O chvályhodné politice jedné nepolitické televize

Václav Junek 

Řeknu rovnou, že v tomto mém článku nepadne ani slovo o dnešním Mezinárodním svátku žen. Sice opravdu dál už nepadne, ale přece si jím dovolím oslovit také ženy, respektive tu mnohem početnější a řekněme z obecně zavedeného pohledu asi nejméně populární část jejich společenství. Nestane se tak však přímo, nýbrž oklikou – totiž společně s celou armádou ostatního podobně stigmatizovaného populačního vzorku, zejména toho českého.

Televize je jednoznačný, neoddiskutovatelný fenomén v celosvětovém měřítku, ale byla jím zejména u nás, obzvlášť v dobách, kdy se pro minimálně devětadevadesát procent Čechoslováků mnoho jiných možností kulturního zábavního vyžití mnoho nenabízelo, jestli nějaké vůbec. Bylo tomu tak od od (tuším) padesátého šestého roku, kdy začala vysílat ta Československá, a na to se její antény a přijímače, jistěže ještě dlouho potom jen málo kvalitní a černobílé, rozšířily po českých a slovenských vlastech nikoli snad jako mor, nýbrž nadále už jen těžko zastavitelná záplava.

Otevřený dopis řediteli Národního divadla v Praze

Václav Junek 

Národní divadlo uvádí komedii Václava Havla "Zahradní 
slavnost". "Příběh přizpůsobivého snaživce, který se prožvaní 
do lepší společnosti likvidátorů a zahajovačů a požadované 
mimikry dokáže přijmout tak dokonale, že ho ani vlastní 
rodiče nepoznávají, je velmi, velmi současný", uvádí se 
na stránkách divadla.

Není tomu zase tak dávno, co jsem navštívil Národní divadlo v Praze. Po hodně dlouhé době, navíc nikoli posvátnou budovu „Zlaté kapličky“, nýbrž jednu z jeho součástí, přesněji jen bývalé Nosticovo, pak Tylovo a teď už zase Stavovské divadlo. Ale to, čeho jsem byl i tam trpným svědkem, stačilo věru bohatě. A vydalo to svým konečným dopadem možná na víc, než kdyby se mi dostalo toho pochybného štěstí, abych se stal účastníkem požáru hlavní budovy, jedné z dominantních tradic českého divadelnictví.

Občanský odpor hornojiřetínských je sice třeba respektovat, ale...

Václav Junek 

MF Dnes informovala o plánech bourání domů v Horním Jiřetíně.

Současný český stát žije v permanentní vnitřní morální i společenské krizi, není ve světě vážen a jeho čelní představitelé působí nakonec i doma jako nejhorší starokomická šmíra. Své dostal sice už během předchozích čtyřiceti let komunistické vlády, ale teprve polistopadoví „odborníci“ postupně rozšířili jeho pasíva až k obludným bratru dvou bilionům korun státního dluhu – byť jen toho veřejně přiznaného. A protože se žádná naděje na cokoli lepšího ani v náznacích nerýsuje, není divu, že se hrabe už doslova z posledního. Přičemž to hrabání dokonale sedí, uvážíme-li například usilovnou snahu o kopání, respektive dobývání uhlí opravdu ber kde ber.

Český lev zařval

Václav Junek 

Ano, je tomu tak: český lev znovu zařval. Nemyslím jím však tentokrát to věčně zkoušené a patrně málo šťastné české erbovní zvíře, nýbrž ceremoniál, respektive proces udělování stejnojmenných filmových cen, jenž proběhl včera večer již po dvaadvacáté.

Nechme pro tentokrát stranou dost ožehavou otázku kdo vlastně tvoří Českou filmovou akademii, tedy instituci, která si udělováním těchto jistě důležitých cen osobuje právo rozhodovat o národní kinematografii. Už vzhledem k tomu, že skutečných filmařů, anebo těch, kteří by byli s to o filmu říci něco kloudného, je u nás jako šafránu, autoritativní verdikty této „Akademie“ ostatně nasvědčují tomu, že žádná velká sláva to nebude. Zřejmě kamarád vedle kamaráda a pak už asi jen ti, kteří by měli mindrák nepatřit do toho spolku, anebo zrovna měli čas. Pokud však jde o celkovou ambaláž podniku, o němž hovořím, jinak „docela dobrý“!

