Jaroslav Klement
Zdá se, že propaganda bez živých a konkrétních sympatizantů je jen mlácením prázdné slámy. Jenže dle mého osobní názoru jde o něco poněkud jiného.
Základním cílem proizraelských aktivistů je realizovat samotnou akci, kterou v mediálním a hlavně politickém výstupu mohou využít již k mnohem konkrétnější práci. Funguje to zhruba tak, že na základě existence pochodu a tudíž reálné demonstrace schopností organizátorů akce mohou obdržet potřebné prependy, které však nebudou primárně sloužit organizaci dalších "pochoďáků", ale k poněkud odlišným věcem. Hlavně k budování logistického a myšlenkového zázemí sympatizantů Izraele respektive sionistů v České republice.
Nikdo dnes nemá čas se zabývat detaily a proto tento mechanismus skvěle funguje - a s přispěním slovníku jakéhokoli "anti" funguje úplně nejlépe.
Pokud bychom si vzali tento model - strategii za vzor, uspořádali bychom Lukášem Beerem navrhovaný pochod na podporu Vietnamu či něčeho podobného a bez zásadního ohledu na množství přítomných osob bychom následně mohli žádat o dotace na fungování našeho "anti". Jakmile vše bude politicky akceptovatelné a hlavními hesly budou slova jako porozumění, dorozumění, boj proti rasismu, xenofobii a nesnášenlivosti, pak bych byl překvapen, pokud bychom neobdrželi také nějaký bakšiš...
Proč to neuděláme? Myslím, že důvod našeho nekonání je poměrně prostý. Je nám z takové představy stydno. Připadá nám taková myšlenka veskrze trapná a ubohá. Je škoda, že většina z nás u tohoto postoje, plného morální a intelektuální povýšenosti i zůstane. Ovšem je nutné si připustit, že prostě takoví jsme a jestli někdy budeme jiní, víme jen my, a jestli to co víme a to co si myslíme, to co považujeme za důležité, někdy někomu laskavě sdělíme evidentní a neodvolatelnou formou, na to si ještě nějaký ten čas počkáme. Jak ten čekací čas bude dlouhý, záleží také na nás a ani zde nevíme, kolik ho bude potřeba. Jinak víme takřka úplně všechno...
