Představitelem vyhraněných odkazů minulosti jsou vždy velcí národové. Na Západě to byli Němci a s nimi sousedící Italové a Francouzové a na Východě opět Rusové s přilehlými Ukrajinci. Ve skutečnosti nebylo jasné hranice mezi Západem a Východem, poněvadž Němci nesousedí těsně s Rusy a Italové s Ukrajinci. Mezi východní národnostní hranicí německo-italskou a západní národnostní hranicí rusko-ukrajinskou žije totiž 14 středních, malých a zcela malých národů, které na počátku roku 1938 čítaly necelých 100 milionů příslušníků.
Z těchto 14 národů východní části střední Evropy pouze dva bez přerušení náležely k evropskému Západu a ani nakrátko se nedostaly pod moc tatarsko-tureckého a byzantského Východu. Jsou to Češi a Slovinci. Přímými sousedy Němců na východě je ještě sedm dalších národů, které buď zcela nebo ve značné části se ocitly pod panstvím rusko-tureckým. Jsou to Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Slováci, Maďaři a Charvaté. Tyto národy můžeme označit za hraničáře Západu, k němuž patří svou starou kulturou a s nímž jsou spojeny také pouty náboženskými. Zatímco tři baltičtí národové a Poláci okusili panství ruské, Maďaři, Slováci a Charvaté z větší nebo menší části byli pod staletým panstvím tureckým.
K východní byzantské kultuře patří pět zbývajících národů, které byly cele a dlouho pod panstvím tureckým. Jsou to Rumuni, Srbové, Bulhaři, Řekové a Albánci. Na území těchto 14 národů východní části střední Evropy žilo v roce 1938 na 8 milionů Židů, kteří v tomto prostoru získali veliký vliv hospodářský a politický. Nesmíme zapomínat, že to je polovina všech Židů na celém světě. Na území vyjmenovaných 14 menších a malých národů žilo dále ve větších nebo menších souvislých ostrovech a ostrůvcích ještě 12 milionů Němců, Ukrajinců, Bělorusů, Turků a Italů. Myslím zde hranice jazykové.
Na počátku 19. století po Napoleonově pádu Evropa byla upravena politicky. Na území těchto 14 národů nebylo tehdy žádného samostatného státu. Oněch 14 národů bylo začleněno do rámce tří velmocí: Rakouska, Ruska a Turecka. Prusko podrželo jen malou část Poláků. Rusku zůstala valná část Poláků s Litevci, Estonci a Lotyši a rumunská Besarábie. Pod tureckou správou byli Albánci, Řekové, Srbové, Bulhaři, většina Rumunů a část Charvatů. Zbytek Charvatů, Rumunů, Poláků, Maďaři, češi, Slováci a Slovinci náleželi k Rakousku.
Do roku 1912 Turecko vyklidilo zcela balkánské území obývané jinými národy. Vzniklo tu 6 samostatných států: Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko, černá Hora a Albánie. V roce 1917 se v revoluci zhroutilo Rusko. V roce 1918 následoval politický rozklad Rakousko-Uherska. Zdálo se, že nadešla chvíle, kdy se konečně politicky i hospodářsky upraví poměry východní části střední Evropy. Britská politika a nacionální úzkoprsost zabránily však uspokojivému řešení. Malí národové prahli po sebeurčení a po politické samostatnosti, kterou chtěli spojit také bláhově se samostatností hospodářskou. Anglie se rozhodla vládnout poversailleské Evropě asi tak jako vládla Indii. Východní část střední Evropy neměla patřit ani k Západu, ani k Východu. Anglie po prvé světové válce neobyčejně posílila své pozice v Blízkém orientu a ve Středomoří. Území 14 národů přisoudila proto dvě úlohy: 1. na severu být jablkem svárů mezi Němci a Rusy, 2. na jihu tvořit britské předmostí nad Blízkým východem.
Svým hospodářským složením východní část střední Evropy patřila v roce 1918 k zemědělskému východu. Ze 14 národů byli pouze Češi národem průmyslovým, podobně jako Němci. Před prvou světovou válkou Německo představovalo druhou průmyslovou velmoc světa po Spojených státech. Anglii zatlačilo na třetí místo. Německo bylo však prvou průmyslovou velmocí Evropy. Proto vlastně vznikla prvá světová válka. Německý průmysl měl ve východní části střední Evropy svá nejlepší odbytiště. Německo bylo nejlepším kupcem zemědělských výrobků východní části střední Evropy. Anglie obrala po prvé světové válce Německo o jeho kolonie, zbavila je mnoha průmyslových a surovinových pánví, uzmula mu obchodní loďstvo a předepsala otrocké reparace, které měly na dlouhá desítiletí brzdit německý hospodářský rozvoj. Němci sousedí přímo s Litevci, Poláky, Čechy, Slováky, Maďary, Slovinci a Charvaty. Mořem měli staré spojení na Lotyše a Estonce podél baltského pobřeží. Tito všichni národové hospodářsky tíhly k Německu, které tvořilo jejich hospodářský doplněk.
