Totalita levicového liberalismu na scéně – její původ a její rafinované metody

"Svobodná vůle je zaměřena k zdokonalení osoby – zdokonalení je popsáno mravním zákonem"

Roman Cardal a Jiří Fuchs jsou hosty Debatního klubu

Academia Bohemica je soukromá filosofická škola a na jejích stránkách se píše, že jedním z hlavních motivů činnosti Academia Bohemica je snaha o vyplnění prázdného prostoru, který vznikl vlivem jednostrannosti univerzitně fixovaných trendů soudobé filosofie. Autoři tohoto textu dále uvádějí, že jsou totiž přesvědčeni o hluboké krizi současného filosofického myšlení a má jít o jev, který není jen přechodný. Je totiž, podle autorů textu, logickým vyústěním vývoje novověké filosofie a symptomem této krize je ztráta hlavních témat filosofie, jejichž případné řešení je mimo jiné i nezastupitelným prostředkem racionální životní orientace. Důvod této ztráty spatřují autoři textu v katastrofální teorii poznání novověku. Hlavní otázky filosofie jsou totiž neempirické, metafyzické, zatímco vyznění novověké gnoseologie je radikálně protimetafyzické. Hlavním cílem působení Academia Bohemica, je podle autorů textu tedy rehabilitace autentického filosofického myšlení, které je v podstatě metafyzické; metafyzické jsou paradoxně i jeho negace. Proto jde o prolomení bariéry předsudků, které vzešly z protismyslné negace metafyzického myšlení. Jde o znovu zpřístupnění problémů, bez jejichž tematizace selhává filosofie nejen sama v sobě, ale i ve své hlavní životní funkci: v explikaci lidského života; pak nastupují ideologie. V rámci Debatního klubu jsme si dovolili pozvat dva lektory Academia Bohemica Jiřího Fuchse a Romana Cardala, aby své teze o smyslu soudobé filozofie a dalších tématech představili širší veřejnosti.

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

Meritokracie

„Být v očích dnešní společnosti rebelem 
samo o sobě nesnižuje hodnotu člověka. 
Existují dokonce případy, kdy by člověk 
mohl rebela ctít, protože ten shledává 
v naší společnosti něco, 
proti čemu by se měla vést válka – 
probouzí nás ze spánku.“ 
Friedrich Nietzsche

Amerika ve své honbě za bohatstvím a mocí opustila osu svobody, aby následovala osu produktivity… Veškerá energie, včetně té vztahující se k ideálům a náboženství, vede k témuž účelu produkce; nacházíme se v přítomnosti produktivní společnosti, téměř teokracii produktivity, která se stále větší měrou zaměřuje na produkci věcí spíše než na lidi, či na lidi jen jako na efektivnější pracovníky… Ve Spojených státech obestírá svrchovaná práva společenství jakýsi mysticismus. Lidská bytost, z níž se stal prostředek spíše než samotný cíl, přijímá roli ‚šroubku v soustrojí‘, aniž by si na vteřinu pomyslela, že v tomto procesu může být nějakým způsobem podceněna…. tudíž kolektivismus, jenž si přejí elity a je nekriticky přijímán masami, pokradmu podkopává autonomii člověka a striktně usměrňuje jeho konání, čímž stvrzuje jeho plné vzdání se, aniž by si to uvědomoval... Nikdy nenásledovaly žádné protesty, žádná reakce širokých amerických mas proti kolektivní tyranii. Svobodně ji přijímají, jako přirozenou věc, a téměř jako by byla prospěšná.“  André Siegfried (Paříž, 1927)

Nietzsche a „nejtemnější kapitola německých dějin“

Letos uběhne 115 let od úmrtí Friedricha Nietzscheho
Adrian Preißinger 

Krátce před svou smrtí roku 1935 předala Elisabeth, jediná sestra Friedricha Nietzscheho, tehdejšímu říšskému kancléři podivný dárek. Stará dáma odevzdala Hitlerovi vycházkovou hůl svého zemřelého bratra. Lepší dárek najít nemohla. V jednom raném díle Nietzscheho nese jedna pasáž nadpis „Poutník a jeho stín“. V ní stojí psáno: „Dobří přátelé si sem tam navzájem dávají temné slovo jako znamení srozumění, jež má zůstat pro každého nezúčastněného záhadou.“ Lépe se vztah mezi tímto filosofem a Třetí říší nedá vystihnout.

