Konec liberalismu v Česku. A co dál?

Ladislav Malý navrhuje alternativu: český stavovský spolkový stát 
Lukáš Beer 

Liberální systém zatím, zdá se, pevně sedí v sedle na hřbetu národů euroamerické civilizační oblasti. Zdání ovšem klame. Vnitřní systémová krize liberalismu je natolik hmatatelná, že symptomaticky svědčí o jeho blížícím se konci. Obecně se dnes – v roce 2015 – říká, že všechno skončí válkou, a to tou nejstrašnější, jakou kdy lidstvo zažilo. Může tak být. Může ale nastat i jiný konec liberalismu, který zatím nelze s určitostí predikovat či jinak definovat. Jednoho dne ale skončí, to je jisté.“ To jsou slova Ladislava Malého, praktikujícího konzervativního katolíka, kterým dějiny lidského pokolení určitě dají za pravdu. Co ale přijde potom?

Na to se snaží Ladislav Malý odpovědět ve své nové publikaci, která nese název Konec liberalismu v Česku. A co dál? Autor zde nabízí svůj pohled, možné řešení a alternativu stávajících poměrů. Na mnohé zde uvedené můžeme pohlížet s určitými rozpaky, na mnohém se určitě shodneme – ale právě od toho tady úvaha Ladislava Malého je – zamyslet se nad možnými příčinami krize a východisky z ní. Malý spatřuje politickou vizi pro český národ v systému „stavovské autoritativní demokracie“ a jako ideu stmelující národ vidí v „tradičních morálně duchovních hodnotách, jejichž výrazem je katolické pravověrné náboženství a Svatováclavská tradice“. Ve své úvaze – kterou předkládá jako možný podklad k politickému programu – dává těmto vizím ještě konkrétnější podobu a představuje čtenáři, jak by takový stát měl fungovat v praxi ve všech oblastech života.

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

Sebereflexe bývalého dobrovolníka ve Waffen-SS

Nový knižní titul

Ve své knize líčí Albert Sudhoff, narozený v roce 1926 v Essenu, prvních devatenáct let svého života. Dost barvitě popisuje hospodářskou a politickou situaci Německa ve 30. letech minulého století, oceňuje přitom velkou většinou Němců pozitivně vnímané zlepšení životních podmínek v zemi, ačkoliv přitom místy nešetří kritikou či satirickými poznámkami na adresu několika nacionálněsocialistických potentátů. Poté, co se vyučil zedničinu a absolvoval „říšskou pracovní službu“ (RAD), se dobrovolně přihlásil k Waffen-SS, ke kterým nastupuje v únoru 1944 v Mnichově. Jako člen tankové výzvědné hlídky SS se dostává k 11. dobrovolnické divizi tankových granátníků SS „Nordland“ a je nasazen poblíž estonského města Narva. Účastní se ustupujících bojů v Estonsku, je přitom těžce zraněn a posléze je přes Baltské moře dopraven do lazaretu v Německu. V dubnu 1945 se dostává do amerického zajetí a nastupuje dlouhou odyseu napříč spojeneckými lágry v Německu, Belgii a ve Francii a v červenci 1946 je konečně propuštěn na svobodu. V knize líčí i mnoho osobních zážitků z mládí – zatímco tvrdý výcvik v SS před nástupem na frontu dokázal později prakticky ocenit, považoval i mnoho let po konci války šikanu a cvičení v RAD za mrhání času a energie.

Svoboda místo demokracie

Fasbender vyvrací iluzi vytvářenou západními médii o 
Pussy Riot nebo oligarchovi Chodorkovském (foto).
Nikdy se nejednalo o nějakou „avantgardu ruského hnutí 
za demokracii“, ale o záležitost malé vrstvy. Chodorkovskij 
podle něj nemá s ruskou tradicí disidentů typu Andreje 
Sacharova nic společného. Se „západně-demokratickou“ 
kartou začal tento muž hrát až tehdy, když byla 
ohrožena jeho vlastní pozice, získaná v době Borise 
Jelcina. Foto: Wikipedia.

