Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (2.)

Spor o „českou krev“: Jak se diskuse o „odsunu“ Němců na stránkách elitního časopisu Dnešek v roce 1946 zrcadlila při hledání definice tzv. českého národního ducha. Argumentace neměla daleko k přenárodňovacím teoriím nacionálního socialismu.
Lukáš Beer

Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ 
a jejím určováním „krví“ se projevovalo 
jasně v tehdy aktuální problematice smíšených 
manželství. Češky provdané za Němce měly 
totiž být „odsunovány“ do Německa, což 
vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku 
veřejnosti. Ilustrační foto: dílo „Mutter und Kind 
und Traube“ od německého sochaře Rudolfa 
Kaesbacha (1873-1955). Jeho díla byla v 
letech 1939-1941 a v roce 1943 vystavována 
v Mnichově v rámci „Velké německé umělecké 
výstavy“. Foto: archiv autora.

V předchozím díle naznačenou diskrepanci mezi realitou a jejím fiktivním obrazem v souvislosti v vnímáním poválečného vývoje v Československu nacházíme i v postoji vůči problematice „odsunu“ Němců, kde ještě očividně živé vzpomínky na tzv. kolaboraci Čechů stály jasně v rozporu s fikcí o „národním duchu“. Bylo patrné, že zde běžná definice českého národního společenství naráží na přirozené hranice. Co je základním znakem každého příslušníka českého národa – je jím společný jazyk, je jím společné „cítění“, je jím dokonce něco jako „společná krev“? A vycházeje z těchto poznatků se vlastně vnucovala i otázka: Co odlišuje Čecha od Němce?

Závěry, které tehdy činila velká část autorů a čtenářů přispívajících svými texty do reprezentativního časopisu nekomunistické české inteligence, vydávaného Ferdinandem Peroutkou, mohou dnes leckoho překvapit. Teprve rok po skončení války, kdy celý svět pod dojmem nedávných událostí ještě pranýřoval „zhoubnou nacistickou ideologii“, celá řada českých autorů jakoby nekriticky převzala přenárodňovací úvahy nacionálních socialistů, přičemž vzpomeňme v této souvislosti několik (i pro širší veřejnost publikovaných) studií sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera o „čechizované německé krvi“ v současném českém národě z let 1942-1943. Müller na základě svých sociálně-antropologických výzkumů tvrdil, že přibližně ve dvou třetinách českého „národního tělesa“ proudí čechizovaná německá krev, a pokusil se o jakýsi historický výklad, ve kterém nastínil, že tento čechizační proces v našich zemích probíhal v několika vlnách.

Pře o česko-německou minulost: Tomáš Krystlík vs. Miloslav Ransdorf

Tomáš Krystlík 

Ještě na jaře 1938 československá propaganda tvrdila, že německá 
menšina se nemá nikde tak dobře jako v ČSR, kde jsou jí zaručena ve 
srovnání s jinými státy Evropy větší práva a lepší podmínky pro 
kulturní život. Tato grafika z jara 1938 má znázorňovat, že v ČSR byla 
nesrovnatelně vyšší produkce německy psaných knih než třeba v 
Jugoslávii, Polsku, Maďarsku a v Itálii. (Z německy psaného časopisu 
Zeit im Bild, který vycházel v Praze a propagoval hradní politiku.)

Ve svém pojednání s podtitulem „Tomáš Krystlík a jeho jediné téma“ nebo zkráceně v jiném článku se Miloslav Ransdorf snaží záplavou mnohdy zbytečných slov znevěrohodnit mé výroky.

Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, jak uvádí Miloslav Ransdorf, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že by to pan Ransdorf to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci Ransdorf mluví? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?

