Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna

Část 1.: Kdo je Radim Raýman? 
Karel Veliký 

Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. 
(Foto: archiv autora)

Kdo je Radim Raýman? Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české radikální pravice. Narodil se roku 1902 do rodiny významného vědce Bohuslava Raýmana jako nejmladší ze tří synů tohoto vynikajícího chemika. [1] Po střední škole Radim nastoupil do rakouské námořní akademie, kde dosáhl důstojnické hodnosti, po návratu vystudoval medicínu, nějaký čas strávil jako „lodní lékař pro tropické cesty“ na zaoceánském parníku, v roce 1932 se oženil a stal se „okresním lékařem v Praze“. [2] O prožitcích, které ho v mládí formovaly, napíše v předmluvě ke své knize Relativita a revoluce (1940):

Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných. 

Československé legie první světové války

Tomáš Krystlík

Příjezd legionářů na území nově vzniklého čsl. státu v srpnu 1919. 
Foto: archiv L. Beera

Existenci samostatného československého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v posledních týdnech války, britská vláda uznala Čechoslováky za „bojující spojenecký národ“ 9. 8. 1918, ale její prohlášení ještě neobsahovalo jedinou zmínku o nezávislém československém státě. To napravila americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve šest týdnů před vznikem ČSR!), kde nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých za vládu dosud neexistujícího státu [Zeman].

Definice árijského původu dle tzv. Ahnenpassu

V tomto úředním dokladu byla i doslovná zmínka o Češích jako o Árijcích
Rád bych Vás v souvislosti s posledním článkem České děti na převýchovu do českých rodin? upozornil na to, že v Německu existoval tzv. Ahnenpass, ve kterém bylo definováno, co se rozumí pod pojmem "árijský původ". Mezi jinými se zde uvádí, že Čechy je třeba považovat za Árijce“, píše ve svém čtenářském mailu pan František Pilous a dále upřesňuje: „Vzhledem k pozdějším událostem a názorům některých lidí v dnešním Německu se může zdát pikantní, že jako další příklad jsou uvedeni Poláci. Ahnenpass se zmiňuje i o Cikánech, které naopak mezi Árijce neřadí. Všimnul jsem si, že toto téma bylo na Našem směru již několikrát dotčeno. Znění komentáře z Ahnenpassu samozřejmě přikládám v příloze (ve dvou verzích).“

„Od Baltu až po Jadran!“

Související texty: Československé snahy o územní zisky - Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen - Memoranda československé vlády na mírové konferenci v Paříži 1919-1920
V horkých letních dnech roku 1945 požadovaly některé horké české hlavy rozsáhlé hraniční revize na úkor Rakouska
Lukáš Beer

Čeští revizionisté požadovali v roce 1945 při-
pojení rakouského města Gmünd k ČSR.

Revoluční nálada v prvních měsících po ukončení 2. světové války dodávala nebývalé sebevědomí a opovážlivost některým Čechům, kteří se celou duší vcítili do náhlé pokvětnové metamorfózy českého národa v „národ vítězný“. Je dnes málo známým faktem, že ihned po ukončení války se vyskytly revizionistické snahy o nové hraniční uspořádání nového státu, který měl od nynějška patřit už pouze Čechům a Slovákům – a pokud možno ještě ve větším územním rozsahu než tomu bylo za první mnohonárodnostní republiky. O revizionistických snahách svědčí dodnes dokumenty uložené v rakouském ministerstvu zahraničí. Tehdejší šéf rakouských spolkových drah (ÖBB), Ernst Kaan, psal 24. července 1945 ministerstvu zahraničí znepokojující správy: „Měla se vyskytnout vyjádření československých funkcionářů z Českých Velenic (dříve město Gmünd, městská část III), podle nichž si ČSR nevystačí s územím kolem gmündské továrny, nýbrž je také nárokováno město Gmünd (městská část I a II), které dosud zůstalo rakouské.“ Rakouské město Gmünd bylo ale pouze jakýmsi předkrmem na jídelníčku tehdejších českých revizionistů. Jak je známo, po první světové válce snili Masaryk a Beneš o jakési Velkočeské říši - k ní měl územně patřit i slovanský koridor mezi Československem a Jugoslávií. Tyto odvážné plány však po roce 1918 nebyly naplněny. V roce 1945 nastala nová příležitost – český národ byl prezentován jako vítězný národ druhé světové války a naskytla se tedy nová ideální příležitost na dožadování se hraničních korektur. Odgermanizování nového československého státu a vyhnání Němců ze země, jak si jej představoval Beneš, bylo někomu příliš málo.