V hodině dvanácté

Václav Junek 
Pozn. redakce NS: Následující text v některých bodech nemusí reprezentovat redakční stanovisko. Redakce však text ráda zveřejňuje s poukázáním na iniciování přínosné a věcné polemiky.  
Ne, není to tak. Píšu totiž tyto řádky už pár minut po dvanácté. Respektive po půlnoci. Tedy po té půlnoci, kterou si západní demokracie malovaly jako svatý limit, po kterém všechno zlé skončí - stejně slabošsky a naivně, jak slabé a naivní jsou samy.

Opravdu je neděle, patnáctého února 2015, a opravdu uplynula už víc jak hodina od momentu, kdy se podle zbožných přání už dopředu, dávno předtím, k vlastnímu konci odsouzených slabochů, měly na východní Ukrajině rozhostit mír, klid a vzájemné láskyplné porozumění. To podle „mírových dohod“, které dva tři dny předtím tytéž západní demokracie s tak upocenou snaživostí uplácaly uvnitř pozlaceného černého hradu minského hrdlořeza s východním už brzy značně krvavým despotou.

Svoboda projevu jen pro někoho?

Václav Junek 
Aktualizace 25.1. v 12:00

Celé interview Pavla Kamase ve Studiu ČT 24, odvysílané v pátek 23. ledna
v době od 14.35-14.50, jakoby zázrakem chybí v archívu ČT 24,
ačkoliv zbytek pořadu je kompletní. (Foto: Screenshot ČT 24 f.)

Autor psal následující text v době, kdy ještě nebyl obeznámen o výsledku rozhodnutí soudu. Přesto má následující úvaha nadčasovou aktuální platnost: Dokazuje to koneckonců nejen způsob, jakým brněnské studio České televize ve večerním zpravodajském pořadu „Události v regionech“ zdůrazňovalo, že tři státní zástupci, kteří figurovali v kauze, poukazovali na údajné vazby obviněných na „neonacistickou a ultrakonzervativní“ scénu. Ale především tato skutečnost: Vydavatel Pavel Kamas byl včera 23. ledna pozván do brněnského studia ČT 24 a bylo zde v živém vstupu od 14.35 hodin odvysílané interview - záznam tohoto interview jakoby zázrakem není v archivu pořadu, ačkoliv celý zbytek této relace si lze přehrát. Aktualizace 25.1. 12:00: Chybějící část pořadu byla dodatečně do záznamu v archivu doplněna. - pozn. red.) 

Muslimský šátek III

Václav Junek 
Rozepisovat se o tom, co se před několika málo dny stalo ve Francii, co se mohlo stát na to v Bruselu a co se momentálně děje na našem kontinentu, který stále více připomíná obleženou pevnost, nemá smysl: bývá to prvním bodem agenturních zpráv, leitmotivem mediálních relací všeho druhu a na to téma hovoří i píše kde kdo. Otázkou ovšem je jak a zejména proč tak činí.

Sám jsem konečně rovněž už před časem v tomto Našem směru postupně publikoval hned dva články se vcelku srozumitelnými podtituly „Muslimský šátek I“ a „Muslimský šátek II“. V obou jsem přitom upozorňoval teprve na varovné předzvěsti muslimské invaze, která nastala brzy poté a teď v ní žijeme. Respektive dosud přežíváme, ačkoli tak to formulováno nebývá.

Ve Slavonicích není zubař

Václav Junek 

Slavonická rodačka Eliška Kvapilová/Hronová má živé vzpomínky jak na vá-
lečné události, tak i na dobu bezprostředně po květnu 1945. Sama pochází
z česko-německého manželství a ovládá oba jazyky stejně perfektně. Během
války navštěvovala školu v rakouském Waidhofenu a ve Vídni. Mezi "odsu-
nutými" měla i své kamarádky. Foto: screenshot YouTube/centre4thefuture

Připouštím předem, že tato vcelku prostá a nenápaditá oznamovací věta obstojí jako název článku asi jen stěží. Nejen pro Náš směr, vůbec. Natolik je už na první pohled i přečtení plochá, nezajímavá a neobjevná. Jestliže si však uvedené sdělení rozebereme blíž, určitě nás na něm zarazí jeho skutečná, gruntovní dramatičnost.