Pražská šéfredaktorka Alexandra Mostýn držitelkou absolutního rekordu v šíření bludu o počtu českých obětí 2. světové války

Lukáš Beer 

Článek Alexandry Mostýn pro Wiener Zeitung, 20. 5. 2015

Paní Alexandra Mostýn je šéfredaktorkou pražského německy psaného periodika LandesEcho, pokračovatelky listu Landeszeitung, který představoval „noviny Němců v České republice“ a vycházel již od roku 1994. Jedná se v podstatě o tiskový orgán Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, oficiální střešní organizace vymírajících zbytků německé menšiny, žijící prozatím ještě v našich zemích. Tato menšinová organizace ve svém „vyjádření vůle“, přijatém v roce 2012, mimochodem podává velmi podivný historický výklad: „Staleté soužití v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které bylo převážně poklidné, bylo především ve 20. století z velké části zničeno nacionálním socialismem a končilo nakonec v katastrofě, které padl za oběť také český národ. Téměř všichni němečtí obyvatelé Čech, Moravy a Slezska byli po konci II. světové války vyhnáni; ti, co – především pod nátlakem – zůstali v zemi, byli degradováni na lidi druhé třídy.“ Domnívá se snad toto „Shromáždění Němců“, že zdejší německé obyvatele vyhnal a zbytek degradoval sám Hitler a jeho nacionální socialismus? A začaly se dějiny Čech, Moravy a Slezska podle vedoucích činitelů této organizace psát snad až někdy v letech 1938-1939?

Bernd Posselt: „Připravujeme právní kroky proti českému landsmanšaftu“

V interview kritizoval také Putina a sudetoněmecký Witikobund 

Bernd Posselt označuje tureckého spisovatele Akifa Pirinçciho za 
"extrémistu". Loni jej Witikobund pozval přednášet na Sudetoněmecké dny. 
To je oficiální důvod k tomu, proč se Witikobund letošních 
Sudetoněmeckých dnů zúčastnit nesmí. Kritikové ovšem uvádějí, 
že to je pouze záminka.

Tzv. mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny a spolkový předseda mnichovského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), Bernd Posselt poskytl rozhovor listu Schwäbische Zeitung, ve kterém se vyjádřil k vyloučení konzervativního sudetoněmeckého spolku Witikobund z letošních Sudetoněmeckých dní, jež se konají nadcházející víkend v Augsburgu.

Posselt v interview obhajuje změnu stanov SL, kterou koncem února letošního roku schválila početní většina delegátů spolkového shromáždění SL v Mnichově a jež vyvolala mezi mnohými sudetskými Němci nevoli. I rakouské Sudetoněmecké krajanské sdružení (SLÖ) vydalo rezoluci, ve které se ke změně stanov staví kriticky. Posselt se ale domnívá, že tato provedená změna stanov odpovídá potřebám vyplývajícím z  „poměrů ve 21. století“. Zásadní program SL ale prý přesto trvá na zrušení Benešových dekretů.

Za dva týdny se koná ustavující valná hromada SKS ČMS

Iniciátor Tomáš Pecina se chystá vystoupit s projevem o stavu česko-německých vztahů 
Ve středu 8. dubna 2015 odpoledne proběhne v Praze ustavující valná hromada Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejímž programem bude volba předsedajícího. Kromě toho dojde ke schvalování změny názvu spolku a jeho stanov tak, aby vyhověly zákonným podmínkám účinným od 1. ledna 2014. Účast veřejnosti je podle pořadatelů vítána. Posléze se má sukutečnit i diskuse a iniciátor Tomáš Pecina o průběhu setkání dále říká: „Po skončení formální části valné hromady se chystám přednést slavnostní projev zaměřený na česko-německé vztahy v minulosti, současnosti i budoucnosti, stranou neponechav ani stručnou, leč vyčerpávající rekapitulaci všech úspěchů, kterých během své existence dosáhl mnichovský (Posseltův) spolek.“ Náš směr bude o této události informovat. Pozvánku s uvedeným místem konání lze stáhnout ZDE a návrh na znění nových stanov ZDE. (-lb-)

SKS ČMS reaguje na „osočování ze strany německého sdružení“

Tisková zpráva (německy/deutsch)

Před několika dny byl našemu spolku doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, který představuje průlomové rozhodnutí v našem sporu s ministerstvem vnitra; to se více než pět a půl roku snažilo bránit nám v činnosti, nyní však definitivně ve sporu prohrálo.