Anglie nepotřebovala silné Německo. Proto se rozhodla, že 14 národů východní části střední Evropy musí se vystříhat jakýchkoli intimnějších styků s Německem. Ano, více. Těchto 14 národů mělo tvořit hráz novému německému pronikání na východ a jihovýchod. Anglie společně s Francií vybraly pět z těchto národů, povýšily je na spojence a „vítěze prvé světové války“. K „poraženým“ vedle Němců patřili Maďaři a Bulhaři. Musilo se také využít mdlob, v nichž se ocitlo Rusko schvácené revolucí.
Používám přibližných statistických dat z počátku roku 1938. tehdy v pěti „spojeneckých“ státech Anglie a Francie ve východní části střední Evropy vyhlížely poměry asi takto:
1. Polsko mělo asi 36 milionů obyvatel a měřilo 388.000 km čtverečních. Z toho bylo opravdových Poláků jen 18 milionů, kteří žili souvisle na území 200.000 km čtverečních.
2. Československo mělo 15,5 milionu obyvatel a měřilo 140.000 čtverečních kilometrů. Z toho bylo přes 7 milionů Čechů, kteří žili souvisle na území necelých 60.000 km čtverečních.
3. Jugoslávie měla také 15,5 milionu obyvatel. Měřila 249.000 čtverečních km. Srbů bylo také jen 7 milionů. Žili na území 90.000 km čtverečních.
4. Rumunsko mělo 20 milionů obyvatel a měřilo 295.000 km čtverečních. Rumunů bylo 15 milionů a žili na 200.000 km čtverečních souvislého území.
5. Řecko mělo necelých 7 milionů obyvatel na ploše 127.000 km čtverečních. Z toho bylo 6 milionů Řeků, žijících na necelých 100.000 km čtverečních.
Pět „spojeneckých“ států mělo asi 95 milionů obyvatel a měřilo 1,200.000 km čtverečních. Poláků, Čechů, Srbů, Rumunů a Řeků, připočítáme-li k nim 6 milionů Židů jako straníků západní demokracie, bylo však jen asi 60 milionů, které žili souvisle asi na 700.000 km čtverečních. To znamená, že na území pěti „spojeneckých“ národů žilo 35 milionů příslušníků národů jiných. Je přirozené, že ve východní části střední Evropy, kde tolik národů se prolíná, není prakticky možné vytyčení přesných národních hranic. Tyto hranice byly by nejspravedlivější, kdyby dva národové sousední měli na každé straně stejně menšin. Nebyly by to a nejsou to však hranice hospodářských celků ve smyslu moderním, nadkapitalistickém a velkoprostorovém. Nebyly to ostatně ani kloudné hranice strategické, které by sloužily ochraně pěti privilegovaných národů východní části střední Evropy. Totéž bylo s hranicemi Litvy, Estonska a Lotyšska. To potvrdily události v letech 1938 až 1941.
Východní část střední Evropy poversailleské mezi hranicemi Německa, Itálie a Sovětského svazu čítala, jak jse se již zmínil, v roce 1938 přes 125 milionů obyvatel, z nichž bylo Maďarů, Němců, Ukrajinců, Bělorusů a Bulharů 45 milionů. Němci tíhli k Němcům, Ukrajinci k Ukrajincům, Bělorusové k Bělorusům. Maďaři se cítili potlačeni stejně jako Bulhaři. K těmto 45 milionům nespokojených patřilo také 7,5 milionu Charvatů a Slovinců, zklamaných Jugoslávií, a 2,5 milionu Slováků nespokojených v Československu. Zkrátka, ze 125 milionů v 11 státech východní části střední Evropy bylo 55 milionů nespokojeno s tím, jak Anglie s Francií vyřešily v tomto prostoru otázku národního sebeurčení, tedy plných 44% příslušníků této části evropské pevniny.
