Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna

Část 1.: Kdo je Radim Raýman? 
Karel Veliký 

Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. 
(Foto: archiv autora)

Kdo je Radim Raýman? Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české radikální pravice. Narodil se roku 1902 do rodiny významného vědce Bohuslava Raýmana jako nejmladší ze tří synů tohoto vynikajícího chemika. [1] Po střední škole Radim nastoupil do rakouské námořní akademie, kde dosáhl důstojnické hodnosti, po návratu vystudoval medicínu, nějaký čas strávil jako „lodní lékař pro tropické cesty“ na zaoceánském parníku, v roce 1932 se oženil a stal se „okresním lékařem v Praze“. [2] O prožitcích, které ho v mládí formovaly, napíše v předmluvě ke své knize Relativita a revoluce (1940):

Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných. 

„Výslech velezrádce“ - Atentátník Jan Svoboda promlouvá před kamerou

Atentátem neměl být odstraněn pouze Edvard Beneš, ale i další příslušníci nově dosazené československé vlády 

"Domnívali jsme se, že vina bude dávána Slovákům a že z toho důvodu
bude zabráněno zrození Československé republiky jako jednolitého státu",
uvádí "zanícený nacista" Jan Svoboda před kamerou. Foto: screenshot ČT24

Česká televize přinesla před několika dny ve svém pořadu Archiv ČT 24 nenápadný krátký archivní příspěvek z roku 1945, zachycující výslech bývalého funkcionáře Kuratoria pro výchovu mládeže Jana Svobody, jenž byl počátkem roku 1945 pověřen úkolem spáchat atentát na Edvarda Beneše a popřípadě i na další příslušníky vlády obnovené československé republiky. Náš směr před časem jako jediné periodikum uveřejnil exkluzivní informaci o tom, kdo byl tento muž, a přinesli jsme si exkluzivní fotografický materiál. Svobodův záměr usmrtit „prezidenta osvoboditele“ se však nezdařil, československé orgány jej zatkly a uvěznily. Jan Svoboda zemřel prakticky před nedávnem – 6. prosince 2011 – ve věku nedožitých 91 let a ani jeho blízcí neměli mnohdy tušení, jakou minulost tento muž měl. Lidé v jeho okolí, kteří věděli, že byl po válce vězněn, se domnívali, že to bylo pro protikomunistický odboj. Vězněn byl Svoboda od roku 1947 v Mírově a ve Valdicích a propuštěn byl až v roce 1963. O Svobodově životě (25. ledna by se letos dožil 95 let) během války, těsně po válce a od druhé poloviny 60. let až do své smrti jsme psali v článku Atentátník Jan Svoboda před nedávnem zemřel a detailní údaje o chystaném atentátu byly zveřejněny v příspěvku Muž, který málem zabil Edvarda Beneše.

Před 70 lety: Zabíjení po rakousku

Přední rakouský sociální demokrat nejprve roku 1938 vítal Adolfa Hitlera a roku 1945 pak nechal na hranicích umírat vyháněné "německy hovořící Čechoslováky"

Před 70 lety byl dosavadní státní kancléř obnovené Rakouské republiky, 
sociální demokrat Karl Renner, který byl již v předválečném Rakousku významným 
státníkem, zvolen za státního prezidenta. Roku 1938 vítal Renner sjednocení 
s Německem. Na fotografii slavnostní přísaha v parlamentu z 20. prosince 1945. 
(Foto: Archiv Lukáše Beera)

V červnu 1945, šest týdnů po konci války, byla z Brna na Moravě masa německy hovořících Starorakušanů o počtu asi 27.000 lidí vyhnána směrem na Vídeň a hnána brutálně 55 kilometrů k rakouským hranicím. Ženy, děti a nemocní lidé tvořili tento bídný průvod, bez potravin, většinou s vodou ze sudů od močůvky, za žhavého horka a poháněný českými dráby, kteří mnohé z těch, jež už nemohli dál, nemilosrdně ubili nebo stříleli. Tehdy neexistovaly žádné náznaky nějaké v dnešní době demonstrované rakouské ochoty pomáhat uprchlíkům. Rakouský státní kancléř Dr. Karl Renner požádal Sověty, aby uzavřeli rakouské hranice s Československem, protože „směrem ze severu mají proudit do země ... německy hovořící Čechoslováci v tom nejprimitivnějším ošacení, bez peněz a bez potravin, zkrátka jako žebráci.“ (Citát: Dr. Karl Renner, 1945, m. p.)

