Čtenářský dopis „Sudetenpost“: „Zeman má pravdu!“

Člověk může mít rozporuplný názor na českého státního prezidenta. Nemá rád sudetské Němce a sem tam si připije. Ale má odvahu! Jak je z dalšího zřejmé, vyjádřil v rozporu s průmyslem tvorby veřejného mínění a azylantskou lobby to, co si myslí převážná část obyvatelstva: „Nikdo vás sem nezval. Když už tady jste, tak musíte respektovat naše pravidla, stejně jako my respektujeme pravidla, když přijedeme do vaší země. Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ A u nás se nikdo ani nedováží oponovat tvrzení, že v Srebrenici se odehrála největší masová vražda po Druhé světové válce a nebylo to vraždění vyhnaných Němců. Přitom Druhá světová válka jak známo skončila 8. května 1945. (Čtenář Rudolf Kofler, Graz).

Pravicoví radikálové?

Čtenářský dopis 

Sudetoněmečtí funkcionáři Bernd Posselt a Steffen Hörtler 
(vlevo) se netají svými antipatiemi vůči předsedovi Witikobundu. 
Felix Vogt Gruber (vpravo) se měl provinit i tím, že v 
dubnu navštívil valnou hromadu SKS ČMS. Foto: Lukáš Beer

Po posledním Sudetoněmeckém dni jsem si obstaral nejrůznější noviny, abych si přečetl komentáře. [Bavorský ministerský předseda] Seehofer se o Posseltově projevu pochvalně vyjádřil, že byl grandiózní. My jsme považovali také za „grandiózní“, že nás označuje za štváče, extremisty a za lidi na pravém okraji. Jako sudetští Němci nástupnické generace si to nemůžeme nechat líbit. Stačí, když si vzpomenu na prezidenta Zemana v Aši (v dubnu 2015) a ptám se, jestli naši politikové nejsou slepí a hluší, co se týká Čechů? Hodně lidí neví, co se u nás děje.

Čtenářský názor: Reakce na šíření nepřátelské propagandy na webu Náš směr

Jako věrný čtenář webu Náš směr jsem se rozhodl reagovat na tendence, které se zde v poslední době objevují. Mám na mysli volné šíření systémové propagandy a podporu trapnému, ubohému šovinismu. Oba dva přímé znaky myšlenkové degenerace jsou podle mne zcela neslučitelné se snahou probudit v lidech touhu vymanit se z vlivu dnešní zvrhlé západní dekadence. Dekadence, která negativně ovlivňuje nejen naše životy, ale i životy našich blízkých. Dnes i v budoucnu. Snahy negativně degenerovat myšlení stávajícím i potencionálním čtenářům jsou proto podle mého názoru v přímém protikladu s původním zaměřením tohoto projektu.

Kniha Hitlerových projevů jde k soudu - zajímavé názory čtenářů na serveru iDNES

Nevím proč to zakazovat", píše jeden z diskutujících, "je to snad jen přepis projevů. Lidé by měli vědět, jakými projevy Němce jejich ,Vůdce´agitoval a jak omlouval a propagoval nacismus. Víme, že nacismus byl špatný, a alespoň budeme více vědět proč." Jiný čtenář diskusním fóru iDNES uvádí: "To by tak hrálo, aby si lidé udělali vlastní názor. Máme tady přece postačující mediální démonizaci AH, ne?" Zajímavý je názor i tohoto diskutéra: "Veď héj, nic žádnému odborníkovi nebrání vydat knihu o tom, jak se mají Hitlerovy projevy správně chápat. V dnešních dobách správné chápání této knihy mohou taky popsat do naší diskuse na iDnesu. Netřeba se přece kvůli tomu soudit." Jiný názor: "A pokud by je neokomentoval, zrovna jako Zitek Mein Kampf, tak by byl obviněn také, myslím, že by bylo dobré, aby nám politická policie sepsala sborník povolených komentářů a z něj by si poté každý autor vybíral." Čtenářka, která projevy Adolfa Hitlera zjevně nikdy ani nečetla nebo je neposlouchala, uvádí: "Nechápu, jak někdo může dnes obdivovat Hitlera, obzvlášť Slované, o kterých řekl, že jsou podřadná rasa, kterou chtěl zotročit." Další komentáře ukazuje screenshot. (-lb-, -rs-)

Braňme demokracii proti totalitářským šílencům - Kauza Lukáš Beer je lakmusovým papírkem míry svobody v ČR

(Důležité: reakce Lukáše Beera pod textem)  
Radek Satoranský 
Publicista a historiograf Lukáš Beer se na svém blogu nezabývá ničím "nepřijatelným". Nenajdeme tam nic odpudivého, žádné návody "Jak připravit lidské maso na sto způsobů" a podobně nehumánní nesmysly. Ne. Lukáš Beer se zabývá tématy, která jsou každoročně obsahem desítek nových publikací, včetně dlouhé řady vysílaných dokumentů - národní socialismus a Druhá světová válka. Přesto začal být jako publicista někomu trnem v oku a stal se terčem následného udání. Důvod?

Lukáš Beer chtěl jen využít svého Ústavou zaručeného práva svobodně šířit informace a práva svobodně vyjádřit svůj vlastní názor. Nikoho nikdy nenabádal k nenávisti, jako to můžeme často vidět a číst u jeho kritiků. Nikoho nikdy nenabádal k páchání trestných činů. Jediným vysvětlením, proč se stal Lukáš Beer objektem něčí primitivní zloby a nenávisti, může být jeho snaha o odlišnou interpretaci výše zmíněných témat. Interpretaci, na jakou jsme my všichni nebyli za posledních téměř sedmdesát let zvyklí.

Kdo je skutečně osoba „mířící zbraní na Židy“?

Doplňující údaje k fotografii zachycující "hon na Židy na Ukrajině poblíž Ivangorodu v roce 1942", kterou použila Česká televize
Aktualizace:  Link na stránku s vyobrazením uniformy, o které se v článku hovoří

Ohledně fotografie titulované jako „Hon na Židy na Ukrajině nedaleko Ivangorodu v roce 1942“ (respektive pouze sugestivního výřezu z ní), používané často k ilustrativním účelům sdělovacími prostředky, se často vyskytují pochybnosti o tom, že osoba, která míří zbraní z malé vzdálenosti na krčící se („židovskou“?) ženu s dítětem (které má pravděpodobně vyretušovaný obličej), je příslušník nějaké německé ozbrojené složky. Vyskytuje se také výhrada, že pokud by se mohlo jednat o nějakou z německých uniforem, tak takový (na snímku zřejmě zachycený) typ stejnokroje se v daném období na daném území rozhodně nemohl vyskytovat.

Ještě k pochodu bukvic

Reakce na články Vladimíra Stwory (a Lukáše Beera)
Ladislav Malý
Pana V. Stwory si za jeho statečné občanské postoje i názory velice vážím, leč nemohu s ním sdílet jeho kritický pohled na adresu katolických aktivistů, vyjádřený v jeho článku Bukvice pochodovaly Prahou (zde reakce Lukáše Beera).

Definice árijského původu dle tzv. Ahnenpassu

V tomto úředním dokladu byla i doslovná zmínka o Češích jako o Árijcích
Rád bych Vás v souvislosti s posledním článkem České děti na převýchovu do českých rodin? upozornil na to, že v Německu existoval tzv. Ahnenpass, ve kterém bylo definováno, co se rozumí pod pojmem "árijský původ". Mezi jinými se zde uvádí, že Čechy je třeba považovat za Árijce“, píše ve svém čtenářském mailu pan František Pilous a dále upřesňuje: „Vzhledem k pozdějším událostem a názorům některých lidí v dnešním Německu se může zdát pikantní, že jako další příklad jsou uvedeni Poláci. Ahnenpass se zmiňuje i o Cikánech, které naopak mezi Árijce neřadí. Všimnul jsem si, že toto téma bylo na Našem směru již několikrát dotčeno. Znění komentáře z Ahnenpassu samozřejmě přikládám v příloze (ve dvou verzích).“

K ohlasům čtenářů

V aktualizované rubrice "Vaše ohlasy" se můžete nyní seznámit s některými názory a poznámkami čtenářů. Redakce tentokráte učinila výjimku a zařadila i emaily s urážlivým a vulgárním obsahem - jelikož se zároveň zřejmě shodou okolností jednalo o jediné negativní ohlasy za celé období.

