 |
| Edvard Beneš v roce 1907 v Paříži jako dopisovatel listu Právo lidu. (Foto: archiv LB) |
Jejich nejnovější připomínkou je demonstrativní odhalení sochy Edvardu Benešovi 11. dubna před právnickou fakultou (!) v Brně, iniciované na první pohled bez jakékoli souvislosti, logiky a uchopitelného důvodu Československou obcí legionářskou a Sdružením československých zahraničních letců.
Na druhý pohled ovšem nalezneme aktuálních souvislostí řadu. Nedlouho předtím došlo kolem Benešových dekretů k názorové výměně mezi rakouským prezidentem Fischerem a Václavem Klausem. Krátce nato se premiér Fischer demonstrativně setkal se slovenským kolegou Ficem v Benešově vile, aby zde platnost dekretů potvrdili. Koncem předchozího roku ohrozily Benešovy dekrety dokonce přijetí Lisabonské smlouvy Evropskou unií a staly se důvodem, proč pro Čechy opět nebude platit Listina základních práv. Renesance Beneše a jeho dekretů navazuje jak na domácí tradici trucovitosti, reprezentovanou například zákonem 292/2004 o tom, že se Beneš zasloužil o stát, tak i na novou vlnu nacionalismu a šovinismu v okolních zemích.
S ohledem na absenci seriózního dějepisu nebude na škodu si historické souvislosti, fakta a mýty poněkud obšírněji zrekapitulovat.
Maffián
Benešova kariéra začíná na podzim 1914, kdy jako třicetiletý soukromý docent sociologie navazuje spolupráci se čtyřiašedesátiletým univerzitním profesorem a poslancem říšské rady Masarykem. Po Masarykově odjezdu v prosinci 1914 nejprve doma organizuje zpravodajskou službu Maffie, v září 1915 pak odchází za Masarykem a společně se slovenským generálem francouzské armády Rastislavem Štefánikem zahajují úspěšnou politickou a propagandistickou kampaň za rozbití habsburské monarchie a vytvoření samostatného československého státu.
Beneš se v ní osvědčil jako mimořádně schopný, inteligentní a výkonný spolupracovník a pokud by se opožděný zákon vztahoval pouze na toto období, konstatoval by jen nikým nezpochybňovaný fakt. Nicméně již v tomto období projevoval rysy, které se později pro nový stát ukázaly jako osudné.
První, co čtenáře u Beneše ohromí je naprostá absence jakéhokoliv lidského a etického rozměru. Válka, násilí a revoluce představují oprávněné prostředky, je-li ohrožena duchovní a materiální kultura národa, osvětluje svá maxima. Bez emocí ovšem není motivace, otázkou je jen jakých. Přirozeně se nabízí romantická hypotéza o lásce k zemi a národu, jím samým hojně verbalizovaná. Předlouhé působení poskytuje dostatek materiálu k jejímu ověření. Opakovaně zjišťujeme, že v situacích střetu zájmů se Beneš bezvýhradně rozhoduje pro zájmy osobní – i za cenu dramatických ztrát pro zemi a národ.
Oprávněnost, legitimita a prozíravost zahraniční akce jsou dodnes předmětem sporů. Na konci války – ale teprve tehdy - byla Čechy a z jisté části i Slováky přijímána s nadšením jako osvobození z třistaleté habsburské poroby, pro které ovšem marně hledáme náznaky v dobách dřívějších. Ještě v lednu 1917 se Český svaz od zahraniční akce výslovně distancuje a vyslovuje devótní loajalitu mocnářství, ve kterém, jako ostatně Palacký a celé generace národních obroditelů dlouhá desetiletí předtím, spatřují Češi především oporu proti domácím Němcům.
K úspěchu zahraniční akce České národní rady přispělo několik faktorů. Především to byla velkorysá finanční podpora ze strany amerických Čechů. Dalším byla domácí Maffie a americký exulant Emanuel Voska, který vybudoval rozsáhlou moderní špionážní síť, poskytující spojencům vysoce hodnotné informace a služby, později převzatou americkou administrativou. Třetím byla účinná zahraniční propagandistická síť časopisů, novinářů a politiků placených Českou národní radou, které někteří historici dokonce připisují vinu či zásluhu za prodloužení války až do rozbití rakouskouherského a německého mocnářství. A konečně to byly Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, nominálně – ne vždy fakticky – podřízené České národní radě, zejména poté, když v Rusku v květnu 1918 proti jejímu příkazu obsadily transsibiřskou magistrálu a na čas tak změnily poměr sil.
Národovec
Národnostní struktura budoucího Československa představovala problém, na který nebyli ani Čech Beneš ani konvertita Masaryk, tím méně pak domácí politická scéna připraveni. Projevil se již v exilu konflikty mezi Benešem a Štefánikem. Nevyjasněná Štefánikova smrt při návratu na Slovensko v květnu 1919 patří dodnes k zátěžím česko-slovenských vztahů. Hlasité mlčení oficiální historiografie dodává orálním svědectvím o sestřelení jeho letadla v souvislosti s jeho záměrem parlamentního prošetření Benešových finančních machinací dodatečnou váhu.
Není důvod nevěřit upřímnosti Masarykových a Benešových slibů o národnostně kantonální správě ČSR na způsob Švýcarska. Vyžadovalo by to ovšem zdlouhavá a trpělivá jednání a budování důvěry u domácích Němců, Slováků, Maďarů, Rusínů, to vše v situaci poválečného hladu, bídy, sociálních bouří. Kdyby se však podařilo, mohl vzniknout stabilní federální stát, který by se mohl spoléhat na loajalitu svých občanů. Nedostatečná komunikace s exilem, nekoordinované převzetí moci muži 28. října, především ovšem Válečného obilního ústavu, jakož i arogance vítězů nasměrovaly vývoj opačným směrem.
Rakouští Němci vyhlásili Německé Rakousko již týden před Československem a čeští Němci se k nim přidali. Ačkoli žádné státní hranice dosud nebyly stanoveny a deklarovaný princip sebeurčení národů dával jednoznačně za pravdu Němcům, trvali Češi na příslušnosti německy mluvících oblastí k Československu – zároveň je ovšem odmítali zásobovat. Traduje se, že byli předem informováni o spojeneckém rozhodnutí o jejich budoucím připojení k Československu. Francouzská nóta o předběžných historických hranicích je ovšem datována teprve z 21. prosince a Benešovy pokyny o tichém fait accompli, vytvoření hotových skutečností, ničemu takovému nenasvědčují.
Od konce listopadu do konce prosince obsadily narychlo sestavené československé jednotky téměř bez odporu celé pozdější Sudety a 23. ledna 1919 napadly Polsko, zapletené právě v Haliči do těžkých bojů s Ukrajinou. Sedmidenní válku o Těšínsko ukončil teprve masivní nátlak Spojenců.
K další eskalaci došlo v souvislosti s rakouskými volbami, kterých se chtěli zúčastnit i čeští Němci. To ovšem pražský Národní výbor nemohl připustit, naopak od německých úředníků již nyní vyžadoval přísahu věrnosti. Němci vyhlásili na 4. března 1919 generální stávku, proti které zasáhly československé jednotky střelbou do demonstrantů s výsledkem 54 mrtvých, prvních mrtvých v historii českoněmeckého konfliktu vůbec.
