Lukáš Beer
Vybavují se mi slova známého vídeňského židovského filosofa Karla Poppera. Při úvahách o tom, zda se má publikování názorů ideologie, která si ve 30. a 40. letech minulého století získala v podstatě celé Německo, všeobecně zakázat, nebo zda s ní lze po její vojenské porážce v roce 1945 alespoň do jisté míry racionálně polemizovat, Karel Popper usoudil: „Dokud na ně vyzrajeme racionálními argumenty a dokud je dokážeme pomocí veřejného mínění držet v určitých mezích, bylo by potlačování zajisté nanejvýš nerozumné.“ Dodejme, že ani třetí cesta – cesta falsifikace a dezinterpretace – není zajisté tou nejšťastnější. S dostatečným odstupem od konce světové války a díky možnostem svobodného vyjadřování názorů by ani česká společnost neměla mít žádné potíže se s dobovým programem nacionálněsocialistické strany racionálně a bez zbytečných emocí vypořádat. Specifickým znakem české společnosti je její ambivalentní vztah a shovívavost širokých českých vrstev vůči totalitnímu zřízení marxistického „reálného socialismu“. Nazírání Čechů na německý nacionální socialismus podléhá na druhou stranu určitým historickým zkušenostem nacionálně–šovinistického charakteru, které zamlžují zejména hospodářsko-sociální aspekty této ideologie. Český pohled na nacionální socialismus je velmi zúžený, nehledě na to, že často i velmi pokřivený.
Dalo by se na druhou stranu namítat, že doslovné znění jednotlivých pětadvaceti bodů neměnného programu Hitlerovy politické strany, prezentovaného v roce 1920, si dnes každý Čech hravě může najít na Wikipedii sám, navíc zadarmo, hned a z pohodlí domova. Při této četbě programových hesel však čtenář nejpozději během seznamování se se zněním prvního nebo druhého bodu narazí na potíže s bližší interpretací takového pojmu, jakým může být hned na začátku například označení „Velké Německo“. Co se pod ním vlastně rozumělo? Zásadnejší nejistoty vznikají dále při seznamování se s programovými zásadami v oblasti hospodářského a sociálního života. Co si lze například konkrétně představit pod jedenáctým bodem programu, který požadoval „zrušení bezpracných příjmů, získaných bez vynaložení úsilí, tj. odstranění úrokové poroby“? Nebo jakou podobu mělo mít praktické provedení kupříkladu takového čtrnáctého požadavku: „Požadujeme rozdělení zisků velkopodniků“?
V neposlední řadě zústává pak ještě neutichající potřeba dnešních generací selským rozumem pochopit fenomén nepopíratelné fascinace pro Hitlerovu politiku ze strany širokých vrstev tehdejší populace, a to jak z racionálního, tak i z ryze emocionálního hlediska. To bylo v uplynulých destiletích v německojazyčném prostředí předmětem nejrůznějších analýz a studií odborníků. Česká historiografie má však v tomto směru stále ještě co dohánět.
Byl to politolog Jürgen Falter, který v roce 1991 ve své studii „Hitlerovi voliči“ definitivně zprovodil ze světa mnoho mylných představ o tom, co pomohlo Adolfu Hitlerovi dostat se roku 1933 k moci. Práce tohoto badatele je mezi německými historiky dnes považována za „klasiku“ svého druhu. Profesor Falter, německému televiznímu publiku známý svými analýzami volebních proudů při aktuálních parlamentních volbách, relativizoval také domněnku, že k NSDAP přeběhlo mnoho voličů komunistické strany a že zejména německá mládež byla získána jejími myšlenkami a jejím programem. Protože NSDAP obdržela své hlasy od všech vrstev německé společnosti a ze všech politických kruhů, byla tato strana podle Faltera vůbec „první, skutečně lidovou stranou“. S tímto pojmem – lidová strana – se od 19. století spojoval nárok nehovořit pouze za určité vymezené zájmové skupiny, nýbrž za celý lid.