Rusko budí pohoršení. K tomuto závěru dospívají západní elity v politice a ve sdělovacích prostředcích. Rusko „vadí“ nejpozději od vypuknutí ukrajinské krize. Pojem „přítel Ruska“ je chápán všeobecně jako nadávka. Promovaný filosof Thomas Fasbender, který jako obchodník žije přes 20 let v Rusku, líčí ve své nové knize, jaká je podle něj tato země ve skutečnosti. Za dvě desetiletí tuto zem sice dobře poznal a určitým způsobem mu přirostla i k srdci, přesto však nevychází z údivu. Tato obrovská zem si vyžaduje jiný pohled, než ten, který máme na Evropu. Realita je podle autora jiná, než nám chtějí namlouvat „západoevropské předsudky“ a skutečnost je jiná, než v západní Evropě „zažitý“ ideál „moderní demokracie“.

Hedinova kniha psaná „podle jeho nejlepšího svědomí“ – Německo a světový mír

Nakladatelství guidemedia etc se podařilo získat jeden z mála existujících nátiskových exemplářů německého vydání knihy Německo a světový mír od významného švédského vědce a badatele Svena Anderse Hedina (1865-1952).  Německé vydání knihy doposud nikdy nebylo realizováno a nevyšlo tedy pochopitelně ani v českém jazyce.

Osud tohoto díla z roku 1937 je přitom mimořádně zajímavý a netypický.  Jeho autor se vydání své knihy v Německu bránil, poněvadž Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy trvalo na vyškrtnutí některých pasáží, kriticky se vyjadřujících o nacionálním socialismu. Hedin přitom před válkou často pobýval na návštěvách v nacionálněsocialistickém Německu, bydlel opakovaně v prominentním berlínském hotelu Kaiserhof společně s nejvýznamnějšími postavami „nového hnutí“, setkal se v roce 1936 osobně s Adolfem Hitlerem na berlínské olympiádě a směl jej dokonce kdykoliv navštívit v jeho říšském kancléřství. Přesto všechno jeho kniha v Říši nikdy nevyšla. A co se může na jejím osudu na první pohled zdát být paradoxní – v Německu o vydání knihy nikdo neměl zájem ani po roce 1945, protože právě pro své čilé kontakty a neskrývané přátelství k Německu během 2. světové války byl tento velký Švéd trpce zatracován.

Dárek k pětadvacetinám: Nově vydaná Analýza 17. listopadu 1989 s bonusovými texty

Letošní 25. výročí takzvané „Sametové revoluce“ je ideálním okamžikem, kdy z této události definitivně strhnout bahno mýtů, legend a báchorek, z něhož porevoluční garnitura uplácala golema „jediné a nedotknutelné oficiální pravdy“. Tomuto účelu nemůže lépe posloužit žádný jiný materiál než opětovně vydaná, s originálním strojopisem porovnaná a opravená Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího.

Tato publikace jejímu autorovi vzdává hold zveřejněním vzpomínek jeho přátel i tří porevolučních, nicméně stále aktuálních rozhovorů – dnes možná ještě více než tehdy. Knihu pak uzavírá dechberoucí analytická úvaha „Úpis pro budoucnost“, po jejímž přečtení nikdo nemůže pochybovat o tom, že Miroslav Dolejší patřil mezi největší české myslitele 20. století.

Kritičtější náhled na Analýzu podává Tomáš Pecina. Disident a politický vězeň Jiří Wolf čtenáře seznamuje s odvrácenou tváří „Charty vyvolených“ i samotného Václava Havla: alkoholismus, obžerství, systematické rozkrádání peněz určených pro vězně, zákeřnost, amorálnost, spolupráce s StB – to je druhá tvář slavné Charty 77, o které se povinně mlčí.

Ladislav Malý: Soužití Čechů s Němci

Autor Ladislav Malý se po Druhé světové válce narodil v Sudetech v rodině železničního zaměstnance: „Jako kluk jsem při toulkách krajinou nacházel opuštěné, smutné vesnice, na příkrých stráních opuštěné samoty, částečně už vykradené, s vymlácenými okny. Byly to tklivé dojmy, které v duši malého kluka zůstanou navždy.“ Již v uplynulých letech se často ve své publicistické činnosti věnoval proto otázce historie česko-německých vztahů.

