Hned v úvodu svého článku autor Janýr říká, že „adorace bratrů Mašínů vyplývá z nedostatku skutečného odboje proti zločinnému režimu.“ Anebo dále: „Nerozptylujme se úvahami o jejich legitimitě, nikdo se nás na ně neptá…“
Janýr úmyslně zamlčuje anebo nechce vidět skutečnost, jaká byla v Československu v padesátých letech minulého století. Bolševici měli v rukou tisk rozhlas, film, policii, zfanatizované dělnictvo v průmyslových částech Čech, a to jim stačilo; na Moravě už byla situace trochu jiná, na Slovensku vůbec jiná. Proto museli národu násilím zlomit páteř. Dělo se tak masivním terorem, hlavně zaměřeným na systematickou likvidací katolické Církve a na venkově bohatých sedláků. Protože, jak správně bolševici tušili, odtud pochází mravní síla národa. Inteligence byla většinou levicově zaměřená, těch pár katolických ruralistů skončilo v kriminále. Takže, v městech v Čechách a na Moravě měli bolševici situaci pevně v rukou; národ po nedávno skončené válce chtěl především klid a návrat k pořádku, což mu bolševici slibovali. A pak: bolševici vyhráli válku což byl mocný psychologický efekt, a nárokovali si půlku Evropy, kterou také od spojenců dostali. Sám zločinec Beneš poklonkoval Sovětskému Svazu a velkému vůdci Stalinovi; hned po válce skutečná pravice byla zakázána, a to všechno a ještě mnohé jiné utvářelo psychiku tehdejších lidí. Marně ti, na něž dolehla msta bolševiků po jejich puči, se oddávali naději v třetí světovou válku; jejich touha se dá pochopit, byli slabí, většinou neschopní činu, proto čekali spásu od jiného. Jistěže, je to vada na charakteru národa, ale bohužel takové to bylo a je stále.
.
O to více ale vyniká učiněný velký mravní čin bratrů Mašínů! Vždyť oni to byli, a snad ještě hrstička jiných, o kterých můžeme říci, že aspoň oni pozvedli zbraň a zachránili tak čest národa. V té době byl národ vystaven bolševickému teroru, byla to občanská válka, kterou vedli bolševici versus národ – tedy nikoliv, jak píše Janýr, že „v Československu padesátých let ovšem žádná válečná situace neexistovala.“ To je lež! Československo té doby se proměnilo v jeden velký koncentrák, lidé bezdůvodně mizeli, stovky jich byly popravováni, při výsleších mučeni, národu se nutila bezduchá a zločinná ideologie – a pan Janýr říká, že zde nebyla válečná situace…Válka nebyla, ale válečná situace ano. Lidé – aspoň ti, co našli odvahu - byli dohnáni zbraň použít. O bratrech Mašínech se to ví, ale byli jiní, kteří zbraň použili a byli estébáky ubiti, aniž by o nich národ věděl. Jsou to bezejmenní hrdinové, tak jako každá válka je plodí.
.
Podobně doznala velkého mravního činu akce hrdinů, kteří popravili Heydricha, a všichni ti, kteří skutečně byli v ozbrojeném odboji proti okupantům. Zde bych zmínil tzv. tři krále – Balabána, Morávka a Mašína – ale i Smudka. A nemám vůbec na mysli ty tzv. partyzány, revolucionáře za pět minut dvanáct. Natož pak ty zločince, jež si svoje mindráky vyřizovali na našich bezbranných německých spoluobčanech, mezi něž patří v první řadě zednář a zločinec Beneš.
.
Rovněž velký mravní čin přinesli i čistí hoši Jan Palach a Jan Zajíc. Neboť tito posledně jmenovaní svým mravním étosem – svou žertvou - se snažili vyburcovat národ z letargie, aby pozvedl hlas proti okupaci. Oni za to položili svůj život. Jistěže, tenhle národ za to nestojí – ale to víme my, staří, zkušení a třeba říci notně znechucení.
.
Na jiném místě Janýr vytýká Mašínům, že svůj postoj ke komunismu nikde nedeklarovali, dokonce nikomu nic o své činnosti neřekli. Nevím, ale mám pocit, že Janýr neví, co to je konspirace. Je třeba si uvědomit, že pakliže v CH-77 se všechno „vařilo“ veřejně, aby všechno věděli estébáci a na Západě sdělovací prostředky (Havel chtěl stále vést s mocí dialog), tak pak nelze touto skutečností poměřovat situaci v letech padesátých, kde se za pouhé vlastnění „závadových“ letáků zavíralo na dvacet let kopat uran. Cožpak tohle Janýr neví? Vrcholem je, když Janýr srovnává činnost bratrů Mašínů s terorem Rote Armee Fraktion ! To už není novinářské faux pas, ale vyloženě zlý úmysl a nechutnost, s cílem nasadit čtenářům brýle mámení a lživě vypovídat o historické skutečnosti. Jakoby nevěděl, že když dva dělají totéž, není to totéž; vůbec nebere v úvahu příkrou rozdílnost obou politických systémů! Jejich trestní zákony v liberálně demokratickém Německu a tehdejším bolševickém Československu! Ne, tady nemá smysl se zastavovat…
.
Druhý článek je z Vašeho pera a nese název Češi ukazují hlupákům v EU, jak se má dělat zahraniční politika.
.