Hlavním předpokladem pro volební úspěch NSDAP bylo tedy její otevření se všem vrstvám německé společnosti, a to i náboženským a profesním. Už v roce 1928 Adolf Hitler prohlásil, že jeho politická strana „není žádným hnutím nějaké určité třídy nebo nějakého určitého stavu nebo nějaké profese, nýbrž je ve nejvyšším smyslu slova německou lidovou stranou. Chce zachytit všechny vrtstvy národa a přitom zahrnout všechny skupiny povolání, chce se dostat ke každému Němci, který má dobrou vůli sloužit svému lidu a který chce se svým lidem žít a pokrevně ke svému lidu náležet.“ To bylo pro dosavadní vnitřní politiku Výmarské republiky bezesporu něčím novým. Tehdy se politické strany orientovaly ještě mnohem více podle existujících společensko-sociálních hranic mezi jednotlivými „třídami“, stavy, konfesemi a profesemi, než jsme na to zvyklí dnes v našem „demokratickém parlamentarismu“.
Co vlastně Němce na nacionálněsocialistckých cílech a na jejich politickém programu nejvíce fascinovalo? Před třiceti lety vznikl ve spolupráci novináře a spisovatele Wolfganga Venohra a Michaela Vogta zajímavý dvouhodinový filmový dokument. Před kamerou se tehdy ocitlo 56 dobových pamětníků, kteří v roce 1933 odevzdali svůj hlas NSDAP a o pět let později, v březnu 1938, hlasovali pro přivtělení Rakouska k Říši. Autoři tohoto dokumentárního snímku z roku 1983 provedli zároveň reprezentativní anketu mezi 600 bývalými voliči NSDAP. Cílem bylo zjistit, která stránka politiky Adolfa Hitlera je vlastně nejvíce oslovila, co jim bylo na jeho politických cílech nejvíce sympatické. Největší podíl oněch dotazovaných – 29,7 procent – volil tehdy NSDAP proto, že si od této politické síly sliboval prosazení politiky „práce a chleba“, tj. zajištění práce a sociálního vzestupu v zemi. A ještě větší podíl z nich – 35,1 procent – vypověděl, že pět let po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1938 to byl hlavní důvod, proč by Hitlerovi dali hlas znovu. Naplnil totiž jejich očekávání a splnil dle jejich usouzení učiněné sliby. Dále 20,5 % dotazovaných uvedlo, že jejich hlavním motivem pro volbu nacionálních socialistů v čele s Adolfem Hitlerem byl nešvar chaosu politických stran. Nespravedlnost Versailleského diktátu uvádělo 17,6 % bývalých voličů NSDAP z roku 1933 jako hlavní motiv svého hlasovacího rozhodnutí v anketě. A dokonce 34,5% těchto lidí uvedlo, že v roce 1938 podporovali tuto stranu především z toho důvodu, že nacionálním socialistům se během krátké doby úspěšně podařilo tyto křivdy z Versailles odstranit. Adolf Hitler dosáhl ani ne za pět let svého působení revize Versailleského diktátu, což se 22 předchozím vládám Výmarské republiky za 14 let působení nezdařilo.
Z předchozího je tedy více než zřejmé, že sociální a hospodářské otázky nacionálněsocialistického programu (ať už ve formě formulovaných 25 bodů nebo i přímo zastávanými politickými postoji) oslovily široké vrstvy národa bez ohledu na jejich individuální sociální původ.
Je pak otázkou dílčích úvah, do jaké míry samotná formulace programu vytvářela vliv na utváření veřejného mínění, například i ve volebním období. Je nesporné, že mnohem vyšší pozornost budily projevy a masová shromáždění organizované vedoucími činiteli NSDAP nežli znalost a rozšířenost samotného bodového stranického programu. Stejně tak hrálo při utváření veřejného mínění primární úlohu tiskové zpravodajství.
