 |
| Karel Schwarzenberg: "Česko podporuje Izrael" |
Výčet několika typických příkladů českých národních povahových rysů určitě nemůže být kompletní, a nemohlo to být ani autorovým záměrem či cílem. Tomáš Krystlík kupříkladu trefně uvádí příklady „typicky českého“ vnímání svých národních emigrantů, „národních odrodilců“, projevů rovnostářství, švejkovství, egalitářství a závisti (kupodivu poslední dvě jmenované vlastnosti si připisují ke své negativní národní charakteristice i Rakušané). Za velmi výstižnou a zajímavou považuji i Krystlíkovu ilustraci tendence Čechů idealizovat svůj vlastní národ, kterému bylo okolím stále ubližováno, tendence hledat chyby pouze u ostatních národů, tendence k obcházení a porušování zákonů a předpisů, která má své hluboké kořeny ještě v dobách rakousko-uherské monarchie, a výčet mnoha dalších postřehů, pro který se určitě vyplatí tuto kapitolu důkladně pročíst.
Hlavní pohnutkou, pro kterou jsem se z aktuálních důvodů dnes rozhodl na tuto tématiku v Krystlíkově knize krátce navázat, jsou tři odstavce z této kapitoly. Autor v nich totiž mírně naznačil jevy, specifické pro české prostředí, které mohou být viditelné skutečně jen asi pro někoho, komu se naprosto a na dostatečně dlouhé období podaří vymanit z pole působení českých sdělovacích prostředků – českým rozhlasovým a televizním vysíláním počínaje (včetně veškeré té televizní zábavy), a četbou českých periodik a vůbec sledováním dění v České republice konče. Výsledek tohoto experimentu, který jsem ve formě totální absence českého mediálního života po dobu asi 17 let na sobě samém skutečně vyzkoušel, je v první řadě poznání, že rozhodující roli na konzervování, tradování a pěstování oněch „typických českých vlastností“ má právě i zdejší český postkomunistický mediální svět. Bylo to někdy v roce 1992, kdy jsem se spontánně rozhodl, že veškeré informace o světě a dění kolem budu od této chvíle „z trucu“ sledovat očima a ušima médiemi sousedního Rakouska a ta zdejší média budu naprosto ignorovat. Z jistého hlediska trochu podivínský krok, to přiznávám, ale dnes toho nelituji. Do jisté míry se dnes proto cítím trochu jako cizinec ve své vlastní zemi. O české dění z českých zdrojů jsem se opatrně a s jistým omezením začal zajímat přibližně až před dvěma roky. O několik málo zásadních postřehů politického charakteru, které mě v těch chvílích trkly do hlavy, bych se za chvíli chtěl podělit.
Předtím bych ale nejprve rád ocitoval pár řádků z knihy Tomáše Krystlíka. Jedná se o charakteristiku něčeho, co „mimo Česko stojící“ lidé skutečně vnímají a co autor „Zamlčených dějin 2“ velmi výstižně ilustruje:
Rádi se [Češi] vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například „koruna pokořila euro“, místo že se zvýšila její kurzovní hodnota, „čeští horolezci pokořili horu“, místo aby ji zlezli, „české sportovní družstvo“ nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž „soupeře pokořilo“, aby v opačném případě se objevil v novinách titulek: „Češi padli“ místo „byli poraženi“ ve sportovním utkání.
A na jiném místě:
V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „ (…) Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové.“
A další úryvek:
Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, od doby obrození hlavně Němcům, že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokážou vyrovnat. Kdysi za tím stála potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence, dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále přežívá: arbitrem českých činů je „cizina“, „Evropa“, „civilizovaný svět“, „dějiny“. Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí tím, co „řeknou lidé“, v národním případě „co tomu řekne cizina“. Tím se začal vyvíjet zcela mylný pocit, že celý svět události v českých zemích pozorně sleduje.
.
