Neokonzervativní plán na proměnu Středního východu a střední Asie v poddajného klienta impéria Spojených států a jejich jediné demokracie na Středním východě stojí nyní před docela jinou hrací plochou. Nejen to, že se války proti Palestincům, Afgháncům a Iráčanům dostaly do nejisté fáze, ale vedly také k nepředvídaným reakcím ze strany všech zúčastněných v této oblasti.
Impérium je konfrontované se stále více se probouzejícím Tureckem, potomkem Osmanů, kteří polovinu tisíciletí vládli nad do značné míry pokojným Středním východem. Jako součást dynamické diplomacie pod vedením Strany za spravedlnost a rozvoj (AKP) zavedlo Turecko minulý rok opět bezvízovou tradici kalifátu, která se rozprostírá přes Albánii, Jordánsko, Libanon, Libyi a Sýrii. V únoru nabídl turecký ministr pro kulturu a cestovní ruch, Ertugrul Gunay to samé i Egyptu. Existuje „velký nový plán na vytvoření Středovýchodní unie jako regionální ekvivalent k Evropské unii“ s Tureckem, které vyšlo posílené z vítězství AKP v jednom ústavním referendu, jak píše Israel Shamir.
Turecko během posledních dvou let vybudovalo strategické partnerství s Ruskem, s bezvízovou zónou a ambiciózními plány týkajícími se obchodu a investic (rozpočteno v rublech a v turecké liře), včetně konstrukce nových dálkových potrubí a zařízení na využívání atomové energie. Stejně jako je Turecko potomkem Osmanů, je Rusko potomkem Byzanťanů, kteří před Turky vládli do značné míry pokojnému Střednímu východu téměř po dobu jednoho tisíce let. Obě dvě země, Rusko a Turecko, mají zdaleka větší oprávnění být „hegemony“ Středního východu než britsko-američtí dobyvatelé 20. století, a také pracují na tom, aby z toho něco udělaly.
Je delikátní ironií, že invaze Spojených států a Izraele na Středním východě a Eurasii postižené země nezastrašila, nýbrž je povzbudila, aby spolupracovaly a vytvořily základ pro novou konstelaci sil, nevyjímajíc Rusko, Turecko, Sýrii a Írán. Sýrie, Turecko a Írán jsou spojeni nejen tradicí, náboženstvím, odporem proti plánům Spojených států a Izraele, nýbrž také společným přáním zdolat kurdské separatisty, kteří byli podporováni jak ze strany USA, tak i Izraele. Jejich hospodářská spolupráce překotně roste, ale také naráží na jisté hranice. Přidání se Ruska k této směsi konstituuje stejně smýšlející silnou regionální moc, která zahrnuje celkové sociopolitické spektrum, od sunitských a šíitských muslimů, křesťanů a dokonce Židů až po sekulární tradice.
Toto je přirozená regionální geopolitická logika a ne ta umělá, která byla v posledních 150 letech navléknuta impérii Spojeného království a Spojených států amerických. Stejně jako křižáci, kteří přišli před jedním tisíciletím, aby způsobili zhoubné škody, a tak nakonec donutili obyvatele se sjednotit, aby tito vyhnali invazory, uvedli také i ti dnešní křižáci do pohybu síly, které způsobí jejich záhubu.
Odvážná iniciativa Turecka, která měla společně s Brazílií zmírnit patovou situaci mezi Západem a Íránem, vzbudila v květnu pozornost světa. Výzva Izraeli po izraelském útoku proti mírové flotile, která se v červnu pokoušela prolomit obklíčení Gazy, udělala z Turecka oblíbence arabského světa.
Rusko může k těmto nanejvýš aktuálním pochodům na Středním východě předložit méně spektakulární přínosy. Rusko má problémy. Jeho nalomené hospodářství a oslabená armáda vede k tomu, že se vyhýbá všemu, co by mohlo vyzývat světovou supervelmoc. Jeho elity mají rozdílný postoj k tomu, do jaké míry by měly zůstat zadobře s USA. Tragédie Afghánistánu a Čečenska a obavy, rezultující z bezvýchodné situace ve většině „-stánů“, nadále omezují vztahy Ruska s muslimským Středním východem.
Od stáhnutí sovětských ozbrojených sil z Egypta v roce 1972 Rusko oficiálně nedisponovalo žádnou silnou prezencí na Středním východě. Od poloviny osmdesátých let sledovalo, jak do Izraele emigrovalo kolem jednoho miliónu Rusů, kteří jako všichni imigranti na celém světě pomýšlí na to, aby prokázali oddanost, a kteří vcelku nejsou ochotni vzdát se země pro Palestinu z pozice řešení dvoustátního řešení. Jak vytýkal Anatol Sharansky po svém vycestování Billu Clintonovi: „Přicházím z jedné z největších zemí světa do jedné z nejmenších. Vy chcete, abych se poloviny toho vzdal. Ne, díky!“ Rusko má teď svou vlastní a dobře fundovanou lobby, mnoho Rusů má teď izraelské státní občanství a smí cestovat do Izraele bez víza.