Diskuse: Proč neplatí stejný metr?

Reakce čtenáře na článek o historii maďarsko-slovenských vztahů
Redakce obdržela reakci čtenáře A. K. (celé jméno redakci známo) na starší článek Franze Chocholatého Grögera. Čtenář cituje z původního textu a pod ním uvádí své výhrady.

Nesmrtelnost

Michael Winkler

Když je řeč o reinkarnaci, tak se skoro vždy jedná o různá náboženství Dálného východu. Budhismus, hinduismus, lámaismus, taoismus, nikoli však komunismus či revmatismus. Zde smíte žít dokud nezemřete a po jisté chvíli to jde zase celé odznova. Obzvláštní pech máte jako dalajláma, to se totiž nezastavíte. Jen co zemřete, začnou hordy mnichů pátrat po Vaší další inkarnaci a Vy smíte opět dělat dalšího Dalajlámu.

Jak si Češi na úkor jiných přivlastňovali území

Tomáš Krystlík
Čeština si na rozdíl od jiných jazyků nevytvořila slovní pojmy pro veškeré usedlé obyvatelstvo českých zemí bez ohledu na jazyk: böhmisch, bohême (zemsky) versus tschechisch, tchèque (jazykově); zná pro obé pouze pojem jediný - český. Obdobně je Böhme Čech v zemském smyslu bez ohledu na jazyk, kdežto Tscheche je Čech ve smyslu jazykovém. Státní hledisko se sice uplatnit dá, ale nevede k žádoucímu rozlišení, protože podle něj byli Germáni v Království českém ze státního hlediska Češi a současně veškeří usedlí obyvatelé Království českého byli v rámci Svaté říše římské národa německého zase Němci. Ještě za 1. světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Království české Čech. Tento název se nedá do češtiny přeložit jinak než zdlouhavým opisem a zdá se být na první pohled nesmyslný.

Das „Graseln“ mit tschechischen Freunden hat mir mehr getaugt als echte Schießübungen mit Luftgewehr

Ein Interview mit dem Brünner Zeitzeugen Hugo Fritsch
Verweis: Tschechischer Text - Český text
Lukas Beer

Der Brünner Zeitzeuge Hugo Fritsch erschien in den Jahren 1943-1944 regel-
mäßig in diesem Haus in der Talgasse 65 zu seinem Dienst als kleiner Pimpf.
1902 ließ dieses Haus die studentische Verbindung "Moravia" erbauen und
selbst im neuen tschechoslowakischen Staat beherbergte das "Moraven-
haus" eine gleichnamige beliebte Gastwirtschaft.