Před určitou dobou Ladislav Malý přednášel na toto téma v Kladně. „Mnozí mi říkali, abych text publikoval, a tak jsem uposlechl této rady. A také proto, abych vyšel vstříc těm s vás, kteří se zajímáte o historii našeho národa, ale nechcete se prokousávat tlustými knihami.“ V této brožuře jsou ve zkratce všechna potřebná data a události, „tak jak se odehrávaly v oblasti soužití Čechů a Němců na území Bohemie a Moravy se Slezskem za posledních dvě stě let."

Franco G. Freda: Rozmetání systému

Autor knihy Franco G. Freda (*1941)

V roce 1969 uveřejnilo Nakladatelství ar první vydání slavného Fredova textu Rozmetání systému, jednoho ze „základních politicko-teoretických příspěvků poválečného pravicového radikalismu“. 1] Na obálce útlého svazku se tehdy neobjevilo jméno autora: jen nápis „Rozmetání systému“. Jediné informace poskytnuté čtenáři byly na frontispisu:

Dokument, který zde předkládáme, je text z vystoupení Franca G. Fredy na schůzi řídícího výboru Evropské revoluční fronty, která se konala v Řezně dne 17. srpna 1969. Pochopit význam knížky v italském prostředí napomohou přímá svědectví:

Hess, Hitler & Churchill (Opravdový mezník Druhé světové války – tajný příběh)

Recenze knihy "Hess, Hitler and Churchill. The Real Turning Point of the Second World War – A Secret History"

Renomovaný anglický historik námořnictva Peter Padfield zveřejnil pod nahoře uvedeným názvem v roce 2013 knihu, o které se intenzivně diskutuje v britských sdělovacích prostředcích. The Telegraph a The Daily Mail důkladně referovaly o těchto senzačních odhaleních. Podílel se na tom i izraelský zpravodajský portál Ynet. Jedná se o odhalení, která by mohla vést k tomu, že oficiální historický výklad o letu Rudolfa Hesse v Messerschmittu Me 110 ze dne 10. května 1941 do Skotska s mírovými návrhy Anglii v zavazadlech by musel být posuzován pod úhlem nových aspektů. Samozřejmě včetně toho, co se odehrávalo po této události.

Již deset let předtím se touto tématikou kriticky zabýval britský publicista a historik Martin Allen v knize Churchills Friedensfalle („Churchillova mírová past“), která vyšla v německém jazyce. Tvrdil v ní, že Churchill nese zodpovědnost za pokračování války, což bylo ze strany bádání vědecké historie odmítnuto jako mylné a revizionistické.

Věra Tydlitátová o Hitlerových projevech: „Nelze je považovat za propagaci nacismu“

V nové knize Věry Tydlitátové se píše,
že vydání Hitlerových projevů je faktic-
ky nepostižitelné a nejedná se o propaga-
ci "neonacismu".

Zakladatelka Ligy proti antisemitismu, publicistka a judaistka Věra Tydlitátová (55) vydala začátkem roku knihu „E-antisemitismus“ – objemnou, 400stránkovou publikaci, která má představovat „doposud patrně nejrozsáhlejší sondu do myšlení a aktivit soudobých českých antisemitů“. Publicista Zbyněk Tarant na webu Židovské oce Brno o této knize píše, že je výhradně postavena na elektronických zdrojích a „mnohé z prezentovaných materiálů pocházejí z naprostého okraje společnosti a za jejich vznikem mnohdy stojí trpké osobní příběhy“.