Jak praví příslušné prameny, Slavonice se připomínají v roce 1260 – jako strážní osada, založená na obchodní cestě mezi Prahou a Vídní kdesi v hloubi 12. století. Jako majetek pánů z Hradce. Přitom také veškeré další historické osudy tohoto místa jsou těsně spojeny s touto nikterak všední lokací. Včetně jeho osudů za husitských válek, devastace za války třicetileté a přirozeně, že i v souvislosti s dalším rozvojem města, které zde velmi dobře fungovalo, ovšem to už pod názvem Zlabings. A to je vlastně v zásadě to hlavní, oč tu běží.

Německé Sudety – především český fatální problém

Václav Junek 

Jestliže se nyní na internetových stránkách Našeho směru tak hojně diskutuje o krizi české národní identity, dovolte také mně, abych se zúčastnil několika vlastními pohledy. Nikoli ovšem do vzdálené české minulosti, ani na původní poměrně složitý emancipační vývoj tohoto národa, ani na jeho dávné zjevné úspěchy minimálně v evropském kontextu, nýbrž na to, jak a proč tohle všechno bere doslova před našima očima svůj zákonitý, neodvratný konec. Protože cesta k pochopení tohoto zhoubného procesu je ke spatření kdesi docela jinde, než jak se obecně má.

Na zmíněných stránkách tohoto periodika jsem se již několikrát rozepisoval o Češích a jejich věčném „Sudetoněmeckém problému“, a to v celé jeho šíři od historicky doloženého vrcholného středověku až po finále druhé světové války (a vším, co u nás tomuto dějinnému zlomu bezprostředně následovalo). Ale nejen to: v běhu posledních let jsem na toto téma napsal (a hlavně vydal) hned několik, proč to nepřiznat?, vcelku dobře přijatých knížek. Také ty se jím zabývaly v celé jeho historické šíři, i když jsem v nich celkem pochopitelně akcentoval především události první poloviny 20. století.

Divíte se dnešnímu „Česku“? Ale proč? Přece máte, co jste chtěli!

Václav Junek 

Už před nějakým časem (v říjnu) jsem pro Náš směr napsal celkem nikterak rozsáhlý článek o nekontrolovaném a zejména svévolném šíření muslimské, chcete-li mohamedánské víry v českém (a moravském) prostředí. V jeho záhlaví jsem se ptal „Čím může končit aféra s muslimskými šátky?“ a seč jsem mohl, varoval jsem před tímto sice latentním, nicméně klíčovým nebezpečím, jemuž sami sebe s takovým klidem a tak netečně vystavujeme. Přirozeně, že i tento můj pokus dopadl jako vždycky. Tedy docela stejně jako tomu bylo s příslovečným hlasem volajícího na poušti, protože se nejenže v té věci nestalo vůbec nic, ale ani nadále to na cokoli lepšího ani trochu nevypadá.

Divíte se Zemanovi? Ale proč vlastně?

Václav Junek 

Podivovat se činům a osobním zhůvěřilostem, jimž se oddává hlava současného českého státu, je sice možné, ale tento postoj k osobnosti a k činům Miloše Zemana je přitom jen zřetelným dokladem zjevného nepochopení faktického aktuálního stavu České republiky vůbec. Ne-li dokonce nepochopením skutečné míry jejího celkového úpadku. Právě proto, že tento muž je an sich zjevnou ikonou tohoto devastujícího procesu, respektive jeho nanejvýš čitelnou personifikací.

Tato Země nesmí být jen zelená!

Václav Junek 

Úvodní slova Lukáše Beera: V listopadu roku 1989 mi bylo prakticky čerstvých sedmnáct a měl jsem tu čest navštěvovat přední brněnské gymnázium „Koněvka“. Události před 25 lety byly pro mne velkým zklamáním a podnětem k tomu byly mimo jiné i jevy, které jsem tehdy jako žák třetího ročníku mohl pozorovat přímo na mé škole. Bylo pro mne zvláštním zjištěním, že v oněch revolučních dnech se politické agitace na gymnáziu chopili doposud právě ti nejagilnější svazáčtí vůdci, kteří najednou svolávali po 17. listopadu velká shromáždění do školní tělocvičny a vydávali za studenty nejrůznější prohlášení a manifesty. Učitelský sbor se držel nápadně pozadu. Ze studentů, kteří doposavad intenzivně agitovali pro komunistický režim, se opatrně stávali najednou vůdci školní mládeže, kteří nás nakonec doprovodili cinkat klíči na brněnské náměstí

