Spolkový ústavní soudce Johannes Masing přitom riskoval kritický pohled na německou judikaturu. Tento právní znalec, nominovaný pro funkci v Karlsruhe v roce 2008 německými sociálními demokraty, přitom prolomil předsudky při zasazování se o svobodu projevu.
Svoboda je nebezpečná, stejně tak názory, předeslal Masing před svůj výklad. Tím chtěl jasně vytýčít svůj zásadní postoj: také naprosto nežádoucí či dokonce nebezpečné názory musí být svobodomyslným státem trpěny. Skutečnost ale vypadá jinak: „Rozmáhá se představa, že se ilegální názory musí zakázat“, mínil soudce. To prý ale otevírá nebezpečnou cestičku, která by se mohla obrátit proti svobodě projevu jako takové. Nakonec by se jednou pokaždé muselo politicky zvažovat, které mínění se dá ještě akceptovat a které ne. Ovšem, varuje Masing, „svoboda projevu platí pouze podle míry zvážení, platí už jen ,common sense´“. Brána pro vpád stranické libovůle?
Ústavního soudce zjevně trápí zásadní pochybnosti ohledně „rozhodnutí z Wunsiedlu“, na jehož ztvárnění sám spolupracoval. V hornofranckém městě Wunsiedel leží pohřbený Hitlerův zástupce Rudolf Heß, který v roce 1941 odletěl do Anglie. Sympatizanti nacionálně socialistického režimu tam už přes mnoho let pořádají vždy 30. října pamětní pochody za Hesse. Domnívají se, že tehdy 93letý Heß v roce 1987 nezemřel při svém věznění v pevnosti Spandau přirozenou cestou, nýbrž že byl zavražděn svými britsko-americkými strážci, poté co sovětská strana signalizovala svou ochotu k jeho propuštění. První senát Spolkového ústavního soudu nakonec v roce 2009 potvrdil zákaz pochodů.
Masing to nyní ve Würzburgu nazval proviněním proti čisté nauce. Prý bylo obtížné to zprostředkovat veřejnosti. Sice připustil, že by bylo možné nacionálně socialistické názory postavit mimo svobodu projevu a zacházet s nimi odděleně. Ale „zvláštní právo“ je sice dovolené, nikoliv však na místě.
Hranice probíhá tam, kde se vyjádření nějakého názoru převrátí v agresi. K tomu trestní právo například zařazuje vyzývání k násilí nebo k dalšímu překročování zákona. Zde prý stát musí tvrdě zakročit a nemusí čekat až na (uskutečněnou) „vraždu ze cti“, požaduje dále ústavní soudce.
Přeci ale není možné, aby se státní úřady nechaly oslavovat kvůli tomu, že se jim podařilo zatlačit nějakou povolenou akci. V minulosti se opakovaně chvástali politikové a administrativní správy tím, že se jim podařilo jinou cestou zmařit soudem povolené akce jako shromáždění a demonstrace, které tito kvalifikovali jako pravicově extremistické, jako například sedícími blokádami proti demonstracím nebo vyvíjením vlivu na gastronomy, aby neprojímali své sály a nebo aby pronajmutí stornovali.
Ve středu pozornosti Masingových obav stojí možný, pokračující průlom hráze: hranice, od které se dají identifikovat nacionáně socialistická pojetí, která jsou hodna zákazu, musí být vždy určena cestou politického uvážení. Ten, kdo kupříkladu pouze slovo od slova opakoval čestná prohlášení, která v padesátých letech podávali předsedové všech velkých demokratických stran (včetně SPD Kurta Schumachera) pro Waffen-SS, by se pak rychle mohl octnout na druhé straně této hranice. Levicové straně (Linkspartei) navíc velmi záleží na tom, aby byl diskreditován „antitotalitarismus“. Na něm se zakládalo společné odmítnutí ze strany všech demokratických stran po válce vůči každé možné formě totalitního režimu, jedno jestli rudého nebo hnědého. Přitom se ohnisko pozornosti soustředilo na společné znaky hitlerovského a stalinovského útisku lidí.
Od krajní levice vycházejí snahy difamovat toto „kladení na roveň“ jako „bagatelizaci“ nacionálního socialismu. Tím by se mohly poté, co jsou již dnes zakázány pozitivní názory na Hitlerův hnědý režim, stát ilegálními také určité formy kritiky rudé diktatury stalinovského ražení. Takovýto řád míní extrémní levice, když hovoří o „antifašisticko-demokratickém konsensu“.
Toto možné, stále se rozšiřující přiškrcování svobody projevu je tím, co Johannese Masinga pobízí. Doposud byly nacionálně socialistické manifestace v první řadě zakazovány s odůvodněním, že představují „rušení veřejného klidu“. Masing se ptá, zda toto pravidlo nemůže být brzy rozšířeno také o další tzv. „rušení“. Předchůdce Johannese Masinga, Wolfgang Hoffmann-Riem dotáhl - ač teprve krátce před koncem svého úřadování - tuto myšlenku do konce a došel k závěru, že on sám by nepostavil mimo zákon ani popírání holocaustu.
Tento článek vyšel v PREUSSISCHE ALLGEMEINE ZEITUNG a byl přeložen a zveřejněn se souhlasem redakce listu.