Také jsem četl knihu T.Krystlíka "Zamlčené dějiny", a lze s jeho knížkou jen souhlasit. Je to výborně a trefně napsaná analýza povahových rysů našeho národa. Mám jenom několik výhrad.
Tak kupříkladu se nedivím některým emigrantům (či exulantům), že stále vzývají Spojené státy jako zachránce Evropy. Viz např. na pohřbu pana Paumera. Lidé v okolí kolem Mašínů, ale i jiných emigrantů, mocně trpí tímto neduhem. Zřejmě ve vývoji mentálně zůstali stát na době, kdy utekli na Západ, a nechtějí znát další vývoj, který by jim umožnil prohlédnout. Jsou něco jako ti naši komunisté, ale v obráceném garde.
A když uvažuji o Češích a jejich osudu zejména ve dvacátém století, napadá mně, jak by se asi jiný národ, vydaný všanc všem těm peripetiím, jimiž jsme prošli, jak by se zachovali např. Rakušané? Pravdou je, že do značné míry jsme si svůj osud sami způsobili, mám na mysli naše chování k Sudetským Němcům. Nicméně si myslím, že nejsme zase tak odlišní od jiných národů, neboť jiné národy opravdu netrpěli takovými ranami osudu, a přesto nejsou vzorem mravnosti.
Naše negativní vlastnosti, jako je závist, nenávist, nedostatek odvahy a jiné, jsou zřejmě hluboce v nás zakořeněny. Vzpomeňme na bratrovraždu hned na úsvitu našich dějin, neustálé hádky Vojtěchovy s předními Čechy té doby. Koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století tzv. národní obrození, jež stálo na falešných vizích husitismu a zednářství, což nás poznamenalo do současnosti; postupné zesměšňování Církve a její vytěsňování na okraj společnosti a s tím samozřejmě i morálně duchovních hodnot; neuskutečnění federace Rakouska hned v roce 1867; ublížil nám – tak jako Němcům – nacionalismus a z něj plynoucí šovinismus vůči Němcům a Slovákům; potom tzv. první republika, výplod Versailles a sionismu, dále neschopnost se bránit – v podstatě by to byla z naší strany válka s Německem, kterou jsme si sami do značné míry zavařili; potom následuje vpád bolševictví, pak zase okupace, a zase totalitní teror, odehrávající se většinou v sociální sféře dotyčných obětí, úpadek národa, až do tzv. převratu. A když k tomu srovnám život u nás a v tzv. NDR, kde bylo daleko více udavačů na počet obyvatelstva než u nás a daleko tužší režim, tak přicházím k názoru, že existuje obecně daná platnost jistých zákonů, které, má.li národ smůlu a působí-li na něj, je tento vydán v duchovní a fyzický pres směřující k deformaci ducha národa, a mezi lidmi se ukazují ty nejošklivější vlastnosti.
Rakousko mělo po válce tu obrovskou výhodu, že bolševici zabrali jenom jeho polovinu, a přesto tam zůstali až do roku 1955. Skutečnost, že si Rakušané vymodlili jejich odchod, je sice chvályhodná a hodná následování i v jiných případech, ale domnívám se, že až po zcepenělé zrůdě Stalina, přišedší „umírněný liberál“ Chruščov, snažil se „udělat pořádek“ ve vých. Evropě, a tak stáhl z Rakouska svoje vojska. Západ za to zřejmě musel zaplatit, co to stálo Západu, ještě nevíme. Za to se jasně vytyčily hranice „Železné opony“, kterou obě strany respektovali – viz 1956 Budapešť, 1968 Praha. A dovoluji si tvrdit – je to ovšem spekulace - ,že kdyby bolševici v Rakousku zůstali a upevnili tam svoji moc, přirozeně terorem, jak jinak, dneska by byli Rakušané to, co jsme my. Protože nejblíže mentálně jsme právě k Rakušanům a Rakušané k nám.
Zahraniční politika současné české vlády poklonkuje mocným tohoto světa, ostatně to tak dělala vždycky: tím jsou vládnoucí finanční a ekonomické kruhy v euroamerické civilizaci. Proto mně nepřekvapuje ani Schwarzenberg, svojí povahou hodný pohůnka u jeho táty Karla, že se chová k „vyvolenému národu“ asi jako kdysi Husák k SSSR. Skutečně se dneska Ruska bát nemusíme, neboť Rusové zavčas prohlédli; snaží se – aspoň podle všech dostupných informací – upevnit svůj národ a křesťanské pravoslaví. Může se stát – nedej Bože – že budeme do Ruska emigrovat.
Že kvalita povahy českého národa je taková, jak ji přesně popsal T.Krystlík v poslední kapitole své knihy, je skutečnost. Jsou ale jedinci, kteří se danému stavu nepoddávají, dělají něco s sebou, čili snaží se být jiní, než naprostá, stádová většina. Je to malinká skupinka v tom českém celku, ale existuje. Ti lidé se tak chovají ne snad kvůli národu samému, nýbrž protože tím plní hlas svého svědomí a také Boží příkaz: chovat se mravně! Právě proto, že jich není mnoho, tak v národu plní úlohu jakýchsi důležitých „vitamínů“, jež jsou pro celkový život národa nutné. Tito lidé jsou si vědomi, že svoje účty nebudou skládat v Poslanecké sněmovně či stranickém sekretariátě, ale u Boha.
Tak to je můj pohled na morální stav českého národa, malé skupinky či jedince, kteří pozvedli zbraň proti vnějšímu okupantu.
Ladislav Malý
11.10.2010