Případ Werner Oder – podivné ticho

Čtenáři NAŠEHO SMĚRU se ptají, jak se vyvíjí pátrání po minulosti Wilhelma Odera
Lukáš Beer

Česká televize před dvěma lety natočila pro náboženské vy-
sílání dokument o Wernerovi Oderovi (vpravo). Na obrázku
je hlavní protagonista s dramaturgem pořadu
Petrem Rausem (vlevo). (Foto: Česká televize)

Případ anglického pastora Wernera Odera, který byl před dvěma roky českými sdělovacími prostředky v zakázce křesťansko-sionistické organizace ICEJ prezentován jako „Rakušan“, „syn nacistického válečného zločince, který vraždil Židy“ a který „nyní miluje Izrael“, zanechává za sebou celou řadu otazníků. (NÁŠ SMĚR o tom podrobně informoval). Česká televize dokonce před dvěma roky o Oderovi natočila dokument s názvem Proměna režiséra L. Hlavsy pro náboženský pořad „Cesty víry“. V souvislosti s pobytem Wernera Odera v České republice probíhala v roce 2010 široce pojatá kampaň, která nezahrnovala pouze referování prostřednictvím veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu, nýbrž také zveřejňování příspěvků v regionálních vydáních známých deníků a řadu „diskusních přednášek“, pořádanou organizací ICEJ ve spolupráci s židovskými obcemi.

Má babička a Kuratorium pro výchovu mládeže

Marie Hasnedlová (ročník 1925, na fotografii vpravo drží kabát) se svými 
kamarády z Kuratoria na soustředění v Praze ve dnech 7.-9.července 1944.

Jsem věrným čtenářem Vašeho serveru NÁŠ SMĚR. A proto jsem Vám chtěl poděkovat za Vaší práci na něm a za Vaše články“, píše čtenář Vlastimil Burian z Chomutova. „Jsem milovníkem historie a velice rád vidím, že ještě stále existují lidé, kteří zveřejňují historické události a nová fakta, tak jak skutečně jsou“, uvádí pan Burian dále. „Na závěr mého e-mailu vám zasílám příběh mé babičky, za protektorátu, která si prošla nedokončenou cestou Kuratoria“.

Diskuse: Co píše německá Wikipedia o Lévyho autorství vlajky EU

Související text: Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy se v interview pro oficiální web Rady Evropy
hlásí k autorství vlajky EU.

Myslím, že na domněnkách to stavit moc nelze. Je lhostejné, kde článek vyšel, ale vývod není podložený ničím jiným, než jen tvrzením a to je podle mého soudu málo. Navíc ten hlavní herold Irska Gerard Slevin je všude uváděný jako původce návrhu...“, píše čtenář A.V. (jméno redakci známo) v reakci na můj příspěvek o významu symboliky znázorněné na vlajce Evropské unie a o původci návrhu, a v zápětí doplňuje odkaz na poučný text na české Wikipedii. Ale je autorství Paula M.G. Lévyho pouhou domněnkou? Nikoliv. Operuje s ním i německá Wikipedia.

Proizraelský aktivismus si buduje v Česku zázemí cestou pseudoantirasistických pochodů

Jaroslav Klement
Zdá se, že propaganda bez živých a konkrétních sympatizantů je jen mlácením prázdné slámy. Jenže dle mého osobní názoru jde o něco poněkud jiného.

Napsali jste redakci

Bezpochyby by nebylo vůbec na škodu umožnit čtenářům stránek, aby mohli pod články doplňovat své názory a komentáře. Kdyby tu nebyl malý háček. Skutečně odpovědně spravovat komentáře a diskusi je z časových důvodů bohužel nad síly redakce a jenom odpovídání na jednotlivé dotazy a poznámky by zabralo určitě velmi mnoho času, který může být obvykle věnován přípravě nových příspěvků. Proto dnes jako malé, i když nedostačující odškodnění, vybíráme několik ohlasů, které přišly mailem.

Z redakční pošty

Následující mail přišel tento týden do redakční pošty. (Vulgární výrazy byly částečně nahrazeny hvězdičkami, jméno a místo bydliště odesílatele je redakci známo, není zde ale uvedeno.)

Diskuse: Ke kritice islamizace střední Evropy zásadně nepatří primitivní urážky domácí islámské kultury

Na stránkách Našeho směru bylo už několikrát poukazováno na nebezpečné tendence, které na české půdě vyvíjejí některé navenek proevropsky a patriotsky se tvářící zpravodajské weby. Cílem těchto informačních kanálů, které v zásadě neskrývají své napojení na sionistické kruhy, je vytvářet atmosféru strachu a nepřátelství k islámské kultuře a k arabskému světu. Obyvatelstvo naší vlasti má být takto ovlivňováno, aby přirozeně názorově inklinovalo k politice státu Izrael na Blízkém východě a aby schvalovalo maximální upevňování „obranných transatlantických vazeb“ vycházejících z USA. V podstatě je tak zneužíváno skutečnosti, že v zemích na západ a jih od našich hranic se v důsledku nezodpovědné imigrační politiky tamních etablovaných politických stran za několik desítek let vytvořila problematická situace, spojovaná velmi často s pojmem „islamizace Evropy“. Že se otevřený výsměch kultury islámských zemí (pozor: není řeč o islámu ve střední Evropě, ale o islámu na Blízkém východě!) může stávat salónním i na internetových stránkách, které nejsou zařazovány mezi extremistické, dokazuje i článek Václava Vlka st. zveřejněný na „Neviditelném psu“. (Na tento článek bylo reagováno zde).

Do redakce přišel tento týden krátký mail od stálého čtenáře Našeho směru. Jeho autor nezávisle na zveřejnění článku Lyžování u „fašistů“ náhodou také reagoval na text Václava Vlka st. a zaslal svou reakci redakci Neviditelného psa. Čtenář ing. Pavel Sagner následovně obdržel poděkování této redakce za vyjádření svého názoru. V dopise pana Sagnera se píše:
„Pane Vlku, narazil jsem s měsíčním zpožděním na Váš článek "ISLÁM: Až jsou z polonahých holek magoři". Pokusy o křečovitý humor, kterými překypuje, nechám nyní stranou. Především Vám chci sdělit, že Vy evidentně nevíte vůbec nic ani o tradičním ani o současném islámu, o jeho duchovní podstatě, o principech muslimské rodiny. Váš výklad pohnutek, které údajně vedou mladé muslimy k extrémismu, je nejen naprosto povrchní, ale prostě směšný. Nedokážete se oprostit od primitivního prizmatu nazírání odlišné kultury přes rádobyevropskou nadřazenost. Vy snad dokonce máte i potíže se zeměpisem, protože Aqaba neleží v Jemenu ale v Jordánsku. Je smutné, že patrně patříte k autorům (a těch je dnes v českém tisku většina), kteří šíří překroucené a nepodložené informace o jiné kultuře, a přispíváte tak k šíření islamofobie - z falešných a vylhaných důvodů. Abychom si rozuměli - já vůbec nejsem obhájce islámu. Chovám silné přesvědčení, že islám do Evropy nepatří, je s naší tradicí, spiritualitou a kulturou zcela nekompatibilní. To, že máme u nás v Evropě problémy s muslimskými etniky, to není ovšem vina muslimů pokoušejících se o nějakou conquistu, ale je to vina našich stupidních politiků, kteří prosazují tak sebevražednou imigrační politiku! Pak se ovšem pan Kadáfí může snadno holedbat vysokou porodností v muslimských komunitách usazených v Evropě. Ano, na islámu není nic špatného, jen prostě patří do svého původního prostoru, kde se po staletí vyvíjel. Tam my ovšem nemáme právo jej soudit, a už vůbec ne způsobem, jakým to činíte Vy. Odlišné kultury se nemají mísit, ale měly by spolu vždy umět komunikovat ze svých pozic! Jen tak lze zachovat vzájemný respekt, porozumění v odlišnosti a ergo facto také mír. Články, jako je ten Váš, možnost takové komunikace bohužel zcela znemožňují.“

Náš směr doporučuje: Jak vidí arabskou kulturu Šádí Shanaáh žijící v České republice. Autor se kriticky a zajímavě pokouší zodpovědět na otázku, co se mu na islámu resp. na arabském světě líbí a co ne a co by mohlo možná inspirovat i Středoevropana.