Ale i zcela po praktické stránce byl Nietzsche odkázaný na procházkovou hůl. Jeho myšlenky se nerodily v šerém pokoji, ale ve vysokých horách, které s oblibou vyhledával a kde kvapně vyplňoval mnoho poznámkových sešitů. Podstatná část z toho byla rozluštěna a otištěna až po jeho smrti a dala podnět k největším nedorozuměním.

Universalistická ideologie „západních hodnot“ je stejně nebezpečnou hrobařkou Evropy jako její islamizace

K zásadám etnopolitiky: Kritika islamizace není to stejné jako kritika islámu
Václav Hradecký 

Pravicoví liberálové resp. neokonzervativci definují své ústřední cíle z „duchovního“ hlediska jako součást konfliktu mezi liberálním „Západem“, popř. jím universálně chápanými hodnotami (tak jak se například manifestují ve formě lidských práv) a mezi islámem, který je vnímán jako totalitární ideologie. Tento konflikt může být dle jejich představ vyřešen prostřednictvím celosvětového prosazení liberálních hodnot. Ale můžeme skutečně říci, že Evropa je ohrožena islámem jako takovým a že se u nebezpečí islamizace nejedná jen o dílčí symptom celkového neblahého vývoje?

Liberálové a neokonzervativci zastávají pozici, z níž vyplývá, že cílem společnosti je v první řadě materiální blahobyt a ideální lidské individuum je součástí homogenní masy nesvázaných individuí, optimalizovaných potřebám produkce a konzumu. Z pohled takovéhoto „světonázoru“ jsou lidé považováni pouze za vyměnitelný lidský potenciál, zatímco na „etnokulturní“ (tj. „národoveckou“ ve smyslu německého „völkisch“) identitu je nahlíženo jako na archaickou překážku při cestě do světa, ve kterém lidé podléhají jednotným představám o hodnotách a ve kterém mají být tito „osvobozeni“ od tradičních svazků a být „emancipováni“.

Nová sociální základna

Emanuel Vajtauer 
Předmluva: Otázka historie česko-německých vztahů je dominována obdobím nacionálního socialismu. V českém prostředí je jeho chápání vlivem poválečné interpretace omezováno většinou na otázky úzce související s rasovou a národnostní politikou Třetí říše. Následující text má posloužit k názornému charakterovému popisu sociální a hospodářské politiky nacionálněsocialistického státu. Autor článku staví tuto ideologii do protikladu k marxistickému socialismu. Obě ideologie vznikly ve snaze vystřídat dosavadní liberalistický společenský řád, marxismus ovšem dle autora vychází z chybných předpokladů, odsouzených k neúspěchu. Dále je zde vysvětlen princip vzájemné součinnosti pracujících jedinců a podnikatelů v nacionálněsocialistické společnosti. (Lukáš Beer)

Postavení nacionálního socialismu v historii lidského ducha (2.)

Danilo Gregorić (o autorovi zde)
(Překlad: František Pilous)
2. Duchovní základy nacionálního socialismu (Předchozí část: ZDE)

Nacionální socialismus a univerzalistická doktrína

Současný nacionální socialismus v Německu spadá do řady idealistických doktrín. Stojí na bázi univerzalistických a organických doktrín. Odmítaje individualistické doktríny liberalismu a marxismu usiluje o to, aby vybudoval německou národní pospolitost na základech svých idealistických pravidel.

V jednom bodě však univerzalistický princip, jak jsme ho vyložili, podstoupil v nacionálním socialismu důležité změny. Pro ortodoxní univerzalismus, jak ho vyznává například Othmar Spann, společenská pyramida nekončí národem, nýbrž se přes národ prodlužuje na lidstvo. Národ je sice v univerzalistickém schématu velmi důležitý činitel, jeden z nejvyšších celků, první po lidstvu. Ale nad ním existuje lidstvo jako nejvyšší celek, nejvyšší tvůrčí duch. Stejně tak i hospodářství jednoho národa je pouze částí vyššího celku, který tvoří světové hospodářství – stejně jako je národní hospodářství vyšší celek vůči hospodaření jednotlivých podniků, vůči hospodářství jednotlivců.