To se upevnilo zejména za druhé republiky a za protektorátu. Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili, ale současně s vědomím národní výlučnosti, znamenitosti českého národa. To logicky vyvolalo mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění, usilovné hledání zahraničních reakcí k událostem v českých zemích – i takových, které se jen s nejvyšším úsilím mohly za takové považovat – ale s tím, že události domácí byly vždy zásadně preferovány. Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za protektorátu, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typicky projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti. A ona představa trvá dodnes. Všimněte si, kolikrát v novinových titulcích se uvádí adjektivum „český“, např. v Lidových novinách nebo MfD: „Češi pomohli objasnit kosmickou katastrofu“, „Čeští vědci objasňují mužskou neplodnost“, „Češi našli zub mamutího mláděte“, „české ovoce hnije na stromech“, „Čech objevil Vivaldiho operu“, „Naše upravené zahrady berou cizincům dech“, nebo v textu: „Česká sportovkyně, příslušnice malého českého národa, porazila…“. Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že Česko je středobodem světa, k němuž vzhlížejí s obdivem ostatní národy. Tyto nešvary si uvědomují pouze cizinci a Češi se zahraniční zkušeností, a z nich zdaleka ne všichni.
Tolik vyčerpávající zrcadlo, které nastavuje Tomáš Krystlík. Co se týče právě ocitovaných úryvků, plně zde s autorem souhlasím. Chtěl bych se ovšem podělit o některé další pocity, které se mne zmocňují při vnímání české mediální reality, která, jak už jsem zmínil, úzce souvisí s některými tradovanými typicky českými povahovými rysy. Přitom však půjde o jevy, ke kterým se velká část české veřejnosti staví s odporem či s určitým despektem. Díky bohu, můžeme k tomu jen dodat. Ale na druhé straně už sama skutečnost, že se tyto jevy v Česku vyskytují, je podmíněna některými rysy české povahy, o kterých píše Tomáš Krystlík. Budu se soustředit pouze na několik málo příkladů, demonstrujících chování a smýšlení, které by dle mého názoru například v sousedním Rakousku nebylo nikdy myslitelné.
Jeden ze zásadních jevů, které jsem po mé 17tileté absenci sledování českého politického dění jen s podivem vnímal, byl například silný český politicky motivovaný antirusismus, šířený v Česku určitými názorovými skupinami, neustálé zdůrazňování „hrozby z Moskvy“, malování strašlivého „ruského medvěda“ a naprosto absurdní spiklenecké teorie ohledně ambicí Moskvy v souvislosti se začleněním České republiky do EU. Je to, jako by se člověk probudil ve zcela jiné realitě, než jaká je vnímána u našeho jižního souseda. Pokud bychom uvěřili obrazu, který v Česku konstruují někteří politici a publicisté, tak se Praha zřejmě nachází na úplně jiném kontinentě než Vídeň. Ve skutečnosti je to ale z Vídně do Moskvy vzdušnou čarou blíže než z Prahy. Přesto rakouská média v uplynulých dvou desetiletích nedávala nikdy prostor „rusofóbii“, ani náznakem, nešířila obavy z Moskvy a nenavazovala atmosféru, že by se obyvatelé země za každou cenu museli pevně semknout se západem (a pevněji spolupracovat s NATO a podporovat„naše spojence“, myšleno v první řadě USA). Obyvatelé, kteří žijí jen několik desítek kilometrů na sever od společné hranice, tj. na českém území, by soudě podle referování řady českých sdělovacích prostředků museli být vystaveni stonásobně větší hrozbě z východu ve srovnání s Rakušany, kteří o Rusech začali mluvit až před několika málo lety, kdy se do Alp začali hrnout majetní ruští turisté. Ne každému mentalita ruských návštěvníků totiž vyhovovala, ale i rakouský turismus si na ně nakonec zvykl a dokáže z toho dnes vytěžit. Ale strach z Ruska?
