Komu leží v žaludku neutralita Rakouska

Lukáš Beer

Rakouský ministr obrany Norbert Darabos

Bohumil Doležal vyjádřil nedávno na serveru lidovky.cz své opovržení nad rakouskou neutralitou, pozastavoval se nad její zbytečností, ne-li dokonce nemorálností a zároveň ujišťoval, že by svými kritickými poznámkami nerad přispíval ke zhoršení česko-rakouských vztahů. Jeho obavy jsou naštěstí velikášsky přemrštěné, i když tuším, že česko-rakouské vztahy panu Doležalovi na srdci až tak neleží a že to budou vztahy, geograficky pojato, zcela jiné, rozpřahující svá vlákna do naprosto jiných zeměpisných šířek a délek, než jsou ty rakouské, vztahy, jejichž priorita prosvítá, jednou decentně, jindy zase otevřeněji, z celé řady Doležalových úvah.

Po poněkud „začátečnickém“ uvedení do tématiky (ke cti pana Doležala je nutno uvést, že již na začátku svého textu poukazuje na to, že není odborníkem na mezinárodní právo) autor přechází ke zřejmému jádru „problému“, který má s rakouskou neutralitou. Tuto autorovu myšlenku je třeba si nechat slovo od slova vychutnat: „V dnešní době je spousta problémů, kde je neutralitu těžké si představit: např. neutralita v izraelsko-palestinském konfliktu je bohužel projev zbabělého mnichovanství. Neutralita v konfliktu mezi radikálním islámem a „křižáky a sionisty“ je iluzorní, protože „islámští bojovníci“ ji nikdy nebudou vážně respektovat.“

Jinými slovy, stavět se k palestinsko-izraelskému konfliktu neutrálně, nebo lépe řečeno nezaujatě je dle Doležala špatné, nemorální. Jedině dobře a správně je stavět se ke konfliktu „proizraelsky“ – z úst Bohumila Doležala tedy zdaleka nic překvapujícího, nic nového pod sluncem. Zaráží jen opět neskutečná nestoudná samozřejmost, s jakou tento v podstatě naprosto ubohý, jaksi „nedospělý“ a skutečně slabošský postoj zastává. Zaráží, že mu samotnému není ani trochu trapné se takto se svou zaujatou „proizraelskostí“ netajit. Mimochodem ještě poznámka k onomu „mnichovanství“, kterým proizraelská lobby v Česku operuje: to vychází z předpokladu, že tou hodnou obětí je samozřejmě Izrael a těmi zlými jsou Palestinci. Jak by se Bohumil Doležal asi tvářil na to, kdyby si někdo dovolil být toho názoru, že „ten zlý“ je Izrael a nechtěl na to reagovat zrovna dvakrát „neutrálně“? Určitě by byl mezi prvními, kteří by volali po neutralitě…

Uchází mi sice, co má rakouská vojenská neutralita v tom smyslu, jakou ji známe, společného s „neutralitou“ politického názoru v otázce izraelsko-palestinských vztahů, ale právě tato názorová, politická neutralita a nezaujatost je něčím, co bych od své politické reprezentace zákonitě očekával, proto, abych si ji mohl skutečně vážit. Rozhodně ale ne jednostranné „podlézání“ Izraeli, odůvodněné čímkoliv. Odporuje to zdravému rozumu a normálnímu sebevědomí.

Mám v paměti ještě televizní diskusi v rakouské ORF, která se vysílala bezprostředně po letošním izraelském zásahu na konvoji do Pásma Gazy. Vedle takových diskutérů, jako byl izraelský velvyslanec v Rakousku, dále představitelé propalestinských organizací, německá aktivistka zadržená izraelskými vojáky a izraelských novinářů, se diskuse zúčastnila také bývalá rakouská ministryně zahraničí, lidovecká politička a diplomatka Ursula Plassniková. Charismatická dáma, která i své mužské kolegy daleko převyšuje nejenom svou tělesnou výškou (192cm), na mne během velmi emotivně vedené diskuse neuvěřitelně zapůsobila svým vyváženým a upřímnou snahou o férové vypořádání vyzařujícím postojem, nešetřícím kritikou jak palestinské, tak i izraelské strany. Na druhou stranu Plassniková chvílemi v něčem podpořila názor izraelského velvyslance, chvílemi opět názory palestinské strany. Celkový dojem, který Plassniková zanechala, nelze označit jinak než za vysoce „kompetentní“ a velmi vyvážený. Člověk na její výkon může být až hrdý. Tohle bych označil za zdravý, normální postoj, ne Doležalovu „proizraelskost“.

Není třeba si dělat iluze o cestě ke „smíření“ a zlepšení vzájemných vztahů, a pro problematiku izraelsko-palestinských vztahů to platí snad tisícinásobně, ale vedle výkonu Plassnijkové se Doležalovy jednostranně zaslepené proizraelské pozice odhalují ve své hlouposti a malosti. A že zrovna proto vyčítá Rakousku jeho neutralitu?

Doležal nemůže rakouskému ministrovi obrany Norbertu Darabosovi odpustit jeho rozhovor pro deník Die Presse před třemi léty, ve kterém si dovolil označit americké plány na vybudování amerického protiraketového štítu za „provokaci“, v jiném televizním interview zase obvinil USA, že nebezpečí raketových úderů z Íránu pouze předstírají: „Já se nenechám umlčet. Jako souseda České republiky se záležitost Rakouska také týká", zdůraznil tenkrát ministr v nočních zprávách televize ORF na programu ZiB2. Řekl také, že tento názor sdílejí také experti jeho ministerstva. Je nabíledni, že pokud by Rakousko bylo členským státem NATO, nesměl by na postu ministerstva obrany sedět a takto otevřeně projevovat své názory.

O dnešním významu rakouské neutrality z vojenskostrategického hlediska se skutečně dá diskutovat. Doležal však zaměňuje všeobecnou problematiku neutrality se členstvím v NATO, s organizací, kterou zdaleka nelze označit za nějaký „vojenský obranný svaz evropských národů“. Krom toho je rakouská neutralita občany tohoto státu chápána v první řadě jako emocionální záležitost, se kterou se identifikuje naprostá většina Rakušanů. V praxi se to projevuje mimo jiné ale i tím, že proizraelské lobby v Rakousku pšenka nikdy tak dobře nepokvete jako v postkomunistickém Česku, kde se masy dají ještě manipulovat demagogií pravicovosti a levicovosti v otázce spojenectví s USA a „proizraelskostí“. Ale i v dnešním spoutaném Německu je pro tyto kruhy terén veřejného mínění snadněji zpracovatelný než v neutrálním Rakousku. Ať se to panu Doležalovi líbí nebo ne.