Posseltovo Sudetoněmecké krajanské sdružení „zakazuje“ používání názvu novým sdružením s téměř shodným názvem

Takovýmto plakátem zve mnichovské "Sudetoněmecké krajan-
ské sdružení" na letošní Sudetoněmecký den v Augsburgu: 
"Lidská práva bez hranic." Mezi mnohými sudetskými Němci 
vyvolává tento plakát nesouhlas. Stal se z landsmanšaftu 
"multikulturní" spolek, usilující o dodržování lidských práv 
všude na světě?

Jak informoval Náš směr, před dvěma dny došlo v České republice k registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS ČMS). Stalo se tak po téměř šestiletém úsilí jednoho z nezlomných iniciátorů založení tohoto sdružení, Tomáše Peciny, kterému na této cestě byly neustále kladeny překážky českých úřadů. Reakce mnichovského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SKS) však na sebe očekávaně nenechala dlouho čekat: ve své tiskové zprávě mnichovský landsmanšaft, který se označuje za oficiální zastoupení sudetoněmecké národnostní skupiny od roku 1949, „zakazuje české organizaci Sudetoněmecké občanské sdružení v Čechách, na Moravě a Slezsku opětovně zneužívané použití jejího jména Sudetoněmecké krajanské sdružení nebo použití svého znaku“. V oficiálním prohlášení se dále zdůrazňuje, že s tímto sdružením mnichovská organizace nemá žádné spojení. Právoplatným zastoupením SKS v České republice byla z její strany „pověřena výhradně“ tzv. Sudetoněmecká kancelář v Praze.

Odhady počtu obětí vyhnání neslovanských národností z ČSR

Tomáš Krystlík 

Konrad Badenheuer znázornil ve své publikaci „Die Sudetendeutschen – 
Eine Volksgruppe in Europa" (Mnichov, 2007) jako první na mapě podíl 
„mrtvých podle očitých svědků“ na celkovém počtu obyvatel patřičného
 okresu v bývalé župě Sudety, v jižních Čechách a na jižní Moravě, popř. v 
Protektorátu na německém obyvatelstvu v příslušném politickém okresu 
(Oberlandratsbezirk). Zde část mapy zveřejněné tímto autorem: 
Červené pole v černém rámečku (např. Kladno) znamená podíl 
„nad 3 procenta“, červené pole v červeném rámečku podíl „2 až 3 procenta“ 
(např. Praha), červené bez rámečku odpovídá „0,95 až 2 procentům“ 
(např. Most), oranžová = „0,7 až 0,95 %“, žlutá = „0,45 až 0,7 %“, 
zelená = „0,2 až 0,45 %“ a modrá = „pod 0,2 %“. 
Určitý druh „epicentra“ násilí podle mapky představovala oblast české 
menšiny okolo Mostu (červená políčka), zatímco nejméně násilí bylo 
zaznamenáno v oblastech s menším podílem české menšiny (žlutá, 
zelená, modrá políčka). V oblasti kolem Chebu a na Šumavě bylo 
zaznamenáno nejméně „mrtvých podle očitých svědků“ – s výjimkou 
Karlových Varů se zde místním velitelům okupační americké armády 
podařilo často zabránit násilí ze strany některých Čechů. (Doplnil L.B.)

Němečtí historici používali pro odhad v zásadě stejnou metodiku: počet Němců českých zemí v odstoupených územích Německu podle sčítání lidu v roce 1939 plus počet Němců českých zemí v protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše) plus karpatští Němci plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad) minus běžná úmrtnost (odhad) minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad) minus jejich ztráty na frontě (odhad) minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, počet v NDR odhadnut) plus přirozený přírůstek mezi lety 1945–1950 (odhad). Spolkový archiv v Koblenci (Bundesarchiv Koblenz) tehdy odhadl ztráty vyhnáním na 241.000 obětí včetně nezvěstných osob. Novější odhady, v závorce rok odhadu: Zentralstelle des kirchlichen Suchdienstes (Centrála církevní vyhledávací služby, 1965) 295.000, Bundesministerium für Vertriebene (Spolkové ministerstvo pro vyhnané, 1967) 267.000, opět Bundesarchiv (1974) 100.000 až 250.000, Statistisches Bundesamt (Spolkový statistický úřad) z pověření Německého spolkového sněmu (1978) 273.000 obětí vyhnání z ČSR, celkově necelé 3,000.000 obětí následkem vyhánění německého obyvatelstva z evropských států. Za povšimnutí stojí ze statistického hlediska poměrně malý rozptyl výsledných počtů obětí odsunu z ČSR. Ne všichni z tohoto počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 % československých Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo později mimo ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou z pobytu v českých koncentračních táborech, kterých Češi zřídili během krátké doby přes dva tisíce, na nemoci v důsledku nedostatečné lékařské péči, steskem po domově. Je nutné zdůraznit, že německé odhady zahrnují nejen zahynulé, nýbrž i osoby nezvěstné.

