18. února 1945 se Pražané rozloučili s českými oběťmi amerického bombardování

Ve stínu hotového pekla, které zažilo civilní obyvatelstvo a uprchlíci v saských Drážďanech 13. února 1945 pod náporem spojeneckého leteckého teroru, by se mohlo jevit jako nemístné nebo i cynické, když dnes připomeneme, jaké materiální a lidské ztráty přinesl americký letecký útok na Prahu o den později. Dne 14. února 1945 krátce po poledni poznali poprvé v životě i Pražané v menším měřítku hrůzy, o kterých doposud slyšeli pouze z vyprávění Čechů pobývajících v bombardovaných německých městech, vystavených spojeneckým náletům již od roku 1943. Nejeden Čech, který byl očitým svědkem šíleností napáchaných na civilním obyvatelstvu kobercovým bombardováním měst přímo v Německu, v duchu proklínal angloamerické letce. Jak potvrzuje řada pamětníků, tak Češi, kteří si něco podobného vychutnali v německých městech na vlastní kůži, neměli pro toto masové vraždění civilistů pochopení. I v onen osudový den náletu na Prahu byla velká část pražských hasičů odvolána do Drážďan na záchranné práce, kde byli přímými svědky celého utrpení tamějších občanů. Bohužel nikdo z českých hasičů si v té chvíli nepřipouštěl, že by bomby mohly zakrátko padat i na Prahu. Byly tu sice ještě vzpomínky na první americký nálet z listopadu 1944, ten však po sobě nezanechal tak výrazné stopy jako nálet, který Prahu teprve čekal. Obyvatelé hlavního města Protektorátu tak až na samém sklonku války pocítili, jak ošidný je vojenský termín „collateral damage“, považující ztráty způsobené civilnímu obyvatelstvu armádními akcemi za „přidružené škody".

Co ale opravdovým cynismem je, s jakou chladnokrevností a samozřejmostí někteří lidé v dnešní době obhajují americký letecký útok na Prahu jako pouhý omyl amerických letců, protože vražděni měli být koneckonců lidé v Drážďanech a ne v Praze, kterou si Američané údajně se saskou metropolí spletli. Na základě kolektivní viny, která je však z hlediska mezinárodního práva nepřijatelná, má být ospravedlňován zločin proti lidskosti, spáchaný kobercovými nálety na německá města. Připomeňme jen, že Anglie a Francie před pozdějšími kodifikacemi obdobných mezinárodní pravidel a smluv použily již v roce 1915 v souvislosti s genocidou proti Arménům termínu zločin proti lidskosti a že haagská konvence z roku 1907 zapovídá necivilizované jednání vůči civilistům. A tak nelze nepříjemnost mezinárodního práva v případě leteckých útoků na Drážďany ospravedlnit tím, že „Němci byli agresory“. A tím hůře ospravedlňovat vraždění Pražanů záměnou teroristických leteckých cílů…

Nad Drážďanami se v nočních hodinách 13. února 1945 objevily nejdřív stovky britských halifaxů a lancasterů, ve druhé vlně je pak podpořily další stovky amerických létajících pevností B-17. Během pár hodin srovnaly centrum města se zemí, někdejší „Florencii na Labi“ proměnily fosforovými bombami v ohnivou pec viditelnou na desítky kilometrů. Zář byla vidět i v Protektorátu. Nad městy se rozkvílely sirény a rozhlas obyvatelstvo varoval tradiční informací, že se nad říšským územím nachází „velké skupiny bombardovacích svazů“. Následující den se situace opakovala, Drážďany zažívaly závěrečnou, třetí vlnu leteckého úderu. Když se několik desítek bombardérů B-17 objevilo i nad Prahou, řada obyvatel prý místo do krytů zamířila do ulic a pozorovala malé stříbrné body na obloze, za kterými se táhly dlouhé kondenzační čáry. Pak se ale z trupů letadel odloupla spousta malých teček.

62 amerických bombardérů se 14. února 1945 kolem poledne blížilo ze západu k českému hlavnímu městu. Spouštění pum začalo na levém pobřeží Vltavy ve Smíchově, táhlo se podél tehdejšího Mozartova mostu až k Novému Městu a zasáhlo až ke čtvrti Vinohrady. Nebyl zasáhnut jediný vojenský objekt a ani jediná továrna. Dokonce i nádraží v centru zůstala uchráněna, terčem pum se staly čistě obytné čtvrti. Odnesla to zejména oblast okolo Karlova náměstí. Vyhořel Emauzský klášter, byly zasáhnuty nemocnice, školy, divadlo ve Vinohradech, jedna synagoga, několik kostelů a obytných bloků. Během pouhých pěti minut, mezi 12.35 a 12.40 hod, bylo na město svrženo 62 letouny Boeing B-17 Flying Fortress 152,2 tun pum. Zcela zničeno bylo 93 domů, dalších 190 těžce a 1.500 lehce poškozeno.
Ztráty na životech byly obrovské především v souvislosti s tím, že šlo vlastně o nálet tzv. malou tonáží a nešlo o žádný masový nálet. Na vině relativně vysokých ztrát na životech je také skutečnost, že Pražané se oddávali poněkud iracionální víře, že Praha je pro bombardování zapovězené město. Z toho je vyléčil právě 14. únor. Pražané byli už v minulých měsících, týdnech a dnech znervózňováni častými leteckými poplachy, ale ty je pouze zahnaly do sklepů a nikdy se nic vážného nedělo. Takže i toho 14. února žili v omylu, že prostě na Prahu žádná puma nespadne. Proto byly ty ztráty naprosto neúměrné té svržené tonáži. Krátce po náletu se napočítalo 413 mrtvých a 1.455 zraněných osob. Dalších 88 osob bylo nezvěstných. Po válce se ta čísla upřesnila na 701 mrtvých a 1.184 zraněných osob. Některé zdroje uvádějí dokonce až 1.400-1.500 mrtvých.
Následující otázka přitom strašila v hlavě i „odbojářům“, pro které byly americké bombardéry jedním ze symbolů vyhlížené svobody: proč vlastně útočily na Prahu, navíc na čtvrti, kde nebyly žádné strategické cíle, ale činžáky?..
Deník Národní politika komentoval tehdy nálet následovně: „Angloameričtí terorističtí letci bombardovali v poledne některé čtvrti města Prahy a způsobili civilnímu obyvatelstvu značné ztráty. Teroristický ráz tohoto útoku je vidět jasně z toho, že byly zasaženy výlučně jen obytné čtvrti. Kromě četných činžovních domů bylo z části zasaženo těžce také několik nemocnic, klinik pro ženy, a dětských nemocnic, jakož i stavby kulturně cenné. Mezi zasaženými kulturními památkami je Emauzský klášter, Faustův dům a bývalá jezuitská kolej u sv. Ignáce. Poškozena byla i činohra Národního divadla na Královských Vinohradech. Skladiště kulis Národního divadla vyhořelo úplně.“