Rabín Daniel Mayer: Vysídlení sudetských Němců bylo správné, situace palestinských uprchlíků v roce 1948 je něco podobného

Propalestinská aktivistka diskutuje s rabínem

Daniel Mayer a Jana Ridvanová v novém Debatním klubu.

Blízký východ je nekončícím zdrojem témat a bohužel i konfliktů. Nejdelší z nich je palestinsko-izraelský nebo chcete-li židovsko-arabský. Konflikt provází termíny a pojmy, jako jsou například sionismus, právo na návrat, historická Palestina, arabské území, střet islámu a judaismu, střet civilizací.  Je zřejmé, že autoři zmíněných termínů sledují vždy nějaký cíl a ti, kteří se o problematiku zajímají nebo jsou sympatizanty jedné ze stran, pak někdy i žasnou, co vše lze v rámci argumentací vyprodukovat a tvářit se u toho vážně. Úvodem této debaty si dovolíme uvést jeden z příkladů výuky dějepisu pro 6. ročník základní školy, kde se doslovně píše: "Od dávných dob bylo území Kanaán osídleno Kananejci. Ve 13. století př. n. l. začaly na toto území pronikat kmeny Hebrejců (Židů) a stalo se jejich vlastí. Krátce po usazení Židů v Kanaánu začali na toto území, ale i na Egypt útočit ,Mořské národy', mezi ně patřilii Pelištejci - Filištíni, kteří se usadili při pobřeží Kanaánu a útočili na Židy." Z této krátké ukázky se tak děti v základní škole dozvědí, že Židé na území "pronikají a usazují se na něm" - což předpokládá dobrovolný odchod Kananejců, a naopak "Pelištejci - Filištíni na Židy útočili." - Jedni tedy pronikají a druzí útočí...

„Tajně pořízená fotografie“ Václava Vlka staršího – judeofilní rádobyhistorik opět zabodoval!

Lukáš Beer 

Jedna z autentických "tajně pořízených fotografií" z koncentračního 
tábora Osvětim. (Autor akvarely: Wladyslaw Siwek)

Patologicky posedlý němcobijec, „islamokritik“ a nepřirozeně (?) vášnivý judeofil Václav Vlk starší, se na stránkách neoficiálního tiskového orgánu české, resp. česky komunikující odnože proizraelské lobby, tj. na Neviditelném psu, čerstvě rozplakává nad skutečností, že EU nyní bude označovat izraelské výrobky z území, okupovaného židovským státem, speciálními nálepkami. Hořkost nad touto domnělou křivdou dohání tohoto autora až ke splácání konstruktu, v rámci něhož se mu podařilo vlastní nenávist vůči němectví, zlost z počínání EU vůči Izraeli a své rasové přesvědčení o kulturní nadřazenosti Židů nad Araby sjednotit v tvrzení, že na vině toho všeho je prý přirozeně a nadčasově antisemitské Německo, ovládající Evropu a bohatnoucí na úkor všech ostatních národů.

Stíny na „vzorové demokracii“

Už za „první republiky“ nebyli židovští uprchlíci v Československu vítanými hosty. Exulanti z Německa v ČSR zato v první řadě útočili na Německou říši, neutěšené menšinové poměry v první republice jim ale nestály za zmínku. 
Fritz H. Schmachtel

Autoři Michal Frankl [zaměstnanec Židovského muzea v Praze, vedoucí „Odboru židovských studií a dějin antisemitismu“ – pozn. NS] a Kateřina Čapková [mj. vyučuje „moderní židovské dějiny“ na „New York University in Prague“] vydali v Praze knihu Nejisté útočiště, ve které relativizují podle jejich názoru v mnoha studiích po dlouhou dobu nekritický a pozitivní pohled na azylovou politiku Československa v letech 1933 až 1938. Podklady tvoří mezi jiným dokumenty různých ministerstev, dalších úřadů a novinové články.