Ve Slavonicích není zubař

Václav Junek 

Slavonická rodačka Eliška Kvapilová/Hronová má živé vzpomínky jak na vá-
lečné události, tak i na dobu bezprostředně po květnu 1945. Sama pochází
z česko-německého manželství a ovládá oba jazyky stejně perfektně. Během
války navštěvovala školu v rakouském Waidhofenu a ve Vídni. Mezi "odsu-
nutými" měla i své kamarádky. Foto: screenshot YouTube/centre4thefuture

Připouštím předem, že tato vcelku prostá a nenápaditá oznamovací věta obstojí jako název článku asi jen stěží. Nejen pro Náš směr, vůbec. Natolik je už na první pohled i přečtení plochá, nezajímavá a neobjevná. Jestliže si však uvedené sdělení rozebereme blíž, určitě nás na něm zarazí jeho skutečná, gruntovní dramatičnost.

Jak praví příslušné prameny, Slavonice se připomínají v roce 1260 – jako strážní osada, založená na obchodní cestě mezi Prahou a Vídní kdesi v hloubi 12. století. Jako majetek pánů z Hradce. Přitom také veškeré další historické osudy tohoto místa jsou těsně spojeny s touto nikterak všední lokací. Včetně jeho osudů za husitských válek, devastace za války třicetileté a přirozeně, že i v souvislosti s dalším rozvojem města, které zde velmi dobře fungovalo, ovšem to už pod názvem Zlabings. A to je vlastně v zásadě to hlavní, oč tu běží.

Několik desítek sudetských Němců podalo trestní oznámení na dva české autory kvůli hanobení etnické skupiny a podněcování k nenávisti

Hornorakouský deník „Neues Volksblatt“ cituje z knihy Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka „Němci“ 

Kniha Němci, vydaná v roce 2010 dvojicí českých autorů, vyvolala pozornost a především pobouření za hranicemi České republiky (Náš směr před delší dobou o této knize informoval). Publikace Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka, kterou se v České republice snaží popularizovat mimo jiné jeden z nejaktivnějších funkcionářů Českého svazu bojovníků za svobodu, podle velkého počtu sudetských Němců žijících dnes v Horním Rakousku a Bavorsku naplňuje skutek trestného činu „hanobení rasy, národa, etnické nebo jiné skupiny osob“ a „podněcování nenávisti vůči skupině osob“. Jak poznamenává hornorakouský deník Neues Volksblatt (vydávaný místní lidovou stranou ÖVP, vládnoucí nejen v této spolkové zemi, ale i na celostátní úrovni), kniha Němci překypuje nejen historicky neudržitelnými tvrzdeními, ale „prezentuje se především jako protiněmecký pamflet“.

„Wikileaks“ anno 1933-1938

Důvěrné zprávy československých diplomatů z let 1933-1938 

V poslední době vzbudilo velký rozruch zveřejnění důvěrných vládních dokumentů. Něco podobného uskutečnily německé úřady po zřízení Protektorátu, když měly přístup k dokumentům československé vlády. Nalezeny byly například četné stvrzenky zahraničních novinářů, kteří ve svých listech po celém světě psali tendenční zprávy za účelem ovlivňování veřejného mínění. Otištěny byly tyto podklady v německy psané knize Rudolfa Urbana Demokratenpresse im Lichte Prager Geheimakten ("Demokratický tisk ve světle tajných pražských úředních spisů", 1940). Pohled do zákulisí umožňují také důvěrné zprávy československých diplomatů adresované své vládě, kterých si historikové všímají ještě velmi málo. Byly publikovány v knize Europäische Politik 1933-1938 im Spiegel der Prager Akten ("Evropská politika v zrcadle pražských úředních spisů", Essen 1942, 135 stran) profesorem Berberem a dalekosáhle potvrzují sudetoněmecké stanovisko. Nejzajímavější vybrané části jsou následovně heslovitě uvedeny. Zprávy jsou (stejně jako v knize prof. Berbera) chronologicky řazeny a lze je citovat dle uvedeného data. (Za datem stojí v závorce funkce, jméno a služební místo nasazení daného autora zprávy.)