Za 20 let nedošlo mezi 14 národy východní části střední Evropy k nějakému podstatnému politickému a hospodářskému sblížení. Dohody „malá“ a „balkánská“ nebyly smlouvami na konsolidaci tohoto prostoru, nýbrž pouze vojenskými smlouvami proti Maďarsku a Bulharsku. Východní část střední Evropy přitom měřila 1,600.000 km čtverečních. Představovala tedy 1/3 Evropy na západ od sovětské hranice. Po stránce politické a hospodářské byl to horší stav než jaký tu existoval před zánikem Rakousko-Uherska, které představovalo mnohem výhodnější celek hospodářský. Kdyby to byla Anglie myslila s touto končinou upřímně, pak měla zajisté dosti moc, aby přibrzdila nesmyslný a sebevražedný šovinismus malých národů a aby je učila vyššímu vlastenectví společného životního prostoru. Místo 125 milionů obyvatel měl tento prostor především mít 110 milionů. Zbývajících 15 milionů Němců, Ukrajinců a Bělorusů mělo se vrátit i s pohraničními kraji se svému kmeni v sousedství. (…) V celém prostoru mělo se plánovat společně hospodářsky, aby mohl dobře hospodářsky spolupracovat s ostatní Evropou, jako rovný s rovným. Politické řešení bylo možné ve formě Spojených států středoevropských (SSS), které měly mít především dobrý a přátelský vztah k Ose německo-italské a poté k Anglii a Francii. Všech 14 středoevropských národů mohlo si zachovat národní a politickou samosprávu. Potřebovali však společné hospodářství, společnou zahraniční politiku s velkým státem, který je hospodářsky doplňoval a před bolševismem chránil. To však se nehodilo do krámu Anglii a Francii, aby Němci se stali ochránci 14 národů východní části střední Evropy.
Čtrnáct středoevropských národů nadarmo čekalo na svého Cavoura a svého Bismarcka. (…) Anglie viděla v Evropě druhou Indii a Francie ve východní části střední Evropy svou novou kolonii. Kolonie mají vynášet, ale nepotřebují prospívat. Východní část střední Evropy měla Anglii a Francii v míru odvádět hospodářské zisky, za války měla jim dodávat miliony vojáků. Na těchto neuspořádaných poměrech mezi 14 středoevropskými národy a jejich katastrofálním poměru k Německu a k sobě navzájem měl podstatný podíl tragický politik český, který se dal zcela do služeb Anglie a Francie, který nedovedl dělat samostatnou českou a středoevropskou politiku. Myslím bývalého dlouholetého ministra zahraničí a později druhého presidenta Československa doktora Edvarda Beneše. Osud Benešův je společný s osudem řady středoevropských politiků, kteří po prvé světové válce vsadili pouze na kartu Anglie. Být politikem vlastního národa a být agentem cizí velmoci to je podstatný rozdíl. Jako řada středoevropských národů byla na počátku spokojena s tím, že tvoří kolonii anglo-francouzskou, tak řada politiků těchto národů se domnívala, že je na svém místě, hrají-li si na anglo-francouzské komisaře a místodržící.
Úloha českého národa byla v posledním tisíciletí zvláštní. Jeho králové byli kurfirsty Svaté říše římské národa německého, jako jediní Neněmci. Také v Rakousko-Uhersku. Češi hráli významnou úlohu politickou, i když ne vždy moudrou. Český národ co do kultury a vyspělosti držel stále krok s národem německým. Po prvé světové válce úloha Čechů mohla být politicky neobyčejného významu. Obklopeni ze čtyř pětin národem německým, Češi byli předurčeni, aby tvořili most mezi německým národem a východní částí Evropy. Hospodářsky to bylo potvrzeno, poněvadž Německo po prvé světové válce odebíralo 50% českého vývozu a bylo proto největším českým kupcem. Český průmysl tvořil přirozený doplněk průmyslu německého.
Profesor T. G. Masaryk, který stál v čele českého národa v prvé republice, nebyl spokojen s roztříštěností Evropy, jež nastala po této válce. Už v roce 1917 napsal knihu „Nová Evropa“, v níž se přimlouval o evropské soustátí, ale formou ne dosti průraznou, profesorskou; teoretickou. Masaryk věděl, že české sebeurčení neznamená ještě českou politickou a hospodářskou samostatnost. Sedm milionů Čechů, zaklíněných do německého národa, nemohlo se přec stavět na špičky. A tu začala nepoctivá hra, která přišla velmi vhod Anglii a Francii. Masaryk, třeba velmi nerad, ponoukán Benešem postavil se na stanovisko pošetilého českého imperialismu a tím dal špatný příklad jiným středoevropským národům. Proti Německu hájil historické hranice a tak k Čechům připojil nakonec 3,5 milionu Němců. Proti Maďarsku zastával však stanovisko sebeurčení, poněvadž do historických hranic Maďarska patřilo Slovensko s Podkarpatskou Rusí. To nebylo vše. Ve jménu české strategické svébytnosti bylo připojeno k Československé republice přes ¾ milionu Maďarů, poněvadž jejich územím vedla trať, spojující české země se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Není sporu, Češi dali při úpravě východní části střední Evropy v letech 1918-19 špatný příklad.
(Vyšlo v měsíčníku "Osvěta", č. 12/1944, prosinec 1944)
POKRAČOVÁNÍ v neděli 24. října 2010
