Lukáš Beer
Zásluhou blogu Františka Matějky spatřil na internetu v písemné formě světlo světa celý text každoročně toužebně očekávaného projevu předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, paní Anděly Dvořákové. Matějka se domnívá, že její projev je unikátem a projevem, který všechny ostatní bezpečně zastíní. Na to lze skutečně jen souhlasně kývnout hlavou. Klausův faux pas ohledně „moderního českého státu, založeného před 92 lety“ je vedle perliček z úst Anděly Dvořákové skutečně slabým odvarem. Přesto všechno by byla namístě větší soudnost a opatrnost – František Matějka totiž zřejmě nevědomky a z neznalosti historických faktů chová slepě úctu k projevu, který v sobě obsahuje jednu velkou manipulativní lež.
Komunistické dějepisectví obvykle bez konkrétnější charakteristiky udávalo po celá desetiletí standardní počet „československých obětí nacismu“ ciframi 340.000 – 360.000 lidí. Toto číslo se Čechům úspěšně vrylo pod kůži a pouze ti hloubavější se pozastavovali nad tím, že toto číslo vlastně nevypovídá nic o tom, kolik obětí lze hledat mezi Čechy, mezi Slováky – a hlavně mezi československými Židy. Druhou zásadní otázkou pak je, co bylo důvodem úmrtí těchto lidí. I na tuto otázku komunistická historiografie nedokázala, nebo spíše nechtěla jasně odpovědět. Tento matematický fígl bohužel daleko přežil pohřbenou komunistickou éru, protože mnozí jsou si velmi dobře vědomi kouzelného a mocného efektu, kterého šikovná akrobatika s počtem „360.000“ umí dosáhnout.
Anděla Dvořáková ve svém letošním projevu k 28. říjnu prohlásila: „Za její samostatnost a demokracii, která byla Československé republice dána do vínku, položilo život na 360 tisíc občanů této země, a to bez rozdílu politické příslušnosti, vyznání a vzdělání.“ Toto je naprosto lživé a manipulativní tvrzení.
Proč? Předně – nekonkretizované číslo „360.000“, kterým se Dvořáková každoročně ohání, se vedle počtu ryze českých obětí let 1939-1945, který ve skutečnosti činí přinejlepším „pouhou“ desetinu této uváděné cifry, přeci jen jeví daleko působivěji a dramatičtěji. Ale budiž, hovořme o celkových československých obětech – hovořme o Češích, o Slovácích, o Židech a o antifašistických příslušnících dalších národností Československa. Ona formulace z úst Dvořákové („360 tisíc občanů této země, a to bez rozdílu politické příslušnosti, vyznání a vzdělání“) má především zamaskovat hlavní pravdu: přibližně 80% všech československých obětí byli rasově pronásledovaní Židé. Tito byli na rozdíl od Čechů a Slováků pronásledováni pro svůj rasový původ. Perzekuovaní Češi ale pro své politické počínání, stejně jako dejme tomu říšští Němci. A dále pak za hospodářské delikty ve válečném hospodářství. Samozřejmě že řada židovských spoluobčanů působila v západním, východním a domácím odboji, v tom zahraničním odboji byli Židé dokonce nadproporcionálně zastoupeni. Mezi padlými Slovenského národního povstání najdeme také značné procento židovských odbojářů. O těchto lidech Anděla Dvořáková skutečně do jisté míry může tvrdit, že „položili život za samostatnost Československa“. Ale to je ve skutečnosti pouze zlomek z celkového čísla židovských obětí, které jsou uváděny jako oběti rasového pronásledování a které s nějakým bojem za samostatnost Československa a demokracii mají ve skutečnosti pramálo společného. A jaký procentuální podíl tyto oběti mají na celkovém stavu, jsme si již řekli.
Je tak trochu paradoxní, že i tiskový orgán Českého svazu bojovníků za svobodu, časopis Národní osvobození, ve své přehledné tabulce odhadu počtu „československých obětí nacismu“ zcela jasně uvádí „270.000 Židů z Protektorátu, Sudet, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny umučených v koncentračních táborech a věznicích“. Sečteme-li celkový počet obětí, uvedených v tabulce odbojářského časopisu, dospějeme k celkové sumě mírně přes 351.000 obětí. Přičemž i zde nastává nejasnost ohledně možných duplicit – například celkový počet padlých na západní a východní frontě nevypovídá nic o tom, kolik bylo mezi nimi Židů. Situace je zde tedy poněkud komplikovanější. Odbojářský odhad obětí dále uvádí v seznamu např. počet obětí (anglo-amerických a sovětských) náletů či oběti totálního nasazení (kolik z nich připadne na oběti spojeneckých náletů?). Řady tisíců mrtvých, kteří rozhodně nepoložili život za samostatnost Československé republiky, jak to ve svém projevu tvrdila Anděla Dvořáková, se tedy dají dále rozšiřovat. Suma sumárum lze s naprostou určitostí suverénně říci, že minimálně 80% mrtvých z celkového uváděného čísla obětí nemělo nic do činění s nějakým bojem o samostatnost Československa, resp. nelze o nich tvrdit, že položily život za samostatnost státu.
Pokud Anděle Dvořákové pan Matějka za tuto lež chce zatleskat, chápejme to jako projev vycházející z jeho neznalosti. Pokud však projev Dvořákové údajně nejnadšeněji a bouřlivým aplausem ocenili lidé, kteří si hlasitě nárokují historické zásluhy o náš stát a kteří by pro svůj věk a své zkušenosti přeci jen mohli být o něco moudřejší a znalejší dějinných skutečností, pak je to jen smutné. Doufejme jen, že se našel alespoň někdo v jejich řadách, kdo v té chvíli se svojí předsedkyní nemohl souhlasit - a to nejen pouze pro tuto část jejího projevu k 28. říjnu.