Strýčický jazykový ostrůvek v jižních Čechách

Margarete Knofová (Seemannová) 

Autorka článku vydala společně se svými 
spolupracovníky v roce 2011 knihu o tomto 
jihočeském německém jazykovém ostrůvku. 
Na stránkách KOHOUTÍ KŘÍŽ čtenář 
nalezne její portrét, fotografie, řadu mapek, 
 a dalších zajímavých faksimilií.

Někdejší německý jazykový ostrov se nacházel v jižních Čechách uprostřed mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi (z každé strany 15 km) a sahá až do českobudějovické pánve. Toto území formují mnohé menší rybníky a sousedící velký rybník Dehtář (Dechternteich). Jazykový ostrov zabíral asi 65 kilometrů čtverečních. Označení jazykový ostrov vlastně není namístě. Pohled na mapu nám ukazuje, že se jedná o jazykový ostrůvek, který je od svého německého zázemí oddělen pouze lesnatými horskými hřebeny Chřášťanského vrchu (Groschumer Wald), Vysoké Běty (Hohe Liesl, 795 m), Vysoké (Hohenstein, 704 m) a Buglaty (829 m). Časem se označení „jazykový ostrůvek“ zažilo.

Kolem roku 1400 mělo více vesnic okolo Netolic (Nettolitz) a Lhenic (Elhenitz) německy hovořící většinu, ale z důvodu posunu jazykových poměrů se území jazykového ostrůvku zmenšilo. V roce 1945 se jazykový ostrov skládal z deseti vesnic s počtem asi 1800 obyvatel: Strýčice (Stritschitz) , Záboří (Saborsch), Dobčice (Dobschitz), Lipanovice (Linden), Holašovice (Hollschowitz), Radošovice (Roschowitz), Chvalovice (Kollowitz), Horní a Dolní Chřášťany (Obergroschum, Untergroschum) a Babice (Bowitz).

Steinbachová, Fabritius a nový začátek

Gernot Facius 

Blesk.cz, 30. 8. 2014

To pozitivní zmiňme hned na začátku. Provést generační změnu ve vedení bez třenic nebo bez rušivých vlivů zvenčí, to se dnes nepodaří každému zájmovému svazu, takže zde je třeba německý Svaz vyhnanců (BdV) pochválit. Jeho grémia se po již dlouho naprogramovaném odchodu své prezidentky Eriky Steinbachové (CDU), která byla v úřadu již od roku 1998, rozhodla pro nováčka ve Spolkovém sněmu, Bernda Fabritia, jako následovníka. Fabritius, který je viceprezidentem od roku 2010, zná struktury svazu, zná citlivost mnohých funkcionářů a zvláštnosti jednotlivých landsmanšaftů a disponuje, jak se dnes říká, dobrou politickou „sítí“. Otázkou všech otázek ovšem zůstává, a to se týče jádra budoucí práce svazu – Je s touto výměnou osobností také spojena změna paradigmat? Zde se právě nastupujicí představitel bude muset ještě definovat.

Atlas německých nářečí v Česku

„Hotzenplotz tu už nežije“ 
Manfred Kees

Mapka znázorňující hlavní velké skupiny německých nářečí na území Čech,
Moravy a Slezska. V rámci těchto základních skupin rozlišujeme další regio-
nální a místní nářečí, skupiny a podskupiny. Popis (ve směru hodinových ruči-
ček počínaje na jihu): Mittelbairisch (středobavorština), Nordbairisch (severo-
bavorština), Ostfränkisch (východofrančtina), Obersächsisch (hornosaština) a
Schlesisch (slezština). Repro z: Badenheuer, Konrad: Die Sudetendeutschen. 
Eine Volksgruppe in Europa. Sudetendeutscher Rat, München 2007.

