevázanost sexuálních vazeb a jejich bezcílnost, neodpovědnost a promiskuita. Jistěže tyto jevy se vyskytovaly již dávno předtím, každodenní zdůrazňování životního stylu homosexuálů a postavení jej na stejnou úroveň heterosexuáního partnerského vztahu však jakoby podtrhuje skutečnost, že lidský život je pestrý a existuje nesčetně mnoho možností jak si jej (konzumně) jen tak pro daný okamžik užívat - a jednou z těchto mnoha možností je mimochodem také rodina.
A proto, jenom proto, je jí věnováno tolik energie, tolik mediální pozornosti a tolik peněz. „Homosexuální klientela“ této lobby je z velké míry velmi naivní nebo hloupá a z půli se cítí být poctěna touto pozorností, než aby si uvědomovala, že její počínání se jí jednoho dne vymstí jako návrat bumerangu. Pouze ti duševně vyrovnanější, moudřejší a hodnotní homosexuálové tuší, že se tu s nimi hraje nečestná hra nebo že na „pochodech hrdosti“ a podobných trapných obscénnostech není něco v pořádku a upřímně se za ně stydí. Homosexuál, který se chová tiše a normálně, je si vědom svého handicapu a nedělá z něho normu, může být mnohem lepším člověkem než nemravný heterosexuál – kterých je na světě mnohem víc. A může být hodnotným a cenným přínoscem pro pospolitost.
V uplynulých týdnech a dnech zveřejnilo několik iniciativ svá prohlášení k průvodu homosexualistických aktivistů „Prague Pride“, plánovaný na příští měsíc. Je úctyhodné, že se najdou lidé ochotní se rozmáhání se ideologie homosexualismu aktivně postavit. Na tomto místě je ale nutné vždy striktně rozlišovat mezi ideologií homosexualismu a homosexualitou jako takovou. Splýváním této kritiky chtě nechtě posíláme ideologům homosexualismu vodu na mlýn, protože nejen naivní homosexuální klientela homosexualistické lobby, ale i velká naivní část ostatní veřejnosti nedokáže mezi obojím rozlišovat a určitá část proto aktivity homosexualistů akceptuje, omlouvá a toleruje ve smyslu „já proti homosexuálům nic nemám“. Je nutné mít stále na zřeteli, že homosexualismus je politický prostředek a ne nějaké nevinné zastávání se práv homosexuálů. Oklamaná veřejnost tomuhle triku z podstatné části ochotně „nalítne“ a agresivní protesty „proti deviantům a sodomitům“ apod. tomu v podstatě jen nahrávají.
Loňský homosexuální „průvod hrdosti“ v Praze se vedle některých, již dlouhá léta zažitých homosexuálních slavností, pořádaných ve velkých západoevropských městech, tvářil jako malé neviňátko. Buďme si vědomi toho, že prozatím. Homosexualistické pochody v evropských městech začínaly vždy v malém a opatrně, než se jim podařilo dokonale zahnízdit a stát se neodmyslitelnou každoroční součástí tamního společenského a politického koloritu. Otřesné poměry ve Spolkové republice Německo, kde se organizátorům průvodů dvoří starostové měst, to jen dokazují. Česká republika je v tomhle směru naštěstí o něco „pozadu“, ale ambiciózních politiků, kteří by rádi naskočili na tuto módní „pokrokovou“ vlnu najdeme i u nás dost. Jako odstrašující příklad může posloužit i sociálními-demokraty ovládaná Vídeň: před 20 lety jistý Gery Keszler, homosexuální aktivista, založil tradici konání benefiční akce ve „prospěch lidí infikovaných HIV a onemocněných na AIDS“. Ze začátku se jednalo o přehlédnutelnou přehlídku obscénních kostýmů a dostaveníčko homosexuálů a perverzně založených a nemocných jedinců ze střední a západní Evropy, dnes se jedná o vysoce ceněnou společenskou událost Vídně, kterou pravidelně navštěvují i světově známé osobnosti a prominenti a na které zahlédnete i politiky „pravicově-populistické“ FPÖ. Až tak dokáže postupná mediální převýchova a masáž změnit postoje a vnímání společnosti během několika málo let. A to je otevřený cíl homosexualistických aktivistů i v našich podmínkách.
Je jenom otázkou, zda jim v tom včas bude zabráněno, dokud Prahu nepostihne stejný osud jako Vídeň a německá města. Zkušenosti – (a bohužel i okolnosti, že zákonodárce se k této problematice staví netečně) - bohužel ukazují, že jediným východiskem, jak se tohoto nešvaru v našich podmínkách lze jednou a provždy zbavit, je razantní a velmi citelná a zmobilizovanou veřejností podpořená protireakce (za podmínky, že se její organizátoři nedopustí nahoře zmíněné chyby), která řádně znepříjemní organizátorům „Prague Pride“ chuť spáchat v Praze něco podobného i příští rok. I za tu cenu, že si Praha mezinárodně vyslouží kritiku jako místa „netolerance a zpátečnictví“ a patřičné moralizující pokárání z Bruselu. Jestliže existuje jeden jediný důvod, pro který mhou být Češi alespoň pro něco hrdí na hlavu svého státu, tak je to odvážný postoj Václava Klause k této otázce. Takový rakouský prezident Heinz Fischer totiž homosexualistického aktivistu Keszlera poctil naposledy už jenom tím, že si ho pozval k sobě do Hofburgu.