Několik poznámek k Heydrichovu konceptu poněmčení českomoravského prostoru

(diskusní příspěvek)
Jaroslav Voříšek
Vážený pane Beere, přečetl jsem si pozorně články pánů Kotrby a Kantora a dalších a Vaši reakci na ně. Proto posílám několik poznámek:

• Chybou je, že někteří autoři neodlišují často dostatečně německý národ od německého nacismu, respektive od té části německého národa, která nacionální socialismus nejen přijala, ale jeho zločiny uskutečňovala. Ano, dokumenty se mají citovat přesně, tedy i tajná Heydrichova řeč. Něco jiného ovšem je její interpretace. Heydrichův plán lze vykládat ve smyslu, že by to nebylo tak hrozné, „jen“ by se z určité části Čechů stali Němci, ale také - což je po poznání nacismu a po zkušenostech s ním výklad bližší pravdě - jako jeden z dalších připravovaných zločinů.
  
• Plán R. Heydricha byl plánem zločinným a to i tehdy, kdyby byl proveden tak, jak ho interpretujete ve Vaši polemice se zmíněnými pány. Znamenal by, a to nemyslím jen „částečnou“ fysickou, nýbrž i duchovní, kulturní a mravní likvidaci českého národa. Odnárodnění (v tomto případě germanizace a také nacizace) nemusí být sice fysickou likvidací, ale bylo by likvidací českého národa, který se utvářel během dějin postupně na území Čech a Moravy z převážně slovanského obyvatelstva od 7. století. Nástrojem k tomuto odnárodňování a k nacizaci bylo i Kuratorium (byť bylo založeno až po Heydrichově smrti), jak ostatně dokazuje Vámi uváděný seriál.
  
• „Diese Menschen muss ich hinausbringen. Im Osten ist viel Platz.“ („Tyto lidi musím dostat ven. Na východě je místa dost.“) Tedy žádná slova o likvidaci! - Když se uskutečňoval plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“, také tu slovo likvidace nezaznělo, nehovořilo se o plynových komorách a spalování v krematoriích, ale mluvilo se o odeslání Židů na východ, kde budou „pracovat“. Taková místa pro „evakuaci“ se skutečně našla pro šest milionů zavražděných evropských Židů. Mimochodem z celkového počtu 105 lidických dětí zůstalo naživu jen sedmnáct. Devět bylo adoptováno německými rodinami a sedm nejmenších do 1 roku bylo umístěno v Praze v německém dětském domově (jeden chlapec v domově zemřel, tedy jich zůstalo šest). Po lidické tragédii se matkám narodilo sedm dětí, naživu zůstaly jen dvě. Jeden chlapec se narodil v koncentračním táboře, ale po porodu byl ihned usmrcen. Tedy 17 „rasově vhodných“ proti 87 „rasově nevhodných“ ke germanizaci. Nebylo by přece problémem germanizovat všechny děti, ale byly „rasově nevhodné“!
• „...neponěmčitelní Češi v žádném případě neměli být zlikvidování ale „evakuováni“, tedy přesídleni k Ledovému moři, kde měli zastávat výsostné postavení mezi tamními národy.“
  Už „přesídleni k Ledovému moři“ lze nazvat zločinem. Kdyby snad Češi přijali „zastávání výsostného postavení mezi tamními národy“ - a patrně by se našli mezi nimi čeští nacisté, kteří by souhlasili s nadřazeným postavením - byla by to morální destrukce Čechů, kteří by tak přejali nacistickou rasovou teorii a považovali se za nadřazené jiným národům. Třebaže Heydrichova teorie se týkala Čechů, nelze ji vytrhovat z kontextu postoje k těm národům, které byly rasovou teorií označovány za rasově méněcenné podlidi.
• Jak by vše skutečně dopadlo můžeme pochopitelně jen domýšlet, ale na základě toho, co dnes víme o nacistické ideologii a nacistických plánech, především o tom, co tento režim reálně napáchal, je více než zřejmé, že šlo o zvlášť zločinný režim neváhající své plánované zrůdnosti uskutečnit do všech důsledků. Ve světle odhalení charakteru nacismu není od věci mít za to, že to, co bylo zatím teorií, uskutečnil by v praxi. Naštěstí byl nacismus poražen a nemohl dokončit, co zamýšlel.

K problematice počtu česko(slovenských) obětí 1938-1945

Odpověď na čtenářský mail
Franz Chocholatý Gröger

Milá paní,
alespoň tak soudím z mailové adresy, ponechám – li stranou nesmyslné urážlivé narážky, musím konstatovat, že historické prameny vůbec neznáte. Dle dat uvedených v práci Historické kořeny a souvislosti, Jindřich Dejmek, Jan Kuklík, Jan Němeček, Praha 2001 celkové válečné ztráty Československa ve 2. světové válce se odhadují na 340 000 Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů (tento počet zahrnuje hlavně muže, ženy i děti zahynulé v německých káznicích, koncentračních táborech a při pochodech smrti, osoby předčasně zemřelé na následky zhoršených životních podmínek, zejména v protektorátu; civilní oběti bombardování a postupu fronty přes československé území; osoby popravené při německých represivních akcích; osoby padlé v přímém boji s nepřítelem na různých frontách, během partyzánských akcí, v průběhu Slovenského národního povstání 1944 a Květnového povstání 1945.) a z tohoto počtu absolutní většinu - 272 000 - tvoří oběti židovské perzekuce. http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=25
Tedy ne české oběti. Vy však provádíte „arizaci“oběti, v duchu protektorátu a komunistů. Komunistický režim ve svém umanutém “antisionismu” zajisté nepobízel poplatné mu erární historiky k výzkumům, které by nutně přinášely politicky nežádoucí výsledky. Místo toho docházelo k hromadné posmrtné “arizaci” židovských obětí nejen z koncentračních táborů, ale také tisíců padlých od Tobruku, Sokolova, Kijeva a Dukly“. Na bojištích padlo ve Svobodově armádě, kde bylo 2300 Židů, 640 příslušníků židovského původu a na západní frontě, kde tvořili 50 % jednotek, nejméně 1 1000 příslušníků židovského původu. Jak na to již upozornil v Lidových novinách v článku Posmrtná „arizace“ statisíců židovských obětí nacismu? Jiří Loewy. Na druhé straně vydávat oběti z řád Židů za Čechy má znaky popírání holocaustu, a to je trestné. (Jiří Loewy Osvětimská lež po česku http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2002/08/loewy.)
Ve Vám jistě milém časopise Národní osvobození v č. 1/2000 je taktéž uvedeno 270 000 Židů z Protektorátu, Sudet, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny umučených v koncentračních táborech a věznicích. Miroslav Kárný zkoumá jednotlivé hlavní kategorie obětí a dochází k nejpravděpodobnějšímu rozdělení počtu židovských obětí podle zemí takto: české země 80 000, Slovenská republika 70 000, slovenská území obsazená Maďarskem 42 000, Podkarpatská Rus 80 000, celkem 272 000

Podle Státního statistického úřadu v roce 1946 vyčíslil počet obětí následovně. Vedle „74 000 nežidovských a 138 000 židovských přímých obětí nacismu 100 000 osob zemřelo vlivem vyšší úmrtnosti podmíněné válkou a okupací a za “. Za přímou oběť protektorátnímu teroru 36.700 až 55.000 Čechů. Podle tohoto pramene je jmenovitě známých případů 36.700 a u počtu 55.000 se naproti tomu počítá s neurčitostí asi 50%. Tedy stále zde nejsou vaše čísla.
Podle posledního výzkumu, provedeného v roce 1993 Pavlem Škorpilem, bylo v průběhu okupace popraveno asi 8 500 čs. občanů a dalších přes 20 tisíc osob zahynulo v nacistických koncentračních táborech, věznicích a při takzvaných pochodech smrti (bez osob rasově pronásledovaných), minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu, více než 3000 osob zemřelo při pracovním nasazení, Přes 4000 lidí zahynulo při leteckých náletech (započteny oběti i v Sudetech). Při bojích padlo kolem 8000 osob při ozbrojených střetech v českých zemích, 5620 lidí na východní frontě a na západních frontách 1200 vojáků. Z rasových důvodu bylo zavražděno přibližně 265 000 Židů a 7000 Cikánů v českých zemích. Tedy Celkem mezi 337 a 343 tisíci obětí, tedy ne Čechů.