Postavení nacionálního socialismu v historii lidského ducha (1.)

Danilo Gregorić (o autorovi zde)
(Překlad: František Pilous)
1. Individualismus a organický univerzalismus

Univerzalistický pohled nacionálního socialismu do velké míry navazuje
na myšlenky známých teoretiků a filosofů. Tento článek osvětluje, kde se
nacionální socialismus s těmito teoriemi ztotožňuje.

Střídání principů.

Skrze celý rozvoj lidské mysli, od té doby, co nám je známý, se táhnou dva základní názory, dva základní principy. V odvěkém vzájemném zápase nacházejí v různých historických etapách různé vykladače, různé zástupce, kteří je formulují různými způsoby. V podstatě se mezitím i přes různou formulaci, i přes rozdílná zdůvodnění, i přes různé způsoby objasňování na podstatě jednoho nebo druhého principu od doby, kdy je nám první známí nositelé formulovali, máloco změnilo.

První z těchto dvou principů vychází z materiálna – je individualistický nebo, podle jiné terminologie, atomistický. Druhý vychází z ducha, ideje. Je univerzalistický nebo organický. Tyto dva principy, které historicky vzájemně soupeří o nadvládu nad lidským duchem, měly značný vliv i při tvorbě prakticko-politických systémů v rozvoji lidstva. Jeden i druhý princip usiluje o to, aby se stal všeobjímajícím podkladem, na základě kterého se bude formovat názor jednotlivce a společnosti vůči všem životním jevům. Jejich aplikace je zřetelná ve všech oblastech společenského dění, tedy i v hospodářských a sociálních vztazích. V nich dokonce jejich použití zanechalo hluboké stopy, jelikož právě v těchto vztazích bylo spojeno s velmi konkrétními výrazy, které byly pro život národa velmi významné.

Alain de Benoist o přímé vztažnosti liberálního kapitalismu a přistěhovalectví

Související text: Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA
De Benoist: „Ten kdo kritizuje přistěhovalectví, aniž by mluvil o kapitalismu, by měl raději mlčet!“
Lukáš Beer

Doby, ve kterých se Evropa mohla těšit vedoucímu mocenskému postavení ve světě, jsou nejen již nevyhnutelně pryč, ale zároveň se vnucuje čím dál víc neodkladněji a aktuálněji než kdykoliv předtím otázka, jak lze zajistit identitu a další existenci evropských národů ve 21. století vzhledem k masivnímu přistěhovalectví a hrozící majorizaci Evropanů ze strany islámských i neislámských (!) přistěhovalců. Francouzský filosof a autor Alain de Benoist, „spiritus rector“ evropské „Nové pravice“, se v minulosti v četných poskytnutých rozhovorech vyjádřil k otázce rozpadu unipolárního světového řádu ovládaného USA, o západním liberalismu a komunismu jako projevech zhoubných politických universalismů a k problematice současného stavu evropské pravice a jejím perspektivám do budoucna.

De Benoist ve svých úsudcích vychází z rámcových podmínek náš život obklopující globalizace, jejímž cílem je „transformovat celou planetu v jeden ohromný homogenní trh, zcela řízený zákonem zisku, logikou výkonu a axiomatikou racionálního zájmu. Jejím antropologickým modelem je člověk redukovaný na výrobu a konzumaci, bytost současně egoistická, která vždy hledá, jak získat co nejvíce sama pro sebe.“

Nesmrtelnost

Michael Winkler

Když je řeč o reinkarnaci, tak se skoro vždy jedná o různá náboženství Dálného východu. Budhismus, hinduismus, lámaismus, taoismus, nikoli však komunismus či revmatismus. Zde smíte žít dokud nezemřete a po jisté chvíli to jde zase celé odznova. Obzvláštní pech máte jako dalajláma, to se totiž nezastavíte. Jen co zemřete, začnou hordy mnichů pátrat po Vaší další inkarnaci a Vy smíte opět dělat dalšího Dalajlámu.

Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA

"Kompletní kapitalistický systém je v největší míře ohrožen – a USA, srdce tohoto systému, zřejmě v první řadě“

Francouzský publicista a filosof Alain de Benoist (nar. 1943) a myslitel „Nové pravice“ poskytl krátké interview pro aktuální číslo rakouského politického časopisu Zur Zeit, ve kterém několika slovy shrnul své názorové pozice. De Benoist se ve svých úvahách obsáhle věnuje fenoménu globalizace, která dle jeho názoru směřuje ke zničení světových národů a kultur plně ve smyslu „rozpoutání logiky kapitálu“, aby tak mohla být zřízena civilizace, která se bude řídit čistě podle kapitalistických a „konsumistických“ hodnot. Hlavním provozovatelem těchto tendencí jsou v de Benoistových očích v první řadě Spojené státy americké. Známé jsou také de Benoistovy postoje k otázce migrační politiky a asimilace přistěhovalců a jiných kultur. Dle hesla „Ať žije rozdíl“ se vyslovuje proti asimilaci, tj. absorpci přistěhovalců v rámci hostitelské kultury, a stejně se staví odmítavě vůči modelu „tavícího kelímku“ podle severoamerického vzoru. Individua mají dle jeho názoru „povinnost“ k rozdílnosti, přičemž jsou to především kolektivy etnického, náboženského a kulturního ražení, které prý zaručují identitu jednotlivce. Alain de Benoist proto odmítá liberální zdůraznění individualismu jako „antropologickou iluzi“ a vidí v něm ideologii, která ničí společenství.

ad: Co je Západ?

Replika na článek Philippe Nemo: Co je Západ?
Jaroslav Klement
Řada autorů, z těch běžnému čtenáři nejznámější jsou Huntington a Fukuyama, se věnovala tématům počínaje Střetem civilizací, Koncem dějin či otázkou Kam kráčíš Ameriko? Všechna ta veliká slova v předchozí větě ale většinou vůbec nedefinují a ani se nepokoušejí definovat podstatu problému, kterou je obrovské množství více či méně souvisejících problematik ze všech oblastí lidské existence.

Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody

Související články: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská
Josef Kliment

Poznámka Lukáše Beera: Následující text je doslovným přepisem předmluvy z pera doc. dr. Josefa Klimenta, kterou napsal k přednášce německého říšského tiskového šéfa dr. Otto Dietricha, patřícího již od roku 1931 k nejužšímu štábu Adolfa Hitlera. Tato přednáška vyšla v roce 1940 v nakladatelství Orbis v rámci vydávání politicko-vzdělávacích svazků cyklu „Na okraj nové doby“. Redakce Našeho směru zde tento článek zařazuje ze dvou důvodů. Při příležitosti 110. výročí narození Josefa Klimenta, člověka stojícího v pozadí protektorátního prezidenta Emila Háchy, vychází na Našem směru tematický cyklus věnující se této méně známé osobnosti české novodobé historie. Obsahem tohoto cyklu jsou nejen zveřejněné dobové články a úvahy Josefa Klimenta, ale bude jím i seznámení se zajímavou studií vypracovanou o této osobnosti, která byla v naší zemi publikována před více než 15 lety. V rámci tohoto pojednání se na tyto autentické Klimentovy texty bude pak také odvolávat. Druhým přínosem zveřejnění Klimentovy předmluvy má spočívat v pokusu o celistvější a objektivnější obeznámení řadového čtenáře s ideologickými pilíři nacionálního socialismu v širších a skutečných souvislostech, nikoliv pouze na základě dnes převažujícího podání výkladu „nacismu“ v jakési velmi tendenčně zredukované podobě kombinace tří jeho domnělých základních charakteristik - pangermanismu, holocaustu a rasové nenávisti. Chceme-li dnes skutečně vyvodit plodné ponaučení z omylů, tragédií a zla včerejších dnů a vyvodit z něj plodné důsledky, nebude rozhodně k neprospěchu nahlížet na tuto problematickou matérii celistvě, nikoliv pouze v jakési velmi zredukované podobě. Redakce na tomto místě důsledně zdůrazňuje, že smyslem tohoto přetisku není propagace ideologie a výslovně se od ní distancuje.