Autorka rozděluje „český e-antisemitismus“ na čtyři hlavní kategorie: na "levicový antisionismus", za druhé náboženský tradicionalistický antijudaismus, za třetí „neofašismus“, jak nazývá nacionalistické směry vycházející z tradičního českého fašismu, a za čtvrté „rasový neonacistický antisemitismus německého typu“. V knize se mj. obšírně věnuje „antisemitskému ideologovi“ Adamu Benjaminu Bartošovi, jenž dle autorky „vícekrát veřejně zpochybnil oběti i význam holocaustu, který považuje za konspiraci“. Stejně tak Tydlitátová neopomíná dobře známou kauzu editora Zvědavce Vladimíra Stwory, u kterého Krajský soud v Praze potvrdil trest odnětí svobody na šest měsíců s podmínkou na dva roky.

Přenárodnění, přesídlení a rasová prověrka

Německý historik Detlef Brandes ve své knize tvrdí, že až 86 procent českého obyvatelstva Protektorátu bylo určeno k asimilaci 
Rüdiger Goldmann 

Po zničení Rakouska-Uherska – významnou měrou pěstovaném českým nacionalismem Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše – způsobené tím, že Centrální mocnosti prohrály První světovou válku, se na 21 let mohl etablovat nový československý stát, stávající z různých národů a národnostních skupin. Tento stát se politicky a vojensky opíral o západoevropské mocnosti a smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Neuilly, které byly vnuceny Centrálním mocnostem. Nová rakouská republika byla příliš slabá na revizionistickou politiku a prostřednictvím zákazu přivtělení k velkému sousedu byl blokován jeho společný postup s Německou říší.

Když nacionálněsocialistická diktatura zpochybnila celý versailleský systém a spojenectvím s Itálií a Maďarskem získala nový politický vliv, ukázala se zahraničně-politická orientace Československa jako chyba a jeho rozkladná a asimilační politika vůči třem a půl mil. sudetských Němců jako něco, v čem už se nedalo pokračovat. Spíše by se existence tohoto státu dala zajistit ve formě jakéhosi středoevropského Švýcarska, stejně jako za předpokladu úzké spolupráce s německými a rakouskými sousedy.

Motivy strůjců atentátu na Heydricha byly neetické, domnívá se historik z ministerstva vnitra

Benešův strach z protektorátní vlády byl silnější než zábrany před obětováním české krve

Sborník byl nedávno vydán Ůstavem
pro studium totalitních režimů.

Před několika dny byl publikován zvláštní sborník s názvem Válečný rok 1942 v okupované Evropě a v protektorátu Čechy a Morava, obsahující příspěvky přednesené na stejnojmenném sympoziu, které pořádal již v říjnu 2012 Ústav pro studium totalitních režimů v Praze. Studie, jež tento sborník obsahuje, věnovaly pozornost především politickému a správnímu vývoji Protektorátu, podobám dobové propagandy, postavení tzv. domácího odboje, historii terezínského ghetta a projevům protižidovské politiky. Zvláštní pozornost byla na sympoziu věnována mezinárodnímu ohlasu na atentát na Reinharda Heydricha a jeho mezinárodněprávním souvislostem. A to zejména v podobě zajímavého příspěvku právníka a právního historika Kamila Nedvědického (36), který působí jako právník v Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR.

Nedvědický ve svém příspěvku nabízí zcela věcný a střízlivý, od překrucujícího pathosu osvobozený pohled na to, co vlastně londýnský exil sledoval svými plány spáchání atentátu na Reinharda Heydricha a co z toho se mu po provedení akce podařilo nakonec dosáhnout. Zcela bez příkras se také snaží zodpovědět otázku etické zodpovědnosti strůjců atentátu.

Hitler - obětní beránek všech ostatních viníků 2. světové války?

Před více než jedním půlstoletím přišel uznávaný britský historik s „kacířskou“ knihou, o které tehdy britský tisk kupodivu mluvil s velkým uznáním. 

Znovuvydání úspěšeného díla z r. 1996.