Während der Arbeiten an einem neuen Teil unserer Serie über das Kuratorium für die Jugenderziehung in Böhmen und Mähren (eine 1942 im Protektorat Böhmen und Mähren gegründete und staatlich organisierte Jugendorganisation, die ganz nach dem Vorbild der deutschen HJ im Sinne der nationalsozialistischen Ideologie junge heranwachsende Tschechen zum Reichsgedanken (um)erziehen wollte) kam ich auch auf jenes Ereignis zurück, wo im März 1944 nach Brünn, in die mährische Landeshauptstadt, eine mehrtägige Tagung der Bezirksbeauftragten des tschechischen Kuratoriums für die Jugenderziehung berufen wurde. Neben den eigentlichen Beratungen und reichhaltiger kultureller Umrahmung der Kuratorium-Tagung standen naturgemäß auch etliche öffentliche Auftritte, wie etwa Aufmärsche uniformierter Kuratorium-Funktionäre durch die Innenstadt oder etwa Kundgebungen für die tschechische Öffentlichkeit, auf dem Programm. Aber auch ein offizieller Besuch einer ganzen uniformierten Kuratorium-Abordnung in einem Lehrlingsheim der Hitler-Jugend in der Talgasse zählte zur offiziellen Zeremonie der Tagung der tschechischen NS-Jugendorganisation im Frühjahr 1944 in Brünn. Einige der tschechischen Besucher hatten sich sogar mehrere Tage im großen HJ-Heim aufgehalten, um sich von deutschen Kameraden in puncto Organisation und Verwaltung eines vorbildlichen HJ-Heimes Einiges abzuschauen – mit dem Aufbau ähnlicher Jugendheime für die tschechische Jugend im Protektorat hatte man tschechischerseits mittlerweile nämlich auch schon begonnen.

Český stát stojí na lživých státních doktrínách

Tomáš Krystlík

Některé jsou relativně známy, o těch se jen letmo pro úplnost zmíníme, méně známé, ba téměř neznámé přiblížíme podrobněji. S výjimkami národního mýtu o době pobělohorské, který stát převzal jako svou doktrínu, o čemž svědčí její promítnutí coby odčinění Bílé hory do zdůvodnění národnostního z(ne)výhodnění první pozemkové reformy, a tvrzení o vyhánění Čechů ze Sudet v roce 1938, jehož nepravdivosti se československý stát nebránil (dokonce ji podpořil zcela vymyšleným počtem 800 tisíc uprchlíků z odstoupených území již k 12. 10. 1938), až přešlo v národní mýtus, jedná se primárně o státní doktríny záměrně vylhané. Společné pro všechny státní doktríny je, že se transformovaly v národní mýty.

Pravda o Němcích a Češích (3.)

1. část - 2. část
Otto Kriegk

Říšský protektor svobodný pán von Neurath se svou chotí v hudebním
salonku panského domu v Panenských Břežanech.

Vedeme tento rozhovor v pokoji, ve kterém po celá léta pracoval Beneš jako ministr zahraničí. A tak se dostáváme k nemladší minulosti a k současnosti. „Můžeme pro sebe zřejmě nárokovat jedno“, řekl státní sekretář Frank. „Byl to velký výkon rychle převést český národ z naprosto zmateného stavu z jara roku 1939 k novému pořádku a že jsme se nemuseli obávat žádných obzvláštních obtíží v souvislosti s počátkem války. Byl to světově historický úkol zařadit sedm a půl miliónů Čechů do řádu a bezpečí do německého životního prostoru během největšího válečného rozhodnutí, a sice správně volenými slovy a správným jednáním, ale také dobře zváženým moudrým postojem všech Němců v tomto prostoru. U Čechů není žádných pochyb o tom, že se s krajní rozhodností budeme věnovat tomuto úkolu a přitom nebudeme trpět žádný vážný odpor. Dne 1. září jsem v této místnosti řekl všem mužům české vlády, že mi ručí za to, že ujednání, na které přistoupil president Hácha s Vůdcem, bude bezpodmínečně dodrženo. Každý Čech dnes ví, že uprostřed války samozřejmě požadujeme s bezpodmínečnou přesností dodržování těchto závazků, které Češi převzali k jejich prospěchu.“

Zinscenovaní či skuteční zrádci a odbojáři? Nová studie k otázce chování českých vojáků rakousko-uherské armády

Nacionalisticky motivovaná německá, rakouská a česká historiografie měla po roce 1918 jednotný zájem na přiživování obrazu českého vojáka jako dezertéra – i když motivy k tomu byly rozdílné

Mapka znázorňující poměry padlých vojáků 1. světové války vůči počtu
místního obyvatelstva. Čím tmavější zabarvení, tím větší podíl padlých při-
padajících na 1000 obyvatel. Německá historiografie (v tomto případě pochá-
zí mapka z publikace vydané v roce 1943) tím chtěla podtrhnout, že obyva-
telstvo v pohraničí neslo větší daň na životech na frontách 1. světové války.