Básníci a myslitelé

Michael Winkler

Nechci psát 837. pojednání o tom, proč se ze “země básníků a myslitelů” stala země nevědoucích volů, lhářů, pomatenců a udavačů. Jen těm volům se dá prominout, neboť ustrašenci se z historie naučili především to, že ten, kdo si hubu příliš na špacír pouští, tomu jí zalátají. Držet se zpátky, nechat sebou smýkat a dělat, že nevidím je ostatně jednodušší než se bránit a zasadit se za svá práva. Z takového postoje profitují škůdci, vyžírkové, lháři a lotři, kteří se sami považují za “elitu” – ačkoli dosahují nanejvýš průměrné intelektuální úrovně.

Osobnost a pospolitost

Všechno, co je v životě veliké, je také prosté. Správné myšlení je předpokladem správného jednání. […] Podkladem individualistického myšlení […] je mylný předpoklad, že člověk je individuum a musí být za ně považován i ve všech svých životních projevech. […] Bystrosti tak mnoha filosofů této individualistické epochy uniklo, že člověk jako osamocené „já“ není vůbec skutečností, […] jeho život se uskutečňuje jen v pospolitosti, která je dána přírodou. […] Jak může existovat osobní svoboda v pospolitostní vázanosti, jak může existovat osobnost v pospolitosti? […]

Tzv. židovsko-křesťanské dědictví je výmysl a „posttraumatická konstrukce“

Mnichovský evangelický teolog Friedrich Wilhelm
Graf považuje pojem "židovsko-křesťanské dědictví"
pouze za účelový konstrukt, šířený po roce 1945
v Německu za účelem politické korektnosti. (Foto:WDR)

Už po deset dní se nyní v Německu diskutuje o několika větách, podaných z úst nového německého spolkového prezidenta, píše dnes rakouský deník Die Presse. Christian Wulff řekl ve svém projevu ke „Dni německé jednoty“ dne 3. října: „Křesťanství bezpochyby patří k Německu. Židovství patří bezpochyby k Německu. To jsou naše křesťansko-židovské dějiny. Ale islám mezitím k Německu patří také.“ Toto poselství německého prezidenta vyvolalo názorový protest, který se odvolává na „naše“ údajné „křesťansko-židovské dědictví“, ke kterému islám nelze počítat, protože tento prý nevytváří hodnotový fundament německé společnosti. Řečeno jinými slovy: islám podle slov některých kritiků německého spolkového prezidenta Wulffa narozdíl od židovství k Německu nepatří. Nezávisle na sobě se však v německém tisku v uplynulých dnech přihlásili ke slovu odborníci, kteří vyvracejí, že by nějaké „křesťansko-židovské dědictví“ vůbec někdy existovalo a tvrdí, že jde ve skutečnosti o pouhý účelový konstrukt.

Mýtus slovanské protiříše (Dokončení.)

Dokončení úvodní části
Emanuel Vajtauer

Jiný velký omyl cyrilometodějského mýtu vyslovil Josef Holeček. Uznává, že bychom bývali zahynuli, kdybychom se bývali nepřipojili k německé říši a k západnímu náboženství. Byl to podle něho nutný kompromis, který nás zachránil před úplnou záhubou. Ale k této záchraně přispělo cyrilometodějství, totiž okolnost, že křesťanství nepřišlo k našemu národu jen prostřednictvím Němců, jimž by se byl k své záhubě vzepřel, tak jako to učinili polabští Slované, nýbrž že přišlo též v sympatičtější podobě od východu. Bylo tudíž ochotněji přijato a tím prý měl aspoň na čas náš národ místo dvou nepřátel, Němců a Říma, jen jednoho nepřítele, Němce. Ač se později oba nepřátelé opět proti nám spojili, „přece již v duchu českém navždy zůstalo něco z té odolnosti, kterou jej zásobilo Kyrilometodějství.“ (E. Chalupný: Dílo Josefa Holečka.)