Výměna obyvatelstva v Čechách a na Moravě

Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v časopise Literaturspiegel (vydávaném Pracovním kruhem sudetoněmeckých akademiků – AKA) nedávno vyšel druhý díl mé práce o „Výměně obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1938/39“. Tato práce byla mnou zpracována po velmi rozsáhlých rešerších v různých archivech v Německu a Česku.

V prvním díle (který vyšel již v říjnu 2011) jsem doložil, že Adolf Hitler koncem roku 1938 osobně dal podnět k přijetí předpisu, který opravňoval obě vlády k vykázání určitých osob a jež se pak stal paragrafem 2 ve smlouvě mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938.

Poznámka: Tento Hitlerův pokyn proběhl v telefonátu s říšským ministrem zahraničí v Berlíně, a sice z tzv. „Vůdcova vlaku“ (velitelem byl tenkrát tehdejší plukovník Erwin Rommel), který tehdy stál na nádraží v Laa an der Thaya. „Vůdce“ koncem října absolvoval svou návštěvní cestu po „sudetském území, přičleněném k Říši“, tentokrát po jižní Moravě.

Menšinová politika českého meziválečného státu

Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se svým největším národnostním menšinám – Němcům a Slovákům – ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich
Tomáš Krystlík

Češi chápali nový československý stát oprávněně jako svůj výtvor, avšak již neoprávněně jako své výlučné vlastnictví. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ To přijalo jednomyslně prohlášení, v němž potvrdilo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně dodalo: „…vše to při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka“.

Čeští historici opět lžou

Tomáš Krystlík 

V článku Odbojáře rozezlily požadavky dědice Czerninů zase čeští historici nehorázně lžou. Například: „,Říšskoněmecké občanství se neudělovalo automaticky ani v uloupeném pohraničí nazývaném nesprávně Sudety,´ upozornil člen Historicko-dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Jaroš Nickelli.“

Pomiňme, zda území bylo „uloupené“, a nalistujme ve smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 (č. 300/1938 Sb.) § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).“

Alfred Rosenberg přednášel v Praze o globalismu

Osmnáctý sešit Edice Fascikly: O svobodě ducha

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev. A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v řadě e-sešitů Fascikly.

Ukázky: „V poznání a v obavě z takové blížící se krize, v poznání, že ‚černý pátek', který jednou otřásl Spojenými státy, se může v nejhroznějším rozsahu stát světovým zjevem pro všechny liberálními státy, dějí se pokusy o únik navenek. Jsouce neschopni skutečně vzdělávat přebohaté životní prostory, ohlížejí se lačně po nových zemích s novými zdroji surovin, aby je rovněž vykořistili… A jestliže národy nejsou ochotny podrobit se těmto kořistnickým plánům, pak přichází doby válek… 

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (22.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část – 21. část
Závěr přednášky z 14. ledna 1945
Alexander Dolezalek

"Zřejmě musela být půda naší zeminy tak hluboce rozryta a 
rozorána, aby přinesla nové ovoce. Na ty, co tuto válku přežijí, 
a na naše děti a jejich děti čeká nejvyšší štěstí."

Jaké úkoly stojí před evropskou konfederací? Zde se opět vrátím k oněm sedmi velkým oblastem, zmíněným v úvodu, které bych chtěl heslovitě, ale přesto přehledně, nastínit.

V popředí jsou dvě politické otázky: Otázka národnostních skupin a sociální otázka, tedy nacionálně-politická a sociálně-politická otázka.

Pokud se ve východní Evropě až do počátku války ze 100 miliónů lidí 40 miliónů nacházelo pod cizí vládou, pak z toho vyplývá obrovský význam otázky národnostních skupin. Uznáním a národně-politickým zajištěním národního života, teritoriální popř. personální autonomií, systémem volkslistů a katastrů budou podle vzoru sedmihradské nacionální univerzity [Concilium Transylvania Saxonicum – politický orgán samosprávy sedmihradských Sasů – pozn. překl.] moci být uspořádány poměry v onom prostoru, kde mezi sebou jednotlivé národy provázaně sousedí a sociálně se překrývají. V mnoha případech, jmenovitě na jihovýchodě, bude moci být dosaženo takovéhoto národně-politického přestrukturování ovšem až prostřednictvím přesídlení a výměnného osídlení (...). Také po Třicetileté válce, která znamenala pro německý venkovský lid průměrně 40% ztráty, nastávají rozsáhlé procesy stěhování, jež určovaly dnešní národní a krevní obraz našeho národa. Takováto stěhování již pod tlakem válečných událostí v těchto letech začala a zřejmě budou pokračovat ještě několik let po válce. (...)