Dle jiných pramenů se počet padlých vojáků se pohybuje mezi 8 538 (7488 vojáků na východní a západní frontě a 3000 příslušníku ČSA za SNP)¹ a 10 070 (4750 Svobodova armáda, 3220 západní fronta, 560 letců RAF, 1720 z ČSA)², padlých partyzánů 4000¹- 4100² a padlých osob v květnu 1945 3467². /¹http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=525 - ²Národní osvobození v č. 1/2000/

Při nuceném pracovním nasazení zahynuly 3 tisíce čs. občanů a další 4 tisíce byly usmrceny v důsledku leteckého bombardování.
V rámci tzv. konečného řešení židovské otázky zahynulo nejméně 265 tisíc obyvatel bývalého Československa a z rasových důvodů nacisté povraždili rovněž více jak 5 900 příslušníků romské etnické skupiny. http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=525.


V roce 2006 vydala obecně prospěšná společnost Živá paměť http://www.zivapamet.cz/ v nakladatelství Galén knihu Martina Hořáka a Tomáše Jelínka nazvanou Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Tuto knihu si můžete stáhnout z internetu http://www.zivapamet.cz/assets/files/Nacisticka_perzekuce.pdf Autoři se zabývají přibližnými počty obětí, které se týkaly České republiky, resp. Protektorátu Čechy a Morava (nikoliv Československa) v době od 30. září 1938 a 9. květnem 1945.
.
Počet obětí nacistické perzekuce v českých zemích tedy činí minimálně zhruba 122 tisíc obyvatel (bez uvedení národnosti). Do tohoto počtu nezařazují oběti, které zemřely v důsledku leteckého bombardování. Uvádí se, že na následky leteckých útoků zemřelo v českých zemích asi 12.000 osob, ovšem do tohoto počtu jsou zahrnuti i Němci. Přesný počet takto zahynulých Čechů nelze zjistit. Dalšími oběťmi nacismu, které nejsou do čísel uvedených v této publikaci zahrnuty, jsou českoslovenští občané, kteří zahynuli v řadách československých zahraničních vojsk na východě i na západě, čeští letci RAF, účastníci odboje v zahraničí a další nezvěstné osoby. Jejich počty jsou uvedené ve výše citovaném čísle v č. 1/2000 časopisu Národní osvobození. Celkový počet obětí holocaustu z českých zemí se tak pohybuje okolo 73 000. Celkové shrnutí je pak následovné:
1. Minimálně 1 000 obětí z řad antifašistů v pohraničí (kromě Těšínska).
2. Přibližně 2 000 obětí z řad polského a českého obyvatelstva na Těšínsku.
3. Minimálně 8 237 popravených z území protektorátu.
4. Přibližně 20 000 zemřelých v koncentračních táborech.
5. Přes 8 000 padlých v Květnovém povstání.
6. 3 461 úmrtí v důsledku nuceného nasazení.
7. Nejméně 6 000 obětí z řad romského etnika.
Ponecháme-li stranou lidské ztráty způsobené spojeneckým bombardováním, činí výsledný součet minimálně 121 698 osob. Při zohlednění možných duplicit i pravděpodobnosti vyššího počtu v některých z uvedených kategorií, můžeme oprávněně konstatovat, že nacistická perzekuce si v českých zemích vyžádala přibližně 122 000 obětí na životech.

Takže milá paní nutno studovat materiály a nevysypávat si z rukávů rádoby důvěryhodná čísla. Jen tak na okraj ještě na podzim 1944 bylo v protektorátu 340.000 českých úředníků proti 9.000 německým. A kolik asi z toho bylo procent Říší oddaných úředníku a spolupracovníků Gestapa. Vezmeme-li v úvahu počet informátorů StB, pak asi počet spolupracovníků a udavačů za Třetí říše byl jistě stejný. O loajálním, často i nadšeném chovaní Čechů, svědčí nejen bezproblémová a vysokovýkonná práce ve zbrojním průmyslu, ale také statisícové davy na shromážděních „Manifestace českého lidu pro Říši“, na, Staroměstském náměstí, Václavském náměstí, v Táboře a dalších městech Protektorátu od 2. června do 3. července 1942. Patří to asi k českému koloritu, vždyť se to opakovalo po roce 1945 k oslavě Vůdců jiného okupanta.

Přejí krásný den a než vynesete nějaký soud a než přejdete k napadání či nadávkám, zajděte si do archivů, abyste získala obraz o dějinách této země.
FCHG

P. S. Přečtěte si mimo již citované:
Škorpil, Pavel: Problémy vyčíslení životních ztrát u československých obětí nacionálně socialistického Německa v letech 1938-1945. In: Cesta do katastrofy. Československo-německé vztahy 1938-1947. (Ed. Ivona Řezanková), Vrůtky 1993, str. 121- 123.
Škorpil, Pavel: K problematice počtu československých obětí nacionálně socialistického Německa v letech 1938-1945. In: Terezínské listy, sv. 21/1993, str. 60-80
Škorpil, Pavel: Probleme bei der Berechnung der Zahl der tschechoslowakischenn Todesopfer des nationalsozialistischen Deutschlands. In Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994
Kárný, Miroslav: Die tschechoslowakischen Opfer der deutschen Okkupation. In: Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938-1945, Klartext Verlag, Essen 1994

České oběti versus československé oběti

Do redakční pošty dorazila před nějakým časem čtenářská odezva, a jelikož v seznamu kritických výtek vykazuje několik charakteristických znaků, je na ní odpovězeno ve formě veřejného článku (jméno pisatelky pod článkem uvedeno nebylo):

„Pánové, zanechejte už toho sudeťáckého štvaní. Češi ztratili ve vámi vyvolané druhé svět válce 330.000 občanů. Nevím, co je to ve Vás za neustálou agresi. Podle historických pramenů a pamětí mých prarodičů měli Němci na českém území své školy nejen střední, ale i vysoké, měli zastoupení v parlamentu. Stále jste byli nespokojení a Vaše germánská rozpínavost se opět chystá začít s válkou, o čemž nás denně přesvědčují fašistické zvyklosti ve formě pochodujících neonácků na českém území. Udělejte si ten svůj "Ordnung"u sebe . Štvete i v českých sdělovacích prostředcích, které si pochopitelně platíte. My nepatříme k těm, i když jsme příslušníky mladé generace, kteří by si nechali vámi vymývat mozky. Vy jste za své zkreslování historických fakt zřejmě také dobře placeni. Styďte se. My se ale budeme také bránit, už proto, abychom neprožili tu Vaši hrůzu, kterou se snažíte zamaskovat články, které je obludno číst. Naštěstí máme jako pedagogové možnost nazývat věci pravými jmény. Jsou v Německu také tzv. české protinacistické krajanské spolky? Pokud ano, pak jste ve svém odborném růstu povyrostli.“

Protože pod zveřejňovanými články není otevřena diskuse (to proto, že by pro správce stránek bohužel nebylo časově zvládnutelné kvalitně odpovídat na všechny čtenářské připomínky), budiž zde ještě jednou zdůrazněno, že Vaše kritické ohlasy mohou mít na stránkách Našeho směru také své místo, pokud si o to požádáte. Redakce reaguje také na anonymní poštu. V některých případech požádáme také o zodpovězení dotazu české historiografy či publicisty.