Velmi zajímavou přednášku společně nabídlo Sudetoněmecké krajanské sdružení Bayreuth a „Katolické vzdělávání dospělých“ v Bayreuthu – nesla název „Hotzenplotz už tu nežije“. („Hotzenplotz“ je jednak německý název obce Osoblaha; „Loupežník Hotzenplotz“ je zároveň ale hlavní postava povídek Otfrieda Preußlera pro děti – pozn. překladatele.)

PhDr. Armin R. Bachmann referoval o „Atlasu německých nářečí v Česku“ (Atlas der deutschen Mundarten in Tschechien). Vyjadřoval se také o postavení německy hovořící menšiny v současnosti. Z důvodu věkového rozvrstvení jejich příslušníků by dnes už nebylo možné provést nové vydání podobného výzkumu, protože v současnosti je naživu už jen málo dobových svědků.

Pozdravná poselství

Manfred Maurer 

Sociální demokrat – spolkový kancléř Werner Faymann (vlevo) – nezaslal
sudetským Němcům v Rakousku k jejich nejvýznamnějšímu připomínkovému
dni žádný pozdravný dopis. Sociální demokrat – spolkový prezident Heinz
Fischer (vpravo) – dopis zaslal. Ale zdali jej také psal vůbec on sám?
Foto: Manfred Werner / Wikimedia (obě)

Každoročně si zdejší sudetští Němci připomínají oběti 4. března 1919. Stejně tak i letos. Představitelé vyšší politiky jsou při vzpomínkových akcích ve Vídni pokaždé zastoupeni, ač pouze virtuálně. Počínaje spolkovým prezidentem směrem dolů doručuje většina z nich více či méně do hloubky jdoucí pozdravé poselství. Budiž zdůrazněno, že v písemné formě. Osobně se neukáže žádný spolkový prezident, žádný spolkový kancléř, žádný vicekancléř nebo žádný ministr či ministryně.

Bezdůvodné obavy

Manfred Maurer 

Na začátku března v Srbsku vypršela lhůta, v rámci níž Němci, kteří byli vyhnaní po Druhé světové válce, také mohli zažádat o navrácení jim tehdy zabaveného majetku, respektive jeho odškodnění. Zatímco Česko v tomto smyslu neuvažuje ani v náznacích a například Chorvatsko vodí Rakousko už mnoho let za nos tím, že naznačuje vyhlídky na odpovídající zákon (a Rakousko si to evidentně ochotně nechá líbit), schválilo Srbsko příkladný zákon, který v otázce restitucí a odškodnění staví tuzemce a cizince na stejnou úroveň a také neobsahuje žádné léčky ve formě rozhodujícího "hraničního dne" a la 25. únor 1948.

TGM – vzor nevhodný k následování

Tomáš Krystlík 

Čekal jsem, že při příležitosti výročí narození Tomáše Masaryka se vynoří vzpomínkové a oslavné články, ale ono nic. Předkládám tedy jiný pohled na prvního československého prezidenta, než je obvyklé.

Zastánce bolševiků

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a do svého odjezdu z Ruska nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V Kyjevě v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“. V témže roce cestou z Ruska přes Tokio do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu čs. legií z Vladivostoku na francouzskou frontu a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl od počátku až do konce její existence Národní rada zemí českých - navrhl ve svém memorandu, aby spojenci uznali sovětskou vládu. Jeho probolševický postoj způsobil, že USA odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a tak TGM v červenci 1918 zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a najednou nejen souhlasil s ozbrojeným vystoupením československých legií v Rusku proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Faktem je, že v jistém období po převzetí moci bolševiky byly čs. legie na Rusi jediným vycvičeným vojenským tělesem disponujícím navíc těžkými zbraněmi, které mohlo bez větší námahy potřít ruské bolševiky, takže po příjezdu do Prahy TGM oprávněně československé vládě tvrdil, že s pomocí československých vojáků mohl tehdy zachránit Rusko před bolševismem. Ovšem, kdyby chtěl.