Pařížská jednání o poválečném uspořádání od 18. ledna do 28. června 1919 jsou exemplárním příkladem, jak se cíle původně ideální – sebeurčení národů – promění v ryze pragmatické a egoistické. Způsob jednání s poraženými byl pokořující nad hranici únosnosti a zažehl doutnák budoucího vývoje. Němci a Maďary obývaná území byla drasticky okleštěna a rozdělena mezi okolní státy, vynucenému Rakousku bylo zakázáno připojení k Německu, Prusko bylo předěleno polským koridorem. Československo, zamýšlené jako východní val proti Německu z nich ovšem vyšlo vítězně s územními zisky překonávajícím nejsmělejší očekávání a podloženými argumentací překonávající nejbizarnější fantazie.
Ve vítězném opojení přehlížel Beneš a s ním celá česká strana některé problematické okolnosti. Především byla hranice Československa určena pouze okamžitými strategickými zájmy Francie bez konzistentního zdůvodnění a neexistovala záruka, že se v budoucnosti nezmění. Dodnes kolportovaná důvěra v historickou neměnnost západní hranice ignoruje, že velmoci její historické zdůvodnění výslovně odmítly a řídily se výhradně kritérii praktickými. Nejjednodušší je zachovat hranici jak byla a nechat na Čechách a Německu samých, aby provedly výměnu území, pokud budou chtít, vyjádřil to Georges Clemenceau za souhlasu Lloyda George.
Dále přehlíželi, že územní zisky byly zaplaceny ztrátou důvěryhodnosti. Nehoráznost českých nároků a eskamotértví při jejich ospravedlňování sice mohly konvenovat francouzským zájmům, ale zároveň musely vyvolávat nedůvěru ke svým proponentům, posilovanou přicházejícími zprávami o agresi proti Polsku a brutálním potlačení německých protestů. Osvobozené národy jakmile se objeví, jdou někomu po krku, komentoval to americký generál Bliss, jsou jako moskyti, zlotřilí od okamžiku zrození.
Versaillská smlouva ovšem také za stanovení hranic převzala odpovědnost a neutralizovala tak alespoň na čas hlavní ohniska konfliktů. K akceptování nového stavu přispívala zejména situace Československa v porovnání s Maďarskem, Rakouskem či Německem, zmítanými politickými, sociálními a hladovými bouřemi a zatíženými reparačními platbami. Československo zdědilo tři čtvrtiny rakouského průmyslu, uhlí, cukrovarský monopol, rozvinutou infrastrukturu a rychle stabilizovalo demokratické zřízení. Milníkem bylo rozhodnutí sudetoněmeckých stran aktivně se na politickém životě podílet; od roku 1926 až do roku 1938 byly zastoupeny ve všech vládách. Velkolepé oslavy 1000 let smrti svatého Václava v roce 1929 dokazovaly vědomí společné kulturní identity Čechů a českých Němců i jejich schopnost a vůli k soužití a spolupráci. Období hospodářského vzestupu dvacátých let bylo jedinečnou příležitostí k nalezení přijatelných a trvale udržitelných forem mnohonárodnostního soužití.
Proti tomu působila arogance vítězů. Nová ústava z 29. února 1920, vypracovaná českým Revolučním národním shromážděním za nereprezentativní účasti Slováků a absence ostatních deklarovala státotvornou úlohu československého národa. Průhledně účelová konstrukce s cílem majorizace Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů a dalších porušovala i dohodu o autonomii Slovenska a slovenského jazyka, uzavřenou Masarykem v květnu 1918 v Pittsburgu a nastražila tak novému státu další miny.
A aby to nebylo málo, přilévali vítězové olej do ohně řadou opatření k rozrušení homogenity německy mluvících oblastí. Pod heslem nápravy Bílé hory byla v rámci pozemkové reformy z ledna 1920 vyvlastňována přednostně německá půda a přidělována přednostně českým bezzemkům. Z vnitrozemí byli dosazováni čeští úředníci a domácí museli skládat zkoušky z jazyka československého.
Nejvíc zlé krve napáchala malicherná školská politika. V německých oblastech byly zřizovány tzv. menšinové školy pro minimální počty přistěhovaných českých žáků, zatímco německé byly při vyšším počtu rušeny. Dodejme ovšem, že statisticky se tato praxe projevila okrajově a že ve stejné době bylo na Slovensku vybudováno od nuly celé nové německé školství. Nicméně průběžné důvodné stížnosti českých Němců osudově spoluutvářely obraz ČSR v zahraničí a přispívaly k rychlému propadu mezinárodní prestiže někdejšího miláčka Dohody.
Ta ovšem byla problematická i bez stížností Němců. Ze všech sousedů mělo Československo přátelské styky pouze s Rumunskem, se kterým ho spojoval strach z maďarských nároků na odtržená maďarská území. Poměrně korektní, ne však víc byly vztahy s Rakouskem, neboť osudy obou zemí-dvojčat visely na společném vlásku. Vztahy s Polskem určoval přes daleko naléhavější společné zájmy žabomyší spor o Těšínsko. A vztah k Německu, které samo neposkytlo nejmenšího důvodu ke stížnostem a naopak v poválečných letech odmítalo žádosti sudetských Němců o intervence v jejich prospěch, byl dán rolí Československa coby francouzského protiněmeckého valu, které konečně vděčilo za svou existenci.
Tak jako v pozdějších obdobích se ohlašoval následný vývoj nejprve změnami v mezinárodní situaci. Že versaillské podmínky nejsou trvale udržitelné a Německo nezůstane v roli porobeného nadlouho se ovšem dalo spočítat na prstech, ale samolibý Beneš byl příliš přesvědčen o neomylnosti vlastní vědecké politiky. Locarnské dohody z října 1925, ukončující francouzskou okupaci Porúří vyjadřují přesun váhy od Francie k Německu dostatečně zřetelně. Pro ČSR relevantní byly jak oslabená pozice Francie, tak ztráta záruk východní hranice Německa. Beneš si tyto nové důležité garance pro budoucnost připisoval jako svou zásluhu a neochvějně pokračoval ve své profrancouzské orientaci. Hloupost? Z té ho podezírat nelze, zejména pokud šlo o otázky vlivu a moci. Osobní prestiž byla důležitější, než realita státu.
Bojovník
Lhůta k nalezení národnostního smíru vypršela s koncem hospodářského boomu. Krize započatá krachem newyorské burzy 24. října 1929 zasáhla, nedbaje opačných ujišťování českých politiků, Československo sice se zpožděním, o to ale hlouběji a vytrvaleji. Připomeňme další ze zásluh Benešových, který na jaře 1931 prosadil zákaz celní unie mezi Rakouskem a Německem a napomohl tak urychlenému zhroucení jejich ekonomik. Československý hrubý domácí produkt se do roku 1933 propadl na 86% stavu z roku 1929, průmyslová výroba na 60%, vývoz na 29%. Ukazatelů z roku 1929 již ČSR až do svého konce nedosáhla.