Pak je tu ještě sporný postoj Ruska v konfliktu mezi Západem a Íránem. Rusko kooperuje s Íránem v oblasti atomové energie, má ale pochybnosti ohledně nukleárních úmyslů Íránu, podporuje sankce Rady bezpečnosti OSN a ruší dodávku raket S-300, která byla s Íránem dohodnuta v roce 2005. Rusko podporuje rostoucí měrou také snahy Spojených států v Afghánistánu. Mnoho komentátorů z toho vyvozuje, že to jsou náznaky toho, že se ruské vedení prezidenta Dmitrije Medveděva podvoluje vůči Washingtonu a ustupuje od spíše antiimperiální Putinovy politiky. „Ukázali, že nejsou spolehliví“, kritizoval to íránský ministr obrany Ahmad Vahidi.
Rusko hraje v tomto zapeklitém dilema roli nezvaného diváka. Doposud také odmítá společně se Spojenými státy a s Evropskou unií, aby byli Turecko a Brazílie přizváni k jednáním o atomovém programu Íránu. „Ruský hlas interpretovaly státy nenáležející k žádnému bloku všeobecně, a Írán obzvláště, jako projev vůle ze strany velké velmoci zabránit usilujícím mocím v tom, aby dosáhly nezávislost při získávání energie, kterou potřebují pro svůj hospodářský rozvoj. A nebude snadné, aby na tento ruský faux pas zapomněly“, argumentuje Thierry Meyssan na stránkách voltairenet.org.
Ať už je pravda jakákoliv, kooperace s Íránem, a nyní s Tureckem, Sýrií a Egyptem při rozvoji mírového využití atomové energie a dohoda o prodeji vysoce vyvinutých P-800 Cruise Missiles, uzavřená před nedávnem se Sýrií, ukazuje, že Rusko bude sotva hračkou Spojených států a Izraele v záležitostech Středního východu. Izrael je rozhořčen kvůli prodeji Missiles Sýrii a vyhrožoval minulý týden (pozn. překladatele: článek vyšel 28.9.2010), že na oplátku prodá „strategické zbraně… územím se strategickým významem“ pro Rusko. V případě Íránu stejně jako Sýrie naznačují tahy Ruska domněnku, že se pokouší uklidnit nevypočítatelné situace, které by mohly explodovat.
Existují další důvody, pro které lze na Rusko nahlížet jako na možného strůjce v pozadí na Středním východě. Milióny ruských Židů, kteří se vystěhovali do Izraele, nejsou pro Rusko neodvratně Achilovou patou jako Lieberman. Třetina z nich je s pohrdáním odmítána jako nedostatečně košer a mohla by se stát vážným problémem pro stát, který je vybudován výlučně na rasistické čistotě. Mnozí se vrátili do Ruska anebo se jim podařilo dostat se na zelenější louky. Už nyní myslí tak prominentní pravicově zaměření politici jako je Moshe Arens, politický pěstoun izraelského ministerského předsedy Benjamina Netanyahua, na řešení jednoho státu. Možná tito ruští imigranti zplodí nového Frederika de Klerka, aby pak zopakovali rozbití jihoafrického apartheidu.
Rusko vlastní další důležitý ohromující klíč k míru na Středním východě. Sionismus byl od počátku sekulárním socialistickým hnutím, které narazilo na silný odpor nábožensky konzervativních Židů - situace, která trvá dodnes, nehledě na odpadnutí mnohých pod vlivem pochlebování lidmi jako Ben Gurion a Netanyahu. Stejně jako Palestinci neuznávají „židovský stát“, nečiní tak ani opravdoví Židé Tóry.
Nebylo žádné magické ruky, která by Turecko a Rusko řídila, když tyto země vytvářely osu nové politické formace. Spíše je to síla odporu ze strany islámu vzhledem k náporu Západu, plus – překvapivě – stránka z dějin národního sebeurčení v Sovětském svazu. Turecko, kdysi „nemocný muž Evropy“, je prý dnes „jediným zdravým mužem Evropy“, jak bylo minulý týden řečeno tureckému prezidentu Abdullahu Gulovi na vrcholném setkání OSN, kde byla země společně s Ruskem a s přáteli Íránem a Sýrií prezentována jako skupina těch, kteří uklidí chlívek, který byl způsoben britským impériem a jeho „demokratickými“ potomky, USA a Izraelem.
Zatímco stratégové Spojených států a Izraele nadále přemítají nad poblázněnými plány na vpochodování do Íránu, plánují ruští a turečtí osnovatelé rozšířit obchod a rozvoj na Středním východě, včetně využití atomové energie. Viděno z hlediska Středního východu, jeví se ochota Ruska zřizovat elektrárny v Íránu, v Turecku, v Sýrii a v Egyptě jako snaha být nápomocen při hospodářském rozvoji, kterému Západ na Středním východě – na rozdíl od Izraele – tak dlouho bránil. To zahrnuje také Libanon, kam Strojtransgaz a Gazprom chtějí dodávat syrský plyn, dokud Bejrút nebude moci překonat Izraelem vybudované překážky při těžbě svých velkých rezerv ležících před pobřežím.
Rusko se tímto způsobem, stejně jako jeho spojenec Turecko, samo katapultovalo do pozice zprostředkovatele pro nejnaléhavější problémy, před kterými Střední východ stojí – Palestina a Írán. "Mír na Středním východě je klíčem k mírové a stabilní budoucnosti Země“, řekl anglicky Gul před vrcholným setkáním OSN. Svět nyní pozoruje, zda jejich úsilí přinese ovoce.
Tento článek byl přeložen a je zde zveřejněn se souhlasem správce stránek http://www.antikrieg.com/
