.
Prezident Obama má absolutně pravdu, když se pokouší přivodit konec nekonečného utrpení Palestinců. Toto utrpení je affrontem proti lidstvu a vážně podkopává hodnoty, bezpečnost a vážnost Ameriky. V mé poslední knize „American Raj – America and the Muslim World“ („Americká světová říše – Amerika a muslimský svět“) jsem se pokusil ukázat, jak jedovatý konflikt okolo Palestiny vyvolal mnoho z toho, co označujeme jako „terorismus“, a jak vtahuje Spojené státy do stále hlouběji pronikajícího, ale zbytečného konfliktu s muslimským světem.
Pro všechny ty, kteří touží po konci sedm desetiletí trvajícího židovsko-palestinského konfliktu, kteří chtějí vidět bezpečnost a klid pro Izrael a spravedlnost pro Palestince, představovaly takzvané „mírové rozhovory“ minulý týden ve Washingtonu bolestnou frašku. Prezident Obama povolal izraelského ministerského předsedu Benjamina Netanjahua, aby se ve Washingtonu sešel s Mahmúdem Abbásem, vedoucím palestinské správy, silným mužem Egypta Hosni Mubarakem a jordánským králem Abdulláhem. Výsledkem bylo nové vydání mdlého, otřepaného politického blízkovýchodního Kabuki, které se táhlo už poslední desetiletí: květnatá rčení o míru, přátelské stisky rukou a rozhovory o rozhovorech o rozhovorech. Všichni zúčastnění věděli, že to bylo jen politické divadlo, aby byli američtí voliči přivedeni k víře, že se učinily pokroky ve věčné blízkovýchodní šlamastice.
Tyto předstírané mírové rozhovory měly také zprostředkovat rozzlobenému arabskému světu poselství, že Spojené státy skutečně vyvíjí nátlak k férovému míru v Palestině, a Izraelcům měly ukázat, že jejich náčelník, premiér Netanjahu, ještě nedávno v Obamově nepřízni, protože ponížil viceprezidenta Joe Bidena při jeho návštěvě Izraele, je ve Washingtonu opět rád viděn, právě včas před volbami v listopadu.
Sotva někdo v arabském nebo muslimském světě bral toto opičí divadlo vážně. Jediní, u kterých se zdá, že opravdu nechápou, oč jde, jsou špatně informovaní Severoameričané. Americké sdělovací prostředky informovaly z povinnosti o rozhovorech ve Washingtonu ve stylu slavnostního rázu, který neklade žádné otázky, a s uctivostí, se kterou byla zvyklá referovat stará sovětská média o sjezdech komunistické strany.
V této hře má Izrael všechny trumfy. Vládnoucí pravicově orientovaná koalice Likud trvá na tom, že nikdy nebude trpět vytvoření palestinského státu, což by bylo klíčem k řešení tohoto konfliktu. Nikdy. Likud říká, že lze nanejvýš akceptovat sebe samu spravující arabskou jednotku – krátce řečeno „Bantustán“ podle vzoru jihoafrického apartheid-státu. A aby se záležitost stala ještě neutěšenější, prohlásil nevázaným tónem rabín Ovadia Yosef, vůdce většího partnera v koalici Netanjahua, krajně ortodoxní strany Shas, že by Bůh měl nešťastného Mahmúda Abbáse ubít k smrti. Palestinští bojovníci usmrtili čtyři izraelské osídlence ve West Bank.
Jak rozvádí brilantní izraelský spisovatel Uri Avnery, zdráhá se Likud dokonce definovat konečně platné hranice Izraele. Podle Avneryho existuje v Likudu a u jeho rázně pravicově orientovaných koaličních partnerů expanzionistický tlak, který je směřován dokonce na větší židovský stát.