Dvě okolnosti přispěly k tomu, že hospodářská krize přerostla v osudovou krizi politickou, státní a posléze i válečnou. Hospodářský a politický rozvrat přivádí v Německu 30. ledna 1933 k moci podceňovaného psychopata Adolfa Hitlera a v Rakousku 4. března konzervativního diktátora Engelberta Dollfusse. Obě hospodářství se začínají z krize rychle zotavovat, zejména v Německu, které intenzívní výstavbou a zbrojní výrobou nezaměstnanost v průběhu tří let zcela odstranilo.
V Československu postihla krize především lehký průmysl soustředěný v německém pohraničí. Ze 600.000 nezaměstnaných v roce 1932 bylo 400.000 Němců, neboli téměř každý druhý živitel rodiny a pražská vláda nedokázala proti rostoucí bídě nalézt účinné prostředky. Naopak v této situaci začala podmiňovat zbrojní zakázky kvótou českých zaměstnanců a nutila tak německé firmy importovat do zbídačelého pohraničí na práci další Čechy. Nezaměstnanost vrcholila v době, kdy již v Německu naplno probíhal Hitlerův hospodářský zázrak a řada lidí tam odcházela za prací. Zdaleka nejen Němcům se autoritativní režimy v porovnání s demokratickými oprávněně jevily jako schopnější vypořádat se s kapitalistickými krizemi, obnovit pořádek, zajistit prosperitu, zabezpečit svým občanům práci a základní potřeby.
K bídě a neschopnosti vlády jí čelit se připojila za deset let nahromaděná frustrace z nerovnoprávného postavení, českých naschválů a bezvýslednosti politiky aktivistických stran, dále posilovaná novou a bezduchou represivní politikou vlády. 1. října 1933 zakládá předseda Turnverbandu (obdoba Sokola) Konrád Henlein Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, pozdější Sudetoněmeckou stranu, SdP. Oproti oblíbeným českým mýtům neměla s vývojem v Říši, nacionálním socialismem ani se snahami o odtržení nic společného. Její program byl pročeskoslovenský, autonomistický a autoritářsky demokratický. Ve volbách 19. května 1935 získala 15,2% hlasů a stala se voličsky nejsilnější parlamentní stranou. Republika se rozestoupila na dva světy, komentoval to František Peroutka.
14. prosince abdikuje Tomáš Garrique Masaryk a 18. prosince je proti rozsáhlému odporu zvolen novým prezidentem Edvard Beneš. Zbývající necelé tři roky charakterizuje ústup od demokracie k autoritativním formám vlády, zarytá Benešova neústupnost a vyhrocování českoněmeckého konfliktu, rychle přerůstajícího v otevřené nepřátelství a nenávist a doprovázeného dalšími vyhrocujícími se konflikty česko-slovenským a česko-maďarským. Úpadek mezinárodní důvěry a podpory nahrazuje Beneš příklonem na východ. 16. května 1935 uzavírá spojeneckou smlouvu s SSSR a v létě 1936 navštěvuje František Moravec Moskvu za účelem navázání zpravodajské spolupráce s NKVD (předchůdcem KGB).
Po stabilizaci domácího hospodářství obrací Hitler svou pozornost k mezinárodním otázkám. Plebiscit v Sársku 3. ledna 1935 rozhodne o připojení k Říši, 7. března 1936 obsadí německá armáda bez odporu Francouzi okupované Porýní, ve stejném roce podporuje Franka ve španělské občanské válce. Šíří se obavy z nové evropské války. Západ reaguje uzavíráním se za Maginotovou linií a o středoevropský prostor ztrácí zájem, zatímco východoevropské státy se snaží Německo nedráždit. Poslední dosud demokratické, mezinárodně izolované a vnitřně rozpolcené Československo je Hitlerovi snadným terčem a oprávněné stížnosti sudetských Němců účinnou municí.
Nejprve ovšem je ovšem třeba postavit do latě Henleina a jeho SdP. V létě 1936 se říšský Sicherheitsdienst pokusil zosnovat proti němu vnitrostranický puč, který sice nevyšel, ale ze kterého si Henlein vzal ponaučení. Plně se umoudřil až 19. listopadu 1937, kdy zaslal Hitlerovi tajnou situační zprávu, ve které se zříká požadavku autonomie a přenechává řešení Říši. Nutno podotknout, že se tím dopustil nejen vlastizrady, ale i zrady svých voličů, kteří volili program národnostní autonomie v rámci demokratické ČSR a nikoli připojení k nacistické Říši. Zradil nakonec i ji, během války dodával špionážní informace britské rozvědce.
V průběhu roku 1938 již události nabývají v Hitlerově režii rychlý spád. 20. února vyslovuje záměr ujmout se deseti milionů Němců státoprávně odtržených od Říše. 12. března, den před plánovaným plebiscitem o spojení obou zemí, v jehož výsledek zjevně nevěřil, obsazuje vojensky Rakousko. 7. dubna dávají Británie a Francie Benešovi ultimatum, aby se se sudetskými Němci dohodl. Pět minut po dvanácté začíná vláda uvažovat o ústupcích, ale Henlein je již instruován klást nesplnitelné požadavky. 24. dubna vystupuje v Karlových varech s programem státu ve státě. 21. května vyhlašuje ČSR na základě mylných zpravodajských informací mobilizaci proti Německu, po které rychle vyprchají poslední zbytky ochoty Západu tohoto válečného štváče podporovat.
Na nátlak britské vlády požádal Beneš o zprostředkování s domácími Němci, kterým byl pověřen lord Runciman. 12. srpna v situaci, kdy je již autonomie minimálním požadavkem, nabízí vláda SdP zemskou a okresní samosprávu. Od 24. srpna přebírá jednání osobně Beneš. Překvapivě všem požadavkům SdP vyhovuje a ústně navrhuje plán tří německých autonomních žup, jehož vágní písemná podoba však neuspokojila ani Němce ani Runcimana. 7. září nabízí nové ústupky, ale situace se mezitím vyhrocuje k ozbrojeným srážkám. 13. září je v osmi okresech vyhlášeno stanné právo a armáda spolu s německými sociálními demokraty rychle zlikvidují nepříliš úspěšný a obyvatelstvem nepodporovaný pokus o povstání Freikorps. Obsahem dalších jednání by mohlo být jen připojení k Říši, shrnuje novou situaci Henlein a k podobnému závěru dospívá i závěrečná Runcimanova zpráva.
Hitlerovi ovšem nešlo o Sudety. Chtěl se zmocnit celého Československa, přednostně vojenskou silou a ne diplomatickým jednáním. V průběhu září to již dává nepokrytě najevo a Británie s Francií si začínají vážnost situace konečně uvědomovat. Beztak neudržitelné Sudety jsou poslední šancí zavřít Hitlerovi ústa tím, po čem tak vehementně volá a vzít mu tak záminku k rozpoutání otevřeného válečného konfliktu. 17. září vysílá Beneš do Paříže ministra Nečase s tajným plánem na odstoupení pohraničních území Německu a na výměnu obyvatel, se kterým ale měli přijít spojenci, aby si Beneš sám zachoval tvář. Bylo by asi lepší, kdybych návrh Prahy neobdržel, vzpomínal po válce znechuceně Édouard Daladier.