Předně tedy, vážená čtenářko, díky za nahoře uvedenou reakci. Nevyznívá sice zrovna přátelsky, za to je ale hodně inspirativní. Odpovídáno je na ní zde proto, že uvádí řadu myšlenkových pochodů typických pro podobně laděné kritiky, ve kterých se zmiňované „argumenty“ vždy opakují. Proto je zde na ni reagováno zároveň i jaksi preventivně.

Nejdříve ke zmiňovanému „sudeťáckému štvaní“: Je pochopitelné, že ve Vás vzbuzuje určitou paniku, vyjadřuje-li se někdo k naší národní minulosti poněkud nezvykle a nahlíží-li někdo na naší minulost v rozporu s tím, co Vám vykládali ve škole či co jste viděla v oblíbených televizních seriálech. Uvádíte, že jste pedagog, proto se doufám nebudete vyhýbat věcné diskusi. Předpokládám ale, že nevyučujete dějepis, poněvadž by bylo na pováženou přenechat Vám v takovém případě výchovnou péči o naši mladou generaci, pokud skutečně hovoříte o 330.000 českých občanech, kteří podle Vaší verze přišli ve druhé světové válce o život. Proto doporučuji, obrátit se na nějakého z Vašich kolegů, kteří dotyčný předmět vyučují, aby Vás uvedl z omylu a vysvětlil Vám, jak se věci mají. Doufejme ale, že jsou přeci jen lépe informováni než Vy. (K počtům obětí války se za chvíli ještě vrátíme.)

Mohu Vás ale také zcela otevřeně ujistit, že Náš směr si ani přinejmenším nenárokuje zcela vyvážené podání národních dějin. Není to totiž proveditelné. Články o vyhlazení Lidic zde nikdy nenajdete, přenechejme to jiným, detaily už zná každý nazpaměť. Pokud vyjdou najevo nějaké nové poznatky ohledně Lidic, není důvod se s nimi zde nepodělit. Takový masakr v Postoloprtech, který přinesl více obětí než tragédie v Lidicích, sice již v české veřejnosti dnes není zcela tabuizovaným tématem, ale samotná myšlenka se jím zabývat se setkává s neslýchaným odporem českých nacionalistů. Proto se těmhle tématům Náš směr věnuje. Nehovoří se tu také například o nátlakových akcích Freikorpsu v pohraničí v roce 1938, nemluví se zde o masových popravách za Protektorátu apod. Ale ruku na srdce: kolik průměrných českých občanů ví něco o zabíjení Němců československým vojskem v březnu 1919 a kolik z nich ví naproti tomu o vyhlazení obce Ležáky za války? To je pouze jen několik namátkových příkladů. Faktem je, že český nacionalistický výklad dějin si „objektivnost“ zcela vážně nárokuje po svém - a zde je kámen úrazu! Musíte zde uváděné názory a informace chápat jako doplňující. Tyto informace a náhledy prosím můžete konfrontovat s tím, s čím jste byla doposud seznámena ve škole a v médiích či od Vašich prarodičů a pokuste se vytvořit jakousi mozaiku. Nebude to snadné, protože individuální zážitky bezprávím postižených osob obou národností se od sebe mohou diametrálně lišit.

Dále nevím, z čeho vyvozujete, že jsme „my“ rozpoutali válku. Dokonce ani na českých stránkách Našeho směru bych si nikdy nedovolil tvrdit, že Češi rozpoutali světovou válku. Ano, způsob vzniku a uspořádání mnohonárodnostního Československa po první světové válce sehrál významnou destabilizační úlohu přispívající k růstu napětí ve střední Evropě, ale byl pouze jedním z faktorů.

Dětinsky úsměvné pasáže o financování Našeho směru a českých sdělovacích prostředků „Sudeťáky“ snad nestojí ani za komentář. Mohu Vás ale ujistit, že pokud se Vy anebo jakýkoliv „vlastenecky“ zaměřený spolek z vlastní vůle rozhodne, že na Náš směr bude přispívat denně vysokými finančními částkami, na jeho obsahu se tím nic nezmění. Toliko k Vámi vytýkanému financování názorů.

Jinak máte pravdu, není mi známo, že by v Německu existoval jediný český krajanský protinacistický spolek. Existují sice stovky nebo tisíce německých protinacistických „spolků“. Vy ale zřejmě máte na mysli „protisudeťácké“ spolky, i zde Vás mohu uklidnit. V Německu se setkáte i s regionálními organizacemi sociálně demokratické SPD, které o sudetoněmeckém krajanském sdružení píší jako o revanšistické a organizaci „věčně včerejších“ (neonacistů), v podobném duchu i řada (krajně) levicových organizací apod. Pokuste se obrátit na nějakého kolegu z učitelského sboru vyučujícího jazyk německý, ať Vám sem tam přeloží nějaký ten článek z německých sdělovacích prostředků. Jako příklad uvádím náhodně vybraný internetový článek z oficiálních stránek jinak seriózního Bavorského rozhlasu, který se loni vracel k 70. výročí Mnichova a Protektorátu. Budete určitě velmi mile překvapena – Vám důvěrně známý výklad dějin je obohacen informací, že počet obětí nacistického teroru v Lidicích činil 1.300 (!) lidí. (http://www.br-online.de/bayern/einst-und-jetzt/70-jahre-muenchner-abkommen-DID1218209187123/muenchner-abkommen-70-jahre-reichsprotektorat-ID1218119661488.xml)
O českých krajanských spolcích mi je známo matně pouze něco o krajanském sdružení z berlínské čtvrti Neukölln a něco více o krajanské činnosti českých Vídeňanů. Víte, to je proto, že v Německu nebyla nikdy zastoupena třímiliónová česká menšina, která by se v takovém rozsahu podílela na kulturní a hospodářské výstavbě tamních regionů, podobně jak tomu bylo díky působení „Sudetoněmců“ ( Jihomoravané, Brňané s německou rodnou řečí mi snad za tento souhrnný pojem odpustí) v našich společných zemích. Přesto však existence krajanské organizace v takové Vídni pokračovala i po přičlenění Rakouska k Německé říši. Obraťte se prosím na potomky českých krajanů ve Vídni či přímo na pamětníky, oni Vám budou schopni povykládat o válečných zážitcích ještě v češtině. (V případě vážného zájmu Vám kontakt seženu.)