Novodobé české dějiny se nemohou zrovna dvakrát pochlubit velkým množstvím příkladů, kdy by se jak česká, tak i rakouská nebo německá historiografie po roce 1918 souhlasně přiživovala na určitých mýtech, které by se svým obsahem navzájem shodovaly, ať z naprosto odlišných motivů. Jedním takovým tématem je otázka chování českých vojáků rakousko-uherské armády v první světové válce. Mínění, že Češi byli za války zásadně neochotní bojovat za habsburskou monarchii a snažili se při každé příležitost přeběhnout na nepřátelskou stranu, bylo po roce 1918 široce rozšířené jak v Rakousku, tak i v Československu, a v historiografii se v určité formě udržuje prakticky až do dnešního dne. Richard Lein z Institutu pro východoevropskou historii na univerzitě ve Vídni nyní předkládá studii, ve které se na příkladu dvou známých případů dochází k závěru, že legenda o všeobecné nespolehlivosti českých vojáků rakousko-uherské armády se nedá udržet a byla do jisté míry vykonstruovaná.

„Privilegovaní a asociální“

Část české veřejnosti před 70 lety ze sociálního hlediska schvalovala zákroky proti legionářům, požívajícím protekce a privilegií za první republiky. Češi však nepochybovali o legionářské myšlence jako takové.
Lukáš Beer

Čeští legionáři, kteří se vrátili z Francie, přebírají stráž na Pražském hradě.

Zatímco před Vánocemi roku 1940 ovlivňovaly nálady českého obyvatelstva v Protektorátu v první řadě starosti hospodářského charakteru, dostaly se těsně před koncem roku do popředí zájmu opět politické záležitosti. Byly to především aktuální italské neúspěchy na bojištích severní Afriky a také různé projevy amerického prezidenta Roosevelta, které budily naděje širokých vrstev obyvatelstva v brzkou porážku zemí Osy. Úspěšný postup Angličanů v severní Africe, boje o Tobruk a novoroční projev prezidenta Roosevelta na sebe přitáhl opět větší zájem veřejnosti o politické dění. Rooseveltův novoroční projev byl podle zpráv pražského Sicherheitsdienstu mnohými Čechy vykládán jako „nejkrásnější novoroční dárek všem těm, kdo touží po porážce mocností Osy“ – ti si totiž mnohé slibovali od brzkého vstupu USA do války. Tato víra v brzkou porážku Německa se v dané době podepsala na životě v Protektorátu také v tom smyslu, že na jedné straně mnozí, doposud loajální Češi začali být opatrnější a zdráhavější, aby na sebe v novém poválečném Československu případně nepřivolali nenávist svých spoluobčanů, a na druhé straně tento optimismus posiloval sebevědomí pro tzv. pasivní rezistenci vrstev protektorátního obyvatelstva.

Čeští legionáři na Sibiři

Konstantin W. Sakharow

Příjezd českých legionářů na území nově vzniklého státu v srpnu 1919.
(Snímek: fotoarchiv LB)