Den po náletu zaznělo z pražského rozhlasu: „Včera jsme plně pochopili význam slova teror. Pochopili jsme a prožili. My, kteří jsme nikdy nechtěli uvěřit, že by se tato hrůza a takové neštěstí mohlo snésti i na nás. V Praze ještě nevyhasly požáry, ještě se valí dým z obytných domů, ze škol, z kostelů i z nemocnic. Ještě jsme nedostali z trosek své mrtvé. Děti, ženy. Ještě jsme ani neporozuměli. Zřícené domy v ulicích Prahy hrozí ohořelými trámy. Hromady trosek, skla, zničeného majetku, krev, to je jen několik slov o jedné pražské čtvrti. Nebudu ji jmenovat, právě tak to vypadá i v ostatních. Lidé, kterým zbylo jen to, co měli na sobě, chodí okolo zřícených domů, ve kterých ztratili všechno. Většina z nás má přece jen to, co je doma. Nábytek, peřiny, šaty. A velmi mnoho lidí pomáhá horečně členům pomocných služeb v odstraňování trosek ve smutném očekávání, že náhle spatří v prachu a změti ohořelých trámů mrtvé tělo svého dítěte, ženy nebo matky.“
Na záchranných a úklidových akcích se výrazně podíleli příslušníci protektorátního vládního vojska. Mnozí občané měli z pochopitelných důvodů bezprostředně po náletu obavy o život svých blízkých. Existovala cesta, jak o sobě lidé dávali svým blízkým co nejrychleji vědět, že jsou na živu. Podle zavedené praxe v Říši bylo možno i v Protektorátu dát příbuzným téměř okamžitě najevo, že pisatel přežil nálet. Jednalo se o tzv. „Eilnachricht – spěšnou zprávu“, což byl něco jako korespondenční lístek, na jehož druhé straně stálo velkým písmem „Lebenszeichen von…. – Jsem na živu…“ a pisatel jenom doplnil své jméno.

Smuteční slavnosti za oběti bombardování ze 14. 2. 1945 se konaly odděleně. S německými Pražany proběhlo symbolické rozloučení na Mozartově náměstí (nyní náměstí Jana Palacha). Rozloučení s českými oběťmi bombardování se konalo 18. 2. 1945 na Říšském náměstí (nyní náměstí Míru) ve Vinohradech a organizovalo jej Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (na fotografii). Zároveň byla vypsaná peněžní sbírka pro přeživší postižené bombardováním. Prezident Emil Hácha věnoval 1 milion, předseda vlády Bienert půl milionu a Emanuel Moravec 180 tisíc korun. Přispíval tehdy prakticky každý.

Na smuteční slavnosti za oběti náletu odsoudil předseda poslední protektorátní vlády Richard Bienert útok jako teroristický a využil příležitosti k proklamaci loajality k Říši: "Předmětem útoku naprosto nebyly podniky a zařízení důležité pro válku. Naopak je zřejmé, že účel útoku je jen a jen teroristický. Vždyť byli jsme dokonce svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje, zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho dosavadním loajálním postojem k Říši. České obyvatelstvo pražské i celého Protektorátu odsuzuje tento způsob boje a půjde tím věrnější cestou, kterou mu kdysi vytýčil jeho státní prezident."

Pražský primátor Dr. Alois Říha před shromážděnými Pražany nehovořil pouze o ztrátách na lidských životech: „Praha, básníky opěvované město, obdivována cizinci, a také Američany a Angličany, královská Praha, jejíž tisícileté dějiny zná celý kulturní svět, skrývá svou tvář ve smutku. Město, které bylo vystavěno nesčetnými generacemi, které patří k nejkrásnějším městům světa, bylo těžce zasaženo.“
Únorový nálet roku 1945 nebyl první ani poslední, který české hlavní město za druhé světové války zažilo. Další, tentokrát přiznané už jako plánované bombardování, Prahu zasáhlo 25. března 1945.