Skutečně české oběti druhé světové války

Na závěr poněkud zevrubně k Vámi udávanému počtu českých obětí druhé světové války. Zde jsou vidět hmatatelné stopy skutečného „vymývání mozků“, nejprve půlstoletí komunistickou výchovou a později českými přikrášlovači dějin. V tomto případě se totiž jaksi sluší a patří uvádět pokaždé co možná nejpůsobivější počty na obětech mezi českým obyvatelstvem po zřízení Protektorátu do konce války. A tak se všeobecně zažil údaj „360.000 československých obětí německého nacistického teroru“ (komunistické učebnice dějepisu uváděly v polovině 80. let již menší číslo 340.000). Tento údaj však nikdy nespecifikoval kategorie obětí podle národnostní a rasové příslušnosti, ale ani podle příčiny jejich úmrtí či odůvodnění perzekuce. Navíc neexistovalo jasno v tom, na jaké území (a na které všechny národnosti) se má počet obětí vztahovat, jestli na Československo v předmnichovské nebo v poválečné podobě atd. A to byla vítaná živná půda pro vytvoření mýtu o statisících českých obětí německého teroru. Nikoho (raději) nenapadlo rozebírat, jakou část činili Češi, Slováci, Židé, němečtí komunisté, Rusíni, Cikáni apod.) anebo kolik lidí zahynulo díky spojeneckému bombardování. A kdo ví, nebýt po „sametové revoluci“ židovských zájmových organizací, které k tomu po pádu komunistické moci získaly volnou ruku a mediální prostor, možná bychom se o etnickém složení tzv. československých obětí nacismu nedozvěděli nic dodnes. Komunistický režim se výchovně snažil všemožně potírat rasové vnímání a to paradoxně přišlo vhod i českému nacionalismu. Pro předlistopadové období bylo charakteristické, že se v něm hovořilo o „československých obětech“ národního socialismu a pokud to nebylo vyloženě nutné, nebyl záměrně uváděn důvod, z jakého byla dotyčná osoba například odvezena do koncentračního tábora. Úspěšně se stíral důvod různých perzekucí – Židé, stíhaní z rasových důvodů, byli většinou uváděni jako „Češi“. Uvádět, že šlo o osobu židovského původu, se neslušelo a bylo to tabuizováno (samozřejmě pokud to v nějaké souvislosti bylo nevyhnutné, tak se to uvádělo.) Například když se někdo v komunistické ČST rozvyprávěl o válce, byla třeba řeč o tom, že rodina toho a toho českého národního umělce byla „nacisty poslána do koncentráku“, důvody se běžně neuváděly. Rasový původ perzekuovaných se v komunistické výuce dějepisu, vlastivědy a českého jazyka pokud možno obcházel a zamlčoval, a to bylo ve svém efektu na národní výchovu velmi působivé. Vzpomínám si například dnes živě na to, jak v létě 1988 vyšel v tehdejším časopise Signál dvoustránkový článek o známém penězokazci a vězni KZ Adolfu Burgerovi. V tom článku se o něm nikde nepsalo jako o Židovi. Člověk měl prostě v té době stále pocit, že každý druhý Čech se mohl octnout v koncentračním táboře. Teprve před nedávnem jsem si na starý článek vzpomněl, když byl na tento námět zfilmován Oscarem odměněný rakousko-německý snímek. Jsem si jist, že vyjít takový článek dnes, muselo by v něm být (jak je dnes zvykem) skloňováno slovo holocaust ve všech pádech.

Tabuizování židovského původu naprosté většiny tzv. československých obětí mělo také za následek úspěšné zefektivnění vytváření poválečného mýtu o německých plánech fyzického zlikvidování českého národa nebo dokonce o rasové nevhodnosti všech osob, nevykazujících vyloženě nordické znaky („blond vlasy, modré oči“). A v neposlední řadě vedlo opticky účelné promíchávání obětí z řad politicky stíhaných Čechů a rasově stíhaných Židů k vytváření obrazu jakési dějinné osudovosti a semknutosti národním socialismem rasově stíhaných Židů a Slovanů. Toto je opět živná půda pro prosazování teze o tom, že český národ byl ušetřen osudu Židů pouze proto, že Češi byli nepostradatelní pro německý válečný průmysl. (Tento prosazovaný pohled jistě ani není bez zájmu současného sionistického antigermanismu, viz. například sionisticko-český nacionalismus dnešní strany Svobodných a mnozí další.) Tato šířená teze je samozřejmě napadnutelná už jen z toho důvodu, že v Bohemii a na Moravě žilo svého času velké množství Židů, kteří disponovali stejnými a někdy určitě i lepšími pracovně kvalifikačními znalostmi jako jejich čeští kolegové, a přesto je postihl úplně jiný osud. Nemluvě o tom, že děti židovského původu zrovna nebyly lákány k aktivitám českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě na rozdíl od mládeže české. Nelze tedy souhlasit ani s následující tezí vojenského historika Jana B. Uhlíře: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno například jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, strana 360)

Ale abychom se vrátili k „magickému číslu“ 340.000-360.000 obětí, které jste o něco ponížila na 330.000 českých obětí (zřejmě jste odečetla „10.000 Slováků“?). Skutečně mezi lidmi zevšednila i modifikace „360.000 Čechů a Slováků“ jako obětí nacismu, bohužel i tento údaj je mírně řečeno nepřesný, nebo spíše účelně lživý. Na druhou stranu se Vám nelze divit, pokud v českých médiích bez povšimnutí padají astronomická čísla údajně českých obětí druhé světové války a běžně je nikdo nenapadá, musí Vám připadat, že jde o seriózní informace. Omyl. Ti opatrnější lháři, mezi něž lze zařadit třeba komunistického historiografa Karla Sýse, šíří také velmi rozšířený „údaj“ 250.000 českých obětí. I toto číslo se ani náhodou nepohybuje v mezích reality.

Před třemi roky vyšla publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí (Martin Hořák, Tomáš Jelínek, v nakl. Galén, Praha 2006), která má sloužit jako studijní materiál pro učitele dějepisu. Autorům se konečně podařilo poodkrýt některá zajímavá fakta. Ještě bych rád upozornil, že nejde o materiál sestavený „sudeťáckými“ nebo „nacistickými“ historiky či revizionisty. Podnět k vydání publikace dalo společné prohlášení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Svazu nuceně nasazených. (Tato publikace dokonce musela korigovat čísla posledně jmenovaného svazu o počtech nuceně nasazených českých obyvatel za války zhruba o jednu třetinu původně uváděného počtu směrem dolů, viz dále).

Ačkoliv zmiňovaná publikace (jak se za chvíli přesvědčíme), stanovila celkem jasně různé kategorie počítaných obětí (tedy i Židů), a lze z ní opatrně vyvodit, jaký byl asi podíl skutečných českých obětí, nebránilo to některým českým historikům nadále mlžit. Aby si čtenář mohl udělat obrázek, jak takové mlžení může v realitě vypadat, nechť si přečte již v citované knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech na straně 15 část úvodu ke knize, který napsal prof. PhDr Jan Kuklík. Autor cituje nahoře zmiňovanou studii, avšak poněkud po svém:

„Publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí uvádí, že celkový počet přímých obětí se v českých zemích pohybuje kolem 73.000. Nejméně 6.000 náleželo k romskému etniku. Minimálně 8.237 osob bylo popraveno na území protektorátu. Přibližně 20.000 obětí představují zemřelí v koncentračních táborech, na 8.000 obětí padlo v průběhu národního povstání v květnu 1945. Zaznamenáno bylo rovněž 3.461 obětí nuceného totálního pracovního nasazení. Minimálně 1.000 obětí je z řad antifašistů v pohraničí … a konečně přibližně 2.000 obětí přineslo obyvatelstvo polské a české národnosti na Těšínsku. Zatím nejsou spolehlivě vyčísleny ztráty obyvatelstva způsobené spojeneckým bombardováním v závěru války. Uvádí se, že zahynulo až 12.000 českých i německých obyvatel. S kritickou výhradou k možným duplicitám a pravděpodobnosti vyšších údajů u některých kategorií docházejí autoři publikace k závěru, že nacistická perzekuce v českých zemích si vyžádala minimálně 122.000 lidských životů. Tento údaj je třeba vztáhnout k celkovému počtu československých obětí nacismu. Dlouhá léta je odhadován na 360.000 osob.“

Ani několikanásobně opakované přečtení předchozího odstavce čtenáři nepomůže udělat si jasno, „jak to tedy vlastně bylo“. Zejména porovnání první věty s větou předposlední jaksi nekoresponduje. Je to zřejmě proto, že autor „pozapomněl“ v první větě uvést, že citované číslo se týká židovských obětí. Zmatený čtenář se tedy nakonec uchýlí opět buďto k číslu 360.000, anebo si zafixuje nové číslo, tj. 122.000 (snad českých?) obětí.

Ale nechme raději mluvit autory studie samotné. Ti odhadují počet obětí „nacistické perzekuce“ na území Bohemie a Moravy celkem na 122.000 (vyjma oběti spojeneckých bombardování a bojovníků v cizineckých armádách). Z toho podle nich činil počet rasově pronásledovaných Židů (vyjma bojovníky popravené za politickou činnost apod.) kolem 73.000, dále se pak uvádí počet 6.000 Cikánů. I přes možné duplicity a nepřesnosti nám tedy prozatím zbývá počet blíže nespecifikovaných 43.000 lidí, kde pomalu můžeme rozeznávat ryze české oběti.