V noci na 21. září tedy staví Británie s Anglií Československo před objednané ultimatum. K večeru odpovídají Beneš a Hodža nótou, ve které československá vláda vyjadřuje s odstoupením Sudet souhlas.
To vyvolalo výbuch odporu české veřejnosti a demisi Hodžovy vlády. Beneš jmenoval úřednickou vládu generála Syrového a ubezpečil velmoci, že v jeho politice nedochází k žádným změnám. Když Chemberlain Hitlera o souhlasu 22. září v Godesbergu informoval, zaskočil ho Hitler prohlášením, že to už nestačí. Požadoval další rozsáhlý zábor území a vyslovoval podporu územním požadavkům Meďarska a Polska. Francouzská a britská vláda nemohou dále bráti odpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat, vzkazovali obratem zdrcení spojenci.
23. září vyhlásila vláda mobilizaci, která proběhla nad všechna očekávání úspěšně. Ukázněně nastoupily i dvě třetiny německých rezervistů a 28. září mohl generál Krejčí oznámit, že armáda je ve všech hlavních směrech připravena úspěšně čelit německému útoku. To zkomplikovalo Hitlerovy vojenské plány založené na momentu překvapení. 27. září ubezpečil Brity, že mu jde pouze o německé Sudety, což je jeho poslední územní požadavek a Mussolini pozval Chamberlaina a Daladiera na 29. září na schůzku do Mnichova k projednání modalit jejich předání.
30. září před dvanáctou hodinou navrhl Beneš vládě generála Syrového mnichovské podmínky přijmout a v půl jedné ministr Krofta jejich přijetí francouzskému a britskému velvyslanci potvrdil. Evropa jásala, že se o vlásek vyhnula nové válce.
Následujícího dne začíná obsazování Sudet německým Wehrmachtem a proud uprchlíků do českého vnitrozemí, desetitisíce německých komunistů, sociálních demokratů, křesťanských socialistů, od listopadových pogromů i Židů, ale především na 120 000 Čechů. Jakkoli se paralela s poválečným vyhnáním Němců nabízí, není z více důvodů na místě. K žádnému rozhodnutí o vysídlení Čechů se Sudet nedošlo. Většina odcházela dobrovolně a pokud byli před příchodem Wehrmachtu z některých míst vyháněni násilím, jednalo se o lokální iniciativy. Odcházeli převážně ti, kteří přišli do pohraničí v uplynulých dvaceti letech, zatímco většina starousedlíků zůstávala – asi 400 000 Čechů, přes 12% obyvatel. Odcházející nebyli kráceni na majetku. A nebylo ztrát na životech.
Poražený
5. října abdikuje Beneš, kterému je nevybíravými způsoby připisována zásluha na katastrofálním vyústění – a to ještě nebylo známo, že proběhlo podle jeho vlastního plánu. Odbenešit republiku bylo heslo dne. Přejmenovávaly se ulice, náměstí, školy, zmizely jeho portréty a sochy, přestaly platit poštovní známky s jeho portrétem – pro samolibou, malichernou a nevyrovnanou povahu musely být zbývající týdny do odjezdu do Londýna 22. listopadu extrémním traumatem.
Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky, vyjádřil rozpoložení národa Jaroslav Stránský a druhá republika začala urychleně zavádět totalitní zřízení. Politické strany se sjednotily do Strany národní jednoty, pouze sociální demokraté a někteří národní socialisté utvořili Národní stranu práce, na Slovensku vzniká Strana slovenské národní jednoty a ostatní jsou rozpuštěny. 30. listopadu byl drtivou většinou parlamentu zvolen československým prezidentem právník Emil Hácha a Beneš mu z emigrace zasílá pozdravný telegram.
Tektonická linie mezi Čechy a Němci ovšem nebyla jediná. Paralelně s německými sílily i slovenské autonomistické požadavky. Již koncem května přivezla delegace amerických Slováků originál Pittsburské dohody, ze kterého bylo jasné její porušení Ústavou. 4. června se v Bratislavě konala demonstrace 100 000 lidí na podporu autonomie, 6. října je vyhlášena a 22. listopadu ukotvena v ústavním zákoně. Vzniká Česko-Slovensko a Slovensko se pod vládou Josefa Tisa, Hlinkovy slovenské ľudové strany a Hlinkových gard rychle mění ve fašistickou diktaturu. Slovenské volby 18. prosince byly prvními totalitními volbami v Československu s 91% volební účastí a 97,5% hlasů pro jednotnou kandidátku.
Zlom v česko-polské tektonické linii byl krátký – Polsko obsadilo Těšínsko hned 1. října. 25. října se v Mnichově konala jednání, při kterých obdrželo dalších 226 km2 severního Slovenska.
Další tektonickou linií byla slovensko maďarská, hlubší, než českoněmecká, neboť pro připojení ryze maďarských oblastí severně a Petržalky jižně od Dunaje neexistovaly v roce 1919 žádné pádnější důvody, než česká hladovost a francouzský zájem Maďarsko oslabit. Obě strany se dohodly na německoitalské arbitráži, která 2. listopadu ve Vídni rozhodla o připojení převážně maďarských částí jižního Slovenska k Maďarsku.
Období druhé republiky patří dodnes k bílým místům československé historiografie. Není divu. Střízlivě viděno, Československo se sice zmenšilo, ale pokračovalo dál. Nepřestalo být suverénním státem s vlastní ústavou, zákony, prezidentem, vládou, zvoleným parlamentem, správou, měnou, policií, armádou, zahraniční politikou. Likvidaci demokracie a zavádění totalitního státu, represi a štvanice, protižidovké a proticikánské hysterie, cenzuru a zákazy či přípravu koncentračních táborů nelze připsat žádnému cizáckému viníkovi.
Oběť Sudet ovšem Hitlerovy expanzivní ambice nejen nenasytila, ale její snadnost i zjevná povolnost spojenců je ještě posílily. Slovenská autonomie, spějící stále více ke slovenské státnosti se stala další kartou. 13. března 1939 přijal Jozefa Tisa se všemi poctami hlavě státu a postavil ho před alternativy buďto vyhlášení samostatného státu pod ochranou Říše anebo okupace Maďarskem. 14. března ve 12 hod. byl Samostatný slovenský štát vyhlášen. Téměř okamžitě obsadila maďarská vojska Podkarpatskou Rus a později části východního Slovenska.
O německých přípravách na obsazení zbytku země byla vláda zpravodajskou službou včas informována, ale odmítala z nich vyvozovat jakékoli závěry, zejména ne přesun do exilu. Také Háchu přijal Hitler 14. března se všemi poctami hlavě státu a dvěma alternativami na vybranou – buďto klidný anebo násilný vstup německých vojsk. Po poradě s pražskou vládou zvolil Hácha z nabízených variant první a vložil osud národa a země v důvěře v ruce Vůdce. Vůdce velkoryse přijal a zaručil ochranu Říše a autonomní vývoj tak, jak je svérázu národa přiměřený. 15. března obsadily německé jednotky Resttschechei a na jeho místě vznikl Protektorát Čech a Morava.