"Kdo listopad 1989 ve vnímavém věku zažil, pamatuje si
jej především jako vzácný čas soudržnosti, sounáležitosti,
laskavosti, milého humoru, který snad ve všech lidech
vyplavoval na povrch jejich dobré stránky", píše Jakub Patočka.
Jako člověk, který Jakuba Patočku a jeho souputníky v té době
zažil z bezprostřední blízkosti, si pamatuji především na
jedno: chameleonství oněch dnů (LB).

Svobody. Jejich politický slovník se měnil opatrně ze dne na den, až člověk po dvou týdnech nabyl pocitu, že lidé, kteří nás doposud naháněli do všelijakých akcí SSM, byli vlastně už po celá léta těmi nejhorlivějšími „listopadovými revolucionáři“. Vůbec nejaktivněji se projevoval můj vrstevník a svazák Jakub Patočka ze sousední třídy, pozdější zakladatel Hnutí Duha a funkcionář strany Zelených. Nyní provozuje internetový Deník Referendum. Spolu s ním se v těchto bouřlivých dnech na nové poměry adaptovala i má spolužákyně a kamarádka Jana Ulbrychová, předsedkyně mé třídy a doposud aktivní svazačka, která se o několik let později stává na určitou dobu místopředsedkyní strany Zelených. Nepochybuji o tom, že nebýt listopadového převratu, mohli si tito lidé se svým kádrovým profilem zajistit v posthusákovském Československu slibnou kariéru. Dnešní úvaha Václava Junka se vrací ještě k posledním volbám v Česku a jejím výsledkům. Autor se zamýšlí nad minulostí českého „zeleného hnutí“ před a po „Velkém Listopadu“ a nad osudem a popularitou Zelených v současné době. A samozřejmě bude v úvaze i řeč o politických chameleonech. (-lb-)

„Vítězný listopad“ – čtyři dny poté

Václav Junek 

Přinejmenším zainteresovaná veřejnost žije dodnes názorem,
že v případě „Listopadu ´89“ šlo nejspíš o mnohem vyšší
hru, anebo dokonce snad o předmět zájmu velmocí. Když
už ne o předem domluvenou „velkoplichtu“ mezi Havlem a
bolševickým establishmentem. Přitom právě tyto konspirativní
teorie především doslova ověnčily nejen jeho, ale také
další přední aktéry tehdejšího převratu. Jedině tak se
totiž mohli rovnat světu a jedině touto cestou získali možnost
přičítat svému konání v inkriminovaných dnech a
hodinách doslova planetární rozměr. Ilustrační foto: Obálka
nově zpracované Analýzy 17. listopadu 1989, kterou
vydalo nakladatelství guidemedia etc. Možnost objednání ZDE.

Zdá se, že jsme všeobecné a zejména mediální orgie, provázející právě uplynulé výročí čtvrtstoletí „Vítězného listopadu“, přežili. Dost možná, že ne zrovna šťastně, ale přece.

Z důvodů, které nejsou předmětem této krátké úvahy, jsem měl tu kromobyčejnou příležitost sledovat celou tu tsunami pořád dokola opakovaných, dnes už historických dokumentů i veškerých novodobých dotáček, doslova z první ruky. Přirozeně že v těsném souběhu s osobními prezentacemi bojovníků za svobodu a demokracii, jichž se najednou vyrojilo asi jako partyzánů v pětačtyřicátém (rozuměj kolaborantů a placených donašečů gestapa, na které to tenkrát nějakým zázrakem neprasklo, českých vrahů z Prahy, z Čech a i ze Sudet a vůbec všech těch „hrdinů poslední minuty“, kteří tehdy ruče přečíslili mužské obyvatelstvo bývalého Protektorátu Čechy a Morava, aniž proti tomu kdo cekl – dodnes). Stejně tak současné televizní hvězdy totiž cudně pozapomněly na svá tlačení se pod Husákovskými prvomájovými tribunami, na vlastní všemožné legitimace rudých organizací a na svá tehdejší hrdá členství v Brigádách socialistické práce a Svazech přátelství s kýmkoli a s čímkoli. Tak už to u nás prostě chodí, jiné to nikdy nebylo a, zdá se, ještě dlouho ani nebude.