V celkovém čísle obětí jsou však zahrnuti dále i Poláci a Češi z Těšínska (dohromady asi 2.000 lidí) a oběti mezi antifašisty z pohraničí (národnost tedy i německá?). Velmi diskutabilní je také zahrnutý počet 8.000 padlých z „květnového povstání“ (lze je skutečně zahrnout mezi oběti „nacistické perzekuce“?) a hlavně také počet 3.461 českých obětí, zahynuvších během totálního nasazení (zde se oběti spojeneckých náletů počítají, ale jsou zde započítány i pracovní úrazy apod.). Dostáváme se tedy k výsledku, že skutečný počet ryze českých obětí by neměl přesahovat počet 40.000 lidí, přičemž jsou v něm zahrnuty i oběti spojeneckých náletů z řad nuceně nasazených mimo Bohemii a Moravu a „květnoví padlí“ (pokud tedy odečteme tuto spornou skupinu asi 11.500 lidí, dostaneme se ještě k nižšímu číslu.)

Toto číslo se tedy ani zdaleka nepřibližuje cifrám 330.000 a 250.000 Čechů! To je si třeba uvědomit. Při té příležitosti se hodí citovat i z jiných údajů této knihy českých oficiálních historiků. Publikace, která rozhodně není dílem „landmanšaftu“ a vyšla i z popudu vlastenecky orientovaného Svazu nuceně nasazených, přináší i zajímavé informace ohledně odchodu Čechů z pohraničí po Mnichovské dohodě. Autoři nepoužívají označení „vyhnání Čechů“ a také vědí proč. Koneckonců byla zde vidět relativní snaha oprostit se od některých ideologicky a nacionalisticky pojatých úhlů pohledu. (Překvapivě zajímavý je také pokus o pohled do nitra smýšlení a frustrace sudetských Němců po přivtělení k Říši, o sporech mezi sudetskými Němci a říšskými Němci apod.) K počtu Čechů, kteří po Mnichovu a později definitivně zůstali na přivtěleném území, píše citovaná publikace: „Uvědomíme-li si, že počet Čechů, kteří museli z obsazeného pohraničí odejít, se pohyboval kolem 115.000 až 140.000 osob (včetně Těšínska), zůstává pokles počtu českého obyvatelstva v rozsahu nejméně dvou set tisíc neobjasněn. Souhrnně lze zřejmě právem tvrdit, že po roce 1938 zůstalo v obsazeném pohraničí českých zemí přinejmenším přes půl miliónu Čechů.“ V pohraničí pracovali poté i Češi z vnitrozemí: „V dubnu 1944 bylo v sudetské župě zaměstnáno 84.351 protektorátních příslušníků a dalších 18.000 jich z protektorátu dojíždělo.“

Dále je zajímavé dozvědět se, resp. nás může nechat tušit, jaký mohl být asi podíl původních českých starousedlíků v Sudetech a kolik Čechů přišlo do pohraničí teprve v rámci čechizace po roce 1918. Citát: „České obyvatelstvo … se dělilo na říšské státní příslušníky (lidé narození před rokem 1910 v pohraničí a jejich rodinní příslušníci) a osoby s nejasnou státní příslušností (ti, kdo se narodili jinde, respektive požádali o česko-slovenské občanství). Podíl říšskoněmeckých příslušníků z řad českého obyvatelstva činil v sudetské župě téměř 60 procent.“ (údaj nezahrnuje oblast jižních Čech a jižní Moravy).

Úplně na okraj stojí i za zmínku, že publikace výrazně poopravuje počet Čechů nuceně (a dobrovolně) nasazených na území Říše. V rámci „informační kampaně“ k odškodnění českých nuceně nasazených se před téměř 10 lety běžně operovalo s cifrou 640.000 lidí. V publikaci Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí se uvádí: „Odhady kolísají od 355.000 (Spoerer) po 600.000 osob (Chmela, Mainuš). … Celkový počet nuceně nasazených Čechů se tak mohl pohybovat v rozmezí 400.000 až 450.000 osob.“ V počtu 640.000, šířeném původně Svazem nuceně nasazených a tiskem jsou totiž započteny i případy opakujícího se nasazení apod. Na jiném místě uvádí publikace dokonce přesnější údaj: mezi březnem 1939 a březnem 1945 měl celkový počet nuceně nasazených Čechů činit 420.224 lidí. Svaz nuceně nasazených uváděl číslo o 50 procent vyšší…

Tolik ke zkreslování dat, které Vám je „obludno“ číst. Stačí si tedy občerstvit informace z českých oficiálních pramenů a umět přitom trochu „číst mezi řádky“. Přeji Vám, abyste se v rámci doškolování pedagogických pracovníků seznámila s jednoznačnými fakty. Snad Vám v tom pomohou následující dva příspěvky, které československé oběti rozeberou ještě důkladněji.

Z důvodu kompaktnosti tématiky přinese Náš směr následně ještě dva články k problematice počtu českých obětí. Některé údaje se sice budou opakovat, protože texty pochází od různých autorů. Cílem však je nabídnout kompletní přehled zdrojů, které se problematikou zabývají a dát tím možnost si jednotlivé údaje ověřit a navzájem je porovnat. V příštím příspěvku podrobně odpoví na dopis čtenářky publicista Franz Chocholatý Gröger, který se již řadu let zabývá národnostní problematikou, a to především ve vztahu k česko-německé minulosti.

Lukáš Beer

Reakce na náš článek o knize „Protektorát ve fotografiích“

Minulý týden obdržel NÁŠ SMĚR elektronickou poštou dopis, který reagoval na náš článek Soudruhu Süssi, vraťte se raději k Vašim satirám o nevěstincích ! (http://nassmer.blogspot.com/2008/12/soudruhu-si-vrate-se-radji-k-vaim.html)
Vzhledem ke konfrontačnímu a trochu i osobnímu charakteru našeho článku a také ke skutečnosti, že na tomto webu zatím není umožněna otevřená diskuse v komentářích ke článkům, považujeme za slušnost a samozřejmost, že v případě kritické odezvy umožníme v takovýchto opodstatněných případech zveřejnění nesouhlasných reakcí. Domluvili jsme se proto s manžely Horákovými na uveřejnění jejich dopisu na těchto stránkách v plném rozsahu a odděleně od našeho komentáře, který bude následovat až zítra.

Odpovídáme na hanopis, zaslaný prostřednictvím internetových stránek vynikajícímu českému básníku, publicistovi, překladateli, autorovi próz, esejí, knih pro děti, básníku asociativní obraznosti, navazujícímu na literární modernu, na "prokleté básníky", avantgardu /surrealismus/ i na filozofii marxismu Karlu Sýsovi .

Ing. Karel Sýs, jedna z předních básnických osobností české literatury druhé poloviny 20. a začátkem 21. století, jehož dílo osciluje mezi esteticky vysokým a nízkým, lyrickým a epickým, tragickým a komickým, je obdařen mimořádnou uměleckou invencí a je především člověk s velkým Č, neboť nezaprodal své umění dnešnímu kolaborantskému režimu, nese tíhu levicové tvorby v této zlé době, právem nazývané novou dobou temna, na svých bedrech, a to bez nároku na závratné sumy, jež pobírají ti, kteří se snaží přizpůsobit každému režimu /kupř. trapné prznění české národní hymny Jiřím Suchým u příležitosti zahájení předsednictví České republiky v EU, konaném v Národním divadle v Praze dne 7. 1. t. r./.

Nenávist k umělci Karlu Sýsovi vyvrcholila jeho mimořádnou publikací, nazvanou "Protektorát ve fotografii”, kterou K. Sýs doplnil autentickými fotografiemi Miloše Heyduka. Poznamenáváme, že uvedená publikace se u české veřejnosti setkala s obrovským úspěchem.