Soukromník
Beneš si ještě před odjezdem v okruhu nejvěrnějších zajistil kontakty ve stylu nové Maffie, vyinkasoval od sovětské NKVD, která jej vedla jako svého agenta, podporu 10 000 dolarů a stal se hostujícím profesorem na Chicagské univerzitě a soukromou osobou.
Flagrantní porušení Mnichovské dohody obsazením Česko-Slovenska mu poskytlo jedinečnou příležitost k návratu do politiky, k odčinění Mnichova a k uskutečnění plánů etnické očisty. Hned 16. března rozeslal jako bývalý prezident ČSR Společnosti národů a představitelům mocností protestní telegram, s výjimkou SSSR však bez očekávaného ohlasu. Nicméně se 28. května sešel s prezidentem Rooseveltem a několikrát se sovětským velvyslancem Umanským a z obou stran mu byla přislibována podpora. Za pomoci konzula Papánka a dalších čs. diplomatů akreditovaných v USA zřídil v Chicagu kancelář československé zahraniční akce a nárokoval si vedoucí úlohu ve formujícím se zahraničním odboji.
Ta ovšem nebyla nijak nesporná. V zahraničí již působila řada osobností a skupin, které na Beneše nečekaly. V USA, ve Francii či v Polsku existovala rozsáhlá aktivní krajanská seskupení. Hned v říjnu 1938 uprchly do Francie a Británie tisíce sudetských Němců v čele s Wenzlem Jakschem. V průběhu listopadu odešlo do Moskvy komunistické vedení kolem Klementa Gottwalda. 14. března 1939 uprchla do Británie skupina vojenských zpravodajců kolem plukovníka Františka Moravce s materiály, kontakty a značnými finančními prostředky. Po 15. březnu se řada československých vyslanců odmítla vrátit a nadále požívala statut oficiálních představitelů ČSR, mezi nimi Vladimír Hurban v USA, Štefan Osuský ve Francii, Jan Masaryk v Británii či Zdeněk Fierlinger v SSSR. V Polsku se tvořily první československé zahraniční vojenské jednotky kolem generála Lva Prchaly. Postupně emigrovali další vrcholní politici jako Milan Hodža, Jan Šrámek, Rudolf Bechyně, Prokop Drtina, Ladislav Feierabend a další.
Že je nutno odboj koordinovat bylo jasné všem, stejně jako cíl, obnova předválečného Československa. V tom panovala shoda napříč všemi politickými i národnostními skupinami, aniž by ovšem existovala konkrétnější představa jak řešit problémy, které vedly k jeho zániku. Autoritu bývalého prezidenta přes kritické námitky stejně nebylo možné obejít. Bezohlednost, surovost a intriky, kterými se dral k moci a domáhal prezidentského úřadu, odstraňoval z cesty kritiky a oponenty, soustřeďoval moc ve svých rukách a podřizoval politiku exilu svým osobním aspiracím skutečně nemá vysvětlení v potřebách odboje.
Nejlepší argument pro znovuobnovení ČSR ovšem poskytl sám Hitler, když vojenským obsazením země Mnichovskou dohodu porušil a učinil tak předchozí oběť Sudet zbytečnou a chybnou. Stanovisko, že se tím pokládá za zbavenou všech závazků z ní vyplývajících, které později zaujala Velká Británie, mohlo být pro znovuobnovení Československa legitimním a plausibilním východiskem.
Benešovi, odchovanému ve specificky českém vztahu k realitě a dětských hrách na platí – neplatí, pronásledovanému vinou a traumatizovanému abdikací šlo ale o víc. Chtěl zpět svou osobní čest, pozici, moc, prezidentský titul, za každou cenu, odčiněním Mnichova, zrušením, vymazáním a zapomenutím celého vývoje od září 1938 a návratem před něj, dělat jako že se mezitím nic nestalo. Již v prvním memorandu Rooseveltovi 28. května 1939 formuluje trucovité postuláty, ve kterých mohly velmoci sotva nalézt nějaký uchopitelný smysl: uznává se kontinuita existence Československé republiky. Žádná Mnichovská dohoda neexistuje a nikdy neexistovala. Čtyři velmoci se dohodly neplatně. Vláda k odstoupení Sudet nikdy nedala souhlas. Československo se nikdy nerozpadlo. A především, Beneš nikdy neabdikoval a nikdy nepřestal být prezidentem. Skutečnost je omylem, pravdou jsou sny.
Představa, že by vláda Jeho Veličenstva prohlásila vlastní podpis pod mezinárodní smlouvou za neplatný by měla být suspektní i laikovi, ale nezapomeňme na autoritu, kterou si Beneš v Československu vytvořil i na nezbytnost sjednocení exilu. Za Benešem stála jeho značná část včetně Moravcovy zpravodajské služby, dodávající Britům velmi ceněné informace a zejména pak celý domácí odboj až po protektorátní vládu. Všichni členové vlády bez výjimky, včetně Háchy a Havelky, stojí bezvýhradně za zahraničním odbojem a uznávají jej za svou hlavu, vzkazoval prostřednictvím radiového spojení předseda protektorátní vlády Alois Eliáš a nabízel demisi Háchy a vlády kdykoli si to Beneš bude přát. Ten si to samozřejmě nenechal pro sebe a náležitě toho k vylepšení vlastní pozice využíval.
Jeho hlavním oponentem byl vyslanec Štefan Osuský, požívající plnou podporu francouzské vlády, zatímco Beneš byl jak ve Francii, tak zejména v Británii osobou diplomaticky řečeno nevítanou. Slovák Osuský, který chtěl Beneše po Mnichovu postavit před národní soud, zastával názor, že jedinými legitimními představiteli republiky jsou dosud akreditovaní vyslanci, odmítal Benešovy snahy o vytvoření exilové vlády a zcela rozhodně pak jeho vedoucí roli v ní. Přesto, či právě pro Osuského silnější pozici byli s Benešem schopni své kroky vzájemně konsultovat a koordinovat.
1. září 1939 napadl Hitler Polsko, 3. září mu Británie a Francie vyhlásily válku, 17. září po útoku Sovětské armády z východu na základě paktu mezi Hitlerem a Stalinem odchází do exilu celá polská vláda. Mnichovská předehra získala nový kontext a francouzská vláda nyní měla zájem na zformování československých jednotek ve Francii. Exilovou vládu, k tomu v čele s mužem, který svou zemi zavlekl do katastrofy, intrikoval proti ní, abdikoval, utekl a nyní se s výkřikem neplatí znovu vydává za jejího prezidenta ovšem rozhodně odmítali jak Francouzi a Britové, tak i USA a zpočátku i Sověti. I když neuznali protektorát, uznávali Háchovo prezidentství, kontinuitu pražské vlády i Slovenský štát a jejich vyslanectví na svých územích. Pro další samozvanou vládu, notabene s Benešem v čele nebylo místo. 2. října byla uzavřena dohoda o samosprávné armádě československé mezi francouzskou vládou a prozatímní vládou Republiky československé, zastoupenou vyslancem Osuským.