Historiograf Jiří Padevět lže o Himmlerově příkazu k zabíjení vězňů – jak to bylo doopravdy?

Himmler naopak vydával jasné rozkazy, aby byli šetřeni židovští vězni a nedocházelo k jejich úmrtí
Lukáš Beer 

Ilustrační foto: screenshot Youtube / Vladimír Suva

Publicista Tomáš Krystlík nedávno upozornil na výroky historiografa Jiřího Padevěta v souvislosti s prezentací nové knihy Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích a vyslovil pochybnost, zda Padevětem citovaný údajný Himmlerův rozkaz („Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“) není podvrhem. Taktéž zpochybnil Padevětovu interpretaci citátu v tom smyslu, na co se údajný rozkaz měl vztahovat. Tyto postřehy kolegy Krystlíka byly naprosto oprávněné, ale musíme předně konstatovat jedno: Nehledě na to, zda je tento Himmlerův rozkaz autentický, či je pouhým podvrhem, je stoprocentně jisté, že Padevět tento údajný Himmlerův text naprosto nesmyslně interpretuje. V kontextu s jeho knihou pak je naprosto bezpředmětné, zda jde o podvrh, protože s tématem, se kterým autor knihy Padevět text spojuje, tato věc nemá vůbec nic do činění.

Použil historik Jiří Padevět ve své nové knize podvrh Himmlerova výroku?

Po stopě pravděpodobného českého podvrhu 
Tomáš Krystlík 

Dnes dopoledne se mi dostala do ruky kniha Jiřího Padevěta Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, kde na straně 2 jsem našel cosi jako motto k tzv. pochodům smrti: „Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“ (Heinrich Himmler, 14. 4. 1945).

Autor výše uvedené knihy Jiří Padevět říká v interview o pochodech smrti a vyvražděných transportech z koncentračních táborů: „To byla především logistická záležitost, nešlo už o evakuaci, ale o zabíjení. Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“

Himmler v roce 1942 zamýšlel umožnit 750 českým chlapcům a děvčatům studium na elitních německých školách Napola

Přitom ve stejné době navštěvovalo tyto školy v Říši „jen“ 6000 německých hochů a děvčat 
Lukáš Beer

Prominentním českým žákem školy Napola byl nejmladší
syn ministra Emanuela Moravce, Emanuel Pavel, zvaný v
rodině „Mudla“, narozený 3. června 1932 v Michalovcích
na východním Slovensku. Chlapec získal po matce
říšskoněmecké občanství, takže se nejedná o případ
protektorátních dětí, o kterých se píše v článku. Na podzim
roku 1942 jej otec zapsal do školy Napola v Reichenau u
Bodamského jezera. O rok později začal navštěvovat Napola
v Drážďanech-Klotzsche, kde si jej učitelský personál
chválil jako vzorného žáka. V den Hitlerových 55. narozenin
(20. dubna 1944) byl jmenován do hodnosti HJ-Hordenführera
a směl v létě odjet na několikatýdenní pobyt do Salcburku.
V pět hodin dvacet minut dne 18. srpna 1944 při spojeneckém
náletu na Salzburg tragicky zahynul ve věku dvanácti let. 
Na snímku s otcem v září 1943 na sportovních slavnostech 
českého Kuratoria pro výchovu mládeže na Strahovském 
stadionu. Foto: archiv L. Beera (čb), Wikipedia / Kolossos.