Rusko v Rakousku nikdo nevnímá a nevnímal jako hrozbu, nezávisle na politické příslušnosti a orientaci, prostě celé politické spektrum. Je tedy myslitelné, že velká část české rusofobie spočívala v české uměle udržované samovýrobě. Jak by tedy bylo možné, že veřejnost, politici a žurnalisté jen několik kilometrů na jih od českých hranic Moskvu celou dobu dokázali vnímat naprosto jinak, i když samozřejmě s určitých důvodů také tu a tam s jistou nedůvěrou v tamější „demokratičnost režimu“, který však v podstatě nikdy nepředstavoval žádnou hrozbu z zahraničněpolitického hlediska?
Jsem si vědom toho, že zdaleka ne celá česká veřejnost s těmito tendencemi souhlasila, ale přesto se tento specifický český jev – vedle prokazatelně propagandistických úmyslů – jeví cizinci zároveň jako jistý druh kompenzace zejména protektorátního nekritického rusofilství, jakož i neschopnosti Čechů přiznat si, že většina české společnosti svého času kolaborovala se sovětským Ruskem a s komunistickým režimem a ten posledně jmenovaný v podstatě i schvalovala. Z toho plyne další české specifikum, a to je reflexní a částečně vulgární antikomunismus a antilevičáctví jako forma kompenzace vlastní oportunní minulosti, tragikomické až křečovité idealizování a vyzvedávání kontroverzních osobností, vystavovaných jako vzorných příslušníků protikomunistického odboje.
České země ve srovnání s alpskou republikou paradoxně triumfují něčím, co v Rakousku vůbec neznají a co je na tamější poměry naprosto nemyslitelné – a sice na určité vrstvy českých politiků a část českých médií se omezujícím jistým druhem alpinistického sportu, spojovaným s konkrétní nejmenovanou částí lidského těla. Posledním živým dokladem toho je nepřekonatelně trapná scenérie, kterou nabídl nedávný pohřeb Milana Paumera, podpořený českými vládními politiky a hojně vyzdobený folklórem a vlaječkami USA.
Jako další příklad toho, jak se tyto specificky české rysy mohou projevovat u částí české politické scény a žurnalistiky, si můžeme uvést žargon zpravodajství ČTK a Českého rozhlasu při příležitosti nedávné návštěvy izraelského ministra Liebermana v Praze a jeho setkání s Karlem Schwarzenbergem. Inu, posuďte sami:
Česko patří v EU k nejsilnějším spojencům v Izraele. Česká diplomacie se staví za klidné řešení blízkovýchodního konfliktu. Česko při svém loňském předsednictví v EU usilovalo o těsnější vztahy unie s Izraelem. Schwarzenberg tehdy připustil, že české předsednictví mělo rozdílné názory na vývoj v Izraeli s Evropskou komisí a rozdíly panují i v rámci EU.
Schwarzenberg pak novinářům řekl, že Česká republika se netají tím, že "byla, je a bude spojencem Izraele v mezinárodní politice a v Evropě". Český ministr dodal, že to je jeden ze zásadních rysů české zahraniční politiky.
A zde pro změnu internetové zpravodajství Českého rozhlasu:
Pozice české zahraniční politiky vůči Izraeli je poměrně vstřícnější než stanovisko Evropské unie. „Česká republika byla je a zůstává spojencem Izraele v mezinárodní politice a v Evropě. Je to jeden ze zásadních rysů české zahraniční politiky. Neboť nás spojuje v lecčems společný osud, společný zájem a společné zásadní hodnoty,“ řekl Karel Schwarzenberg.
.
Česko stojí za Izraelem
.
Česká republika se nicméně již několikrát za Izrael otevřeně postavila. „Je pravda, že Česká republika vždycky více straní Izraeli. Viděli jsme to několikrát při různých střetech, které se tam odehrály v posledních letech, kdy se většinou Evropská unie postavila proti krokům Izraele, zatímco Česká republika se snažila stanovisko izraelské vlády hájit,“ podotkla odbornice na Blízký východ Irena Kalhousová. (…)
.