Po marných pokusech prosadit se jako prezident Beneš na čas ustoupil. 17. listopadu byl ve Francii vyhlášen Národní výbor československý (ČSNV). Jeho sedm členů bylo uvedeno v abecedním pořadí bez funkcí a v tomto složení byl francouzskou vládou také uznán. Na dotazy kdo mu předsedá se odpovídalo, že msgr. Šrámek. 29. listopadu byl ovšem za jeho předsedu prohlášen Beneš.
Válka a politické změny ve Francii i Británii vedly ve vztahu k Benešovi k postupnému tání a k opatrnému navazování kontaktů. Beneš je s tvrdohlavostí sobě vlastní využíval ke kontraproduktivním agitacím o kontinuitě ČSR a svého prezidentství, neplatnosti Mnichovské dohody a nutnosti uznání československé exilové vlády. Jako argumentu používal i uznání polské vlády, aniž si vůbec bumerangový dopad takového srovnání uvědomoval.
Nicméně britská strana celkem logicky naléhala, aby tedy samozvaná československá reprezentace zastupovala rovněž sudetské Němce a Slováky. To ovšem byla Benešova bolavá místa. Návrat před Mnichov byl v jeho koncepcích návratem k centralistickému státu a jednotnému československému národu v české režii. Exilové Slováky reprezentovali Osuský s Hodžou a Němce Treugemeinschaft kolem Wenzla Jaksche, všichni stoupenci autonomistického či federativního uspořádání, ostatně stejně jako moskevská KSČ. Pokusy o vyjednávání nutně musely ztroskotat na Benešově neústupnosti.
Svých nových kontaktů s oficiálními místy ovšem Beneš mezitím využíval k posilování vlastní pozice uvnitř exilu, likvidaci opozice a přípravu své exilové vlády. ČSNV byl sporný jak v českém, tak ve slovenském i sudetoněmeckém exilu. 22. listopadu zakládá Hodža Slovenskou národní radu (SNR) a 14. ledna 1940 vzniká Česká národní rada (ČNR) v čele s poslancem Františkem Schwarzem. Obě Benešovi opoziční seskupení se 28. ledna v Paříži spojila v Česko-Slovenskou národní radu (Č-SNR). Hlavním programovým rozdílem k ČSNV byla slovenská autonomie v budoucí ČSR. V únoru 1940 však Beneš u francouzských orgánů vymohl zákaz Č-SNR a její propagace na francouzském území.
Diktátor
10. května 1940 nastupuje v Británii vláda Winstona Churchila a začíná německá západní ofenzíva. 14. června je dobyta Paříž a těžiště boje se přesouvá do Británie. S ním i čtyři tisíce československých vojáků, tři tisíce německých antifašistů a pařížský exil. Ne všichni jsou vítáni. Beneš u londýnské vlády denuncoval a vymohl internaci kolem 400 osob pařížské opozice, komunisujících Španěláků, Slováků, důstojníků a částečně elementů bouřlivých.
Válečný vývoj a změna britské vlády, otevřené jakékoli protiněmecké koalici Benešovu pozici zlepšily a mnichovské resentimenty byly postupně zapomenuty. 21. června požádal Beneš o uznání provizorního státního zřízení československé republiky, složeného z prezidenta, vlády a Státní rady. Nemaje na československé straně alternativ, vydala 6. července britská vláda souhlas provázený řadou podmínek. 9. července bylo státní zřízení ustaveno a 21. července Britové prozatímní česko-slovenskou vládu uznali. Pochopitelně bez revize Mnichovské dohody, uznání kontinuity ČSR či záruky budoucích hranic, zato s prezidentem Benešem.
Třináctičlennou vládu (oproti jedenáctičlenné protektorátní) včetně zástupců ministrů najmenoval Beneš sám podle vlastního výběru, dokonce i bez konzultací s navrženými ministry, což v případě Jana Masaryka vedlo ke zdlouhavým přemlouváním. Stejně samovolně najmenoval i dvaatřicetičlennou Státní radu jako náhražku parlamentu včetně jejího předsednictva a stejně svévolně předepisoval program i jednací řád jejich schůzek.
Do hry na prezidenta, vládu a náhradní parlament se vžil tak, že sám sobě udělil zákonodárné a ústavodárné pravomoci. Učinil tak ústavním dekretem O prozatímním výkonu moci zákonodárné, antidatovaným k 21. červenci 1940 (...nabude účinnosti dnem podpisu prezidentem).
Ponecháme-li slovům původní významy, propracoval se Beneš v průběhu šestnácti měsíců ze soukromé osoby ne na prezidenta, nýbrž na diktátora, který si v ničem nezadal s Mussolinim a dalšími. Mohl se právě tak oprávněně nechat titulovat generalissimus či vůdce, sám sebe ale po válce s pýchou označoval za demokratického diktátora – adjektiv zdůvodňoval tím, že se svého postavení na konci války dobrovolně vzdal.
Ponecháme-li slovům původní významy, nejednalo se samozřejmě také o žádnou vládu, nýbrž o Benešův administrativní a poradní aparát. Veškerá jednání a závažná rozhodnutí si rezervoval sám pro sebe a své ministry o nich neinformoval buď vůbec anebo jen částečně a zkresleně. Pro sebe si ponechával i všechny důležité informace a zprávy Moravcovy služby o poměrech doma. Až na naléhání Osuského předložil korespondenci s britskou stranou, ze které se vláda teprve dozvěděla svůj skutečný nerovnoprávný status.
Často se setkáváme s námitkou, že zahraniční odboj se podle platné legislativy dělat nedá. To je nesporně pravda. Můžeme však srovnávat například s odbojem francouzským, kde generál Charles de Gaull nebudoval žádnou paralelní vládu k vládě ve Vichy, ale Národní obranný výbor. Dokonce i když přistoupíme na krkolomnou konstrukci, neexistoval důvod, proč by v rámci daných podmínek nemohly Státní rada a vláda fungovat jako demokratické kolektivní orgány, za které byly vydávány, proč by vládu a prezidenta nemohla jmenovat Státní rada složená z dostupných exilových politiků a nikoli naopak. Zejména neexistoval žádný důvod k ostrakizaci, denunciaci a pronásledování politiků jen proto, že oponovali Benešovým koncepcím.
K těm přechodně patřil rovněž jakýsi plán B, spočívající ve vytvoření poválečné československo-polské konfederace. Vyhovoval i britským představám a mohl se stát robustnějším základem pro poválečnou střední Evropu. 11. listopadu byla publikována společná deklarace exilové vlády gen. Władysława Sikorského a Benešovy o připravovaném společném státoprávním svazku s možností připojení dalších států. Jednání postupně troskotala na osobních nevraživostech, Benešových ohledech na SSSR, se kterým byli Poláci ve válečném stavu, rozdílných představách o postavení Slovenska, na územních sporech o Těšínsko, Spiš, Oravu a Javorinu. Definitivně pak skončila sovětskou podporou Benešových plánů a nesouhlasem se středoevropskou konfederací.