Ve službách Masaryka a Beneše - židovský německy psaný tisk v Československu

Lukáš Beer

Prager Presse z 2. března 1933 prezentuje vojensko-politický pakt ČSR, Jugo-
slávie a Rumunska - Malou dohodu - jako "mírový pakt". Foto: Lukáš Beer

V roce 1921 vzniká v Praze jako akciová společnost nakladatelství a vydavatelství novin a časopisů, zaměřující se českou a cizojazyčnou politickou a odbornou literaturu a tiskoviny. Mezi jinými šlo i o vydávání deníku Prager Presse, založeného T. G. Masarykem s cílem integrace německy hovořících občanů Československa, tedy z největší části českých a moravských Němců. Pražské ministerstvo pro zahraniční záležitosti, doména dr. Edvarda Beneše, subvencovalo celou řadu zahraničních novin a vlivných osobností v mnoha evropských, ale i mimoevropských zemích. Sudetoněmecký autor Reinhard Pozorny, pocházející z Brna (1908-1993), toto financování československým státem v jednom ze svých knižních titulů ohodnotil takto: „Je to obyčej, který lze pozorovat téměř u všech států. Čím kritičtější se doba stává, tím více roste armáda zaplcených špiclů, udavačů a policejních orgánů všech odstínů, tím více vyvíjejí státy snahu získat pro sebe takové osoby, jejichž hlasy něco znamenají v tisku, rozhlase, umění, hospodářství nebo v zákulisí politiky. Tedy osoby, které se kupují jako kus zboží. Lidi, kteří začínají hekticky křičet, pokud si někdo dovolí pochybovat o jejich počestnosti. To, co Česko v této oblasti provádělo, v takovémto rozsahu existovalo nanejvýš v balkánských státech. Peněžní částky, které byly vydávány pro financování ,vlídných a nám přátelsky nakloněných osobností‘, se nacházely daleko nad průměrem úplatků všech ostatních evropských států této doby.“ 

Čtenářský ohlas: Den vlasti v Klosterneuburgu 2013

Čtenář „Sudetenpost“ reaguje na nedávné pokusy znemožnit vystoupení Pavla Kamase
Johann Janiczek 

Foto: Alfred Nechvatal

Pro každého člověka stojícího stranou bylo znovu skličujícím poznáním, že mezi nyní již malým množstvím vyhnanců z Československa panuje a řádí nejednotnost. A současník, který pozorně pozoruje to, co můžeme chápat jako „politiku Sudetoněmeckého krajanského sdružení“, může jen rezignovaně konstatovat, že odpovědní činitelé tohoto zvoleného spolku jsou spíše zástupci vyháněčů.

To je zřejmě typické pro tento stupěň vývoje, že dobře živený poslanec EU [míněný je Bernd Posselt - pozn. překl.] by chtěl snadno zardousit řeč badateli společných dějin osvobozeného od dogmat, protože se mu to nehodí do krámu. To je další příklad strachu politiky, která je účelově řízena lóžemi a ostatními účelovými spolky. A každý příslušník těhle systémů ví, že pak, až se jednoho dne dostane pravda na povrch, bude se muset zodpovídat za to, že za jidášský groš zradil svůj národ.

„Spravedlnost Československu!“ - kuriózní územní požadavky revizionistů v roce 1945

Související texty:  Českosloslovenské snahy o územní zisky - Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen - Memoranda čsl. vlády na mír. konferenci v Paříži 1919-20
Čeští revizionisté v prvních měsících po skončení 2. světové války požadovali územní zisky a podstatně větší rozlohu ČSR než před Mnichovem 1938. Překvapující je u nich citelná zášť vůči Polákům.  
Lukáš Beer 
Franz Chocholatý Gröger

Takto mělo vypadat Československo podle představy autorů publikace
"Spravedlnost pro Československo" z roku 1945.

Revoluční nálada v prvních měsících po ukončení 2. světové války dodávala nebývalé sebevědomí některým Čechům, kteří se celou duší vcítili do náhlé pokvětnové metamorfózy českého národa v „národ vítězný“. Je dnes málo známým faktem, že ihned po ukončení války se vyskytly revizionistické snahy o nové hraniční uspořádání nového státu, který měl od nynějška patřit už pouze Čechům a Slovákům – a pokud možno ještě ve větším územním rozsahu než tomu bylo za první mnohonárodnostní republiky.