Skutečnost, že zrovna Rusko není zapojeno do Evropské sousedské politiky, se nejeví právě jako vzorový příklad politické prozíravosti. Ostatně Rusko má nejen nadprůměrný význam pro zásobení energií v Evropě, nýbrž je také neodmyslitelným strategickým partnerem, pokud se Brusel bude chtít zahraničněpoliticky a bezpečnostně-politicky emancipovat od USA. Ale místo toho, aby vztahy s Moskvou prohlubovala, budila Evropská unie poslední léta prostřednictvím řady bilaterálních dohod s bývalými sovětskými republikami dojem, že jde o uvolňování států z ruské sféry vlivu. A podpora budování nových potrubí jako „Nabucco“, kterým má být obejitím Ruska pumpován do Evropy zemní plyn z Kaspického moře, je vším možným než opatřením, které by vytvářelo důvěru. Díky „Nabucco“ se sice ztenčí energeticky politická závislost Evropy na Rusku, jak si to přeje bruselská centrála, ale zároveň se buduje závislost na tranzitní zemi Turecku, což představuje pro osmanskou lobby dodatečný argument pro „nutnost“ tureckého vstupu do EU.
Co se ovšem týče Evropské sousedské politiky, je tento instrument pro některé členské státy EU neoddělitelně spojen s dalšími rozšiřovacími koly. A možnost k tomu je tu. V rámci pásem volného obchodu, které se mají vytvořit, musejí partnerské země, jako například severoafrické státy sousedící se Středním mořem, své platné právo přizpůsobit onomu evropskému, a dodatkově budou vytvářeny naděje, které by se neměly nechat zklamat. Ale k určitému druhu automatismu v přípravě ke vstupu nesmí být Evropská unie zneužívána.
Text byl přeložen a zde zveřejněn se souhlasem autora. Andreas Mölzer je spoluvydavatelem časopisu Zur Zeit.