Listopad ´89 – výročí, z něhož je dobré se poučit

Václav Junek 

Nejdřív jsem o tom psát opravdu nechtěl. Ale čím razantněji začínalo brát slušně kulaté výročí „Vítězného listopadu“ za kliku, tím víc mne zaujalo ani ne tak kdo, jako daleko spíš jak je připomíná. Především proto, že markantně převládajícím tónem zde rozhodně nejsou žádné vítězné fanfáry, jak by se snad – právě v souvislosti s nádherně kulatým pětadvacátým výročím této nesporně důležité události – dalo předpokládat.

Václav Havel – dramatik truchlohry

Václav Junek 

Dříve tomu tak zdaleka nebylo. Příslušné zprávy a dohady se v tomto smyslu tradovaly jako veřejné tajemství obvykle jen od úst k ústům. A to zase většinou jen dík indiskrecím z těch správných míst, anebo nanejvýš prostřednictvím pro jejich autora (ale často i čtenáře) značně nebezpečných podvratných tiskovin všeho druhu. Přece však tady slabé stránky, místa i chvíle mocných byly – kdykoli, naprosto běžné, po staletí jako něco naprosto přirozeného. Přitom o oč výjimečnějšího jedince šlo, tím byly tyto vesměs neoficiální, jestli ne rovnou pokoutní zvěsti zajímavější, lákavější.

Mezník, který by rozhodně neměl obrůst mechem

Václav Junek 

Roku 1611 byl Rudolf II. nucen vzdát se po 
nevydařeném vpádu pasovských českého 
trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše. 
Nelehké období českých dějin přitahuje stále 
naši pozornost i po 400 letech. Nechejte se 
vtáhnout do bouřlivých let poznamenaných 
šlechtickými i náboženských spory. Nahlédněte 
do zákulisí politických pletich a nechte 
se okouzlit rudolfínskou dobou, která nás 
oslovuje i po staletích.

Opravdu jen za pár dní, konkrétně v sobotu, 8. listopadu dopoledne, uplyne tři sta čtyřiadevadesát let od události, která má v českých dějinách a konečně i v dějinách ještě mnohem širších své zasloužené a také nezastupitelné jméno: Bílá hora. Sice připouštím, že uvedený počet let věru není právě kulaté výročí, ale jen tak by se na bitvu, k níž tehdy došlo, zapomínat nemělo. A to i když se toho dne v roce 1620 ani ne tak strhla, jako spíš jen tak nějak vyšuměla.

Z taktického hlediska, respektive jako ukázka vojenského kumštu, nebyla tato bělohorská bitva zrovna nic moc, ale její absolutní strategický význam byl a dodnes je vpravdě závratný. Už teď ale říkám: jen tak, jak se to vezme.

Celé desítky posledních generací byly zejména u nás vedeny v duchu kategorického imperativu, že nebylo pro národ tragičtější éry než doba, tak příznačně zvaná „Temno“, a s tím také, že bělohorská bitva, jako jeho prapočátek, byla podobně těžkou národní tragédií. Na tomtéž daném postulátu se stejně tak postupně (ale obvykle nanejvýš přičinlivě) přiživili romanopisci, historici, dramatici, výtvarníci, později filmaři a vůbec celé pluky umělců, pro které bylo snadné, a také se jim to zpravidla slušně vyplatilo, vyjádřit se právě tímto mainstreamovým směrem. O tom, ani o nich, však tento můj dnešní článek nebude, neboť mám důvodně za to, že jde ve srovnání se skutečným významem historického vývoje v běhu sedmnáctého století v Čechách a na Moravě jen o pouhou arabesku. Přes veškerý usilovný realismus, s nímž se tohoto tématu zmocňovali, se totiž jen málokterému umělci podařilo ztvárnit toto údobí v jeho skutečném významu, věrohodné podobě a opravdové síle.

