„Vítězný listopad“ – čtyři dny poté

Václav Junek 

Přinejmenším zainteresovaná veřejnost žije dodnes názorem,
že v případě „Listopadu ´89“ šlo nejspíš o mnohem vyšší
hru, anebo dokonce snad o předmět zájmu velmocí. Když
už ne o předem domluvenou „velkoplichtu“ mezi Havlem a
bolševickým establishmentem. Přitom právě tyto konspirativní
teorie především doslova ověnčily nejen jeho, ale také
další přední aktéry tehdejšího převratu. Jedině tak se
totiž mohli rovnat světu a jedině touto cestou získali možnost
přičítat svému konání v inkriminovaných dnech a
hodinách doslova planetární rozměr. Ilustrační foto: Obálka
nově zpracované Analýzy 17. listopadu 1989, kterou
vydalo nakladatelství guidemedia etc. Možnost objednání ZDE.

Zdá se, že jsme všeobecné a zejména mediální orgie, provázející právě uplynulé výročí čtvrtstoletí „Vítězného listopadu“, přežili. Dost možná, že ne zrovna šťastně, ale přece.

Z důvodů, které nejsou předmětem této krátké úvahy, jsem měl tu kromobyčejnou příležitost sledovat celou tu tsunami pořád dokola opakovaných, dnes už historických dokumentů i veškerých novodobých dotáček, doslova z první ruky. Přirozeně že v těsném souběhu s osobními prezentacemi bojovníků za svobodu a demokracii, jichž se najednou vyrojilo asi jako partyzánů v pětačtyřicátém (rozuměj kolaborantů a placených donašečů gestapa, na které to tenkrát nějakým zázrakem neprasklo, českých vrahů z Prahy, z Čech a i ze Sudet a vůbec všech těch „hrdinů poslední minuty“, kteří tehdy ruče přečíslili mužské obyvatelstvo bývalého Protektorátu Čechy a Morava, aniž proti tomu kdo cekl – dodnes). Stejně tak současné televizní hvězdy totiž cudně pozapomněly na svá tlačení se pod Husákovskými prvomájovými tribunami, na vlastní všemožné legitimace rudých organizací a na svá tehdejší hrdá členství v Brigádách socialistické práce a Svazech přátelství s kýmkoli a s čímkoli. Tak už to u nás prostě chodí, jiné to nikdy nebylo a, zdá se, ještě dlouho ani nebude.

Vzpomínky na Listopad

Gustav M. Kališ 
Věnováno památce Karla Kryla. Text lze, s určitými „rytmickými omezeními“, notovat přibližně v rytmu vynikající básníkovy písně Veličenstvo Kat.

Každý den bitá, přes hřbet a tlamu,
S chutí do ní kopou, z boku, zprava, zleva,
Tupě zírá, bezejmenná, z páchnoucího chléva,
Chvástači rozžírána, z regálů cetkami narvaného krámu …

Možný průběh předání moci v roce 1989

Tomáš Krystlík 

Po e-mailových dotazech, kdo z Charty 77 nebyl levičák, kdo vlastně zorganizoval předání moci, po novém vydání Analýzy 17. listopadu 1989 Miroslava Dolejšího a po kritickém pohledu z pera Václava Junka a dalších popudech považuji za potřebné, aniž bychom zacházeli do podrobností, nastínit hlavní rysy tehdejšího předání moci. Většina pokynů byla tehdy předávána po stalinsku telefonicky nebo ústně - metoda zavedená samotným Stalinem, aby se nezanechávaly písemné stopy - protokoly z jednání se často nepořizovaly.

Charta 77 jako disent byla složena téměř výhradně z levičáků – jediní mně známí nonlevičáci byli Václav Benda, Bohumil Doležal a Jiří Vaněk. Je to logické, protože zpět do politiky se snažili dostat především bývalí komunisté vyhození po prověrkách v roce 1970 z KSČ. S nimi se nechali do disentu zlákat umělci, kterým tzv. schvalovací komise nepovolily vystupovat nebo svá díla předvádět. Jejich alkoholické výstřelky nechme stranou, i to, jak byli čelní chartisté z ciziny finančně podporováni, poznamenejme však smutný fakt, že sice chtěli převzít moc, ale nikdo je nenaučil vládnout nebo to s nimi nenacvičil.

Listopad ´89 – výročí, z něhož je dobré se poučit

Václav Junek 

Nejdřív jsem o tom psát opravdu nechtěl. Ale čím razantněji začínalo brát slušně kulaté výročí „Vítězného listopadu“ za kliku, tím víc mne zaujalo ani ne tak kdo, jako daleko spíš jak je připomíná. Především proto, že markantně převládajícím tónem zde rozhodně nejsou žádné vítězné fanfáry, jak by se snad – právě v souvislosti s nádherně kulatým pětadvacátým výročím této nesporně důležité události – dalo předpokládat.

Bláboly k výročí cinkání klíči

Tomáš Krystlík 
K 25. výročí 17. 11. 1989 se objevuje téměř nepřeberné množství úvah o tom, co se mělo po konci bolševické éry učinit a neučinilo. Obvykle jsou to zbožná přání, v horším bláboly. Příkladem nechť poslouží text Slovo k listopadu, kde se tvrdí: „Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu.“

Dárek k pětadvacetinám: Nově vydaná Analýza 17. listopadu 1989 s bonusovými texty

Letošní 25. výročí takzvané „Sametové revoluce“ je ideálním okamžikem, kdy z této události definitivně strhnout bahno mýtů, legend a báchorek, z něhož porevoluční garnitura uplácala golema „jediné a nedotknutelné oficiální pravdy“. Tomuto účelu nemůže lépe posloužit žádný jiný materiál než opětovně vydaná, s originálním strojopisem porovnaná a opravená Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího.

Tato publikace jejímu autorovi vzdává hold zveřejněním vzpomínek jeho přátel i tří porevolučních, nicméně stále aktuálních rozhovorů – dnes možná ještě více než tehdy. Knihu pak uzavírá dechberoucí analytická úvaha „Úpis pro budoucnost“, po jejímž přečtení nikdo nemůže pochybovat o tom, že Miroslav Dolejší patřil mezi největší české myslitele 20. století.

Kritičtější náhled na Analýzu podává Tomáš Pecina. Disident a politický vězeň Jiří Wolf čtenáře seznamuje s odvrácenou tváří „Charty vyvolených“ i samotného Václava Havla: alkoholismus, obžerství, systematické rozkrádání peněz určených pro vězně, zákeřnost, amorálnost, spolupráce s StB – to je druhá tvář slavné Charty 77, o které se povinně mlčí.

Václav Havel – dramatik truchlohry

Václav Junek 

Dříve tomu tak zdaleka nebylo. Příslušné zprávy a dohady se v tomto smyslu tradovaly jako veřejné tajemství obvykle jen od úst k ústům. A to zase většinou jen dík indiskrecím z těch správných míst, anebo nanejvýš prostřednictvím pro jejich autora (ale často i čtenáře) značně nebezpečných podvratných tiskovin všeho druhu. Přece však tady slabé stránky, místa i chvíle mocných byly – kdykoli, naprosto běžné, po staletí jako něco naprosto přirozeného. Přitom o oč výjimečnějšího jedince šlo, tím byly tyto vesměs neoficiální, jestli ne rovnou pokoutní zvěsti zajímavější, lákavější.