Již oslovení Karla Sýse v zmíněném obscénním "článku" nepodepsaného autora /nepodepsaných autorů/ "Soudruhu Süssi", je dokladem stále existujícího antisemitismu nacistických kulturtrégrů, jimž přišla náramně vhod kniha Liona Feuchtwangera Žid Süss, v níž autor bez nejmenšího akcentu protižidovství ztvárnil objektivně postavu Žida Süsse, spíš negativně. Zajisté netušil, že jeho román bude po mnoha desítkách let zneužit k obnovujícímu antisemitismu potomky "čisté rasy". Vždyť L. Feuchtwanger, židovského původu, patřil spolu se svými přáteli B. Brechtem a W. Bredelem k nejaktivnějším odpůrcům německého fašismu, a proto již v roce 1933 opouští nacistické Německo, aby svůj život v r. 1958 dožil v USA.

Seriózními historiky a pamětníky kruté doby protektorátu Böhmen und Mähren je kniha Karla Sýse vysoce hodnocena a je považována za klenot české literatury.

Nemíním se zabývat každou větou tohoto odpudivého pamfletu,v němž jsou věty K. Sýse vytrhávány z kontextu, jen aby čtenář nabyl dojmu, že jde o vulgární a oplzlé dílo, jak pisatel knihu označuje; k tomu jim “posloužil” i Bohumil Hrabal, coby sprosťák nejhrubšího jádra, a autor "oplzlých prozaických děl, jinak oblíbenec Karla Sýse”, který jde - podle nepodepsaného autora "článku" - v intencích Hrabala, pokud jde o tu oplzlost /toto substantivum je v "článku" často opakováno/.
Nelze však přehlédnout všechny urážky, dotýkající se nejen cti autora /které jsou právně postižitelné/, nýbrž všech stejně smýšlejících, bojujících alespoň slovy proti vzmáhajícímu se antagonismu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kterému svou vynikající publikací šlápl Karel Sýs na "kuří oko".

Tak kupř. pisatel "článku" považuje za “oplzlost, která se spáří s falšováním historických skutečností”, když K. Sýs vtipně poznamenává, že ve stalingradském kotli kromě víry ve Führera nejvíc zahřejí rukavice od Mutter", anebo "Státní prezident nahoře bez. Dnes se ještě vykoupe a zítra mu K. H. Frank umyje hlavu". Humor, jímž dokázal K. Sýs zesměšnit aktéry této hrůzné doby, nemohl onen píšící příslušník landsmanšaftu "unést", a proto se uchýlil k jakémusi perverznímu spisku, který je pln zkreslujících fakt.

Podle pisatele "článku" se autoři publikace dopustili chyb, když při výběru snímků "nedávali zrovna dvakrát pozor", neboť na str. 62 umístili parník stojící na Vltavě, na jehož boku stojí napsáno: Dr Edvard Beneš.

Když parník s tímto nápisem mohl ještě na Vltavě stát, nestačili se totiž zatím němečtí vetřelci v naší zemi etablovat; později dokázali, že to s tou protektorátní cenzurou bylo smrtelně vážné, na rozdíl od tvrzení pisatele "článku".

Pisálek dále sděluje, že žádné vyhnání Čechů se nikdy nekonalo. “Češi mohli v Sudetech zůstat a taky jich tam minimálně 600.000 až do konce války zůstalo. Odešlo pouze 122.000 Čechů, a to dobrovolně, nejednalo se přitom o starousedlíky, ale o státní zaměstnance a jejich rodiny, které do pohraničí přicházely v rámci “čechizace” až v období první republiky.”

Co to píšete za bláboly? Naštěstí existují pamětníci, kteří byli ze svých domovů v českém pohraničí vyhnáni, a ten vozík, na němž si směli odvézt pár nejpotřebnějších věcí, je určen českému vyhnanci. V českém pohraničí, které jste si přisvojili, zůstali jen kolaboranti, velmi podobni těm dnešním , kteří umožnili německým"antifašistům", /kteří nikdy neexistovali naše pozn./, hlásícím se za války k německé národnosti, aby získali majetek a výhody, a dnes se představujícím jako oprávnění restituenti. Nátlak Sudetoněmeckého landsmanšaftu se snaží proniknout s myšlenkou že odsun sudetských Němců byl genocidou, která je nepromlčeným zločinem, takže jejich nároky jsou legitimní.

Věřím, že budou jednou za svou proradnost souzeni ti, kteří umožnili v České republice založit desítky tzv. krajanských sdružení, jimž führeruje dobře vykrmený Bernd Posselt, sídlící v Praze.

Snad nejohavnější pasáží pisatele "článku" je text: "Když jde o protektorát, nelze vynechat ani věčné téma heydrichiády. Sýs pateticky píše:”Největším činem československého odboje, bezpříkladným hrdinstvím s celosvětovým dosahem, byl atentát na Heydricha.“
Tuhle kartu vytáhne každý, kdo se rozvypráví o tzv. odboji. A protože pak není o čem moc vykládat, protože i malé dítě na základní škole se paní učitelky musí ptát, nač bylo pražské povstání, když už Němci stejně nechtěli válčit a chtěli jen v klidu odejít domů, musí se atentát vystylizovat do nedohledných výšin s celosvětovým významem."

Je možné, pane pisateli, že jste schopen takového cynismu? Povzbuzováni zdejšími Němci, stupňovali okupanti svůj teror až do nejzazších mezí. Byly vyvražděny a srovnány se zemí obce Lidice a Ležáky. Lokální němečtí “patrioti" považovali dokonce za věc cti, aby i v "jejich" městě se konaly popravy zatčených českých odbojových pracovníků. A paní učitelka, která nedokáže dítěti na základní škole vysvětlit, že se český národ bránil, a proč Němci po jimi vyvolané 2. světové válce chtěli "v klidu odejít do svých domovů", pak taková paní učitelka je zřejmě německého původu, které bylo – jako ostatně všem “antifašistům” - umožněno i vysokoškolské vzdělání, stejně jako českým občanům.

Pravděpodobně vás vaši landsmanšafští školitelé neseznámili se se skutečností, že “nevyhovující část” českého národa měla být vyvražděna nebo vyvezena ze země. V koncentračních táborech nacistické říše našlo smrt 300 000 československých občanů, jejichž jediným proviněním bylo, že milovali svobodu a usilovali o nezávislost své země. Na podzim 1939 ukázali nacisté, jak si kulturní "autonomii" českého národa představují: Zavřeli všechny české vysoké školy, studentské funkcionáře popravili bez rozpaků a 1200 vysokoškoláků odvlekli do koncentračních táborů. A to bylo teprve jejich "entrée" do Prahy.

Abychom uzavřeli své sdělení k hysterickému útoku na Karla Sýse, adresované pisateli ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu, připomínáme, že v létě 1940 vypracovali Frank a Neurath obšírné programy, shodné s cíli i v metodě, programy, nesoucí zcela cynicky označení "Likvidace českého národa". Frank i Neurath se shodují v názoru, že konečným cílem okupační politiky v Československu musí být úplné zničení českého národa, země musí být zcela poněmčena a osídlena německými kolonisty".

A slova vámi tolik nenáviděného prezidenta Československé republiky dr. Edvarda Beneše: "Přiznávám, že nevěřím v převýchovu Němců. Až budou Němci poraženi, budou sami sebe velmi litovat a nikdo z nich asi nebude chtít jít hned do války, avšak myšlenka rasové svrchovanosti je v každém Němci tak hluboko zakořeněna, že se bude musit narodit a zemřít několik generací, než se podaří tento názor vyhladit, a pokud tato víra o svrchovanosti německé rasy žije, budou Němci uvažovat o nové válce, aby svoji svrchovanost dokázali. Nám Čechům je jasno, že s Němci nemůžeme žít. Současně však si nemůžeme hospodářsky a strategicky dovolit, dát jim území, jež během století pronikli. Jsem přesvědčen, že musí od nás každý sudetský Němec, který se nepostavil činně proti nacismu, odejít a že musí odejít hned, jakmile bude Československo znovuzřízeno jako svobodná republika. Kdyby tito Němci u nás zůstali, měli bychom trvalou občanskou válku mezi nimi a Čechy."
Dr. Beneš se dopustil jediné chyby: že tzv. antifašisty ponechal na našem českém území, neboť potomci Henleina jsou v pohybu.

Manželé Horákovi