Srbský restituční úřad počítá zhruba se šedesáti tisíci žádostmi. Člověk by se tedy mohl domnívat, že právě z Rakouska přišla do Bělehradu lavina žádostí. Přeci jen zde po válce našly novou vlast desetitisíce podunajských Švábů. Stav informovanosti osob, kterých se to týká, by měl být díky intenzivním poradenským službám Pracovního společenství podunajských Švábů vysoký. Také většina rakouských sdělovacích prostředků informovala z části dokonce velmi podrobně o restitučních možnostech v Srbsku a informovala také například o tom, že právo na nárokování nemají pouze zástupci generace pamětníků, nýbrž také jejich dědici. Mimo to existovaly také férové nabídky advokátního zastoupení (například paušál 500 euro a k tomu v případě úspěchu pět procent z běžné hodnoty restituovaného majetku), které ani nevyžadovaly, aby sami žadatelé za tímto účelem vycestovali do Srbska.
Přesto bylo rakouskými občany do konce února podáno pouze 321 žádostí. Zájem, zajistit si kousek z restitučního koláče, upečeného přeci jen ze dvou miliard euro, je zjevně velmi omezený. O důvodech se dá hodně spekulovat, ale faktem je, že se zdá, že navrácení majetku nebude největším problémem vyhnanců.
To je důležitý poznatek zařazení významu této otázky v rámci politické diskuse. Právě v Česku přeci reaguje nemálo zástupců politické třídy na pojem sudetští Němci určitým druhem Pavlovova reflexu strachu – vyskytuje se takřka panická hrůza ze sudetských Němců, údajně číhajících za hranicemi, kteří vpadnou v hordách do země a budou požadovat zpět všechno, co jim bylo v letech 1945/46 zabaveno, pokud by k tomu měli právní možnosti. Proto se také zinscenovalo absurdní divadlo okolo charty základních práv Evropské unie, neboť tehdejší prezident Klaus v ní spatřoval nebezpečí, že by ji vyhnanci mohli využít jako páku pro svá práva na majetek. Mezitím v Praze zmoudřeli.
Jak lze na příkladu Srbska vidět, mohla by Praha přistupovat k problematice mnohem klidněji. Skutečně se zdá, že pro většinu vyhnaných Němců, respektive jejich potomků, téměř sedmdesát let po zločineckém uloupení už nemá zpětné získání ztraceného majetku nejvyšší prioritu. Z mnoha rozhovorů s oběťmi vyvlastnění lze usoudit, že většině jde v první řadě o morální narovnání napáchaných škod a morální rehabilitaci, maximálně ještě o symbolické materiální gesto.
Teď by se dalo namítnout, že dokud neexistuje šance na navrácení nebo odškodnění, bude se z důvodu nedostatku vyhlídek na úspěch držet také zájem v určitých mezích. Srbský příklad ale ukazuje, že i pak, kdy jsou šance velmi dobré, se nekoná žádný nápor zájemců.
Politika by proto s touto otázkou mohla zacházet o něco méně afektovaně. Zrušení Benešových dekretů týkajících se Němců a otevření restitučních popř. odškodňovacích možností by v žádném případě s českým státem neotřáslo v jeho základech. Na druhé straně by se pak ani krajanské sdružení nemuselo z obavy z českého obranného reflexu distancovat od těch sudetských Němců, kteří však materiální dorovnání požadují. Protože se jedná jenom o menšinu, která ovšem – a to by se mělo zdůraznit – nepožaduje o nic více a ani o nic méně než to, na co má právo.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 13. března 2014.