Předmluva. Pan generálporučík Sakharow mne poprosil o několik slov ke své knize Čeští legionáři na Sibiři. Jeho přání jsem mu splnil – a to nejen kvůli velké úctě, kterou k němu chovám. Konstantin W. Sakharow vedl již jako 23letý v rusko-japonském polním tažení rotu. Ve světové válce bojoval příkladně a s nejvyšším nasazením, takže právem dosáhl nejvyšších ruských válečných poct. Z počátku byl povýšen na plukovníka, následně na generálmajora. Když vypukla revoluce, zúčastnil se okamžitě akcí v organizaci ozbrojeného odporu proti bolševikům. Dostal se ovšem velmi brzy do zajetí, bolševici se snažili dostat ho na svoji stranu – byli si velmi dobře vědomi jeho vojenských kvalit, dokonce mu nabídli velitelský post nad Rudou armádou Kavkazu. Jejich nátlak „po dobrém“ a pak i „po zlém“ se naprosto minul účinkem – jeho světový názor a jeho charakter byly silnější než bolševické nabídky či hrozby. Na podzim roku 1918 se mu podařil pokus o útěk a dokázal se probít až do hlavnímu stanu admirála Kolčaka. Ten jej na jaře 1919 pověřil vrchním velením nad Bílou armádou.

Klausův faux pas je jen zpětným potvrzením morálního ospravedlnění protičeskoslovenského odboje

Lukáš Beer
Malá fiktivní příhoda k zamyšlení. Píše se rok 1930. Při příležitosti dvanáctého výročí vzniku Československé republiky dne 28. října se chystá v rozhlase promluvit ke všem občanům nového státu prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Projev prezidenta mladé republiky se v přímém přenosu chystá vysílat Československý rozhlas, který ve svých pořadech v německém, rusínském a maďarském jazyce později taktéž uvede prezidentův projev v jiných jazykových mutacích.

Beneš a jeho dekrety

Přemysl Janýr

Edvard Beneš v roce 1907 v Paříži jako dopisovatel
listu Právo lidu. (Foto: archiv LB)

Máme-li dnes jmenovat nějakou skutečně klíčovou historickou událost ovlivňující myšlení i politiku dodnes, je jí zcela nesporně poválečné vyhnání Němců a Benešovy dekrety. Někdo mne zajisté upozorní, že politicky korektní označení je tzv. dekrety prezidenta republiky. Proti tomu hovoří jak Edvard Beneš, který je sám označoval jako mé dekrety, tak i politická korektnost. Muselo by znít tzv. dekrety tzv. prezidenta republiky. Dávám přednost kratší a zažité formě.

Jejich nejnovější připomínkou je demonstrativní odhalení sochy Edvardu Benešovi 11. dubna před právnickou fakultou (!) v Brně, iniciované na první pohled bez jakékoli souvislosti, logiky a uchopitelného důvodu Československou obcí legionářskou a Sdružením československých zahraničních letců.

Na druhý pohled ovšem nalezneme aktuálních souvislostí řadu. Nedlouho předtím došlo kolem Benešových dekretů k názorové výměně mezi rakouským prezidentem Fischerem a Václavem Klausem. Krátce nato se premiér Fischer demonstrativně setkal se slovenským kolegou Ficem v Benešově vile, aby zde platnost dekretů potvrdili. Koncem předchozího roku ohrozily Benešovy dekrety dokonce přijetí Lisabonské smlouvy Evropskou unií a staly se důvodem, proč pro Čechy opět nebude platit Listina základních práv. Renesance Beneše a jeho dekretů navazuje jak na domácí tradici trucovitosti, reprezentovanou například zákonem 292/2004 o tom, že se Beneš zasloužil o stát, tak i na novou vlnu nacionalismu a šovinismu v okolních zemích.

Hans von Seeckt o "pruském svérázu"

Franz Chocholatý Gröger

Helmuth Karl Bernhard Graf von Moltke

Nuže, jaký je vlastně tento pruský svéráz? Především se vyznačuje pruským pojetím státu; to se liší právě tak od britsko-liberální státní koncepce, jež vidí ve vládě pojišťovacího agenta pro svůj obchod, jako od marxistického pojetí, jež nalézá svůj konečný cíl v mechanizovaném včelím státě - neboť pruský stát je vybudován na vzájemnosti úkonů, na oddaném úsilí každého příslušníka ve prospěch dobra celku a zároveň na úloze státní moci použít jí pro dobro každého jedince. Tak se stát v Prusku stává nikoli prázdným pojmem, nikoli abstraktní ideou, zdůvodněnou filosoficky nebo sofisticky, nýbrž živoucím, krví proniklým útvarem. Tím stát i každý z jeho členů jedno jsou; v každém z nich žije celý pruský stát. Tento stát je zcela vybudován na povinnosti občanů k státu jako na povinnosti státu k jeho občanům. Tento smysl pro stát obsahuje v sobě vysokou odpovědnost obou a tím i každého jednotlivce. Toto pruství je pojem zahrnující v sobě svobodu.