Je to historie bez hrdinů, ale možná dokonce i bez padouchů“ - těmito slovy označil před více než padesáti lety britský historik Alan John Percivale Taylor (1906-1990) události roku 1939, které předcházely vypuknutí Druhé světové války. A dodával: „Válka z roku 1939 - velmi vzdálená od teze, že byla vyprovokována - byla nehodou, výsledkem chybných diplomatických kroků na obou stranách.“ Se svou provokativní studií z roku 1961 („Příčiny Druhé světové války“), kterou napadl téměř všechny dosavadní teze o vypuknutí doposud nejrozsáhlejšího mezinárodního konfliktu všech dob, vzbudil ve své vlasti vlnu diskusí a v tehdejší západní zóně Německa v očích tamních oficiálních sdělovacích prostředků pohoršení a odmítání. Ve své práci totiž Taylor výrazně obvinil západní mocnosti ze spoluviny na rozpoutání války a na druhé straně zprostil Adolfa Hitlera paušální viny. Se svými provokativními tezemi zveřejněné v knize - uvažme přeci jen, že teprve pouhých 15 let po skončení války - tento britský historik, docent pro soudobé dějiny na Magdalen College při univerzitě v Oxfordu, „vyděsil cech historiků jako žádná jiná kniha v roce 1961“, jak to formuloval týdeník Der Spiegel v listopadu stejného roku. Paradoxní na tom všem bylo, že tato odvážná práce o Hitlerovi pocházela navíc od muže, jenž byl všeobecně považován za nejvíce protiněmecky orientovaného britského historika. Tento přesvědčený britský pacifista brzy získal pověst „nejvíce bezstarostného Hitlerova apologeta po pádu Třetí říše“.

Program, který navždy změnil Německo i svět

Nakladatelství guidemedia etc vydalo program NSDAP s podrobným dobovým výkladovým textem
Lukáš Beer 

V konfrontaci se situací, kdy sedmdesát let po skončení 2. světové války nalézáme v publikaci reprezentativního českého akademického historika kompletně smyšlený, až neuvěřitelně diletantsky převzatý český „padělek“ citátu z nejvýznamnější práce stranického ideologa NSDAP Alfreda Rosenberga s názvem „Mýtus 20. století“, si budeme moci na otázku, proč je dnes přínosné přicházet na knižní trh s  autentickým a redakčně nekomentovaným českým vydáním pětadvacetibodového programu německé nacionálněsocialistické strany, zodpovědět přeci jenom poněkud snadněji. Jak se v tomto konkrétním případě ukázalo, může mít nekomentované přetištění autentického historického dokumentu nakonec i vyšší odbornou hodnotu nežli odborníkem komentovaná, ať už diletantstvím či nevědeckými úmysly zmanipulovaná práce. Falsifikát Rosenbergova citátu z padělatelské dílny historika Jana B. Uhlíře je případem nejen výjimečně křiklavým, nýbrž, a to především, příkladem varovným.

Krvavé země

"Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem". Úvahy nad stejnojmennou knihou Timothy Snydera
Franz Choholatý Gröger 

Nijak mne nepřekvapilo, že zájem českého čtenáře o knihu Krvavé země nebyl příliš velký. Ten jako by měl již dost příběhů o masovém vraždění vyvolávajících nepříjemný pocit hrůzy. Je zde ještě jeden důvod, bylo vytvořeno jakési platné schéma či dogma, od něhož není dobré se odchylovat. Je jím schéma, do kterého vše zapadá a jehož středem je holocaust a Hitler. Zde leží ono absolutní zlo vše co je mimo tento střed má podobu relativního zla. Bohudík schéma knihy Krvavé země je poněkud jiné. Americký historik Timothy Snyder, terý vede Katedru dějin střední a východní Evropy v Yale, se pustil do hory archiválií a absolvoval množství rozhorů s pamětníky, aby odhalil záměrně skrytá tajemství doby. Vytvořil tak dílo značné kvality přesně časově a dobově vymezené.