O úmyslech umožnit vybraným českým chlapcům studium na školách Nacionálněpolitických výchovných ústavů (Napola) ve staré Říši pojednává ve zvláštní kapitole kniha Hitlerovi Češi. Na poradě příslušných činitelů se pouze osm měsíců před definitivní porážkou Německa (sic) uvádělo o nástupu českých chlapců na tyto školy: „První řada příjmů má být podle možnosti sestavena do 1. září 1945.“ První podnět k této akci přišel počátkem roku 1942 od Heinricha Himmlera a dnes si upřesníme, jaké konkrétnější představy o ní Himmler měl.

Za pojmem „Napola“ se skrývá německý název „Nationalpolitische Lehranstalt“, tedy „Nacionálně politické učiliště“ (oficiální název zněl také „Nationalpolitische Erziehungsanstalten“, tj. „Nacionálně politické výchovné ústavy“) – jednalo se o bezplatné internátní střední školy, které byly založeny v Německu po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1933. Mohli se na ně přihlásit adepti bez ohledu na rodinný původ a sociální status, vymezovaly se do značné míry proti stavovským školám předchozího období.

Napola lze charakterizovat jako všeobecné vyšší a pokračovací osmitřídní školy internátního typu zakončené maturitou, které byly zřízeny NSDAP nebo jedním z jejích článků (např. SS, SA) a podléhaly jejich kontrole. Zatímco původně se jednalo pouze o chlapecké školy, později přibyly i dívčí. Podobně jako u „Škol Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Schulen) a „Junkerských škol SS“ (SS-Junkerschulen) šlo o elitní vzdělávací ústavy s cílenou výchovou nacionálněsocialistického vůdcovského dorostu. Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“. Žáci se v budoucnu měli stát vedoucí vrstvou Německa. Až do začátku Druhé světové války sloužily školy Napola jako silně politicky akcentované elitní školy v rámci všeobecně vzdělávacího vyššího školství, ale za války se rostoucí měrou vyvíjely v dorostové školy pro SS a Brannou moc. Volba dalšího povolání záležela na rozhodnutí daného absolventa. Hlavním cílem především bylo uzpůsobení výchovy za účelem vytvoření vůdcovských kádrů, a to při velmi specifickém výběru žáků.

Téměř tři a půl tisíce českých zájemců o hlídkovou službu v Hitler-Jugend v roce 1944

Počátkem léta roku 1944 navštívili mnoho míst v Čechách a na 
Moravě vojáci úderného oddílu pěchoty z východní fronty, kteří se 
setkali v Praze, v Brně, Luhačovicích a na jiných místech 
s chlapci z HJ a děvčaty z BDM. Foto: archiv Lukáše Beera

Historik Detlef Brandes ve své – nedávno i v českém jazyce vydané – knize uvádí, že důstojník pro rasovou a osídlovací agendu (vedoucí pražské pobočky Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS, RuSHA), SS-Hauptsturmführer Johannes Preuß dostal v roce 1944 úkol vyšetřit české zájemce o hlídkovou službu v Hitlerově mládeži. Brandes následně udává, že o hlídkovou službu v HJ jevilo zájem 3402 Čechů, z nichž 1819 (53%) bylo podle výsledků průzkumu komisaři RuS v květnu 1944 ohodnoceno „pozitivně“. Brandes bohužel v knize bližší okolnosti – jako například, kdo byli tito čeští zájemci o službu v Hitlerově mládeži, neuvádí – cituje pouze archivní materiál německého Institut für Zeitgeschichte (Mnichov/Berlín). – Pro čtenáře Našeho směru připravujeme nové informace (které ještě nebyly publikovány v knize Hitlerovi Češi) o úmyslu Heinricha Himmlera z roku 1942 umožnit velkému počtu českých chlapců a děvčat studium na školách Napola (Nacionálněpolitické výchovné ústavy) ve „staré Říši“, které poskytovaly ukončené střední vzdělání a jejichž úkolem bylo především vychovávat „velitelský dorost“ pro SS a Wehrmacht. (-lb-)

65 let staré plány na vytvoření federativního státu Čechů a Němců ztroskotaly

Výročí „Wiesbadenské úmluvy“ 
Franz Chocholatý Gröger 

Hans Schütz, Lev Prchala, 
Rudolf Lodgman von Auen a Richard Reitzner.