Právo na sebeurčení a Evropská unie

Související text: Národ, nacionalismus
Franz Chocholatý Gröger

Atlantická charta

Princip sebeurčení národů (byl deklarován body 6 až 13 ze 14 Wilsonových bodů z r. 1918) vstupuje do mezinárodní politiky velmocí začátkem 20. století a mění politickou mapu po 1. světové válce.

Když president Wilson dne 8. 1. 1918 zveřejnil svých 14 bodů, požadoval pro národy Rakouska - Uherska pouze autonomii, což potvrzoval v bodě 10. Myšlenku na autonomii dále rozvíjel ve svých projevech a dílech, v nichž mimo jiné kladl důraz na zásadu, že „...každý národ má právo zvolit si suverenitu, pod kterou chce žít...“ Nicméně ve dvacátých letech tohoto století právo na sebeurčení kvalifikoval „...jako základ jednání, který státníci od této chvíle budou moci přehlížet jen na vlastní nebezpečí..“ Tím sledoval fakt, že právo na sebeurčení platí stejně jak pro země Dohody, tak pro národy Rakouska - Uherska. Zdálo se, že idea sebeurčení, která byla v roce 1918 přijata velmocemi Dohody, se stane základem obecného mezinárodního práva. (1)

Trianonská smlouva – devadesát let ode dne, kdy část maďarského národa byla odtržená od mateřské země

Franz Chocholatý Gröger

Před devadesáti lety došlo k jedné z největších historických tragédií maďarství, mírový diktát podepsaný 4. června 1920, který rozkouskoval historické Maďarsko a část maďarského národa se dostala pod svrchovanost několika států. (1)
Na podzim 1918 bylo již jasno, že osud Rakouska – Uherska je zpečetěn, 1. listopadu 1918 začali u Padovy v severní Itálii jednat zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. K podpisu příměří došlo 3. 11. 1918 v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.

Vídeňští Češi a loajalita ke státu za první světové války

(dokončení úvodní části)
Lukáš Beer

Během první světové války se aktivity českých organizací ve Vídni přirozeně ztenčily, ale projevovala se přesto intenzivní snaha nenechat zaniknout turistické a sportovní akce, koncerty, divadelní představení a přednášky všeho druhu. Rakouské úřady jejich činnost sice kontrolovaly, ale v žádném případě to nevedlo k nějakému rozpouštění spolků. Ještě těsně před koncem války některé spolky dokázaly uspořádat divadelní program. V posledním roce existence monarchie byly české spolky obohaceny o další významnou organizaci. Dne 1. února 1918 se ve Vídni konalo zakládací shromáždění „Českého srdce“. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, která v roce 1915 fakticky přestala existovat. Takřka přes noc byl ve Vídni vybudován nový významný a silný český spolek.

Po celé trvání války vycházely ve Vídni dva české deníky – Vídeňský deník a Vídeňské Dělnické listy. V prvních letech války se tyto noviny tvářily k monarchii skutečně velmi loajálně.

Vídeňští Češi a loajalita ke státu za první světové války

Lukáš Beer

O postoji politických představitelů německé menšiny po celou dobu trvání první československé republiky a vůbec o odmítavých náladách německy hovořícího obyvatelstva k začlenění do nově vzniklého „státu Čechoslováků“ v letech 1918-19 toho bylo napsáno mnoho. Sudetským Němcům jako takovým je vlastně dávána za vinu „zrada vůči naší republice“ a v mnoha případech aktivní činnost proti novému státu.