Rovněž pokusy o zapojení sudetských Němců do Státní rady, na které naléhali Britové, troskotaly na Benešových představách centralistického státu československého národa, které byly i příčinou neshod se slovenskou reprezentací. Wenzel Jaksch trval na federalistickém uspořádání a Beneš paralelně intrikoval za rozkol německého exilu. S Němci po válce ještě počítal, pouze se vyvíjely jeho představy o počtu odsunutých a postavení zůstavších. V roce 1940 se pohybovaly v řádu statisíců odsunutých.
Domácí odboj proti německé účasti ve Státní radě vehementně protestoval a trval na poválečném řešení bez Němců. Budiž poznamenáno, že ne celý. Nevěřte, že všichni Němci jsou takoví, jako Hitler a Frank, hlásal komunistický leták ze začátku roku. Naproti tomu i ve Státní radě byla řada radikálů jako komunista Václav Nosek či vojenský atašé Josef Kalla. Část jich povraždíme, část jich vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním ... potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve ... Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, navrhoval Kalla v memorandu Náš boj 18. ledna 1940.
Od konce roku 1940 navazuje Beneš potajmu intenzivnější kontakty s SSSR, především ve zpravodajské spolupráci a vytvoření československých jednotek. 21. dubna 1941 vysílá do Moskvy na vojenskou misi gen. Heliodora Píku. 22. června přepadá Hitler SSSR a tím končí i sovětská rezervovanost vůči Benešovi. 8. července se sešel se sovětským velvyslancem Ivanem Majským, který se omlouval za předchozí zdrženlivost, bohatě vynachválil Benešův prozíravý a demokratický postup a vyjádřil plnou ochotu vyjít jeho požadavkům vstříc mnohem výrazněji, než Britové. Sovětský svaz Mnichovskou smlouvu nikdy neuznal, zdůrazňoval.
To ovšem byla hudba v Benešových uších. Stalin, kterého schopnost odhadovat lidi a využívat jejich slabé stránky vynesla k absolutní moci Beneše odhadl přesně a měl pro jeho trápení a touhy naprosté pochopení. S nějakou legitimitou, logikou či právními ohledy si hlavu lámat nemusel, zejména když se mu zde jako na dlani nabízela možnost pevně zakotvit přímo v srdci poválečné Evropy.
Již 16. července předložil Majskij Benešovi návrh smlouvy, ve které SSSR jeho vládu plně uznává a 18. července ji s Janem Masarykem podepsali. Ještě stejného dne uznává Benešovu vládu rovněž vláda Jeho Veličenstva, před níž Beneš sovětskou kartu náležitě rozehrál. Benešovy vývody o kontinuitě a neplatnosti Mnichovské dohody ovšem i nadále považuje za poněkud složité a proto si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli. 30. července uznává prozatímní vládu rovněž prezident Roosevelt. První etapa našeho boje o osvobození je ukončena, oznamoval Beneš prostřednictvím BBC v poselství k československému národu.
Státník
Nyní bylo na čase pokusit se vyřešit dilema dvou vlád a dvou prezidentů. V červenci a srpnu nutí Beneš ve svých depeších Eliášovu vládu do konfrontace s protektorátní správou a k následné demisi. Tím by zbyla pouze vláda jediná, Benešova. Na rozdíl té od londýnské však nese pražská vláda zodpovědnost za více než sedm milionů obyvatel a Benešovy ambice se u ní nesetkávají s porozuměním. Vzájemné pozice se vyostřují a mezi oběma vládami dochází k definitivnímu rozkolu. Odporovat Benešovi ovšem má následky. Gestapo o Eliášových stycích s odbojem vědělo a sledovalo ho, avšak nemohlo dosud nalézt žádné konkrétní důkazy. Nyní tedy falešné důkazy vyrobila britská zpravodajská služba a oklikou přes Chile je Eliášovi zaslala tak, aby je gestapo zachytilo. 27. září byl Eliáš zatčen, 1. října odsouzen k smrti a 19. června 1942 popraven.
Uznání vlády s sebou ovšem neslo závazky. Britové i sověti na základě Benešova holedbání o jeho kontrole nad domácím odbojem naléhali na konkrétní sabotážní, diverzní a teroristické akce a na přísun informací srovnatelně s odbojem v jiných zemích.
To byly nereálná požadavky jak na Beneše, který se věnoval politice a nějaké bojování před koncem války pokládal za předčasné, tak na domácí odboj. V porovnání s válečným děním okolo probíhal život v Protektorátu bezmála mírově. Po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha 27. září 1941 bylo popraveno 437 odbojářů a šmelinářů, zavedeno stanné právo a byla drasticky omezena autonomie protektorátní vlády, na druhé straně hospodářství kvetlo, neexistovala nezaměstnanost, továrny produkovaly pětinu válečné výroby Říše, fungovalo zásobování, divadla i kavárny a lidé si to dobře uvědomovali. Odboj byl paralyzován, rádiové spojení s Londýnem přerušeno a odbojová činnost se omezovala na tajné kladení fialek k hrobu neznámého vojína, jak si posteskl František Moravec.
Od léta 1941 se proto rozhodl odboji napomoci organizováním paradesentních výsadků za podpory britské Special Operations Executive. Ze 46 plánovaných operací do konce války uskutečnil 37 výsadků 98 speciálně vycvičených dobrovolníků, zčásti proti vůli domácího odboje.
Nejúspěšnějším akcí se stal atentát na Heydricha dne 27. května 1942, jehož okolnosti a průběh jsou přesvědčivým svědectvím o rozsáhlém a nevyužitém odbojovém potenciálu v zemi. Následovala hysterická reakce Říše. Hitler nařídil jako odvetu okamžitou popravu 10.000 Čechů, kterou se jen poukazy na udržení válečné výroby podařilo státnímu tajemníkovi Karlu Hermannu Frankovi zmírnit. I tak bylo v období teroru heydrichiády do září 1942 popraveno 1 585 osob včetně vyhlazených Lidic a Ležáků. S nimi byl zlikvidován i celý domácí odboj, který se z této rány do podzimu 1944 již nevzpamatoval.
Účelnost atentátu na Heydricha je dodnes předmětem diskusí a zejména sudetoněmecká historiografie ho Benešovi předhazuje jako bezohlednou propagandistickou akci s tragickými důsledky. Beneš však po válce tvrdil, že o jeho přípravě nic nevěděl. Proti tomu stojí svědectví Moravcovo, že atentát připravovali společně a že se Beneš byl dokonce s parašutisty před jejich odletem osobně rozloučit. Podle mého úsudku není důvodu nevěřit Moravcovi a není důvodu věřit Benešovi. V každém případě se pozice exilové vlády po úspěšném atentátu na druhého muže Říše výrazně zlepšila. Vyvraždění Lidic se stalo mezinárodně přijatým symbolem zločinů nacistického režimu a jejich potrestání jedním z deklarovaných válečných cílů.