Prostorově je to území mezi východní německou hranicí a linií nejzazšího postupu wehrmachtu na území Sovětského svazu. Jde o území, kde po roce 1918 vznikl na odtržených územích tři říší - Německého císařství, rakousko-uherského císařství a ruského carství - polský stát. Na území rozpadlého ruského carství pak tři baltské státy. Dále toto území tvoří Běloruská SSR, Ukrajinská SSR a západní část Ruské SFSR. To jsou ony zkrvavené země – bloodlands. Území, kde se odehrála největší demografická a humanitní katastrofa, jakou kdy člověk ve svých dějinách způsobil. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde zásluhou politiky Stalina a Hitlera zahynulo čtrnáct milionů lidí. Oblast tvoří dnes západní okraj Ruské federace počínaje Sakt-Petěrbugem, většinu Polska (mimo území přiřknuté Polsku v roce 1945), baltské státy, Bělorusko a Ukrajina.

Jak čeští historici lžou - Historie.cs

Tomáš Krystlík 

Názorně to lze předvést na jednom listopadovém dílu pořadu České televize Historie.cs o Češích ve Wehrmachtu (zde).

První ukázka mezi 4:09 - 5:12: Pan Franišek Emmert tvrdí, že podle Generalplanu Ost se měla polovina Čechů vystěhovat na východ, druhá poněmčit.

Komentář: Pan František Emmert zřejmě neví, o čem mluví. Generalplan Ost je uměle vytvořený soubor šesti dokumentů, z nichž dva se nedochovaly a neví se, co v nich přesně bylo, jen jeden z nich nese název Generalplan Ost. Týkají se vystěhovávání židovského a polského obyvatelstva z Povartí, Západního Pruska (Svobodné město Gdaňsk a polský koridor), z Generálního Gouvernementu na východ, ne však českého obyvatelstva. Dokument s názvem Generalplan Ost popisuje 39 sídelních oblastí v západní části SSSR včetně jejich správní organizace pro až 5,65 mil. přesídlenců.Vystěhovávání Čechů se Generalplan Ost netýkal.

Rovný rovného si hledá - aneb Kvarteto českých top-němcobijců mezi sebou

Lukáš Beer 

Vím, že vážně se věnovat knižním výplodům autorské dvojice Jiří Krutina a Jiří Vacek se rovná mrhání drahocenného času a že si takovouto pozornost ani nezaslouží (nebýt naší aktuální kauzy, tak bychom tu dnes nad těmito knihami zřejmě jen velmi pobaveně mávli rukou). Nicméně chtěl jsem vyhovět prosbě přátel z Rakouska, zda bych se nemohl pokusit pro ně přeložit nějaké další zajímavé pasáže z oněch novějších knih němcobijské trilogie „Němci“, „Vraždění po německu“ a „Odhalená tvář Němců“, a tak jsem jim rád vyhověl. A aby z plodů mých knižních "rešerší" něco měli i čeští čtenáři, rád se s nimi podělím o ty nejlepší skvosty literatury čelící „dlouholeté pomlouvačné mediální kampani proti České republice a českému národu“. Kdybych si nebyl jist, že autoři svá slova neberou smrtelně vážně, dokázal bych umpřímně ocenit jejich geniální smysl pro humor, jímž se jakoby snaží parodovat typické zjevy českého pseudonacionalistického šovinismu, který nemá s opravdovým českým národním cítěním a sebevědomím pranic společného. Přesto doznávám, že i tak jsem se nad knížkou opět dlouho nezasmál.

Zaposlouchejme se tedy (slibuji, že již naposledy) do poznatků a závěrů Jiřího Vacka, který „mluví i ze své vlastní zkušenosti, kdy jako dítě prožil německý šestiletý teror, plánovitě řízenou podvýživu i trvalý strach o holý život“, a jeho co-autora Jiřího Krutiny. Tentokráte z jejich díla „Vraždění po německu“. Nepřehlédněte ale prosím ani ohlas Václava Vlka st. a militantního odbojáře Jiřího Jaroše Nickelliho, kteří si toto čtivo zakoupili, v závěru článku.