Problém „Ukrajina“

Václav Junek 

Předpokládám, že i velmi laskavý čtenář se bude při pročtení nadpisu tohoto článku ptát o čem je vlastně řeč. Ukrajina přece není žádný problém, máme v té věci všeobecně jasno a jak to tak vypadá, také všechno s tímto tématem spojené jde zjevně správným směrem, tak co? Jenomže právě tento všeobecně zažitý postoj k momentálnímu rusko-ukrajinskému sporu, když už neříkám přímo konfliktu, je právě jádrem potíže, která zde rozhodně je a proto o ní chci dnes hovořit. Zdálo by se totiž, že nejen my, ale celé generace nejméně dvě stě let nazpět, mají v tomto směru naprosto jasno a basta. Při té příležitosti je však stejně tak třeba říci jasně jak k tomuto omylu (protože on to je omyl, a dokonce značný!) doopravdy došlo.

Za 28. říjnem 2014…

Václav Junek 

Připouštím předem, že už název této mé stati má poněkud funebrálního ducha a také název. „Za naším drahým zesnulým…“, „Za Pepou Novákem, velkým člověkem…“ a tak vůbec – znáte to, duch a styl nekrologů se obvykle nemění. Bohužel, tak nějak podobně tomu ale bylo také s oslavami letošního Dne české státnosti, který je právě za námi.

Čím začít?

Vedle celkové, všeobecné vlažnosti, s níž je u nás toto výroční datum přijímáno, mne v tomto směru zaujala především zjevná monotematičnost, která je provází. V médiích, kde na ně přijde řeč a především v povinných projevech našich momentálních státníků. Stále se totiž opakuje téměř výhradně to samé: Masaryk, legie, husité, znovuzrozený národ. Tedy floskule, jedna lacinější a současně spornější něž druhá.

Něco o pravé podstatě, skutečném smyslu a osudu „Legionářské legendy“

Václav Junek 

Rozdělení padlých vojáků rakousko-uherské armády podle jednotlivých
okresů Čech a Moravy, vždy podle podílu na 1000 obyvatel.
Mapa vyšla v německé publikaci z roku 1943 a měla dokazovat,
že největší oběť na padlých neslo německé pohraničí. Sudetoněmecká a
československá propaganda si už za první repubilky navzájem "nahrávaly"
v podceňování počtu českých obětí rakousko-uherské armády.
Grafika: Náš směr

Historie nezná dny, kdy se vůbec nic nestalo. Právě proto, že se nikdy nic neděje nahodile, bez kontinuity s „předtím“ a „potom“, každý den od samého počátku, nejen už ten První, Boží, s sebou tedy přinesl něco, čím se lidé posunuli jinam, dál. Můžeme se sice ptát stalo-li tomu tak vždy jen a jen dobře a správně, ale rozhodně tomu tak bylo!

O 28. říjnu se toho dá napsat jistě dost a dost – už podle toho jak a kým byl kdy tento beze všeho sporu významný den prezentován. Avšak například 25. října, kdy letos začínám psát tuto svou dnešní drobnou úvahu, se toho v rámci celého člověčího dějepisu za ta tisíciletí, co je den tohoto data prožíván, se toho stalo také určitě hodně. Co mne však v této souvislosti zajímá nyní, jsou hned tři události: 25. října 1914 začala tzv. „Česká družina“ přijímat k Kyjevě do svých řad vojenské zajatce české a slovenské národnosti, téhož 25. října, ale v roce 1917, již operoval „Československý armádní sbor v Rusku“ a v roce 1918 doznívalo ve stejný den vítězství „Československých legií“ u Terrone na francouzsko-německé frontě. To ale jen namátkou, protože událostí, které se tak či onak dotýkaly právě vznikajícího novodobého samostatného Československa, jmenovitě právě v souvislosti s těmi legiemi, bylo jistě ještě mnohem víc.

Čím může končit aféra s muslimskými šátky?

Václav Junek 

Islámské centrum ve Vídni.
Ilustrační foto: Wikipedia/Dnalor 01

Žasnu: jen se i u nás začalo s uvažováním o přípustnosti mešit v centrech našich měst a muslimských šátků určité části ženské studentské populace, zase se o tom hovoří. Respektive jen planě debatuje, namísto toho, aby příslušné orgány a instituce, bohatě tyjící z našich daní, okamžitě zaujaly rázný, jednoznačný a jedině možný postoj. A co je na tom všem ještě horší, opět se jsme nuceni v této souvislosti poslouchat a číst závěje pseudohumanistických a „pravdoláskových“ sermonů především těch, co toho zde za posledních pětadvacet let už tak poničili a doslova zorali dost a dost.