Po plném uznání své vlády se mohl Beneš plně pustit do svého životního díla, odčinění Mnichova etnickou očistou země. Jeho představy navazovaly na tajný plán, se kterým v září 1938 vyslal do Paříže ministra Nečase. Sestávaly z odstoupení některých území Německu, vysídlení části Němců a vytvoření etnicky homogenních oblastí výměnou obyvatel. Postupem doby se zmenšovala zamýšlená odstoupená území a zvyšoval se zamýšlený počet odsunutých, nyní již jeden milion.
Prvním předpokladem ovšem bylo uznání předmnichovských hranic. V červnu 1942 se Benešovi dostává ujištění o podpoře ze sovětské strany. Vůči britské vládě přechodně předstírá ústup od požadavku neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku, což jí umožnilo zaujmout 4. srpna 1942 stanovisko, že se pokládá za zbavenou všech závazků z ní vyplývajících a že při konečné úpravě hranic ... nebudou mít vliv žádné změny, které se staly ... jak v roce 1938, tak i později. 29. září prohlásil Mnichovskou dohodu za nulitní rovněž de Gaullův Národní výbor.
Měla-li exilová vláda reprezentovat československý stát, trvala Britská vláda logicky také na zastoupení Němců. Ministr Anthony Eden a někteří další členové vlády sice uvažovali o transferu německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy a rámcově s ním souhlasili, návrh však nebyl britskou vládou až do Postupimské konference přijat. Žádný Angličan by nedovedl pochopit, že Němci mají být z Československa vystěhováni, ale přitom celé území jimi obývané že by mělo býti Československu ponechané, tlumočil Benešovi 18. září 1942 stanovisko britské strany vyslanec Phillip Nichols.
Jednání Beneše s Jakschem v lednu 1942 skončila díky neústupnosti obou stran neúspěšně. Pokusy rozložit Treugemeinschaft zevnitř nepřinesly výsledek a po jeho říjnové konferenci dochází mezi ním a Benešovou vládou k definitivnímu rozkolu. Britský požadavek byl odložen k ledu, namísto toho se nyní Beneš plně soustředil na podporu USA a zejména SSSR.
Již koncem roku 1941 najmenoval do Státní rady pět členů londýnského vedení KSČ, nicméně moskevské vedení se nadále orientovalo na Stalinův požadavek odbojové činnosti doma a účast v londýnské vládě odmítalo. Nabízely se však i jiné cesty, jak moskevskou KSČ obejít. Od března 1943 začíná Beneš sondovat možnost uzavření spojenecké smlouvy s SSSR. 23. dubna mu velvyslanec Bogomolov sděluje Stalinův souhlas spolu s příslibem uznání územní celistvosti a nezasahování do vnitřních záležitostí ČSR.
Nejprve však Beneš 7. května navštívil USA. Přesvědčoval zde Roosevelta o Stalinových dobrých úmyslech a jako příklad uváděl vztahy mezi SSSR a jeho vládou. Získal Rooseveltovu podporu pro všechny klíčové požadavky, počínaje uznáním předmnichovských hranic přes uzavření smlouvy s SSSR až po poválečný transfer německého obyvatelstva, spočívající v odstoupení šesti územních částí Německu.
Jednání se Sověty však vyvolalo odmítavou reakci britské a polské strany. Podle britsko-sovětské smlouvy z 26. května nesměla Británie ani SSSR bez souhlasu druhé strany uzavírat před ukončením války žádné smlouvy s třetími státy týkající se poválečných hranic a poválečných záležitostí. Navíc smlouva oslabovala polskou pozici a otevírala cestu k rozdělování Evropy na sféry vlivu. Na schůzce ministrů zahraničních věcí SSSR, USA a Británie 24. října 1942 však Cordell Hull smlouvu za USA podpořil a Edenovi nezbylo než ustoupit, zejména když text obsahoval doložku o možnosti přistoupení Polska.
Od 23. listopadu do 3. prosince 1943 se konala konference tří velmocí v Teheránu. Již od minulé zimy se východní fronta začala obracet a SSSR se stal plně akceptovaným a rovnocenným spojencem. Spiknutí nejvyspělejší země regionu se Stalinem zároveň podrazilo možnosti a vůli Západu účinně čelit jeho nárokům. Anthony Eden novou atmosféru shrnul v poznámce, že za mírové uspořádání ve střední a jihovýchodní Evropě neponesou nadále zodpovědnost Britové, ale Sovětský svaz.
Beneš se svým čtyřčlenným doprovodem (bez ministra zahraničních věcí Jana Masaryka) dorazil do Moskvy 11. prosince a hned druhý den byla podepsána dvacetiletá smlouva o poválečné spolupráci. Vlastní jednání začala až po jejím podpisu a Stalin byl víc než vstřícný. Ze všech spojenců jediný chápal, co má Beneš transferem nejméně dvou milionů Němců na mysli a na rozdíl od něho si uvědomoval i následky. Danajským darem si zajistil nejen Benešovu bezmeznou oddanost, ale především závislost poválečného Československa na ochraně SSSR před německou revanší a tím i spolehlivou západní hranici sféry vlivu.
Neméně vstřícný byl Beneš. Přes Stalinova ujišťování o nezasahování do vnitřních záležitostí ČSR naopak požadoval, aby sovětská vláda vyvinula nátlak ... potrestat všechny osoby na Slovensku, které jsou odpovědny za válku proti SSSR. Z vlastní iniciativy přislíbil poválečnou politickou, hospodářskou a vojenskou orientaci na SSSR, rozsáhlé socialistické znárodnění i vzájemnou koordinaci národohospodářských plánů. S odmítnutím se setkala pouze jeho nabídka na připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině. Uznali jsme předmnichovské hranice a tím je to jednou provždy vyřešeno, prohlásil Stalin.
Iniciativní byl Beneš i na schůzkách s Gottwaldovým vedením KSČ. Shodli se na zřízení Národní fronty složené z uskupení, která osvědčila svou oddanost národu a lidu, (t.j. bez stran nezastoupených v exilu), na zřízení národních výborů, na potrestání kolaborantů a zavedení národní správy jejich majetků i na vytvoření nové vlády za účasti komunistů po osvobození Československa. Názorové rozdíly se týkaly především Němců a Slovenska. Komunisté zastávali princip individuální viny, plošné vysídlování Němců odmítali a když Stalin proti nim podpořil Beneše, prosadili alespoň výjimky pro odpůrce nacismu. Podobně se zastávali existence slovenského národa a poválečné autonomie Slovenska.
Vláda britská nechť vezme nyní na vědomí, že po mé cestě do Ruska máme všechny své mezinárodní věci vyřízeny, sdělil Beneš po návratu vyslanci Nicholsovi. Nicméně v Británii, USA i v částech českého exilu převládal realističtější pohled, že se ČSR stala satelitem SSSR. The Economist z 25. března hodnotil Benešovy plány jako symptom podlomené víry v demokracii a konstatoval, že pro své stěžejní cíle, uznání předmnichovských hranic a odsun většiny, ne-li všech sudetských Němců nalezl bezvýhradnou podporu jen u Sovětů.
DOKONČENÍ 29. října 2010
(toto je aktualizovaná verze textu, který v květnu 2010 vyšel na Britských listech.)