Když nestačí padělat zesnulý historik Tomáš Pasák, zasupluje český překladatel

Lukáš Beer 

V loňském roce vydalo pražské nakladatelství Argo český překlad zajímavého díla od spolupracovníka mnichovského institutu Collegium Carolinum, Reného Küppera. Jde o „politickou biografii sudetoněmeckého nacionálního socialisty“ Karla Hermanna Franka. Jedná se v mnoha směrech o zajímavé a z faktografického hlediska vskutku bohaté dílo, protože v něm najdeme řadu korektních citací pramenů, rozuměj citací z dobových dokumentů. Mnohé z nich čeští historikové patrně záměrně doposud přehlíželi - například týdenní hlášení spojovací kanceláře NSDAP o úspěších akcí českého Kuratoria pro výchovu mládeže. Citáty z těchto pramenů nikde v české literatuře nenalezneme - naopak, česká historiografie (zesnulí historikové Miloslav Moulis a Tomáš Pasák) odbývala svá krátká pojednání o činnosti Kuratoria a speciálně o veřejné akci „Den mládeže 1943“, která se v září zmíněného roku uskutečnila za široké a dobrovolné účasti české veřejnosti, asi dvěma citáty, ze kterých mělo vyjít, že Kuratorium tehdy sklidilo neúspěch a jeho vystoupení bylo blamáží. Tyto subjektivně vyselektované citáty pak byly nekriticky přebírány dalšími českými autory.

Vrchní ředitel sekce vzdělávání českého ministerstva školství vychvaluje štvavou knihu „Němci“

Lukáš Beer
Jiří Krutina, Jiří Vacek ve své nové knize: "Němci u nás povraždili víc Čechů než Židů. Zdůrazňování židovského utrpení je proněmeckou propagandou."

"Velmi si Vašich aktivit vážíme." (Jakub
Stárek, vchní ředitel sekce vzdělávání na MŠMT.)

Zda se jedná o slova skutečného uznání či o pouhou diplomaticky formulovanou odpověď na dopis s doporučením na své knižní tituly, který zaslali autoři Jiří Vacek a Jiří Krutina před dvěma roky českému ministerstvu školství, nechť posoudí každý sám. Náznaky odtažitosti v následujících řádcích však budeme hledat bezúspěšně: „Vážení pánové, děkujeme Vám za publikace ,Němci' a ,Vraždění po německu‘, jejichž jste autoři a které vydáváte vlastním nákladem. Velmi si Vašich aktivit vážíme, neboť Vaše knihy napomáhají zpřístupnit pravdivé historické události veřejnosti a jsou zejména pro současnou mladou generaci velmi potřebné. Vzhledem k tomu, že výše uvedené knihy jsou využitelné zejména ve výuce dějepisu, doporučujeme Vám kontaktovat profesní občanské sdružení - Asociaci učitelů dějepisu. (...) Kontakty na ASUD uvádíme v příloze.“ Autorem těchto pochvalných slov je Jakub Stárek (ODS), vrchní ředitel sekce vzdělávání na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Jeho jméno se minulý rok objevilo v některých médiích v souvislosti s podáním trestního oznámení na jeho osobu, protože se měl podle něj dopustit několika činů, jimiž způsobil škodu ministerstvu ve výši nejméně 320 tisíc korun, mj. předčasným proplacením faktury jím za zajímavých okolností favorizované firmě.

Třetí díl seriálu ČT České století aneb Kosatík i zde opět lže

Tomáš Krystlík

Scenário má na svědomí Pavel Kosatík, který se ve svých článcích a publikacích dosud relativně málo odchyloval od pravdy. V seriálu České století, jako by to chtěl dohnat.

Vezmeme-li výtky proti scénáři a režii popořádku, jak šly za sebou, jsou zaznamenáníhodné tyto poklesky.

Strankmüllerovy vulgární řeči, pak i koprolalické výrazy Františka Moravce při příležitosti víceméně oficiální kontrastují s jejich celkem snesitelnou obecnou češtinou při jejich následném soukromém popíjení sektu a kořalky sedíce na gauči. Řeč je i o výzvě k povstání 17. 09. 1939 v protektorátu, ke kterému dal povel Moravec na příkaz Beneše a které nikdo neuposlechl. Beneš ovšem v této souvislosti zmíněn není. Proč se neřekne ve filmu pravda, když už o tom hlavní postavy mluví?