Ať je tomu jakkoli, Netanjahův vládnoucí Likud drží v této hře všechny trumfy. Strategie Izraele je jednoduchá: nadále mluvit o mírových rozhovorech a sem tam učinit kosmetické ústupky, aby uchlácholil Washington, zatímco se plnou parou provádí kolonizace West Bank a téměř v zapomnění upadnutých Golanských výšin. Jeden palestinský diplomat výstižně poznamenal: „Jednáme s Izraelem o tom, jak se má rozkouskovat pizza, zatímco Izrael je už pilně účasten na tom, že jí požívá.“
Nyní se nachází 500.000 židovských a nežidovských ruských osídlenců ve West Bank v 121 sídlištích, které jsou navzájem propojeny speciálními bezpečnostními cestami, ke kterým Arabové nemají žádný přístup. Mnohé z nejlepší orné půdy a podzemní vody si přivlastnil Izrael. Židovský Jeruzalém se stále rozšiřuje do West Bank skrz velké, opevněné obytné budovy, zatímco Arabové ve východním Jeruzalémě jsou stále více zatlačováni, nezřídka s pomocí finanční podpory amerických sionistických skupin, které si je mohou odečíst od daně. Izraelská kontrolní místa a bezpečnostní kontroly jsou z části uspořádány tak, že znepříjemňují život Palestincům do té míry, že si tito přejí vystěhovat. Rostoucí dělící zdi Izraele uzavírají cestu ke stále větší části země.
Vytvoření životaschopného, souvislého palestinského státu se jeví dnes sotva možným – a zítra nemožným. Místo toho se West Bank vyvíjí v slátaninu násilnických Bantustánů, které jsou zcela závislé na Izraeli a obklíčeny jeho bezpečnostními silami. Většina Izraelců je tím okouzlena, protože nemusí trpět díky tolika pumám a útokům jako dřív. Palestinci a muslimský svět jsou naproti tomu rozzuřeni.
Pozorovat „jednání“ mezi čtyřmi americkými přisluhovačskými státy – Izraelem, Egyptem, Jordánskem a Palestinskou samosprávou, které jsou všechny financovány miliardovými obnosy Spojených států, přesahuje onen leptavý blízkovýchodní cynismus. Egypt a Jordánsko, oba blízcí spojenci Izraele, spolupracovali při potlačování palestinského hnutí Hamas. Oba nechtějí vidět žádný palestinský stát.
Hamas, přibit k zemi v obrovském venkovním vězení Gaza, nebyl do Washingtonu pozván. Hamas mírové rozhovory odmítá a zdráhá se uznat Izrael, dokud Izrael neuzná nároky pěti miliónů vykořeněných Palestinců bez státní příslušnosti. Hamas je ale také legitimním hlasem Palestinců, poté co byl zvolen v řádných demokratických volbách v roce 2006, jediných poctivých volbách v arabském prostoru od voleb v Alžírsku v roce 1991, které pak byly zmařeny vojskem, s podporou Francie a Spojených států.
Jakkoliv už je extrémní, není Hamas zatížen endemickou korupcí, kterou je zamořena palestinská samospráva Mahmúda Abbáse, na kterou většina Arabů pohlíží jako na hromadu izraelských a amerických pochopů a odkývávačů. Palestinská samospráva zajisté nemluví za většinu Palestinců.
Polovina Izraelců si stále ještě přeje dohodu země za mír s Palestinci. Bohužel o sobě izraelský mírový tábor už nenechává slyšet a tento také není podporován ze Spojených států. Americká debata o Svaté zemi je téměř celá kontrolována AIPACem (American Israel Public Affairs Committee – Americko-izraelský výbor pro veřejnou práci, nejsilnější izraelské lobbistické seskupení), který je prakticky rukou strany Likud. Už v předvolebním boji o prezidentství slíbil kandidát Obama AIPACu skutečně, že Izrael nikdy nebude nutit k mírové dohodě, kterou sám nebude chtít – slib, který dodržuje.
Žádný nátlak Washingtonu na Izrael, aby vydal zemi za mír, ovšem znamená, že nebude skutečného míru - úplně jedno, jaké přátelské papíry Abbás podepíše. Žádný opravdový mír znamená více problémů pro Spojené státy ve styku s muslimským světem. A pravděpodobně to znamená více 9/11´s.
Převzato a do češtiny přeloženo se souhlasem správce stránek www.antikrieg.com
