Tzv. židovsko-křesťanské dědictví je výmysl a „posttraumatická konstrukce“

Mnichovský evangelický teolog Friedrich Wilhelm
Graf považuje pojem "židovsko-křesťanské dědictví"
pouze za účelový konstrukt, šířený po roce 1945
v Německu za účelem politické korektnosti. (Foto:WDR)

Už po deset dní se nyní v Německu diskutuje o několika větách, podaných z úst nového německého spolkového prezidenta, píše dnes rakouský deník Die Presse. Christian Wulff řekl ve svém projevu ke „Dni německé jednoty“ dne 3. října: „Křesťanství bezpochyby patří k Německu. Židovství patří bezpochyby k Německu. To jsou naše křesťansko-židovské dějiny. Ale islám mezitím k Německu patří také.“ Toto poselství německého prezidenta vyvolalo názorový protest, který se odvolává na „naše“ údajné „křesťansko-židovské dědictví“, ke kterému islám nelze počítat, protože tento prý nevytváří hodnotový fundament německé společnosti. Řečeno jinými slovy: islám podle slov některých kritiků německého spolkového prezidenta Wulffa narozdíl od židovství k Německu nepatří. Nezávisle na sobě se však v německém tisku v uplynulých dnech přihlásili ke slovu odborníci, kteří vyvracejí, že by nějaké „křesťansko-židovské dědictví“ vůbec někdy existovalo a tvrdí, že jde ve skutečnosti o pouhý účelový konstrukt.

Je skutečností, že to nebyly islámsky, ale křesťansky ražené kultury, které přinesly výdobytky jako např. lidská práva a rovnoprávnost ženy. Ale znamená to opravdu, že by německá spolková ústava skutečně spočívala „na našem křesťansko-židovském dědictví“? Proti tomuto tvrzení se v tuto středu nezávisle na sobě ohradili evangelický teolog Friedrich Wilhelm Graf a profesorka židovské filosofie, Almut Sh. Brucksteinová- Çoruhová.

Deník Der Tagesspiegel otiskl článek profesorky Brucksteinové- Çoruhové, ve kterém autorka tvrdí, že křesťansko-židovská tradice je výmyslem a „posttraumatickou konstrukcí“. Před sto lety byl totiž Talmud a rabínské židovství napadán(o) stejně tak, jako dnes islám. Teprve po roce 1945 prý začal židovsko-křesťanský „dialog“ a jeho tehdejší rozdělující prvky odpovídaly těm dnešním dělícím hranicím mezi muslimskými a křesťanskými přesvědčeními.

Autorka doslova konstatuje:
„Republika mluví denně o židovsko-křesťanské tradici Abendlandu. Obyčejně ve smyslu obrany našeho právního státu a ústavy, svobodomyslných hodnot našeho společenského řádu (…) Je to bojiště, na kterém existuje především jeden nepřítel. Který se, jak se zdá, nehodí k žádné spojovací čárce: je to islám. Často je reflexně dáván na stejnou rovinu s náboženstvím – náboženstvím, které nemůže zapřít své „válečně-arabské“ počátky. Skládá se ze Šaríe a Koránu, tak nám to vysvětlují experti, moderátoři, pedagogové, politici a novináři, a naproti tomu zapřísahávají židovsko-křesťanskou tradici. Před více než sto lety zde přitom byly podobné procesy proti Talmudu, ve kterých bylo obžalováno celé rabínské židovství.“

Brucksteinová- Çoruhová označuje pokus dělit to „židovské“ od „arabského“ za omyl, stejně jako snahy přiřazovat to „židovské“ k nějakým „židovsko-křesťanským dějinám“. Autorka působila koncem osmdesátých let na jeruzalémské univerzitě, kde svého času podobné snahy pranýřoval na svých přednáškách Jacques Derrida jako „posttraumatické protestantské abstruzní konstrukce židovsko-křesťanského Abendlandu“.

Autorka dále tvrdí:
„Člověku se zaráží dech při tolika opomíjení dějin. Je děsivé, s jakým patosem duchovní a morální převahy samozvaní zástupci židovsko-křesťanského Abendlandu stavějí muslimské současníky, úplně jedno jaké národnosti a jakého kulturního ražení, před evropské osvícenství. Led zůstává tenký, po právě sedmdesáti letech. Ne, neexistovala žádná židovsko-křesťanská tradice, je to jen výmysl evropské moderny a miláček traumatizovaných Němců. Označení židovsko-křesťanská je konstrukcí, raženou genezí pokroku, která vrcholí v reformaci a ve Francouzské revoluci. Teprve po Šoa začal v Německu židovsko-křesťanský dialog.“

Profesorka Brucksteinová- Çoruhová dále připomíná, že ještě v 19. století to byli Židé, jejichž tradice stála pod generálním podezřením z odmítané integrace, dvojitých loajalit, primitivní spirituality a z patologického vyhraničování se vůči německým spoluobčanům. „Zatímco karikaturisté, kreslící do turbanu proroka bombu, dnes dostávají vyznamenání“, píše autorka pro list Der Tagesspiegel, „podal v roce 1888 zemský soud v Marburgu obžalobu proti jednomu učiteli obecné školy, který v roce 1886 umístil podobnou brizantnost do srdce rabínské tradice. Uprostřed diskuse, vyvolané berlínským sporem o antisemitismu, o židovských paralelních společnostech a o neslučitelnosti práva Halacha s hodnotami německé většinové společnosti, tento učitel tvrdil, že Talmud Židům dovoluje nemorální chování oproti Nežidům. Židovská obec to chápala jako urážku celkového Židovstva a učitele zažalovala. Poté soud položil dvěma znalcům otázku, „zda je nadávání na Talmud také nadávání na úkor celého židovského náboženství a tím tedy trestné“. Také ti nejasimilovanější mezi židovskými intelektuály tehdy pochopili: „Je čas, abychom se opět přiznali k vyznání.“ V onom procesu převzal obhajobu talmudského židovství židovský novokantiánec Hermann Cohen. Obžalovaný byl odsouzen ke 14 dnům vězení.“

Vzorec „křesťansko-židovského dědictví“ byl šířen především po roce 1945 za účelem politické korektnosti, prohlásil ve stejném duchu profesor pro systematickou teologii z Mnichova, Friedrich Wilhelm Graf v rozhovoru pro list Süddeutsche Zeitung. Graf nejenom tedy odmítá formulace německého spolkového prezidenta, ale zároveň i tvrzení jeho konzervativních kritiků. Vzorec „křesťansko-židovský“ podle jeho slov vlastně relativizuje rozlišování mezi náboženstvím a morálkou na straně jedné, a mezi právem na straně druhé. Ale muslimští imigranti by měli akceptovat právní řád, nikoli hodnotový řád. Teolog Graf se ptá: co má s dodržováním tohoto řádu společné to, zda je „křesťansko-židovského“ charakteru? A musí islám k Německu vůbec „patřit“ nebo naopak „nepatřit“? „Neměli bychom ústavu křtít, to všechno jen zkomplikuje“, namítá německý teolog.

Die Presse k tomu dodává, že ústava by se neměla křtít ani na křesťanské jméno, a stejně tak ne na jméno křesťansko-židovsko-muslimské.   (-lb-)