Dodnes nebylo a zřejmě již nikdy nebude zcela vyjasněno, kdo všechno se podílel na formulacích obsažených v pětadvacetobodovém programu NSDAP, a proto není jisté, jaký podíl měl na jeho tvorbě sám jeho „oficiální autor“ Gottfried Feder. Každopádně požadavek na „zlomení úrokového otroctví“ má bezesporu svůj původ v jeho Manifestu ke zlomenení úrokového otroctví peněz, zveřejněném v roce 1919. Protože byl tento bod mezi členy strany všeobecně velmi dobře znám a automaticky předpokládán, vystačil si bodový program NSDAP z roku 1920 pouze s relativně skromnou, nekonkrétní formulací. Ve svém komentovaném vydání stranického programu zveřejněném v roce 1927 prezentoval Feder svůj ideologický podíl na něm jako středobod celého programu vůbec. Ten dokonce označil za „srdcovou součást nacionálního socialismu“, za „ocelovou osu, kolem které se všechno točí“. Feder měl dokonce v jednom z dopisů adresovaných Adolfu Hitlerovi přímo psát o tom, že program „byl schválen Vámi (Hitlerem) a formulován mnou“.
Lze konstatovat, že pro část členstva byly nejkontroverznějšími částmi programu formulace obsažené v bodech 11. až 18. zabývající se hospodářskými a sociálněpolitickými otázkami. V roce 1926 došlo vnitrostranicky ke sporům s „levicovým“ křídlem strany soustředěném kolem bratrů Strasserů, který byl rozhodnut ve prospěch linie Adolfa Hitlera. Následovně byl program prohlášen za „neměnitelný“. A aby se zdůraznilo a vyjasnilo, že hospodářský koncept NSDAP není ani „protikapitalistický“ ani „marxisticko socialistický“, bylo do programu strany roku 1928 zapojeno ještě výkladové prohlášení, že „oproti vylhaným výkladům ze strany našich protivníků ... NSDAP setrvává na půdě soukromého vlastnictví“.
To, že s našimi penězi něco nesedí, je zřejmě už prastarý poznatek lidstva. Také Gottfried Feder dospěl v první polovině 20. století k tomuto poznatku. Především se mu úrok jevil jako mechanismus bezpracného obohacování sotva slučitelný se skutečnou sociální spravedlností. Dokonce také už v západních náboženstvích nalezneme více či méně ostré odmítání instrumentu úroků. Kanonický zákaz úroku u katolické církve přetrval až do pozdního středověku. Martin Luther už tehdy úročení kritizoval. Ale už i Aristoteles se vyslovoval proti onomu zvláštnímu procesu, kdy se z peněz „bez výkonu“ jakoby z ničeho rodily nové peníze. Také Gottfried Feder, jeden z nejvýznamnějších programových tvůrců ideologie nacionálního socialismu, spatřoval v úroku rozhodující základní zlo. „Zlomení úrokového dědictví“ představovalo v jeho očích jádro a základní předpoklad úspěšného a spravedlivého uspořádání nových hospodářských a sociálních poměrů. Tomuto Gottfriedu Federovi a jeho nezlomné vůli definitivně zúčtovat s „úrokovým otroctvím“ přineslo NSDAP velkou část hlasů a sympatizantů, neboť lidé seznali, že Federovy teze by mohly znamenat východisko ze obludného otrockého spletence peněžního systému.
