úterý 11. března 2014

Kolik času zbývá?

Tomáš Pecina 
Dvě věci mne naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a blbost českých medií a jejich spotřebitelů všude kolem mne. Poslední vývěr, související s krymskou krisí, je zvlášť silný a vydatný.

Začasté ti samí lidé, kteří tak horovali proti instalaci amerického radaru v Brdech, teď infantilně hořekují, jak si Putin s Krymem dělá, co ho napadne, a nikdo proti němu nic nezmůže. A jak si zakrátko jistě přijde i pro nás. Jindy levicová media publikují mapy s červenou barvou vyznačenou třetí ruskou říší od Čukotky po Gronsko a kdekdo spřádá hypothesy, co vše se může stát, když Putinovu agresivní politiku nezastavíme. Přesněji: když ji někdo nezastaví, přičemž někým je míněno cosi na půl cesty mezi americkou námořní pěchotou a blanickými rytíři.

Vrátíme-li se o pět let zpátky k radarovému diskursu, v něm byl nejčastějším argumentem předpoklad, že nebude-li Česká republika vystupovat vůči Kremlu agresivně, bude jím na oplátku ponechána na pokoji. Přirozeně, nic nemůže být realitě vzdálenější, a stačí se podívat na mapu Evropy a jednotlivé, původně nesourodé velké státní celky: Francii, Spojené království, Německo, Turecko. Nevím o jediném případě, kdy by území v gravitačním vlivu některého imperia zůstalo ušetřeno proto, že se vůči onomu imperiu chovalo vstřícně, a pokud by se to snad podařilo České republice, byl by to vskutku první případ v historii. O nezávislost se bojuje, ve středověku stejně jako dnes.

Tolik tedy k vlně tklivé, leč plané rusofobie, jež tuto zemi v minulých dnech zaplavila.

Dalším nesmyslem, který je traktován, je sentimentálně hypertrofované přirovnávání krymské situace k jiným historickým událostem, např. k okupaci Československa v srpnu 1968. To je morální kistch non plus ultra, u kterého nesouhlasí prakticky nic: Čechoslováci byli tehdy uvnitř ruského imperia, a většinově ani netoužili dostat se jinam, chtěli jen delší oprať, resp. prostornější a pohodlnější celu – uchovat si všechny výdobytky imperiální příslušnosti (zejména ochranu před Němci, které o 23 let dřív okradli a vyhnali a báli se jejich legitimních a vzrůstajícím německým vlivem vyfutrovaných požadavků), a nebýt přitom tolik omezováni jeho orientálními zvyklostmi, např. zákazem cestovat nebo tvrdou ideologickou censurou.

Krymská situace snad ani nemůže být odlišnější: tamější Rusové mají oprávněné obavy, že ukrajinští chauvinisté se k nim zachovají stejně, jako se čeští chauvinisté Masaryk s Benešem zachovali k německému obyvatelstvu Československa, a stanou se ve své zemi trpěnou a nejrůznějšími způsoby znevýhodňovanou menšinou. Tato analogie je přiléhavější a lepší než ta první, arci není oficiálně presentována. Presentuje se pouze podobnost se záborem Sudet v r. 1938, a ta je opět falešná.

Zatímco hitlerovské Německo bylo nacionálně socialistickou, totalitní diktaturou, Putinův régime je sice autoritativní, ale není v podstatných rysech odlišný od toho ukrajinského, a co je nejdůležitější, je produktem neúspěšného pokusu implantovat do orientálního Ruska principy liberální demokracie, jak se o to pokoušeli Jelcin, Gajdar a jejich poradci, jako Jeffrey Sachs. Putinismus je dnes podstatnou částí ruské společnosti přijímán jako nejlepší z možných variant.

Shrňme tedy, že Rusové na Krymu se právem obávají toho, co by mohlo přijít z Kyjeva, a svobodně dali přednost jistotě putinského samoděržaví, která pro ně neznamená žádnou hmatatelnou újmu. Je jim celkem lhostejné, zda k secesi dojde v souladu s ukrajinským a mezinárodním právem, a jestli jim jejich krok schválí Brusel a/nebo Washington.

Západ má proti Putinovi celou řadu sankčních prostředků, včetně takových, které by ho opravdu zabolely, ale byl by sám proti sobě, kdyby je invokoval, protože tím by se ještě víc diskreditoval v očích ruského obyvatelstva, jemuž je již nyní – a nikoli bez důvodu – putinovskými ideology a propagandisty líčen jako dekadentní a slabošský. Otázkou je, zda se někdo z představitelů EU odváží vyslovit to nahlas, anebo zda se bude pro forma ještě nějaký čas brblavě, ale bez efektu odsuzovat a kritisovat.

Proto se stane, co je připraveno, Krym bude součástí Ruské federace, a kremelští vládci si poté v klidu počkají, až se nacionalisté v západní části Ukrajiny sami znemožní a prokáží neschopnost svou zemi rozumně vést. Pak jim spadne do klína celá Ukrajina jako shnilá hruška, buď po částech, od Východu po Západ, anebo najednou. I když to může trvat klidně dalších deset-patnáct let, nevadí: velká imperia se budují postupně, jejich tvůrci nemají kam spěchat.

Z hlediska České republiky je důležité, že tato země opět prokázala dlouhodobou, resp. trvalou neschopnost hodnotit situaci racionálně a pragmaticky. Místo reálného posouzení dopadů ukrajinské krise jsme svědky cliché a zaplavují nás banality. Ostatně jako vždy, když o něco jde: stejně iracionálně byl druhdy komentován Mnichov (velmoci nás zradily, nás, ty nejlepší a zcela nevinné!) a s nemenší mírou sebelítosti byla přijímána ruská okupace v srpnu 1968. Troufám si predikovat, že až skutečně o něco půjde, budou to česká media presentovat jako další sentimentální kitsch o bezbranné oběti a ohavném agresoru; v té době ale už stejně bude pozdě, tak jako bylo pozdě v ony dva zmíněné roky.

Tento text byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek Slepecká hůl.