Přesně před šedesáti pěti léty generál Lev Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů, zastoupeným Dr. Rudolfem Lodgmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schützem. Úmluva byla ratifikována v Mnichově dne 4. srpna 1950 a o den později v Londýně. Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, „Československý národní výbor“ jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem.

„Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát“, psalo se v onom prohlášení z roku 1950. A stejně tak zde stála důležitá věta: „Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.“ K tomuto mělo dojít, „jakmile bude osvobozen český národ“ od komunismu. Společným programem bylo vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Plné znění této „Wiesbadenské úmluvy“ si přečtěte ZDE.

Vyhánění po etapách

Jenny Schon 

Ilustrační obrázek: Náš směr. Fotografie autorky se svou matkou ZDE. 
Matka autorky zemřela 30. května 2015. Recenze na česky vydané básně 
autorky Jenny Schon v díle Česká polka ZDE.

Když jsem v červnu 1975 fotografovala mou nedávno zesnulou matku, Anni Schonovou, rozenou Schwantnerovou, v dnešní ulici Gorkého 101 v Trutnově, sice jsem si uvědomovala, že jsem se tu narodila, ovšem ne to, že třicet let předtím – dne 29. července 1945 – jsem jako dítě pod hrozbou násilí musela se svou matkou tento dům opustit. Od té doby znovu uplynulo dalších čtyřicet let.

K výročí postupimské konference se v Česku jako obvykle lže

Tomáš Krystlík 

Je pozoruhodné, jak ČTK i sedmdesát let poté dokáže opakovat báchorky české historiografie.

Poté, co britský vládní kabinet v červenci 1942 obecně schválil princip poválečného transferu německých menšin v případech, „kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“, a Beneš získal v prosinci 1943 zcela konkrétní ústní Stalinův souhlas s poválečným vysídlením veškerého neslovanského obyvatelstva, zahájila československá vláda hned 9. 5. 1945 organizované vyhánění Němců českých zemí do sovětské okupační zóny. Před cizinou je vydávala za živelnou, rozhořčenou reakci českého lidu za utrpení způsobené okupací. US-Army tzv. divokým odsunům do své německé a rakouské okupační zóny bránila. To vše za stavu, kdy USA v lednu, Britové v březnu 1945 Benešovi a československé vládě v Londýně svými nótami transfer československých Němců do rozhodnutí mírové konference zakázali. Nichols, Churchill a Eden to Benešovi před jeho odletem do Moskvy ústně zopakovali.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (21.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část
„Evropská konfederace“ a čtyři pásma národů (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

"Pro spolužití Němců, Italů a takzvaných „francouzských“ 
Švýcarů sice platí úplně jiné předpoklady než pro budoucí 
evropskou jednotu a stejně tak je právní a politické uspořádání 
zde zřejmě úplně jiné. Ale Švýcarské spříseženství je na 
celém světě považováno za vzorový příklad poklidného soužití 
různých jazykových skupin."

Chtěl bych se pokusit ve stručnosti odpovědět na tuto nejdůležitější otázku [viz závěr předchozího dílu]. Máme dnes skutečně stejné pojící prostředky jako tehdy, totiž:

1.) Nacionální socialismus, národní sociální myšlenku. Ovšem dokud bude v určitých částech Evropy příznačně vystihovat poměry ono jihoamerické přísloví „Boháč žije z chudáků, chudák žije z práce“, bude zde bolševismus stále narážet na úrodnou půdu jako doposud jediná záchranná idea. Pokud jsou agrárně-sociální poměry a přelidnění v malorolnických zemích jihovýchodu, v Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii, tak katastrofální, nemůžeme se divit, že bolševismus tyto země duchovně dobyl už mnoho let před obsazením [Německem]. Pokud ve Španělsku, Itálii a v Maďarsku trůní tenká a lidu cizí šlechtická vrstva nad širokou „Misere plebs contribuens“ – nad bídným lidem, odvádějícím daně – jak to formuluje slavná kodifikace maďarského státního práva, nemůžeme se divit, že ochota bránit se v těchto onemocněných národních tělesech vůči jedu bolševismu je slabá. Nemusíme ale ani chodit tak daleko. Pokud například v Meklenbursku 2% obyvatelstva vlastní 58% půdy, pak je tato struktura jednoduše nemorální. (...)