Co vlastně Feder rozuměl svým pojmem „úrokové otroctví“, osvětluje detailně on sám právě v publikaci vydané nakladatelstvím guidemedia etc. Je tím podle něj stav národů, které se nacházejí pod vládou peněz či úroků mezinárodní finanční elity: „V úrokovém otroctví se nalézá sedlák, který – aby ufinancoval svůj podnik – si musí brát půjčky, jež jsou úročeny tak vysoko, že úroky požerou téměř veškerý výnos z jeho práce, nebo ten, který nadělal či musí dělat dluhy a který za sebou musí táhnout dluhy z hypoték jako olověnou kouli na noze. V úrokovém otroctví se nalézá dělník, který v továrnách a dílnách vyrábí hodnoty za mrzký peníz, zatímco akcionář – bez práce a námahy – pobírá úroky, tantiémy a dividendy. V úrokovém otroctví se nalézá celá řemeslná střední třída, která dnes musí v podstatě pracovat pouze na úročení svých bankovních půjček. V úrokovém otroctví se nalézají všichni ti, kteří na svůj chléb musí vydělávat svojí duševní nebo tělesnou prací, zatímco naproti nim stojí početně malá kasta lidí, kteří – bez práce a námahy – pobírají obrovské příjmy ze svých úrokových, bankovních a burzovních zisků. Zde bychom neradi mysleli na malé rentiéry a střadatele – ti sice také vděčí resp. vděčili za své úrokové příjmy od základu špatné instituci – avšak těm byly po část jejich života dvojnásobné až stonásobné částky jejich malých úroků odebírány, sebrány daněmi nebo jinak odnímány, takže je možné jim ve stáří lehce vyplácet část jim dříve odpíraných výnosů z jejich práce – z čehož bude profitovat i značně velká masa těch, kteří se dnešního úrokového kapitalistického systému zdánlivě zastávají."
Aktuální české vydání Federem komentovaného programu NSDAP tedy nepředstavuje nějaké heslovité vyjmenování částečně všeobecně vyznívajících frází o cílech této politické strany. Dočteme se zde totiž také konkrétní závěry o vztahu práce a peněz: „Národ dostává ve všech svých profesních stavech ochutnat úrokový bič, každé společenské třídě sedí za krkem výběrčí daní – ale kdo se odváží postavit proti všemocnosti bankovního a burzovního kapitálu? Ona všemocnost půjčkového kapitálu se ukazuje v tom, že – oproti všem ostatním pozemským zkušenostem – roste do jisté míry sama od sebe bez námahy a práce jen prostřednictvím úroků, dividend a rent, a takto se stává stále větší a mohutnější. Ďábelská podstata lži vítězí nad podstatou pořádku tvořivé práce.“
Gottfried Feder se ve věku čtyřiceti let zúčastnil státního pokusu o převrat v roce 1923 a nezávisle na tom byl až do roku 1936 poslancem Říšského sněmu. Vydáním spisu „Program NSDAP a jeho světonázorové podstaty“ (Das Programm der NSDAP und seine weltanschaulichen Grundlagen) se Feder stal vedoucím teoretikem hospodářské politiky strany a stal se jejím hospodářsko-politickým mluvčím. V roce 1931 se stal předsedou hospodářské rady NSDAP a ve stejném roce vzniká jím nově vytvořený, bohatě okomentovaný program. Po převzetí moci nacionálními socialisty však jeho určující kompetence v hospodářské politice Říše ustupuje spíše do pozadí.
Může být doslovné vydání programu NSDAP s původním doprovodným komentářem kontroverzním počinem, a nebo bychom se spíše měli podivovat nad tím, že něco podobného nebylo na knižním trhu zrealizováno již mnohem dříve? Otázky, které vnímavý jedinec 21. století jistě nechce nechat bez odpovědi, zvláště pak v současné době, kdy je celý západní svět s až děsivou podobností konfrontován s jevy, nad kterými si lámal hlavu inženýr Gottfried Feder již téměř před sto lety. Podezřelá shoda náhod, jež nejednomu současníkovi vyžene studený pot do čela.
Knihu lze zakoupit v e-shopu nakladatelství guidemedia etc.
Gottfried Feder: Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Nakladatel guidemedia etc. Rok vydání 2013. ISBN 978-80-905310-5-5. Vazba brožovaná. Počet stran 112. Rozměry 135x205.
