S českým národem se pod vnějším tlakem okupace a protektorátu – a úplně stejně o 25 let později pod tlakem normalisace – stalo to, co se uděje se zdánlivě homogenní směsí, vložíme-li ji do odstředivky, totiž rozdělí se na frakce. Malá část národa přistoupila na otevřenou kolaboraci s nepřítelem a začala okupanty vychvalovat, a ve snaze zavděčit se jim zašla nakonec tak daleko, že její představitele Němci sami – v kuriosním postavení "čestných vězňů" – internovali. Na druhém konci tady byla (stejně malá) část lidí, kteří se nepříteli postavili a bojovali proti němu, počínajíce si snad naivně, což ale nečiní jejich odvahu a skutky méně záslužnými a významnými. Největší frakci představovali ti, kteří se s okupací naučili žít, a celkem pohodlně se v protektorátu zařídili. Právě to byli lidé, které si Heydrich dokázal získat, podobně jako si jejich potomky z další generace získal Husák svou versí gulášového socialismu. Klídek, pohoda, trochu smrádek, ale teplíčko, nevyčnívat, nebouřit se, myslet si svoje, ale být tiše a čekat, až se "kolo dějin" znovu pootočí a k přizpůsobení bude Čechovi předloženo něco dalšího. Byli jsme a budem.
Je málo známo, že po atentátu na Heydricha (jenž se uskutečnil proti vůli domácího odboje) se vzedmula vlna celonárodního odporu. Atentátníci měli v očích průměrného Čecha podobný obraz jako dnes bratři Mašínové, tedy jako ten, kdo neodpovědně narušil naši pohodlnou kolaboraci a stavěl nás před obtížná a nepohodlná morální dilemata. Udavačů se tehdy v Praze našly stovky, ne-li tisíce, a dvoumilionová odměna za pomoc při vypátrání vrahů byla nakonec rozdělena na tolik dílů, že k zamaskování této skutečnosti bylo třeba vymyslet "hlavního" zrádce Karla Čurdu.
Heydrich to s Čechy uměl. Hned při nástupu do funkce zrušil nerovnost v potravinových přídělech a i dalšími opatřeními si dokázal získat srdce průměrného, trochu zbabělého a velmi konformního Čecha, který pochopil, že pokud bude svědomitě pracovat pro Říši, Říše se o něj postará a nebude mu nic chybět: naopak pokud bude dělat potíže, čeká ho zlý osud. Heydrich si byl svou politikou jist, dokonce natolik, že si dovolil cestovat po protektorátu v otevřeném automobilu a bez ochranky, což by bylo kdekoli jinde v okupované Evropě nemyslitelné. Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi. Heydrichova politika fungovala, a to je problém, kteří s ním dodnes Češi mají. A ostatně, úplně objektivně, porovnáme-li zastupujícího protektora s těmi hlavami státu, které přišly po něm, musíme fairově uznat, že Heydrich mezi nimi rozhodně nevychází jako ten nejhorší. Počet obětí jeho vlády je jen zlomkem obětí poválečné genocidy a se způsobem, jak v 50. letech vládli komunisté, se nedá vůbec srovnat.
Táži se, neměl by být také Heydrich vyznamenán zákonem o zásluhách, anebo neměla by se minimálně v místě atentátu pořádat pietní shromáždění přinejmenším stejně početná, jaké se letos sešlo u hrobu zločince a masového vraha Klementa Gottwalda?
(http://slepeckahul.pecina.cz)
Tento text byl přetištěn z CS MAGAZINU na základě stanovených pravidel o přetisku článků z tohoto periodika.