Česko také například během svého předsednictví EU usilovalo o těsnější vztahy celé sedmadvacítky s Izraelem. „Izrael dlouho viděl Evropskou unii poměrně skepticky, protože vycházel z toho, že politiku ovlivňují zejména státy jako je Francie a Velká Británie. Na druhou stranu si ale Izrael uvědomuje, že není dobré všechno házet pouze na Spojené státy,“ řekla Kalhousová.
.
A Izrael si bude zřejmě s Českou republikou spojovat i další projev podpory. Exprezident Václav Havel se totiž chystá zapojit do mezinárodní kampaně na podporu Izraele. Spolu s někdejším španělským premiérem José Maríou Aznarem se chce zasadit o lepší vnímání tohoto státu v Evropě. „Myslím si, že bude důležité, že tam to jméno Václava Havla je, protože to je ikona po celém světě. Izrael to bude vnímat velice pozitivně,“ dodala Kalhousová.
.
(Schwarzenberg ujistil Liebermana o české podpoře Izraele)
Nic proti legitimním projevům dobré vůle a proti běžné diplomatické demonstraci úsilí o utužování oboustranných přátelských styků v rámci bilaterálních vztahů, ovšem to vše v rozumných a vyvážených mezích. Speciálně v případě kontroverzního izraelského politika Liebermana to platí dvojnásob. Zde však česká diplomacie nezdravě přestřeluje jako nějaký psychicky nevyrovnaný jedinec s nízkým sebevědomím. Co předvádí česká diplomacie, topící se zjevně v zajetí svých národních komplexů méněcennosti, je nevyvážená touha nenechávat nikoho v omylu, že ideálem české zahraniční politiky je a má být nevyváženost a stranění ve prospěch jednoho z účastníků konfliktu, tak neblaze ovlivňujícího světové dění a bezpečnost na této planetě. Tedy pyšní Češi jako mezinárodněpolitický „big player“ a průkopníci proizraelského stranění v Evropě? Soudě podle některých komentářů a úvah se tím někteří Češi skutečně cítí být a dokonce signalizují, že jsou na to hrdí!
Upřímně řečeno, podobně trapné výjevy českého „stranění“ a usraelofilského odvětví onoho zmiňovaného alpinistického sportu nalézají v české kotlince očividně živnou půdu, které pro ně připravují ony zvláštní rysy české povahy. Něco podobného, tj.veřejně propagované stranění komukoliv a kýmkoliv, by bylo v případě rakouských politiků naprosto nemyslitelné, málokdo by se totiž odvážil sám sebe takto veřejně ponížit a zesměšnit. Nemluvě o naprosté nesoudnosti a nezodpovědnosti takovéhoto chování. Jednostranná podpora Izraeli je těmito lidmi prezentována jako důkaz české vyspělosti, světovosti a geniálnosti, od které se může spousta zemí EU zřejmě ještě něco naučit. Zhruba podle motta: Však my progresívní Češi vám to ještě všem pořádně ukážeme, vy (levicoví) tupci v EU, kteří ještě nepodporujete jednostranně Izrael!
Nic nemění fakt, že valná část Čechů se od soukromých názorů Schwarzenberga a dalších českých politiků a žurnalistů (své vlastní sympatie velkohubě vydávajících za postoje „Česka“) distancuje a jimi opovrhuje. Ostudou je, že ale k podobným jevům vůbec dochází. Schwarzenberg vrhá na Čechy opět stín nedospělých „zakomplexovaných prodejných Čecháčků“ a oživuje některé nelichotivé předsudky, které o Češích a Polácích mají příslušníci jiných evropských národů. Bohužel. Mnohem nebezpečnějším ale bude, až toto „stranění“ česká vládní reprezentace začne uplatňovat i v případě vážnějšího mezinárodního konfliktu a až po těchto ubohých projevech budou následovat i závažnější praktické skutky.
Je smutné, že u nás těmto lidem kvete pšenka. V Rakousku by jejich „stranění“ znamenalo politické znemožnění a pohrdání veřejností.
